ECLI:CZ:US:2021:2.US.1278.21.1
sp. zn. II. ÚS 1278/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele Pure Bohemia, s.r.o., se sídlem Petrské náměstí 1186/1, Nové Město, Praha 1, zastoupeného JUDr. Barbarou Wondreysovou, advokátkou se sídlem Aviatická 1048/12, Praha 6, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2021 č. j. 23 Cdo 404/2021-184, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 9. 2020 č. j. 4 Cmo 235/2019-159 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 4. 2019 č. j. 15 Cm 30/2018-127, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Tvrdí, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu a na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Ústavní soud z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil, že na základě stěžovatelovy žaloby, jíž se domáhal u Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky (dále též jen "Rozhodčí soud") vůči společnosti LIGHT Gold s. r.o. zaplacení částky 1 575 668 Kč s přísl., přičemž svůj nárok odůvodnil tím, že na základě kupní smlouvy zaplatil uvedené společnosti kupní cenu ve výši 1 675 668 Kč za nákup slitků, které dle následného zjištění stěžovatele neobsahovaly deklarované množství technického zlata ani deklarovanou ryzost, Rozhodčí soud vydal Rozhodčí nález ze dne 28. 4. 2016, Rsp.: 730/15 (dále též jen "rozhodčí nález"), na základě kterého bylo žalované společnosti uloženo zaplatit stěžovateli částku ve výši 1 575 668 Kč s příslušným úrokem a náklady rozhodčího řízení. Podle stěžovatele byla pravomoc Rozhodčího soudu založena v dokumentu, jímž žalovaná společnost uznala stěžovatelův závazek.
3. Společnosti LIGHT Gold s. r.o. (dále jen "žalobkyně") se podanou žalobou domáhala zrušení rozhodčího nálezu ze dne 28. 4. 2016 sp. zn. Rsp 730/15 vydaného Rozhodčím soudem při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky, kterým byla žalobkyni (v rozhodčím řízení žalované) uložena povinnost zaplatit stěžovateli (v rozhodčím řízení žalobkyni) částku 1 575 668 Kč s příslušenstvím a náklady rozhodčího řízení. Městský soud v Praze jako soud prvního stupně napadeným rozsudkem ze dne 15. 4. 2019 č. j. 15 Cm 30/2018-127 zrušil rozhodčí nález (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II). Vrchní soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem ze dne 23. 9. 2020 č. j. 4 Cmo 235/2019-159 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
4. Nejvyšší soud napadeným usnesením ze dne 25. 2. 2021 č. j. 23 Cdo 404/2021-184 odmítl stěžovatelovo dovolání. Potvrdil závěr odvolacího soudu, že bylo povinností rozhodce předtím, než učinil závěr o neunesení důkazního břemene, poučit žalobkyni podle §118a odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, a pokud takto nepostupoval, pak byl naplněn důvod pro zrušení rozhodčího nálezu, neboť rozhodčí nález byl pro žalobkyni překvapivý. Odvolací soud současně přisvědčil právnímu závěru soudu prvního stupně, že listina označená "Uznání závazku - Splátkový kalendář" ze dne 10. 12. 2014 představovala jednostranné právní jednání žalobkyně, nejednalo se o dohodu stran platně sjednávající rozhodčí doložku. Ve vztahu k otázce výkladu právního jednání žalobkyně je rozhodovací praxe Nejvyššího soudu ustálena (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2017 sp. zn. 29 Cdo 61/2017, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2018 sp. zn. 23 Cdo 505/2018) v závěrech, že základní pravidlo výkladu adresovaných právních jednání formuluje ustanovení §556 odst. 1 věty první zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen "o. z."). Soud nejprve zkoumá (zjišťuje), jaká byla skutečná vůle (úmysl) jednajícího, a to při zohlednění všech v úvahu přicházejících (zjištěných) okolností. Ochrana dobré víry adresáta právního jednání pak vyžaduje (a §556 odst. 1 věta první o. z. tak normuje výslovně), aby soud právní jednání vyložil jen podle takového úmyslu jednajícího, který byl anebo musel být adresátovi znám. Promítnuto do poměrů projednávané věci uvedené podle Nejvyššího soudu znamená, že odvolací soud (resp. soud prvního stupně, s jehož skutkovými zjištěními i právním posouzením se odvolací soud ztotožnil) nepochybil, jestliže při výkladu projevů vůle stran obsažených na listině ze dne 10. 12. 2014 označené jako "Uznání závazku - splátkový kalendář" dospěl na základě provedených důkazů k závěru, že z nich neplyne oboustranná vůle podřídit vzájemné spory řízení před rozhodci, nýbrž ze strany žalobkyně byl v listině vyjádřen pouze souhlas se splátkovým kalendářem. Tomu ostatně odpovídá rovněž následné chování žalobkyně, která vzápětí po zahájení rozhodčího řízení vznesla námitku nedostatku pravomoci rozhodce, a to z důvodu, že mezi stranami nedošlo k uzavření písemné rozhodčí smlouvy. Zmíněné závěry obstojí i z pohledu judikatury Nejvyššího soudu, kterou stěžovatel argumentoval v dovolání.
5. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvádí, že výklad právního jednání stěžovatele obecnými soudy byl pouze čistě formální a mechanický, neboť obecné soudy vůbec nezkoumaly skutečnou vůli a zájem stěžovatele a důvody, které vedly k uzavření ujednání o rozhodčí doložce. V důsledku toho podle stěžovatele nesprávně právně posoudily, že listina Uznání závazku - Splátkový kalendář - je jednostranným právním jednáním žalobkyně, že se nejedná o dohodu stran. Stěžovatel má proto za to, že se obecné soudy vůbec nezabývaly okolnostmi případu ve všech jeho souvislostech, nerespektovaly princip autonomie vůle stran a zásadu pacta sunt servanda a nedaly přednost výkladu, který vede k závěru o platnosti právního jednání. Obecné soudy navíc podle stěžovatele nevzaly do úvahy ani korektiv dobrých mravů, vzhledem ke zjevné účelovosti námitky neplatnosti rozhodčí smlouvy vznesené žalobkyní. Stěžovatel poukazuje na odpovědnost účastníků ve smluvních vztazích dodržovat to, co bylo mezi nimi sjednáno a zpochybňování ujednání je podle něj třeba považovat za jednání proti dobrým mravům.
6. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
7. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
8. Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování podústavního práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.
9. Již ze samotné argumentace stěžovatele je zřejmé, že nesouhlasí s výkladem podústavního práva a skutkových okolností případu ze strany obecných soudů. Ačkoli stěžovatel používá argumentaci odkazem na svá základní práva, vyjadřuje nesouhlas se závěrem obecných soudů o tom, zda byla sjednána rozhodčí doložka platně či nikoli. V daném sporu pak nelze argumentovat zásadou pacta sunt servanda, pokud žalobkyně neměla v úmyslu dohodu o rozhodčí doložce uzavřít cestou podpisu uznání závazku. Ústavnímu soudu pak nepřísluší přezkoumávat závěry obecných soudů při hodnocení otázek na úrovni podústavního práva.
10. Ústavní soud shledal, že se obecné soudy zabývaly stěžovatelovými výhradami a své závěry řádně odůvodnily. Ústavní soud tedy neshledal žádné porušení stěžovatelových základních práv, které by jej mohlo vést k závěru o vyhovění jeho ústavní stížnosti.
11. Z důvodů výše uvedených dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost stěžovatele postrádá ústavněprávní dimenzi, a proto ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. května 2021
Ludvík David, v. r.
předseda senátu