ECLI:CZ:US:2021:2.US.1175.21.1
sp. zn. II. ÚS 1175/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Ludvíka Davida (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. M., zastoupeného JUDr. Zdeňkou Polákovou, advokátkou se sídlem Opletalova 608/2, Havířov-Šumbark, proti usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 14. 2. 2020 č. j. 52 EXE 12307/2015-22 a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 1. 2021 č. j. 9 Co 276/2020-34, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Výše označený stěžovatel podal v zákonné lhůtě prostřednictvím advokáta a po vyčerpání všech procesních prostředků, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ústavní stížnost, v níž tvrdil, že rozhodnutím obecných soudů bylo porušeno zejména jeho základní na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 a čl. 37. odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). V ústavní stížnosti navrhoval, aby Ústavní soud svým nálezem zrušil shora označená usnesení Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") a Okresního soudu v Ostravě (dále jen "okresní soud").
2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že předmětem nyní posuzovaného řízení před obecnými soudy byl návrh stěžovatele na zastavení exekuce vedené soudní exekutorkou Mgr. Lenkou Černoškovou, Exekutorský úřad Prostějov, pod sp. zn. 018 EX 08362/15 podle rozsudku pro zmeškání Okresního soudu v Ostravě ze dne 17. 5. 2013 č. j. 118 EC 686/2011-48 k vymožení pohledávky oprávněné společnosti O2 Czech Republic a. s. (dále jen "oprávněná") ve výši 5 090 Kč s příslušenstvím.
3. Okresní soud napadeným usnesením zamítl návrh stěžovatele jako neopodstatněný. Dospěl k závěru, že není dán důvod pro zastavení exekuce; dodal, že podkladový rozsudek pro zmeškání byl v nalézacím řízení povinnému řádně doručen, nabyl právní moci a je vykonatelný, povinný byl již v době zahájení řízení zletilý a měl plnou procesní způsobilost. Nepřiklonil se ani k námitkám stěžovatele napadající věcnou správnost pokladového rozsudku, jelikož exekuční soud zásadně nemůže přezkoumávat věcnou správnost exekučního titulu. Současně uzavřel, že ve věci nelze dojít k závěru, podle něhož by exekučním titulem bylo povinnému uloženo plnění závazků, které mu nemohly vzniknout anebo které by vznikly trestným činem, či plnění, které vede ke zjevné nespravedlnosti, je v rozporu s principy právního státu anebo představuje zneužití práva. Dále poukázal na skutečnost, že k uzavření smlouvy o telekomunikačních službách došlo v době, kdy povinný měl 16 a půl roku, při uzavření smlouvy za něj jednala jako zákonná zástupkyně jeho matka a vzniklý bagatelní dluh ve výši 5 090 Kč se zákonnými úroky z prodlení a přiměřenými náklady řízení byl vůči povinnému uplatněn až v době jeho zletilosti. V nalézacím řízení proto mohl proti pohledávce oprávněné plně uplatnit veškeré své námitky. Nadto stěžovatel ani v rámci exekuce nijak netvrdil, že telekomunikační služby nevyužíval a že s jejich sjednáním nesouhlasil.
4. Krajský soud shora označeným usnesením potvrdil rozhodnutí okresního soudu. Konstatoval, že okresní soud dospěl na základě úplných skutkových zjištění ke správným právním závěrům, tedy že není dán žádný ze zákonných důvodů pro zastavení exekuce. Vypořádal se přitom i s námitkami stěžovatele stran porušení jeho základních práv, resp. s námitkami rozporu závěrů obecných soudů s judikaturou Ústavního soudu. V podrobnostech si Ústavní soud dovoluje na odůvodnění napadeného usnesení krajského soudu (zejména v rozsahu bodů 14. až 16 odůvodnění) odkázat.
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti uplatňuje opět téže námitky, s nimiž se vypořádaly již obecné soudy. Stěžejním bodem jeho nesouhlasu se závěry obecných soudů je jeho názor, že soudy zavázaly k úhradě pohledávky jinou osou, než tu, která o poskytnutí služby požádala - tj. jeho matku. Sám se nepovažuje za dlužníka oprávněné a soudy by podle něj měly důkladně "ve všech zahájených soudních řízeních" prověřit, zda účastník označený jako žalovaný (tj. stěžovatel) je skutečně ve věci pasivně legitimován. Současně stěžovatel brojí proti postupu obecných soudů v rámci doručování písemností. Tvrdí, že obecné soudy si soudy "vystačily" s doručením tzv. fikcí a nastala tak situace, kdy byl vydán rozsudek pro zmeškání proti stěžovateli, který byl tou dobou osobou bez domova a prakticky bez jakýchkoliv příjmů.
6. Po zvážení obsahu ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Citované ustanovení dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter.
7. Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně připomíná, že zaujímá specifický přístup k újmám, jež jsou dovozovány z tzv. věcí bagatelních, tak jako tomu je právě v nyní posuzované věci, týkající se plnění ve výši 5 090 Kč s příslušenstvím. Podle dosavadní praxe Ústavního soudu v případech bagatelních věcí je s výjimkou extrémních rozhodnutí obecného soudu přivozujících zřetelný zásah do základních práv stěžovatele ústavní stížnost v podstatě vyloučena (srov. např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 695/01 ze dne 29. 4. 2002, sp. zn. III. ÚS 405/04 ze dne 25. 8. 2004 (U 43/34 SbNU 421), sp. zn. I. ÚS 2552/09 ze dne 13. 10. 2009 či sp. zn. IV. ÚS 686/17 ze dne 27. 3. 2017). V těchto usneseních Ústavní soud dovodil, že bagatelní částky - často jen pro svou výši - nejsou schopny současně představovat porušení základních práv a svobod; jelikož tak nemohlo dojít k zásahu do základních práv a svobod stěžovatele, jsou podle Ústavního soudu ústavní stížnosti v bagatelních věcech zjevně neopodstatněné, neboť schopnost porušit základní práva a svobody je třeba posuzovat materiálně v kontextu aktuálních sociálních a ekonomických poměrů ve společnosti. Ústavní soud uvedl, že takový výklad nelze chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsenzu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv, resp. do stanovení jejich hranice. V nyní projednávané věci přitom Ústavní soud neshledal důvod jakkoliv se od daných závěrů odchýlit.
8. Z argumentace stěžovatele uplatňované v ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatel primárně spíše pokračuje v polemice se závěry obecných soudů a opakuje prakticky téže námitky, se kterými se však obecné soudy náležitě vypořádaly. Ústavnímu soudu nenáleží vstupovat do právního a skutkového hodnocení obecných soudů, které je primárně věcí obecných soudů. Ústavní soud je oprávněn k zásahu pouze v případech flagrantního ignorování příslušné kogentní normy, případně kdy rozhodnutí představuje zjevné a neodůvodněné vybočení ze standardů právního výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, případně je-li dokonce výrazem interpretační svévole, jemuž chybí jakékoliv smysluplné odůvodnění. Tak tomu ale v daném případě nebylo, když oba obecné soudy se s argumentací stěžovatel vypořádaly způsobem, který nelze shledat rozporným s právem na soudní ochranu a spravedlivý proces. Na ústavní rovině zásah do práv stěžovatele Ústavní soud neshledal.
9. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. června 2021
Ludvík David, v. r.
předseda senátu