ECLI:CZ:US:2021:2.US.1065.21.1
sp. zn. II. ÚS 1065/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, a soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce zpravodaje Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele T. B., zastoupeného JUDr. Jakubem Hlínou, advokátem se sídlem Plaská 614/10, Praha, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. ledna 2021, č. j. 7 Tdo 1351/2020-1803, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 23. července 2020, č. j. 11 To 139/2020-1736, a rozsudku Okresního soudu v Berouně ze dne 20. února 2020, č. j. 8 T 21/2019-1692, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 8 odst. 1 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že stěžovatel byl napadeným rozsudkem Okresního soudu v Berouně uznán vinným v bodě I. ze spáchání zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, v bodě II. přečinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku ve stádiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku. Za tyto trestné činy byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 2 let a 6 měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 4 let. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byl stěžovatel zavázán k náhradě škody ve prospěch několika obchodních společností.
3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal odvolání stěžovatel i státní zástupce. Stěžovatel odvolání směřoval do výroku o vině i trestu, státní zástupce toliko do výroku o trestu. Na jejich základě Krajský soud v Praze napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně zrušil ve výroku o vině pod bodem II., ve výroku o trestu a výroku o náhradě škody týkajícím se jedné z obchodních společností. Za nezměněného výroku o vině pod bodem I. a zbylých výrocích o náhradě škody stěžovatele v bodě II. uznal vinným přečinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku a uložil mu za tento trestný čin a zločin podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku (ohledně něhož zůstal napadený rozsudek nedotčen) podle §209 odst. 4 za použití §43 odst. 1 trestního zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání dvou let, pro jehož výkon ho zařadil do věznice s ostrahou. Poškozená obchodní společnost byla odkázána s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
4. Uvedených trestných činů se stěžovatel dopustil jednáním, které soudy popsaly ve skutkových větách rozsudků.
5. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl jako zjevně neopodstatněné.
6. Stěžovatel v ústavní stížnosti opětovně namítá, že odůvodnění obecných soudů stojí pouze na domněnkách a spekulacích dovozovaných z nepřímých důkazů, které jeho vinu nepřikazují. Trestnost jednoho skutku soudy dovozují z trestnosti skutku druhého, byť se jednalo o samostatné skutky a nikoliv o pokračování v trestném činu. Žádný ze svědků stěžovatele neidentifikoval jako fiktivní osobu (jeden ze svědků přímo vyloučil, že by byl onou fiktivní osobou). Zjištěný skutkový stav tak podle názoru stěžovatele nedokládá naplnění subjektivní ani objektivní stránky trestného činu, z jehož spáchání byl přesto uznán vinným. Stěžovatel se domnívá, že v jeho případě došlo k porušení zásady presumpce neviny a zásady in dubio pro reo.
7. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]. V řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
8. Stěžovatel v ústavní stížnosti vznáší totožné námitky, které uplatnil již v předchozích stádiích trestního řízení a se kterými se obecné soudy včetně Nejvyššího soudu náležitě a dostatečně přesvědčivě vypořádaly. Tím staví Ústavní soud nepřípustně do role další přezkumné instance. Úkolem Ústavního soudu však není opětovně přezkoumávat důvodnost obhajoby stěžovatele, resp. důvodnost vztahu mezi důkazy a usvědčujícími závěry obecných soudů, s výjimkou zjevné svévole v podobě tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými závěry. Podobný exces Ústavní soud v dané věci neshledal. Závěry obecných soudů jsou jednotlivě i ve svém souhrnu logické a snadno odvoditelné z provedených důkazů. Přehodnocování obvyklých rozporů mezi jednotlivými důkazy, kupříkladu mezi jednotlivými svědeckými výpověďmi, jež nezakládá extrémní rozpor, nepatří k úkolům Ústavního soudu, a jeho vlastní názory učiněné v tomto směru nemohou být důvodem zrušení napadených rozhodnutí.
9. V podrobnostech odkazuje Ústavní soud na přesvědčivé odůvodnění napadených rozhodnutí, ze kterých nelze dovodit, že by soudy rekonstruovaly ve skutkové větě popsaný skutkový děj na základě neobjektivního a nekritického hodnocení důkazů či na základě ničím nepodložených domněnek a spekulací. Jejich úvahám, v jejichž rámci vysvětlily i důvody, pro něž odmítly snahy stěžovatele o prosazení vlastní verze skutkového děje, nelze naopak nic vytknout. S totožnou argumentací stěžovatele, jejíž podstatou bylo prezentovat se jako osoba, která se vytýkaného jednání nedopustila, se náležitě vypořádaly. Opakovat na tomto místě souhrn všech usvědčujících důkazů a navazující úvahy a závěry okresního soudu a krajského soudu považuje Ústavní soud za nadbytečné.
10. Jde-li o napadené usnesení Nejvyššího soudu, Ústavní soud ani v tomto ohledu neshledal porušení stěžovatelových ústavně zaručených práv. I když Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl, zabýval se nejen uvedenými námitkami stěžovatele, ale i otázkou, zda postupem obecných soudů nedošlo k jejich porušení. V takovém postupu Nejvyššího soudu nespatřuje Ústavní soud žádné znaky neústavního pochybení.
11. Za pravdu pak nelze dát stěžovateli ani v jeho námitce, že soudy při hodnocení důkazů nepostupovaly v souladu s pravidlem in dubio pro reo, které vychází z principu presumpce neviny (čl. 40 odst. 2 Listiny) a vyžaduje, aby to byl stát, kdo nese konkrétní důkazní břemeno. Obsahem tohoto pravidla pak je, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, je nutno rozhodnout ve prospěch obžalovaného [srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2009 sp. zn. II. ÚS 1975/08 (N 7/52 SbNU 73) nebo nález Ústavního soudu ze dne 5. 3. 2010 sp. zn. III. ÚS 1624/09 (N 43/56 SbNU 479)]. Ani vysoký stupeň podezření přitom sám o sobě není s to vytvořit zákonný podklad pro odsuzující výrok. Trestní řízení tedy vyžaduje ten nejvyšší možný stupeň jistoty, který lze od lidského poznání požadovat, alespoň na úrovni obecného pravidla "prokázání mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost" [nález Ústavního soudu ze dne 20. 9. 2006 sp. zn. I. ÚS 553/05 (N 167/42 SbNU 407)].
12. Zároveň však Ústavní soud zdůrazňuje, že dospěje-li soud po vyhodnocení důkazní situace k závěru, že některé důkazy jsou pravdivé, že jejich věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrne do odůvodnění svého rozhodnutí, nejsou splněny podmínky pro uplatnění zásady presumpce neviny a z ní vyplývajícího pravidla in dubio pro reo, neboť soud tyto pochybnosti nemá. Tak tomu bylo i v případě stěžovatele. Ústavní soud neshledal žádné skutečnosti svědčící o tom, že by průběh dokazování před obecnými soudy, stejně jako hodnocení provedených důkazů, neslo znaky jednostrannosti či tendenčnosti. Naopak, obecné soudy přesvědčivě vyložily, na základě jakých skutečností (důkazů) dospěly k učiněným skutkovým a právním závěrům. Odůvodnění napadených rozhodnutí přitom tvoří jednotný celek svědčící o vině stěžovatele, přičemž Ústavní soud s ohledem na svoje shora popsané ústavněprávní vymezení neshledává důvod, pro který by měl učiněné skutkové závěry zpochybňovat.
13. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, a dospěl k závěru, že je zjevně neopodstatněná. Proto ji z výše uvedených důvodů mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. června 2021
Ludvík David v. r.
předseda senátu