ECLI:CZ:US:2021:2.US.1294.21.1
sp. zn. II. ÚS 1294/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce zpravodaje Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky NEVÁHEJTE A BRAŇTE SE s.r.o., IČO: 061 61 49, se sídlem Karlova 252, Veselí nad Moravou, zastoupené JUDr. Rostislavem Puklem, advokátem, se sídlem Svatoplukova 519, Veselí nad Moravou, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 25. února 2021 č. j. 12 C 276/2020-61, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. V návrhu na zahájení řízení doručeném Ústavnímu soudu dne 20. dubna 2021, navrhla stěžovatelka postupem dle §72 a násl. zákona č. 183/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") zrušení v záhlaví označeného soudního rozhodnutí s tím, že jím mělo být zasaženo do ústavně zaručeného práva stěžovatelky na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a do práva vlastnit majetek dle čl. 11 Listiny.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí plyne, že stěžovatelka byla v postavení žalobkyně účastníci civilního řízení o zaplacení peněžní částky 8 901 Kč s příslušenstvím z titulu tvrzené povinnosti k vrácení bezdůvodného obohacení z neplatných smluv, které měl s vedlejší účastnicí, společností Fair Credit International, SE, IČO: 04424115 (ve stížnosti chybně označena jako Provident Financial s.r.o., IČO: 256 21 351) uzavřít právní předchůdce stěžovatelky, který byl spotřebitelem. Mezi tímto právním předchůdcem stěžovatelky a vedlejší účastnicí byly v letech 2016 a 2017 uzavřeny dvě smlouvy o spotřebitelských půjčkách (úvěrech) s celkovou výší jistin 19 000 Kč, které měly být dle tvrzení stěžovatelky neplatné pro rozpor se zákonem a dobrými mravy. Z napadeného rozhodnutí plyne, že právní předchůdce stěžovatelky měl vedlejší účastnici vedle vrácení poskytnutých jistin zaplatit úroky ve výši 2 415 Kč, poplatky za administrativní činnost ve výši 3 800 a poplatky za hotovostní inkaso splátek ve výši 7 100 Kč a pojistné na pojištění schopnosti uvedené závazky splatit. Z obsahu odůvodnění napadeného rozhodnutí a ústavní stížnosti plyne, že stěžovatel považoval především ujednání o poplatcích a pojištění za neplatná a domáhal se na vedlejší účastnici vrácení odpovídajících částek jí uhrazených právním předchůdcem stěžovatelky.
3. Soud žalobu stěžovatelky v plném rozsahu zamítl a přiznal vedlejší účastnici náhradu nákladů řízení ve výši 4 356 Kč.
4. Soud měl procesně za to, že ve věci lze rozhodnout jen na základě listinných důkazů obsažených ve spise. Stěžovatel i vedlejší účastnice dali v tomto ohledu na výzvu soudu najevo jejich souhlas s rozhodnutím věci bez nařízení jednání ve smyslu §115a ve spojení s §101 odst. 4 o.s.ř.
5. Vzhledem k hodnotě předmětu sporu, která je nižší než 10 000 Kč, obsahuje odůvodnění napadeného rozhodnutí pouze shrnutí závěrů soudu o skutkovém stavu a stručný popis právního posouzení věci (§157 odst. 4 ve spojení s §202 odst. 2 o.s.ř.). Soud došel po skutkové stránce k závěru, že zaměstnanec vedlejší účastnice navštívil při uzavření sporných smluv právního předchůdce stěžovatelky v jeho domácnosti, kde prověřil jeho platební schopnosti (úvěruschopnost), přičemž přezkoumal především jeho příjmy a výdaje, osobní a majetkové poměry (též pomocí pracovní smlouvy a potvrzení o příjmech od zaměstnavatele). Toto ověření úvěruschopnosti považoval soud za dostatečné, přičemž o jejich validitě měl dle jeho názoru svědčit i fakt, že právní předchůdce stěžovatelky nakonec svým platebním závazkům dostál a úvěry splatil (formou hotovostních splátek). Z právního hlediska soud obě smlouvy posoudil jako platně uzavřené, sjednané úroky shledal za přiměřené, poplatky za administrativní činnost taktéž. Poplatky za hotovostní inkaso splátek a pojistné na pojištění schopnosti úvěry splácet soud posoudil jako úplaty vázané na poskytnutí zvláštních služeb, které jsou fakultativní a jsou poskytována toliko na žádost dlužníka při vědomí jejího zpoplatnění.
6. Stěžovatelka se v ústavní stížnosti dovolává práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a práva vlastnit majetek dle čl. 11 Listiny. Věcně stěžovatelka argumentuje tím, že soud zasáhl do jejího práva na spravedlivý proces a legitimního očekávání tím, že se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe týkající se povinné odborné péče při ověřování úvěruschopnosti klienta ze strany poskytovatele spotřebitelského úvěru. V tomto ohledu stěžovatelka cituje především z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. července 2018 sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 a nálezu Ústavního soudu ze dne 26. února 2019 sp. zn. III. ÚS 4129/18. Napadené rozhodnutí stěžovatelka označuje za "exces obecného soudu", který co do dokazování navíc nemá ani oporu ve spise, neboť dokazování a jeho vyhodnocení bylo provedeno tendenčně ve prospěch vedlejší účastnice. Přitom stěžovatelka brojí především proti vyhodnocení obsahu a způsobu vyhotovení tzv. karty klienta, kterou vedlejší účastnice prokazovala svá tvrzení o naplnění požadovaného standardu prověření úvěruschopnosti klienta. Stěžovatelka v ústavní stížnosti opakovaně hodnotí počínání vedlejší účastnice v souvislosti s poskytnutím spotřebitelských úvěrů jako nezákonné, zjevně nepoctivé a účelové.
7. Ústavní soud před meritorním posouzením ústavní stížnosti zkoumá, zda ústavní stížnost splňuje procesní požadavky stanovené zákonem o Ústavním soudu. Ústavní soud v tomto ohledu dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas, oprávněnou stěžovatelkou a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva, resp. proti napadenému rozsudku jí zákon jiný opravný prostředek neposkytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). K odstranění vady podání spočívající v chybném označení vedlejší účastnice Ústavní soud stěžovatelku formálně nevyzýval, neboť z napadeného rozsudku, na nějž ústavní stížnost logicky a obsahově navazuje, je identita vedlejší účastnice řízení o ústavní stížnosti zřejmá.
8. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti, seznámil se s napadeným rozhodnutím, a došel k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu z důvodu její bagatelnosti.
9. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není jim instančně nadřízen (čl. 91 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy) a řízení před Ústavním soudem není pokračováním řízení před obecnými soudy, nýbrž zvláštním a specializovaným řízením, jehož předmětem je posouzení, zdali v předchozích řízeních nedošlo k zásahu do stěžovatelových základních práv a svobod zaručených mu ústavním pořádkem.
10. Hodnota předmětu sporu ve výši 8 901 Kč činí spor z "kvantitativního" hlediska sporem zjevně bagatelním, a již z tohoto důvodu by meritorní přezkum a případný kasační zásah Ústavního soudu byl opodstatněn jen při skutečně extrémním rozhodnutí obecných soudů přivozujících (posuzováno "kvalitativně") zřetelný zásah do ústavně garantovaných základní práv a svobod stěžovatelky [k problematice bagatelních sporů a rozlišování tzv. kvantitativních a kvalitativních hledisek viz např. nález ze dne 19. ledna 2016 sp. zn. III. ÚS 2018/15 (N 11/80 SbNU 139)]. Jinými slovy řečeno by při zohlednění "kvalitativního" hlediska věci muselo dojít k situaci, kdy se napadená rozhodnutí jejich intenzitou a účinky dotýkají samotné podstaty a smyslu ústavních práv na spravedlivý proces a vlastnictví majetku. Při zohlednění okolností projednávané věci má Ústavní soud za to, že potřebný kvalitativní aspekt věci naplněn není. V prvé řadě je při vyhodnocení, v jaké intenzitě dané rozhodnutí mohlo vůbec zasáhnout do podstaty ústavních práv stěžovatelky vzít v úvahu fakt, že stěžovatelka je ohledně tvrzených pohledávek v postavení postupníka, který tyto nabyl cesí od postupitele, který byl původním klientem. Ačkoli se charakter "spotřebitelské" pohledávky samotným postoupením nemění, nelze při vyhodnocení potencionality zásahu do práv stěžovatelky napadeným rozhodnutím odhlédnout od toho, že již samotný obchod s těmito spornými pohledávkami a jejich následné soudní vymáhání je objektivně vzato ekonomicky a právně rizikovou aktivitou, která především v oblasti zjišťování skutkového stavu může vykazovat vysokou míru nejistoty. S těmito faktory musela být stěžovatelka, která byla založena za účelem podnikání, je v oboru profesionálkou, zákonnou úpravu a soudní praxi zná, jistě srozuměna (Ústavní soud v tomto směru také nepřehlédl, že právní zástupce stěžovatelky, který je jako advokát odborně kvalifikovanou osobou, je jejím jediným společníkem). V druhé řadě je nutno konstatovat, že za stavu, kdy účastníci civilního řízení, o němž předem vědí, že bude jednostupňové, dají svými postoji najevo jejich souhlasy s rozhodnutím věci soudem bez nařízení jednání, během něhož by bývali měli hlavní možnost se aktivně účastnit procesu dokazování (vznášením vlastních důkazních návrhů, vyjádřeními k důkazním návrhům protistrany a k provedenému dokazování, námitkami proti způsobu provedení důkazů, navržení protidůkazů v reakci na nově vzniklou důkazní situaci apod.), si sami výrazně zužují prostor pro ústavně relevantní námitky týkající se závěrů soudu o skutkovém stavu, včetně námitek proti průběhu a vyhodnocení dokazování. Již těmito okolnostmi je dle názoru Ústavního soudu pomyslná laťka, kterou by kvalitativně muselo pochybení (exces) obecného soudu u bagatelního sporu o peněžité plnění pro dosažení ústavní dimenze překonat, nastavena velmi vysoko.
11. Pro úplnost Ústavní soud ještě doplňuje, že i pokud by býval shledal naplnění kvalitativního kritéria opodstatňující (kvazi)meritorní přezkum bagatelního rozhodnutí, tak až na naprosté výjimky samotné důkazy provedené obecnými soudy nepřehodnocuje ani jinak nepřezkoumává jimi dosažené skutkové závěry. Stejně tak Ústavnímu soudu zpravidla ani nepřísluší revidovat výklad podústavního práva provedený k tomu určeným orgánem veřejné moci přehodnocovat, a to dokonce ani v případě odlišného názoru na správnou interpretaci určité právní normy [k tomu srov. např. nález ze dne 21. května 2008 sp. zn. I. ÚS 1056/07 (N 94/49 SbNU 409, nález ze dne 3. května 2006 sp. zn. I. ÚS 351/05 (N 94/41 SbNU 253), nebo nález ze dne 21. března 2006 sp. zn. II. ÚS 259/05 (N 65/40 SbNU 647)]. Referenčním kritériem pro kasační zásah Ústavního soudu není nesprávnost nebo nezákonnost daného rozhodnutí, opatření či jiného zásahu orgánu veřejné moci, nýbrž až jeho neústavnost ve formě zjištěného porušení ústavně zaručených základních práv a svobod konkrétního stěžovatele.
12. Ústavní soud shrnuje, že napadená rozhodnutí řeší bagatelní věc, která není z pohledu kvantitativního ani kvalitativního významná, a z hlediska zachování ústavnosti nepřesahují kauzu samotnou. V dané věci tak Ústavní soud nespatřuje potřebný ústavněprávní rozměr a napadená rozhodnutí nepředstavují zásah do ústavně garantovaných základních práv stěžovatelky. Ústavní soud proto mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. září 2021
Ludvík David v. r.
předseda senátu