ECLI:CZ:US:2021:2.US.1308.21.1
sp. zn. II. ÚS 1308/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Ludvíka Davida, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce zpravodaje Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti, kterou podala M. R. Y., zastoupená JUDr. Petrem Raschelem, advokátem, se sídlem v Praze, Pařížská 9, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. února 2021 č. j. 30 Cdo 1429/2020-294, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. prosince 2019 č. j. 20 Co 340/2019-258 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 29. května 2019 č. j. 11 C 58/2016-221, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatelka s odkazem na údajné porušení práva na spravedlivý proces a práva na přístup k soudu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ve spojení s čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod domáhala zrušení shora uvedených rozhodnutí obecných soudů.
2. Stěžovatelka podala dle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti státu za škodu, způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, dne 5. 6. 2016 k Obvodnímu soudu pro Prahu 2 žalobu, směřující proti České republice, za kterou jednalo Ministerstvo spravedlnosti, na náhradu škody. Žalobu doplnila dne 5. 12. 2016 o majetkovou škodu a na výzvu soudu dne 22. 10. 2018 o náhradu majetkové škody ve vztahu k doloženým exekucím. Škoda jí měla vzniknout v souvislosti s řízením o uložení ochranného léčení a spočívala v nákladech na obhajobu ve výši 40 000 Kč a v ušlém zisku, který stěžovatelka specifikovala jako dlužné částky, které prý nemohla v důsledku vedeného řízení splácet, a které jsou po ní vymáhány v sedmi exekučních řízeních. Soudní řízení bylo dne 25. 9. 2019 rozděleno a v části řešící náhradu hmotné škody byl téhož dne vynesen rozsudek č .j. 11 C 58/2016-221, který žalobu na náhradu škody v části III. výroku zamítnul, a to ohledně zaplacení částek 171 019,90 Kč s příslušenstvím, 4 646,40 Kč s příslušenstvím, 7 020 Kč s příslušenstvím, 10 000 Kč s příslušenstvím, 8 434 Kč s příslušenstvím, 31 925,61 Kč s příslušenstvím a 16 875 Kč s příslušenstvím. Rozdělená část žaloby řešící náhradu nemajetkové újmy je přitom stále v jednání, a to věci zjišťování skutkového stavu, zejména duševního zdraví stěžovatelky.
3. Stěžovatelka podala proti tomuto rozsudku odvolání k Městskému soudu v Praze, jehož rozsudkem č. j. 20 Co 340/2019-258 ze dne 5.12.2019 byla potvrzena část III. výroku rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2. Stěžovatelka dále uplatnila mimořádný opravný prostředek formou dovolání k Nejvyššímu soudu, které bylo usnesením č. j. 30 Cdo 1429/2020-294 ze dne 24. 2. 2021 odmítnuto.
4. Stěžovatelka se soudními závěry nesouhlasí a stěžuje si na údajný nesoulad mezi provedenými důkazy, skutkovými zjištěními a právními závěry, resp. na libovůli soudů v nakládání s předloženými důkazy. Z provedených důkazů nelze podle ní bezpečně usoudit skutkový stav věci. Jako skutková zjištění byl obecnými soudy uveden přepis výběru z policejního a soudního spisu a znaleckých posudků, které podle názoru stěžovatelky vykazují průkazné vady. Přitom zcela opomenuty či nevzaty v potaz byly prý důkazy zásadní povahy. Jedná se o dopis znalce z oboru mechanoskopie po vloupání Ing. Zápotockého ze dne 9. 11. 2013, který údajně prokazuje, že předmětný skutek se stal, a výpis ze zdravotní karty praktického lékaře stěžovatelky MUDr. Kořenka ze dne 16. 6. 2019, že zdravotní potíže somatického i psychického charakteru stěžovatelky začaly v roce 2013 jako důsledek trestního skutku. V další části ústavní stížnosti stěžovatelka polemizuje s názorem Nejvyššího soudu, který její dovolání odmítl pro nepřípustnost.
5. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Jak k podstatě věci uvedl Nejvyšší soud v podrobném odůvodnění napadeného usnesení, odvolací soud své potvrzující rozhodnutí založil na tom, že stěžovatelka neprokázala, že nějakou konkrétní výdělečnou činnost v rozhodné době vykonávala či měla vykonávat. Přitom se netěšila plnému psychickému zdraví již předtím, než započalo předmětné trestní řízení a za této situace se stěží může dovolávat psychických potíží vyvolaných tímto řízením jako jediného důvodu, pro který nevykonávala výdělečnou činnost. Navíc ani neprokázala příčinnou souvislost mezi svými dluhy, včetně nákladů s nimi spojenými, a předmětným trestním řízením. Jedná se pouze o polemiku stěžovatelky se skutkovými zjištěními, učiněnými odvolacím soudem, které v dovolacím řízení nelze revidovat.
6. Na tomto právním názoru obecného soudu, nelze shledat nic neústavního a hlubší ingerence do zkoumaného případu tak Ústavnímu soudu za této situace nepřísluší. Napadená rozhodnutí nelze shledávat nepředvídatelnými či překvapivými, ani je nelze považovat za nedostatečně odůvodněné, jak se domnívá stěžovatelka. Jestliže soudy respektují jak podmínky dané procesními a hmotněprávními předpisy, tak zásady plynoucí z ústavního pořádku České republiky, což se v dané věci stalo, nespadá do pravomoci Ústavního soudu jejich činnost a rozhodnutí podrobněji přezkoumávat, neboť není další nadřazenou instancí v systému obecných soudů.
7. Ústavní stížnost tedy byla odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. června 2021
Ludvík David v. r.
předseda senátu