ECLI:CZ:US:2021:2.US.1170.21.1
sp. zn. II. ÚS 1170/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Kateřinou Šimáčkovou o ústavní stížnosti stěžovatelky V. V., zastoupené JUDr. Karlem Palečkem, advokátem se sídlem Plzeň, Vnitřní Město, Zbrojnická 229/1, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. 4. 2021 sp. zn. 8 To 86/2021, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní soud zjistil z ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí, že napadeným usnesením Městský soud v Praze zrušil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 11. 2. 2021 č. j. 3 T 88/2020-330, jímž byla stěžovatelka zproštěna obžaloby pro jednání právně kvalifikované jako přečin zpronevěry, a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Ke zrušení rozsudku došlo na základě odvolání státní zástupkyně v neprospěch stěžovatelky. Stěžovatelka je přesvědčena, že postupem Městského soudu v Praze bylo porušeno její základní právo podle čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a podle čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny. Stěžovatelka je toho názoru, že napadené usnesení je posledním procesním prostředkem, který zákon k ochraně jejího práva poskytuje ve smyslu ustanovení §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, neboť jak vyplývá z poučení napadeného usnesení, není proti tomuto usnesení přípustný další řádný opravný prostředek.
2. Stěžovatelka se ve své ústavní stížnosti vyjádřila, že si je vědoma toho, že je ústavní stížnost podávána za situace, kdy trestní řízení proti její osobě zatím nebylo skončeno. Poukazuje však na to, že městský soud fakticky nalézacímu soudu "oktrojoval" vlastní hodnocení důkazů, které však neprovedl. Městský soud měl dále podle stěžovatelky porušit zásadu in dubio pro reo a právo na zákonného soudce (neboť v záhlaví rozhodnutí nejsou uvedena jména všech soudců, kteří napadené usnesení vydali).
3. Dříve než Ústavní soud přistoupí k věcnému projednání ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu. Při tomto posouzení Ústavní soud zjistil, že ústavní stížnost je nepřípustná.
4. Podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítne návrh, je-li nepřípustný. Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Pojmovým znakem institutu ústavní stížnosti je tak její subsidiarita, jež se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech dostupných procesních prostředků k ochraně práva stěžovatele. Ústavní stížnost je tedy krajním prostředkem k ochraně práva nastupujícím až tehdy, když náprava před ostatními orgány veřejné moci již není (standardním postupem) možná.
5. Z popsaného principu subsidiarity při využívání ústavní stížnosti plyne též princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti orgánů veřejné moci. Ústavní stížnost je tedy krajním prostředkem k ochraně práva nastupujícím až tehdy, když náprava před ostatními orgány veřejné moci již není (standardním postupem) možná. Ústavní soud je tak v rámci řízení o ústavní stížnosti mimo jiné oprávněn rozhodovat zásadně jen o rozhodnutích "konečných". Jako nepřípustné proto opakovaně odmítá ústavní stížnosti v případech, kdy existuje rozhodnutí soudu, jímž však nebyla věc ukončena, nýbrž vrácena soudu či jinému státnímu orgánu k dalšímu řízení [srov. například usnesení sp. zn. IV. ÚS 125/06 ze dne 30. 3. 2006 (U 4/40 SbNU 781), usnesení sp. zn. III. ÚS 1692/08 ze dne 22. 7. 2008, usnesení sp. zn. I. ÚS 4033/12 ze dne 7. 11. 2012 či usnesení sp. zn. I. ÚS 1503/13 ze dne 28. 8. 2013; všechna rozhodnutí Ústavního soudu citovaná v tomto usnesení jsou dostupná také na http://nalus.usoud.cz].
6. Ústavní soud tak shrnuje, že s ohledem na skutečnost, že řízení ve věci nebylo skončeno napadeným rozhodnutím, ale stále běží, nedošlo dosud k vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práv stěžovatelky, a podaná ústavní stížnost je proto nepřípustná podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu; v dané věci nejsou splněny ani výjimečné předpoklady přijetí ústavní stížnosti vymezené v §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud přitom zdůrazňuje, že jeho stávající rozhodnutí stěžovatelku fakticky nijak nepoškozuje. Nic jí totiž nebrání v podání případné nové ústavní stížnosti poté, co bude řízení v její trestní věci před obecnými soudy definitivně skončeno, pokud s jeho výsledkem nebude souhlasit a bude pociťovat újmu na svých základních právech a svobodách v důsledku pochybení obecných soudů s možným vlivem na výsledek řízení.
6. Vzhledem k závěru o nepřípustnosti podané ústavní stížnosti postupoval Ústavní soudu podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost rozhodnutím soudkyně zpravodajky odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. května 2021
Kateřina Šimáčková, v. r.
soudkyně zpravodajka