ECLI:CZ:US:2021:2.US.1076.21.1
sp. zn. II. ÚS 1076/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelů MUDr. Mileny Wittnerové a Michala Wittnera, obou zastoupených JUDr. Igorem Andrýskem, advokátem se sídlem Masarykovo náměstí 120/22, Hodonín, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 24 Cdo 2270/2020-1180 ze dne 28. 1. 2021, usnesení Krajského soudu v Brně č. j. 18 Co 159/2019-1104 ze dne 30. 1. 2020 a usnesení Městského soudu v Brně č. j. 86 D 638/2004-1021 ze dne 10. 5. 2019, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelé se ústavní stížností domáhají zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Tvrdí, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jejich právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Ústavní soud z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil, že se v soudním řízení stěžovatelé domáhali dědictví po zůstaviteli panu arch. Václavu Wittnerovi. Podstatou sporu bylo (vedle započtení daru a zpochybnění rozsahu tzv. sporného majetku) zejména tvrzení stěžovatelů, že dokument, ze dne 24. 6. 2004, nepodepsaný jménem ani příjmením zůstavitele považují za holografní závěť zůstavitele. Nejvyšší soud v napadeném usnesení uvedl, že k námitkám stěžovatelů opětovně směřujícím proti správnosti závěru odvolacího soudu (i soudu prvního stupně) o neexistenci předpokladů pro zápočet daru na dědický podíl PhDr. Pavla Wittnera lze zcela odkázat na zrušující usnesení ze dne 29. 8. 2013 sp. zn. 21 Cdo 187/2012 i ze dne 27. 6. 2016 sp. zn. 21 Cdo 1517/2015, která se již touto otázkou zabývala. Podle Nejvyššího soudu se stěžovatelé jako dovolatelé rovněž mýlí, pokud v souvislosti se zůstavitelem vlastnoručně pořízenou listinou (dopisem) ze dne 24. 6. 2003, nepodepsanou jménem ani příjmením, vznášejí otázku, zda splňuje náležitosti holografní závěti, a co je vlastnoručním podpisem zůstavitele, a to jako otázku dovolacím soudem dosud neřešenou a zakládající "řádný dovolací důvod". I v této otázce soudy postupovaly v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, podle níž "za podpis zůstavitele ve smyslu ustanovení §476a občanského zákoníku (v rozhodném znění do 31. 12. 2013) nelze považovat text, který neobsahuje označení zůstavitele ani jménem ani příjmením" (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2009 sp. zn. 21 Cdo 51/2008).
3. Stěžovatelé ve své ústavní stížnosti namítají, že Nejvyšší soud ve svých předešlých rozhodnutích vyhovoval jejich dovoláním. Dále stěžovatelé namítají, že se dovolací soud řádně nevypořádal s navrženými listinnými důkazy, zejména s listinou ze dne 13. 8. 2004 nadepsanou "zápis z jednání" a podepsanou zůstavitelem a dalšími listinami, čímž porušily jejich právo na spravedlivý proces, jež jim zaručuje, aby navrhli důkazy, jejichž provedení pro zjištění (prokázání) svých tvrzení pokládají za potřebné. Tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také - pokud jim nevyhoví - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů (zpravidla ve vztahu k hmotněprávním předpisům, které aplikoval, a právním závěrům, k nimž na skutkovém základě věci dospěl) navržené důkazy neprovedl, resp. pro základ svých skutkových zjištění je nepřevzal, což podle nich obecné soudy nenaplnily. Stěžovatelé rovněž poukazují na aktuální rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 1446/2019 ze dne 23. 10. 2019, dle kterého otázkou formy jednostranného adresovaného právního úkonu, se Nejvyšší soud zabýval v rozsudcích ze dne 29. 1. 2009 sp. zn. 30 Cdo 1230/2007, ze dne 10. 4. 2014 sp. zn. 23 Cdo 1593/2012 a ze dne 15. 11. 2018 sp. zn. 26 Cdo 2095/2017. Z nich vyplývá, že písemná forma právního úkonu předpokládá existenci dvou náležitostí, a to písemnosti a podpisu. Písemnost spočívá v tom, že projev vůle (právní úkon) jednajícího subjektu zahrnuje všechny podstatné náležitosti zachycené v písemném textu listiny. Písemný projev musí být zároveň podepsán, tj. je platný až po podpisu jednající osoby. Dle tohoto rozhodnutí Nejvyššího soudu je zřejmé, že listina ze dne 24. 6. 2003 podepsaná zůstavitelem, obsahující obě náležitosti právního úkonu, je nepochybně jeho pravým projevem vůle a takto tato listina měla být v dědickém řízení hodnocena.
4. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
5. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
6. Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování podústavního práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.
7. Již ze samotné argumentace stěžovatelů je zřejmé, že nesouhlasí s výkladem podústavního práva týkajícím se výkladu občanského zákoníku platného do konce roku 2013 ohledně formálních náležitostí holografní závěti. Ačkoli stěžovatelé používají argumentaci odkazem na své základní právo na spravedlivý proces, vyjadřují nesouhlas se závěrem obecných soudů o tom, zda je či není sporný dokument platnou závětí. Právní hodnocení této skutečnosti je otázkou podústavního práva. Odkaz stěžovatelů na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 1446/2019 ze dne 23. 10. 2019 je nepřípadné, neboť se vůbec nevztahuje k výkladu obsahu a formálních náležitostí závěti, ale jde o právní úkon odstoupení od kupní smlouvy. Stěžovatelé tak vytýkají obecným soudům nesprávný výklad podústavního práva, do něhož však Ústavnímu soudu zpravidla bez
dalšího nepřísluší zasahovat.
8. Ani argument o tom, že obecné soudy neprovedly k důkazu některé listiny předložené stěžovateli, aniž dostatečně vysvětlily důvody neprovedení těchto důkazů, neobstojí. V prvé řadě stěžovatelé neuvádějí, za jakým účelem a k prokázání čeho měly být tyto důkazy provedeny, a v čem jejich neprovedení zpochybňuje závěry obecných soudů či spravedlnost řízení jako celku. Nadto je zřejmé, že podstatou sporu bylo posouzení konkrétního dokumentu a závěru, zda může být považován za platnou holografickou závěť zůstavitele či nikoli. Z pohledu tohoto sporu a důvodů, pro něž obecné soudy nevyhověly stěžovatelům, je pak provedení těchto důkazů nadbytečné. Ani ohledně této námitky nelze tedy dospět k závěru o neústavnosti napadených rozhodnutí obecných soudů.
9. Z důvodů výše uvedených dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost stěžovatelů postrádá ústavněprávní dimenzi, a proto ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. dubna 2021
Ludvík David, v. r.
předseda senátu