ECLI:CZ:US:2021:2.US.1281.21.1
sp. zn. II. ÚS 1281/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce zpravodaje Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky Základní umělecká škola PAMFILIA, z. s., se sídlem Lázeňská 238, Velké Losiny, zastoupené JUDr. Josefem Sedláčkem st., advokátem se sídlem Starobranská 4, Šumperk, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 11. března 2021, č. j. 1 Afs 365/2020-32 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. září 2020, č. j. 10 A 92/2020-17, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a ústavní stížnost
1. V ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky stěžovatelka napadá shora označená rozhodnutí Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze vydaná v řízení ve správním soudnictví, jehož předmětem se stala nečinnost žalovaného Ministerstva pro místní rozvoj. Podle stěžovatelky obecné soudy neposkytly ochranu jejím základním právům, zejména čl. 36 Listiny základních práv a svobod ("Listina").
2. V nyní projednávané věci se před Ústavní soud dostal případ s bohatou procesní historií. Regionální rada regionu soudržnosti Střední Morava sdělila stěžovatelce přípisem ze dne 9. 2. 2015 (dále také "přípis"), že neschválila její žádost o financování projektu "(Ne)muzeum aneb Cesta k pokladu" z Regionálního operačního programu regionu soudržnosti Střední Morava. Jelikož stěžovatelka považovala přípis za rozhodnutí, podala proti němu odvolání k žalovanému, ten ale o něm podle tvrzení stěžovatelky dosud nerozhodl.
3. Dne 8. 2. 2017 podala stěžovatelka svou první nečinnostní žalobu, kterou Městský soud v Praze usnesením ze dne 12. 7. 2017, č. j. 8 A 36/2017-40, odmítl pro nepřípustnost spočívající v nevyčerpání prostředků ochrany před nečinností dostupných ve správním řízení. Kasační stížnost proti uvedenému usnesení zamítl Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 27. 6. 2019, č. j. 2 Afs 279/2017-31; ústavní stížnost proti rozsudku Nejvyššího správního soudu odmítl Ústavní soud pro zjevnou neopodstatněnost usnesením ze dne 30. 9. 2019, sp. zn. IV. ÚS 2798/19.
4. Stěžovatelka podala poté dne 25. 10. 2019 ministryni pro místní rozvoj návrh na učinění opatření proti nečinnosti, na nějž ministryně reagovala přípisem ze dne 5. 11. 2019, č. j. MMR-47985/2019-91, v němž ale stěžovatelce sdělila, že žalovaný podle jejího názoru postupoval správně, pokud rozhodnutí o odvolání nevydal, a proto opatření proti nečinnosti neučiní. Druhou žalobou na ochranu proti nečinnosti žalovaného ze dne 20. 8. 2020 se tak stěžovatelka domáhala toho, aby městský soud žalovanému uložil rozhodnout ve lhůtě třiceti dnů od právní moci rozsudku o jeho odvolání proti přípisu z roku 2015. Městský soud dospěl k závěru, že žaloba je opožděná, jelikož lhůta pro její podání uplynula dne 12. 6. 2017, a proto ji odmítl ústavní stížností napadeným usnesením č. j. 10 A 92/2020-17. Proti tomuto rozhodnutí brojila stěžovatelka kasační stížností, jíž Nejvyšší správní soud nevyhověl a rozhodnutí městského soudu jako věcně správné potvrdil. Předmětem sporu je posouzení, zda byly v řízení před městským soudem splněny podmínky pro odmítnutí žaloby pro opožděnost, resp. běh lhůty pro podání tzv. nečinnostní žaloby (všechna rozhodnutí správních soudů jsou dostupná z webu Nejvyššího správního soudu www.nssoud.cz, Ústavní soud proto na ně jen ve stručnosti odkazuje).
5. Ve své ústavní stížnosti stěžovatelka nejprve rekapituluje předcházející stav řízení. S vědomím, že se Ústavní soud již jednou uvedenou věcí zabýval, však nyní podala ústavní stížnost v situaci, kdy vyčerpala požadované řádné a mimořádné opravné prostředky. Stěžovatelka se totiž dopisem ze dne 24. 10. 2019 obrátila na ministryni pro místní rozvoj a požádala ji, aby byly odstraněny průtahy v odvolacím řízení a o jejím odvolání rozhodnuto. Dopisem ze dne 5. 11. 2019 ministryně pro místní rozvoj stěžovatelce sdělila, že požadovaná opatření neprovede a o odvolání stěžovatelky nerozhodne. Tím bylo najisto postaveno, jaký je postoj Ministerstva pro místní rozvoj k provedení odvolacího řízení ve věci stěžovatelky. Nelze přehlédnout, že ministryně v tomto dopise zcela zkresleně interpretovala obsah rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 6. 2019, č. j. 2 Afs 279/2017-33, zejména jeho odstavec 15 tak, že neobsahuje právní názor, že o odvolání stěžovatele bylo ministerstvo povinno rozhodnout. Uplynutí lhůty zakotvené v §80 s. ř. s. na povinnosti správního orgánu rozhodnutí vydat nic nemění, ale adresát správního rozhodnutí se může ocitnout bez soudní ochrany, jako je tomu v případě stěžovatelky. Ze strany ministerstva dochází k setrvalé liknavosti, v rozporu s právem stěžovatelky na spravedlivý proces, právní jistotu a event. poskytnutí soudní ochrany. Postup Ministerstva pro místní rozvoj (včetně samotné ministryně) v předmětném odvolacím řízení lze považovat za jednání správního orgánu spočívající ve vyvolání a udržování protiprávního stavu, které má povahu "deliktu" veřejné správy, na které by se měl uplatnit princip, že právní relevanci má až konec tohoto jednání. Posuzováno touto optikou byla podána nečinnostní žaloba stěžovatelky včas, čemuž správní soudy ovšem nepřisvědčily.
II. Posouzení Ústavním soudem
6. K projednání ústavní stížnosti je Ústavní soud příslušný a jde zároveň o návrh přípustný, neboť směřuje proti rozhodnutím Nejvyššího správního soudu a městského soudu. Včas podaná ústavní stížnost je procesně bezvadná a byla podána oprávněnou osobou, která je řádně zastoupena.
7. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") senát návrh usnesením odmítne mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný.
8. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
9. Předně Ústavní soud zdůrazňuje, že je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení nebo v rozhodnutí jej završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
10. Jinak řečeno, napadená rozhodnutí Ústavní soud posuzuje kritériem, jímž je ústavní pořádek a jím zaručená základní práva a svobody. Není tedy jeho věcí perfekcionisticky přezkoumat případ sám z pozice podústavního práva. Ústavní soud totiž není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž ex constitutione k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. Naproti tomu právě Nejvyšší správní soud je tím orgánem, jemuž přísluší výklad podústavního práva v oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v §12 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního. Při výkonu této pravomoci Nejvyšším správním soudem je přirozeně i tento orgán veřejné moci povinen interpretovat a aplikovat jednotlivá ustanovení podústavního práva v první řadě vždy z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně garantovaných základních práv a svobod [srov. nález sp. zn. II. ÚS 369/01 ze dne 18. 12. 2002 (N 156/28 SbNU 401)]. V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí být oprávněn k výkladu podústavního práva v oblasti veřejné správy pouze tehdy, jestliže by aplikace podústavního práva v daném konkrétním případě učiněná Nejvyšším správním soudem byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zaručených v hlavě páté Listiny, a tudíž by ji bylo lze kvalifikovat jako aplikaci práva mající za následek porušení základních práv a svobod [srov. nález sp. zn. III. ÚS 173/02 ze dne 10. 10. 2002 (N 127/28 SbNU 95), nález sp. zn. IV. ÚS 239/03 ze dne 6. 11. 2003 (N 129/31 SbNU 159) a další]. K takovému zjištění však ve věci stěžovatelky Ústavní soud nedospěl.
11. Obsah stěžovatelčiny ústavní stížnosti však nepředstavuje nic jiného, než rozsáhlou pokračující polemiku se správními soudy. Předmětem sporu je právě posouzení, zda byly v řízení před městským soudem splněny podmínky pro odmítnutí žaloby pro opožděnost.
12. V případě stěžovatelky však v prvním kole řízení před správními soudy stěžovatelka brojila žalobou, aniž by splnila jednu z podmínek přípustnosti nečinnostní žaloby k projednání, tj. bezvýsledné vyčerpání prostředků, které procesní předpis platný pro řízení u správního orgánu stanoví k ochraně proti nečinnosti (§79 odst. 1 s. ř. s.). Ačkoliv tak posléze po projednání věci celou soudní soustavou učinila, stalo se tak toliko dodatečně (opožděně). Jak uvedl Nejvyšší správní soud v bodě 12 svého rozhodnutí, k dodatečnému splnění podmínky bezvýsledného vyčerpání prostředku k ochraně proti nečinnosti nelze přihlížet. Tím méně pak lze dodatečné splnění této podmínky zohlednit až ve fázi po uplynutí zákonné žalobní lhůty (zde dne 12. 6. 2017, zatímco návrh na učinění opatření proti nečinnosti podal stěžovatel až dne 25. 10. 2019). Stejně tak stěžovatelka promeškala objektivní jednoroční lhůtu podle §80 odst. 1 s.ř.s., jejíž počátek bylo možné jednoznačně určit uplynutím lhůty pro vydání rozhodnutí o odvolání.
13. Z obsahu rozhodnutí kasačního soudu je zjevné, že se argumenty stěžovatelky dostatečně zabýval plně přezkoumatelným způsobem a námitky stěžovatelky svědčí spíše o neztotožnění se s právním názorem rozhodujících soudů. Obsah její ústavní stížnosti nyní představuje toliko polemiku se závěry správních soudů a opakování námitek již uplatněných v předchozím řízení. Tato polemika je však vedena v rovině práva podústavního a stěžovatelka nesprávně předpokládá, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí běžnému "instančnímu" přezkumu. Tato role však Ústavnímu soudu nepřísluší [viz např. nález ze dne 26. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 2482/13 (N 105/73 SbNU 683), nález ze dne 25. 9. 2014 sp. zn. I. ÚS 3216/13 (N 176/74 SbNU 529) nebo usnesení ze dne 15. 3. 2016 sp. zn. I. ÚS 247/16].
14. S ohledem na shora uvedené tak Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížností napadenými rozhodnutími Nejvyššího správního soudu, ani městského soudu nedošlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky.
15. Ústavní soud odmítl ústavní stížnost směřující proti napadeným rozhodnutím podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. června 2021
Ludvík David v. r.
předseda senátu