ECLI:CZ:US:2021:2.US.1107.21.1
sp. zn. II. ÚS 1107/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Ludvíka Davida (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatelek 1/ Jarmily Fuksové a 2/ Jany Pujmanové, obou zastoupených JUDr. Monikou Novotnou, advokátkou se sídlem Platnéřská 191/2, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 1. 2021 č. j. 30 Cdo 2895/2020-281, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelky se ústavní stížností domáhají zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí, neboť mají za to, že jím bylo porušeno jejich právo na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na náhradu škody způsobené nezákonným výkonem veřejné moci zaručené čl. 36 odst. 3 Listiny.
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a připojených rozhodnutí, stěžovatelky se v řízení před obecnými soudy domáhaly zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která jim měla vzniknout v důsledku nepřiměřené délky restitučního řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 9 C 14/1992 (poté pod sp. zn. 9 C 13/2001) a dále v důsledku nepřiměřené délky řízení o vkladu vlastnického práva vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 27 C 3/2007. Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 15. 8. 2019 č. j. 29 C 9/2016-206 uložil žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti zaplatit oběma stěžovatelkám částku 61 875 Kč s příslušenstvím (výroky I a II rozsudku) a zamítl žaloby, kterými se stěžovatelky domáhaly každá částky 378 125 Kč s příslušenstvím (výroky III a IV rozsudku). Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 13. 5. 2020 č. j. 68 Co 42/2020-258 snížil částku přiznanou stěžovatelkám každé o 13 258 Kč (výroky I a II rozsudku). Dovolání stěžovatelek Nejvyšší soud v záhlaví uvedeným usnesením odmítl.
3. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, samotným účastníkům řízení jsou všechny skutečnosti známy.
4. V podané ústavní stížnosti stěžovatelky namítají, že Nejvyšší soud se přiklonil k formalistickému závěru, že obě řízení, jichž se průtahy týkaly, jsou samostatnými řízeními a odškodnění za průtahy v nich je nutno posuzovat samostatně, což je dle stěžovatelek v rozporu s nálezem Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1744/12 a rozsudkem Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1916/2010. Dále rozporují závěr Nejvyššího soudu, že uplatnění námitky promlčení ze strany žalované není v rozporu s dobrými mravy. Pokud první řízení trvalo 17 let a druhé více než 9 let, je zcela zjevné, že se jednalo o řízení se závažnými průtahy, za které nese odpovědnost Česká republika. Porušení svých práv rovněž spatřují v tom, že jim nebylo přiznáno zadostiučinění v přiměřené výši, ani náhrada nákladů řízení. Obecné soudy mechanicky převzaly částky uvedené ve stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 206/2010, aniž by zohlednily délku a vývoj růstu cen a mezd a přiznané částky řádně nezdůvodnily.
5. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána oprávněnými stěžovatelkami, které byly účastníky řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelky jsou právně zastoupeny v souladu s požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelky vyčerpaly všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
6. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního a ve které může Ústavní soud rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
7. Podle čl. 83 Ústavy České republiky je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti. V řízení o ústavní stížnosti je tudíž jeho pravomoc založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování jednoduchého práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Právo na spravedlivý proces není možné pojímat tak, že by zaručovalo jednotlivci nárok na rozhodnutí odpovídající jeho názoru.
8. Právo na projednání věci bez zbytečných průtahů, resp. právo na vyřízení věci v přiměřené lhůtě, je nedílnou součástí práva na spravedlivý proces garantovaného v čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy [srv. nálezy sp. zn. I. ÚS 5/96 ze dne 5. 11. 1996 (N 116/6 SbNU 335) či sp. zn. I. ÚS 600/03 ze dne 16. 1. 2004 (N 6/32 SbNU 35), dostupné tak jako ostatní zde citovaná rozhodnutí Ústavního soudu na http://nalus.usoud.cz/Search/]. Dobu projednání a rozhodnutí věci bez zbytečných průtahů (čl. 38 odst. 2 Listiny), resp. v přiměřené lhůtě (čl. 6 odst. 1 Úmluvy), nelze vyjádřit numericky, neboť je podmíněna objektivně charakterem projednávané věci a musí být zkoumána s ohledem na konkrétní okolnosti případu, složitost věci, požadavky na provádění dokazování v průběhu řízení, jednání a procesní aktivity účastníků řízení, jakož i chování příslušných orgánů; v úvahu je přitom nutné vzít i to, co je pro účastníky řízení v sázce [srv. např. nálezy sp. zn. I. ÚS 554/04 ze dne 31. 3. 2005 (N 67/36 SbNU 707) či sp. zn. I. ÚS 2427/11 ze dne 15. 2. 2012 (N 33/64 SbNU 349)].
9. Ústavní soud zároveň ve své rozhodovací praxi setrvale respektuje, že je primárně v pravomoci právě obecných soudů posoudit existenci podmínek pro vznik odpovědnosti státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem, jakož i případné poskytnutí zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Zásah Ústavního soudu by přicházel v úvahu toliko tehdy, pokud by obecné soudy shora uvedená kritéria nerespektovaly nebo pokud by jejich závěry bylo možno označit za svévolné, nikoliv řádně odůvodněné či iracionální (srv. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 1370/19 ze dne 3. 9. 2019).
10. Uvedené nedostatky Ústavní soud v posuzované věci neshledal. Obecné soudy při rozhodování přihlédly k relevantním okolnostem, věc po právní stránce vyhodnotily, právní normy aplikovaly v souladu s výše uvedenými ústavními principy a v odůvodnění vyložily, jakými úvahami se řídily při posuzování návrhu stěžovatelek. Ani stěžovatelky žádné argumenty k zásahu Ústavního soudu nepředkládají, v ústavní stížnosti pouze pokračují v polemice se skutkovými hodnoceními a právními závěry obecných soudů, kterou vedly již v řízení před obecnými soudy, a opakují argumenty, které již byly obecnými soudy řádně vypořádány (včetně odkazované judikatury).
11. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené uzavírá, že naříkaná základní práva stěžovatelek napadeným rozhodnutím porušena nebyla. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. června 2021
Ludvík David, v. r.
předseda senátu