ECLI:CZ:US:2021:2.US.1132.21.1
sp. zn. II. ÚS 1132/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce zpravodaje Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele Karla Hronka, zastoupeného JUDr. PhDr. Stanislavem Balíkem, Ph.D., advokátem, se sídlem Kolínská 13, Praha 3, proti usnesení Okresního soudu Plzeň - město ze dne 26. května 2020 č. j. 77 EXE 470/2014-187, usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 22. července 2020 č. j. 15 Co 165/2020-197 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. února 2021 č. j. 20 Cdo 3516/2020-217, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. V návrhu na zahájení řízení doručeném Ústavnímu soudu dne 30. dubna 2021 stěžovatel postupem dle §72 a násl. zákona č. 183/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") navrhl zrušení v záhlaví označených soudních rozhodnutí s tím, že jimi mělo být zasaženo do jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práva a základních svobod (dále jen "Úmluva") a do ústavně zaručeného práva na ochranu vlastnictví dle čl. 11 Listiny.
2. Průběh řízení předcházejících ústavní stížnosti a obsahy napadených rozhodnutí jsou stěžovateli dobře známy, Ústavní soud se proto omezí jen na stručné shrnutí, které pro vypořádání ústavní stížnosti považuje za dostatečné.
3. Z obsahu stížnosti a jejích příloh se podává, že proti stěžovateli je pověřeným soudním exekutorem Mgr. Jiřím Nevřelou, Exekutorský úřad Praha - východ (dále jen "exekutor") pod sp. zn. 54 EX 4689/13 vedena exekuce pro zaplacení částky 81 013 Kč s příslušenstvím (dále jen "exekuce"), v níž je exekučním titulem rozsudek Okresního soudu Plzeň - město ze dne 4. října 2012 č. j. 14 C 179/2001-635 (uvedený soud dále jen "soud prvního stupně" a uvedený rozsudek dále jen "exekuční titul").
4. Stěžovatel podal proti exekučnímu titulu dne 28. ledna 2013 odvolání (dále jen "odvolání ve věci samé"), avšak odvolací řízení ve věci samé soud prvního stupně zastavil usnesením ze dne 23. července 2013 č. j. 14 C 179/2001-740 (dále jen "usnesení o zastavení odvolacího řízení"), jelikož stěžovatel neuhradil soudní poplatek za odvolání, přestože byl k jeho úhradě soudem prvního stupně vyzván usnesením č. j. 14 C 179/2001-629 (dále jen "výzva k zaplacení poplatku za odvolání").
5. Exekuční titul nabyl právní moci dne 6. února 2013 a stal se vykonatelným dne 12. února 2013. Soud prvního stupně (jakožto soud exekuční) pověřil exekutora provedením exekuce dne 11. února 2014.
6. Proti usnesení o zastavení odvolacího řízení ve věci samé podal stěžovatel dne 1. dubna 2016 odvolání (dále jen "odvolání proti zastavení odvolacího řízení ve věci samé") a zároveň uplatnil neúčinnost doručení výzvy k zaplacení poplatku za odvolání a neúčinnost doručení usnesení soudu prvního stupně o zastavení odvolacího řízení dle §50d o. s. ř. (dále jen "návrh na vyslovení neúčinnosti doručení").
7. Poprvé o odvolání proti zastavení odvolacího řízení ve věci samé a návrhu na vyslovení neúčinnosti doručení rozhodl soud prvního stupně usnesením ze dne 26. května 2016 č. j. 14 C 179/2001-974 (dále souhrnně jen "první usnesení o odmítnutí odvolání"), leč Krajský soud v Plzni (dále jen "odvolací soud") jej svým usnesením ze dne 16. února 2017 č. j. 10 Co 342/2016-1060 (dále jen "zrušující usnesení odvolacího soudu") zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
7. Podruhé soud prvního stupně o odvolání proti zastavení odvolacího řízení ve věci samé a návrhu na vyslovení neúčinnosti doručení rozhodl usnesením ze dne 22. září 2017 č. j. 14 C 179/2001-1085 (dále souhrnně jen "druhé usnesení o odmítnutí odvolání") tak, že odvolání proti zastavení odvolacího řízení ve věci samé odmítl pro opožděnost a návrh na vyslovení neúčinnosti doručení zamítl. K odvolání stěžovatele odvolací soud usnesením ze dne 12. prosince 2017 č. j. 10 Co 392/2017-1097 uvedené usnesení soudu prvního stupně potvrdil (dále jen "potvrzující usnesení odvolacího soudu"). Dovolání stěžovatele proti tomuto usnesení odvolacího soudu Nejvyšší soud (dále jen "dovolací soud") svým usnesením ze dne 18. března 2019 č. j. 26 Cdo 76/2019-1139 odmítl pro nepřípustnost.
8. Dne 15. května 2017 podal stěžovatel návrh na zastavení exekuce, neboť měl za to, že v důsledku zrušujícího usnesení odvolacího soudu (vydaného dne 16. února 2017) pozbyl exekuční titul právní moci a vykonatelnosti. Exekuční titul se dle stěžovatele stal pravomocný a vykonatelný až potvrzujícím usnesením odvolacího soudu (vydaným dne 12. prosince 2017).
9. Soud prvního stupně shora uvedeným napadeným usnesením stěžovatelův návrh na zastavení exekuce jako nedůvodný zamítl. Odvolací soud shora uvedeným napadeným usnesením toto usnesení soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil. Dovolací soud dovolání stěžovatele proti usnesení odvolacího soudu odmítl jako nepřípustné postupem dle §243c odst. 1 o. s. ř.
10. Stěžovatel se v ústavní stížnosti dovolává práva na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny a ochrany vlastnictví dle čl. 11 Listiny. Stěžovatel namítá, že soudy nesprávně posoudily právní moc a vykonatelnost exekučního titulu, neboť ten "přestal být pravomocný a vykonatelný" v důsledku zrušení prvního usnesení o odmítnutí odvolání zrušujícím usnesením odvolacího soudu. Od právní moci zrušujícího usnesení odvolacího soudu až do právní moci potvrzujícího usnesení odvolacího soudu exekuční titul pravomocný a vykonatelný být nemohl. V současnosti sice exekuční titul pravomocný je, ale je pravomocný "podruhé, přičemž právní moc, která měla nastat 6. 2. 2013, 'neobživla', naopak nastala právní moc nová, a to s datem pozdějším" než byl stěžovatelův návrh na zastavení exekuce. Dle stěžovatele nelze pokračovat v exekuci na základě exekučního titulu, který pozbyl právní moci, a to i když právní moci nabyl znovu. Exekuční řízení mělo být zastaveno a oprávnění, pokud zamýšleli v exekuci pokračovat, měli podat nový exekuční návrh. Ustanovení §268 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř. jsou kogentními ustanoveními a soudy mají "bezvýhradně" a "bezpodmínečně" zastavit exekuci, jakmile jsou v nich stanovené podmínky naplněny. Opačný postup má dle stěžovatele představovat porušení čl. 11 a čl. 36 Listiny. Dovolací soud se měl navíc dle stěžovatele s jeho dovolací argumentací vypořádat nepřezkoumatelným způsobem.
11. Nadto ústavní stížnost obsahuje (spíše obecné) výtky směřující vůči údajným "četným pochybením" soudů v samotném nalézacím řízení, v němž byl vydán exekuční titul (zejm. co do provádění dokazování a způsobu doručování písemností). Tato pochybení se dle stěžovatele měly soudy v exekučním řízení snažit "zaretušovat".
12. Ústavní soud před meritorním posouzením ústavní stížnosti zkoumá, zda ústavní stížnost splňuje procesní požadavky stanovené zákonem o Ústavním soudu. Ústavní soud v tomto ohledu dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas, oprávněným stěžovatelem a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně jeho práv (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
13. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti, seznámil se s obsahem příloh a došel k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
14. Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není jim instančně nadřízen (čl. 91 Ústavy). Řízení před Ústavním soudem je zvláštním a specializovaným řízením, jehož předmětem je posouzení, zdali v předchozích řízeních nedošlo k zásahu do stěžovatelových základních práv či svobod zaručených mu ústavním pořádkem.
15. Ústavní soud se v souladu s obsahem ústavní stížnosti zaměřil zejména na způsob posouzení předpokladů přípustnosti dovolání ze strany dovolacího soudu. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem a dovolací soud není obecnou třetí instancí pro přezkum rozhodnutí odvolacích soudů. Dovolací přezkum má vedle ochrany individuálních práv především systémový význam, kterým je sjednocování a dotváření judikatury, a proto jsou na obsah dovolání zákonem kladeny poměrně vysoké obsahové a formální požadavky. Mezi povinné náležitosti dovolání podle §241a odst. 2 o. s. ř. patří vymezení důvodu dovolání a uvedení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Ve všech případech musí jít o řešení určité otázky hmotného či procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu závisí (§237 o.s.ř.). Přípustnost dovolání zkoumá toliko dovolací soud, kterému tuto pravomoc přiznává zákon (§239 o.s.ř.). Z rozhodovací praxe se přitom podává, že až na zřejmé aplikační či interpretační excesy Ústavní soud nepřezkoumává vlastní obsah rozhodnutí, jímž dovolací soud dospěje z důvodů závisejících na jeho uvážení k závěru o nepřípustnosti dovolání dle §243c odst. 1 a 2 o.s.ř. (viz např. usnesení ze dne 27. února 2018 sp. zn. IV. ÚS 3217/17, zejm. bod 12, dostupné na http://nalus.usoud.cz). Dovolací důvod a předpoklady přípustnosti dovolání vymezuje dovolatel a tímto vymezením je dovolací soud vázán. Rolí dovolacího soudu není přezkoumávat správnost rozhodnutí odvolacího soudu z moci úřední (k tomu srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. července 2020 sp. zn. I. ÚS 1744/20, zejm. body 10 a 13). K zákonem vymezeným vadám řízení ve smyslu §242 odst. 3 o.s.ř. pak dovolací soud může přihlédnout tehdy, je-li dovolání vyhodnoceno již jako přípustné.
16. V dovolání vznesl stěžovatel čtyři právní otázky, které neměly být prozatím v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešeny, a to konkrétně: (i) lze-li pokračovat v exekuci přesto, že exekuční titul pozbyl vykonatelnosti a právní moci, (ii) zdali se právní moc a vykonatelnost exekučního titulu, kterou exekuční titul ztratil svým zrušením soudem vyšší instance, obnoví meritorně shodným rozhodnutím odvolacího soudu k datu původní právní moci exekučního titulu, tedy ex tunc, nebo zda exekuční titul nabude právní moci až na základě nově vydaného rozhodnutí odvolacího soudu, tedy ex nunc, (ii) zdali exekuce povolená na základě jiných rozhodnutí, která představují exekuční titul, může pokračovat, aniž by bylo zohledněno ve výrokové části povolení exekuce to, že exekuční titul nabyl právní moc odlišným rozhodnutím odvolacího soudu, a konečně (iv) lze-li obecně v exekuci pokračovat, přestože byl exekuční titul zrušen rozsudkem dovolacího soudu.
17. S přípustností první otázky se dovolací soud poměrně podrobně vypořádal tak, že stěžovatele v souvislosti s jím tvrzenou vadou exekučního titulu (absence právní moci a vykonatelnosti) odkázal na vlastní judikaturu týkající se suspenzivního účinku odvolání (např. usnesení ze dne 29. dubna 2009 sp. zn. 20 Cdo 2503/2007, usnesení ze dne 16. října 2008 sp. zn. 20 Cdo 5139/2007). Z této judikatury dle dovolacího soudu mimo jiné plyne, že suspenzivní účinek odvolání nastává pouze v případě, že jsou splněny předpoklady stanovené v ustanovení §206 odst. 1 o. s. ř., což se v projednávané věci nestalo, jelikož odvolání proti zastavení odvolacího řízení ve věci samé bylo podáno opožděně. Dovolací soud přitakal stěžovateli v tom ohledu, že exekuční soud sice musí mít v každém stadiu exekučního řízení postaveno najisto, zdali je předmětný titul vykonatelný, avšak tuto otázku je oprávněn si posoudit samostatně (k tomuto dovolací soud odkázal na vlastní usnesení ze dne 30. června 2005 sp. zn. 20 Cdo 2207/2004), popř. může exekuční soud vyčkat rozhodnutí nalézacího soudu, jímž je poté vázán (§159a odst. 4, §167 odst. 2, §254 odst. 1 o. s. ř.). V dané věci tedy byl dle názoru dovolacího soudu soud prvního stupně oprávněn si při rozhodování o stěžovatelově návrhu na zastavení exekuce z důvodu, že exekuční titul nemá být vykonatelný, samostatně posoudit otázku, zdali odvolání proti usnesení o zastavení odvolacího řízení ve věci samé bylo podáno včas a nastal-li jeho suspenzivní účinek. Dovolací soud se také ztotožnil se samotným výsledkem tohoto posouzení ze strany soudu prvního stupně, neboť i dle názoru dovolacího soudu byl exekuční titul v době podání návrhu na zastavení exekuce pravomocný a vykonatelný, jelikož právní moci či vykonatelnosti opožděným podáním odvolání proti usnesení o zastavení odvolacího řízení ve věci samé ani vydáním zrušujícího usnesení odvolacího soudu vůbec "nepozbyl". Ústavní soud proti takovému vypořádání přípustnosti stěžovatelem vznesené právní otázky žádné ústavněprávní námitky nemá a považuje jej za dostatečné - dovolací soud srozumitelně vyložil, proč tato otázka vznesená stěžovatelem přípustnost dovolání nezakládá, tj. že není otázkou, která by nebyla v jeho judikatuře dosud neřešena. Skutečnost, že se dovolací soud za individuálních poměrů projednávaného případu kladně vyslovil i k samotné věcné správnosti posouzení otázky právní moci a vykonatelnosti exekučního titulu soudem prvního stupně, jež bylo potvrzeno soudem odvolacím, svědčí o tom, že se v tomto ohledu nemohlo jednat ani o tu variantu přípustnosti dovolání, kdy se odvolací soud odchýlí v řešení určité právní otázky od řešení vyjádřeného v ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu.
18. K ostatním otázkám předestřeným stěžovatelem dovolací soud odkázal na svá usnesení ze dne 16. července 2020 sp. zn. 22 Cdo 2049/2020 a ze dne 18. července 2013 sp. zn. 29 NSCR 53/2013 s tím, že ani tyto právní otázky přípustnost dovolání založit nemohou, neboť na jejich řešení rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí - řečeno slovy dovolacího soudu - "... jsou pouze otázkami hypotetickými, resp. předpokládajícími hypotetický skutkový stav, a nekorespondují ani s dalším textem dovolání, když dále neuvádějí žádnou konkrétní právní argumentaci, a to ani ve vztahu k rozhodovací praxi dovolacího soudu, ani obecně ". Ani k tomuto závěru dovolacího soudu nemá Ústavní soud žádné ústavněprávní námitky, především v nich nespatřuje žádné opominutí dovolací argumentace. Ústavní soud si napadené usnesení odvolacího soudu prostudoval a rovněž neseznal, že by záviselo na řešení stěžovatelem v dovolání předestřených právních otázek č. 2 až 4. Stěžovatele patrně mohla zmást zmínka odvolacího soudu o údajných "konvalidačních účincích" potvrzujícího usnesení odvolacího soudu, avšak ani na této právní úvaze (dlužno dodat, že nesprávné) napadené rozhodnutí ve skutečnosti věcně nezáviselo - jedinou relevantní právní otázkou bylo řešení právní moci a vykonatelnosti exekučního titulu v době podání návrhu na zastavení exekuce stěžovatelem, a to v návaznosti na opožděné odvolání proti usnesení o zastavení odvolacího řízení ve věci samé. Tuto otázku obecné soudy zodpověděly v souladu s dosavadní judikaturou dovolacího soudu a věcně správně. Nad rámec již výše citované judikatury Ústavní soud poukazuje i na usnesení dovolacího soudu ze dne 27. října 2010 sp. zn. 20 Co 35/2009 a ze dne 25. října 2005 sp. zn. 20 Cdo 1075/2005, z nichž též plynou výše nastíněné závěry rozhodné pro projednávanou věc: včasné podání subjektivně i objektivně přípustného odvolání, z nějž však není uhrazen poplatek za odvolání, suspenzivní účinek vyvolá a tento trvá až do právní moci usnesení o zastavení odvolacího řízení; oproti tomu po lhůtě podané odvolání suspenzivní účinek nemá. K námitce nepřezkoumatelnosti napadeného usnesení dovolacího soudu Ústavní soud konstatuje, že dané usnesení považuje za logicky, přesvědčivě a celkově dostatečně odůvodněné. Napadené usnesení dovolacího soudu nevykazuje ani žádný exces, který by byl výrazem svévole.
19. K výtkám stěžovatele, které směrují vůči údajným pochybením soudů v nalézacím řízení, v němž byl vydán exekuční titul (viz výše bod 11 tohoto usnesení), Ústavní soud uvádí, že tyto jsou pro souzenou věc irelevantní a v rámci řízení o projednávané ústavní stížnosti je nelze přezkoumávat, jelikož se nevztahují k napadeným rozhodnutím, popř. k řízení, v nichž tato byla vydána.
20. Ústavní soud tedy shrnuje, že v projednávané věci nezjistil žádné deficity, které by napadená rozhodnutí měly činit ústavně nekonformní. Obecné soudy nepodaly takový výklad právních norem, který by byl překvapivý či nepředvídatelný, ba naopak. Judikatura je v dané oblasti ustálená a přehledná. V postupu obecných soudů vedoucích k napadeným rozhodnutím tak nelze spatřovat porušení stěžovatelova práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy ani práva na ochranu vlastnictví dle čl. 11 Listiny. Ústavní soud proto mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu v rozsahu, ve kterém byla přípustná, odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. června 2021
Ludvík David v. r.
předseda senátu