ECLI:CZ:US:2021:2.US.1213.21.1
sp. zn. II. ÚS 1213/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti JUDr. Růženy Jansové, advokátky, se sídlem Hajnova 40, Kladno, zastoupené JUDr. Vojtěchem Veverkou, advokátem, se sídlem Hajnova 40, Kladno, proti usnesení Okresního soudu v Kladně ze dne 13. listopadu 2020, č. j. 4 Tm 36/2017-580 a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 23. února 2021, č. j. 13 Tmo 4/2021-630, za účasti Okresního soudu v Kladně a Krajského soudu v Praze jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů. Podstatou ústavní stížnosti je údajně protiústavní postup Okresního soudu v Kladně a Krajského soudu v Praze při rozhodování o odměně stěžovatelky jakožto ustanovené obhájkyně v trestním řízení. Konkrétně tvrdí, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno její právo vlastnit majetek (čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod; dále i jen "Listina"), právo na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny) a právo získávat prostředky pro své životní potřeby prací (čl. 26 odst. 3 Listiny).
2. V předcházejícím řízení vyúčtovala stěžovatelka Okresnímu soudu v Kladně za svou účast při výslechu klienta a jeho spoluobviněného, které se odehrály dne 26. 8. 2016 od 18:00 hod do 20:20 hod. odměnu zvýšenou na dvojnásobek podle §12 odst. 1 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti ČR č. 177/1996 Sb. (dále též jen "advokátní tarif"). Tvrdí, že přitom vycházela z legitimního očekávání, že tento způsob účtování odměny obhájce Okresní soud v Kladně i jemu nadřízený Krajský soud v Praze přijímá. Soud prvního stupně však tuto argumentaci stěžovatelky nepřijal a na stejném názoru setrval i soud odvolací.
3. Bližší obsah napadených rozhodnutí, jakož ani průběh řízení, které jejich vydání předcházelo, netřeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak stěžovaná rozhodnutí, tak průběh procesu jsou účastníkům řízení známy.
4. Formálně bezvadná ústavní stížnost byla podána včas osobou oprávněnou a řádně zastoupenou. K jejímu projednání je Ústavní soud příslušný a jde zároveň o návrh přípustný. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní rozměr, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku. Ústavní soud také připomíná svou ustálenou judikaturu zdůrazňující zásadu subsidiarity přezkumu rozhodnutí či jiných zásahů orgánů veřejné moci ze strany Ústavního soudu a související zásadu jeho zdrženlivosti v zasahování do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
5. Ústavní soud konstatuje, že napadená rozhodnutí považuje za ústavně konformní a že shora vymezené důvody ke svému zásahu v projednávané věci neshledal. Jak plyne již ze shora provedené rekapitulace, podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky s tím, že jí za účast při výslechu klienta ve večerních hodinách nebyla přiznána odměna dle advokátního tarifu zvýšená na dvojnásobek, přičemž jiní soudci (resp. soudní senáty) toto zvýšení akceptují. Ani rozdílný přístup soudů k výkladu podústavního práva však věci bez dalšího nedává ústavněprávní rozměr. Jakkoliv Ústavní soud může souhlasit se stěžovatelkou, že nekonzistence při výkladu podústavního práva je nežádoucím jevem, není úkolem Ústavního soudu sjednocovat rozhodovací praxi ani za situace, kdy zákonodárce nepovažoval za nutné standardní sjednocovací mechanismus (např. prostřednictvím Nejvyššího soudu) zakotvit.
6. Sjednocení praxe obecných soudů při výkladu podústavního práva přirozeně může být nepřímým důsledkem rozhodnutí Ústavního soudu tehdy, jsou-li některé výkladové linie protiústavní a porušují základní práva účastníků řízení. V projednávané věci však soudy v napadených rozhodnutích řádně a ústavně konformně vyložily, proč podle nich požadované zvýšení odměny na dvojnásobek nebylo na místě. Podle Okresního soudu v Kladně "za úkony časově náročné lze považovat dle ustálené Judikatury pouze takové úkony, které jsou vykonávány zcela mimo stanovenou pracovní dobu advokátní kanceláře, tedy skutečně až v pozdních večerních či nočních hodinách, jakož i o sobotách, nedělích a svátcích." Krajský soud v Praze se pak s tímto hodnocením ztotožnil a konstatoval, že "skutečnost, že obhájkyně úkon právní služby vykonala v pátek v čase od 18:00 do 20:20 hod., tj. mimo prostou pracovní dobu zasahující časově do období vyhrazeného k advokátově regeneraci, jak ve své stížnosti rovněž uvádí, totiž nelze a priori podřazovat pod úkony časově náročné podle §12 odst. 1 AT. Okresní soud v tomto případě argumentuje, že se nejedná o noční hodiny a má pravdu. K úkonu právní služby sice došlo v čase, který již neodpovídá průměrné pracovní době, nicméně pouze toto kritérium není možno formálně a mechanicky užít jako jediného důvodu ke zvýšení odměny obhájce, když doba označená jako "pracovní doba" se může u jednotlivých subjektů na trhu práce lišit" a doplnil, že "úkony v rámci trestního řízení vyžadují běžně od policistů, státních zástupců, soudců i advokátů jejich dosažitelnost v odpoledních či večerních hodinách, přičemž ne u všech těchto profesí a ne vždy je tato povinnost spojena s možností navýšení finanční odměny spojené výhradně s tímto důvodem, natož na dvojnásobek." Takový výklad považuje Ústavní soud za racionální (byť nikoliv jediný možný) a nespatřuje v jeho použití porušení stěžovatelkou namítaných základních práv.
7. Nad rámec již uvedeného Ústavní soud dodává, že sporný rozdíl mezi požadovanou a přiznanou odměnou činil 1842,54 Kč, a jedná se tudíž o věc bagatelní. Ústavní soud dal ve své rozhodovací praxi opakovaně najevo, že v takových případech je úspěšnost ústavní stížnosti (s výjimkou extrémních situací) pro její zjevnou neopodstatněnost vyloučena (např. usnesení sp. zn. II. ÚS 2507/19 ze dne 16. 8. 2019, sp. zn. IV. ÚS 3247/07 ze dne 8. 4. 2008, sp. zn. IV. ÚS 695/01 ze dne 29. 4. 2002). O extrémní situaci by se přitom jednalo zejména tehdy, pokud by se obecné soudy při interpretaci ustanovení právního předpisu dopustily svévole, tedy své rozhodnutí neodůvodnily, nebo by se jejich závěry a odůvodnění příčily pravidlům logiky, byly výrazem přepjatého formalismu nebo jiným extrémním vybočením z obecných principů spravedlnosti (srov. nález sp. zn. III. ÚS 3659/10 ze dne 15. 2. 2012 (N 32/64 SbNU 339) a contrario nebo usnesení sp. zn. III. ÚS 103/10 ze dne 11. 3. 2010). Důvodem, pro který Ústavní soud výjimečně přezkoumává napadená rozhodnutí orgánů veřejné moci i v případě bagatelních částek, může být také okolnost, že se v konkrétním případě jedná o zcela zjevný zásah do základních práv stěžovatele (popřípadě jiných osob), anebo tento případ evidentně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele, a to např. potřebou ústavněprávně vyložit (potenciální) kolizi mezi některými základními právy a ústavními hodnotami, popř. zájmy státu. Vady podobného charakteru, popřípadě zmíněnou potřebu ústavněprávního výkladu, však Ústavní soud v dané věci nezjistil.
8. Ústavní soud proto shrnuje, že řízení před obecnými soudy bylo spravedlivé, že napadená rozhodnutí jsou opřena o přesvědčivý a racionální výklad práva, a lze je tudíž považovat za ústavně konformní. Na základě výše uvedeného Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a proto ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. června 2021
Ludvík David v. r.
předseda senátu