ECLI:CZ:NS:2021:30.CDO.1429.2020.1
sp. zn. 30 Cdo 1429/2020-294
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců Mgr. Michaela Nipperta a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobkyně M. R. Y., narozené dne XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Petrem Raschelem, advokátem se sídlem v Praze 1, Pařížská 68/9, proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 11 C 58/2016, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 12. 2019, č. j. 20 Co 340/2019-258, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 29. 5. 2019, č. j. 11 C 58/2016-221, uložil žalované, aby žalobkyni zaplatila 30 900 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně od 6. 11. 2016 do zaplacení (výrok I), zamítl žalobu co do částky 9 100 Kč s příslušenstvím (výrok II), jakož i co do částek 171 019,90 Kč s příslušenstvím, 4 646,40 Kč s příslušenstvím, 7 020 Kč s příslušenstvím, 10 000 Kč s příslušenstvím, 8 434 Kč s příslušenstvím, 31 925,61 Kč s příslušenstvím a 16 875 Kč s příslušenstvím (výrok III) a uložil žalobkyni, aby žalované na náhradě nákladů řízení zaplatila 161 Kč (výrok IV).
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozsudkem rozsudek soudu prvního ve vyhovujícím výroku ve věci samé, v zamítavém výroku III a ve výroku o náhradě nákladů řízení potvrdil (výrok I) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II).
Žalobkyně se proti žalované podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, dále také „OdpŠk“, domáhala náhrady škody, jež jí měla vzniknout v souvislosti s řízením o uložení ochranného léčení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 2 Nt 1855/2013, které skončilo usnesením Městského soudu v Praze ze dne 26. 3. 2015, sp. zn. 8 To 106/2015, zamítnutím návrhu státního zástupce. Tvrzená škoda spočívala v nákladech na obhajobu ve výši 40 000 Kč a v ušlém zisku, který žalobkyně specifikovala jako dlužné částky, které nemohla v důsledku vedeného řízení splácet a jsou po ní vymáhány v 7 exekučních řízeních. Nároky žalobkyně na náhradu újmy na zdraví ve výši 300 000 Kč s příslušenstvím za bolestné a ve výši 1 700 000 Kč s příslušenstvím za ztížení společenského uplatnění a na náhradu nemajetkové újmy ve výši 8 000 000 Kč s příslušenstvím byly vyloučeny k samostatnému řízení.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně (dále také „dovolatelka“) včasným dovoláním, a to v rozsahu, ve kterém odvolací soud potvrdil zamítavý výrok III rozsudku soudu prvního stupně. Přípustnost dovolání spatřovala v tom, že odvolacím soudem došlo k nesprávnému právnímu posouzení věci a vydaným rozsudkem byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Dále přípustnost dovolání dovozovala z judikatury Ústavního soudu (nálezy Ústavního soudu ze dne 16. 5. 2017, sp. zn. II. ÚS 2622/16, ze dne 6. 6. 2017, sp. zn. I. ÚS 980/17, ze dne 21. 12. 2016, sp. zn. I. ÚS 3507/16, ze dne 19. 11. 2015, sp. zn. I. ÚS 354/15, a ze dne 15. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 1966/16) s tím, že napadeným rozhodnutím odvolacího soudu bylo zasaženo do jejích základních práv, neboť nedostatečným posouzením předložených důkazů, pochybením v právní kvalifikaci a tím vyvození nesprávných skutkových zjištění, jí bylo upřeno právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“), čímž se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu a potažmo Ústavního soudu.
Žalobkyně přípustnost dovolání rovněž spatřovala v tom, že dovolacím soudem dosud nebyla řešena otázka „řešení i jiným, alternativním způsobem, náhrady hmotné škody u osoby samostatně výdělečně činné (OSVČ) vzniklé v důsledku omezené práceschopnosti formou hypoteticky ušlého zisku a/nebo zmařené příležitosti“. K tomu uvedla, že soud prvního stupně seznal, že tato úvaha v podstatě možná je, avšak odvolací soud ji překryl vrstvenými nesprávnými právními posouzeními věci.
Žalobkyně v dovolání poukázala na skutečnost, že je osoba samostatně výdělečně činná a že ohledně svého zdravotního stavu uvedla rozhodné skutečnosti, které náležitě doložila důkazy. Tyto důkazy prokazovaly, že její obtíže vznikly v důsledku řízení o uložení ochranného léčení ústavní formou, které výrazně negativně zasáhlo do jejího života a jejích základních práv. V této souvislosti odvolacímu soudu vytkla, že se v rámci posouzení jejího zdravotního stavu nezabýval předloženými důkazy a argumentoval pouze znaleckými posudky z oboru psychiatrie, které byly vytvořeny pro účelové řízení vedené vůči ní a že se ani nezabýval tím, že její zdravotní stav nebyl řešen soudem prvního stupně. Podle žalobkyně takovéto nakládání odvolacího soudu s důkazy může být považováno i za svévolné či podjaté.
Dále vyjádřila názor, že náhrada hmotné škody vzniklé v podnikání v důsledku hypoteticky ušlého zisku a zmařené příležitosti je procesně adekvátně srovnatelná s náhradou škody vzniklé v důsledku skutečně ušlého zisku, přičemž u specifikace formy ušlého zisku záleží na konkrétních okolnostech a podmínkách, za nichž ke vzniku škody došlo a že není právní důvod, aby byla v tomto kontextu hmotná škoda dělena na skutečnou a pak de facto neskutečnou, jaksi smyšlenou, jak učinil odvolací soud, když hmotná škoda skutečně vznikla a její náhrada je pouze odvislá od specifikace formy ušlého zisku a jejího použití. K tomu dodala, že ozřejmila, že využívání pouze skutečně ušlého zisku doloženého zpětně nasmlouvanými, ale nerealizovanými zakázkami není v našem podnikatelském prostředí zvykem a tedy ani proveditelné. Příčinnou souvislost v tomto ohledu pak spatřovala v tom, že nebýt zásahu státních orgánů, který poškodil její psychické i fyzické zdraví a výrazně omezil její práceschopnost, mohla pracovat a rozvíjet svou kariéru, přičemž hypotetický ušlý zisk dorovnává způsobenou hmotnou škodu do obvyklé výše, která je běžná v daném místě a oboru. Podle názoru žalované zmařená příležitost ve vztahu k řízení o ochranném léčení spočívá ve skutečnosti, že dané státní orgány nezabránily skutečnosti, pro niž se na orgány činné v trestním řízení ohledně vícero násilných a neběžných zásahů do svého soukromí obrátila, ale naopak vůči ní vedly účelové řízení, podložené účelovým, nepravdivým znaleckým posudkem z oboru psychiatrie. Odvolacímu soudu pak vytkla, že se zjevně nevypořádal s existencí hypoteticky ušlého zisku (měla právo jej požadovat za období od března 2013 do srpna 2014) a zmařené příležitosti (měla právo ji požadovat od září 2014 a nadále) jako dalších forem ušlého zisku aplikovaného v podnikání a pro určení náhrady hmotné škody akceptoval pouze doložení skutečně ušlého zisku, což není v jejím případě možné. Podle žalobkyně odvolací soud pochybil v právní kvalifikaci věci, načež absencí právně významných skutkových zjištění neměl odpovídající skutkový prostor, aby mohl přistoupit k právnímu posouzení věci.
Dále namítla, že náhradu hmotné škody na ušlém zisku, resp. na některé z jeho forem coby skutečný ušlý zisk, hypotetický ušlý zisk a zmařená příležitost, lze kompenzovat i jiným řešením, např. úhradou vzniklých exekucí, jak vyplývá z jejího návrhu, přičemž po žalované žádala kompenzaci formou úhrad exekučních řízení, které jí vznikly u půjček v důsledku předpokládaného, ale chybějícího příjmu. V tomto ohledu vyjádřila názor, že nemusela dokazovat příčinnou souvislost mezi vznikem dluhů, nemožností je splácet a odpovědnostním titulem státu za škodu. Příčinnou souvislost pak spatřovala v tom, že nebýt zásahu státních orgánů, který poškodil její psychické i fyzické zdraví a výrazně omezil její práceschopnost, mohla pracovat a rozvíjet svou kariéru, a tedy by i měla výdělek, kterým by pokryla splátky půjček, které si vzala, čímž by nebyla bývala vznikla exekuční řízení vedená vůči její osobě. V této souvislosti odvolacímu soudu vytkla, že se v rámci posouzení věci nevypořádal s jejím správným právním posouzením, přičemž učinil skutková zjištění, která neodpovídají skutkovému prostoru.
Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 1 článku II přechodných ustanovení části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 2. 2019 (viz čl. IV, XII zákona č. 287/2018 Sb.), (dále jen „o. s. ř.“).
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky §241 odst. 1 o. s. ř. a obsahovalo náležitosti vyžadované §241a odst. 2 o. s. ř. Nejvyšší soud se proto dále zabýval přípustností dovolání.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (ve znění účinném od 30. 9. 2017) dovolání podle §237 není přípustné proti rozsudkům a usnesením vydaným v řízeních, jejichž předmětem bylo v době vydání rozhodnutí obsahujícího napadený výrok peněžité plnění nepřevyšující 50 000 Kč, včetně řízení o výkon rozhodnutí a exekučního řízení, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
V řízení, jehož předmětem je částka skládající se z několika samostatných nároků, odvíjejících se od odlišného skutkového základu, má rozhodnutí o každém z nich charakter samostatného výroku a přípustnost dovolání je třeba zkoumat samostatně, a to bez ohledu na to, že tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a že o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 32 Odo 747/2002, ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3238/2013, a ze dne 1. 11. 2017, sp. zn. 25 Cdo 2245/2017, schválené k publikaci ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i dovolatelem citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2012, sp. zn. 25 Cdo 2974/2010, rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na http://www.nsoud.cz ). Tyto judikatorní závěry jsou použitelné i po změně formulace ustanovení §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. provedené s účinností od 30. 9. 2017 zákonem č. 296/2017 Sb., a to již proto, že cílem uvedené novely bylo dle důvodové zprávy „odbřemenění dovolacího soudu“, tedy zúžení přípustnosti dovolání, a nikoli její rozšíření.
Nejvyšší soud v usnesení ze dne 28. 6. 2018, sp. zn. 25 Cdo 1791/2018, uzavřel, že podle právní úpravy účinné od 30. 9. 2017 není dovolání přípustné, jestliže žádný z nároků se samostatným skutkovým základem, které jsou předmětem dovolacího řízení, není nárokem na peněžité plnění přesahující 50 000 Kč (ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy).
V poměrech projednávané věci platí, že žalobkyně žalobou uplatnila více samostatných nároků a pokud pak bylo odvolacím soudem rozhodnuto tak, že rozsudek soudu prvního stupně byl ohledně nároků na náhradu ušlého zisku ve výši 4 646,40 Kč s příslušenstvím, 7 020 Kč s příslušenstvím, 10 000 Kč s příslušenstvím, 8 434 Kč s příslušenstvím, 31 925,61 Kč s příslušenstvím a 16 875 Kč s příslušenstvím v zamítavém výroku III potvrzen, pak ani jeden z těchto dílčích nároků nepřesahuje 50 000 Kč.
Ze shora uvedeného důvodu je podle §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovolání nepřípustné co do zamítnutí 4 646,40 Kč s příslušenstvím, 7 020 Kč s příslušenstvím, 10 000 Kč s příslušenstvím, 8 434 Kč s příslušenstvím, 31 925,61 Kč s příslušenstvím a 16 875 Kč s příslušenstvím, neboť dovoláním dotčenými výroky nebylo rozhodnuto o peněžitém plnění převyšujícím 50 000 Kč, a proto je dovolací soud v této části podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Následně se Nejvyšší soud zabýval dovoláním směřujícím vůči části napadeného rozsudku odvolacího soudu, ve které byl potvrzen zamítavý výrok III rozsudku soudu prvního stupně ohledně částky 171 019,90 Kč s příslušenstvím (náhrada škody týkající se úvěru od Raiffeisenbank a. s. a následného rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 11. 6. 2014, č. j. 14 C 351/2013-31).
Pokud dovolatelka namítala, že napadeným rozhodnutím (nedostatečným posouzením předložených důkazů a vyvozením nesprávných skutkových zjištění) bylo zasaženo do jejích základních práv a že jí bylo upřeno právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, Nejvyšší soud uvádí, že §237 o. s. ř. ve spojení s čl. 4 a čl. 89 odst. 2 ústavního zákona č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky (dále jen "Ústava České republiky") vyžaduje, aby jako přípustné bylo posouzeno dovolání, závisí-li napadené rozhodnutí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva vztahující se k ochraně základních práv a svobod, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury Ústavního soudu [k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://www.nalus.usoud.cz ); usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 6. 2019, sp. zn. 30 Cdo 4100/2017].
K přezkoumávání skutkových otázek Nejvyšším soudem se vyjádřilo plénum Ústavního soudu ve stanovisku ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, dle kterého je primárním úkolem Nejvyššího soudu sjednocování judikatury, ke kterému v otázkách skutkových dochází z povahy věci jen omezeně. Není zároveň pochyb, že v souladu se základními zásadami soudního řízení jsou nalézací, případně odvolací soudy nejlépe vybaveny a předurčeny ke zjišťování skutkového stavu. Dovolací řízení, které je obvykle neveřejné, zásadně ke zjišťování a přehodnocování skutkového stavu neslouží a sloužit nemůže. Podobně koneckonců ke skutkovým otázkám přistupuje i Ústavní soud v řízení o ústavních stížnostech.
Ústavní soud nicméně přesto ve své judikatuře dovodil, že zcela výjimečně mohou nastat případy, kdy právě skutková zjištění soudů jsou natolik vadná, že ve svém důsledku představují porušení práv garantovaných čl. 36 odst. 1 Listiny (jde o tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními). V takovém případě Ústavnímu soudu nezbývá než kasačním nálezem ochranu těmto právům poskytnout. Ústavní soud tím nenahrazuje činnost nalézacích a odvolacích soudů, přičemž důvodem pro kasační zásah není sama o sobě skutečnost, že by s učiněnými skutkovými zjištěními nesouhlasil. Jde obvykle o situace, kdy zjištění skutkového stavu je prima facie natolik vadné, že by k němu soud nemohl při respektování základních zásad hodnocení důkazů (srov. §132 o. s. ř. a násl.) nikdy dospět. Podstatou přezkumu tedy nebývá přehodnocování skutkového stavu, nýbrž kontrola postupu soudů při procesu jeho zjišťování. Otázka, zda soudy při zjišťování skutkového stavu respektovaly procesní zásady, je přitom již otázkou právní (otázkou procesního práva) a jako taková může být prezentována Nejvyššímu soudu v dovolání s náležitostmi uvedenými v §241a odst. 2 a §237 o. s. ř.
Nezávislost rozhodování obecných soudů se uskutečňuje v ústavním a zákonném procesněprávním a hmotněprávním rámci. Procesněprávní rámec představují především principy řádného a spravedlivého procesu, jak vyplývají z čl. 36 a násl. Listiny, jakož i z čl. 1 Ústavy České republiky. Jedním z těchto principů, představujících součást práva na řádný proces, jakož i pojmu právního státu (čl. 36 odst. 1 Listiny, čl. 1 Ústavy České republiky) a vylučujících libovůli při rozhodování, je i povinnost soudů své rozsudky odůvodnit (§157 odst. 1 o. s. ř.) a to způsobem, zakotveným v ustanovení §157 odst. 2 o. s. ř. Z odůvodnění musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry soudu na straně druhé. V případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny, jakož i s čl. 1 Ústavy České republiky. Důvodem k zásahu Ústavního soudu je až stav, kdy soudy očividně a neodůvodněně vybočily ze zákonných standardů dokazování (§120 o. s. ř. a násl.), nebo jestliže hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu (vnitřního rozporu), případně jsou založeny na zcela neúplném (nedostatečném) dokazování (k tomu srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, a ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. IV. ÚS 2273/14).
Z ústavního principu nezávislosti soudu (čl. 82 Ústavy České republiky) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů (§132 o. s. ř.); jestliže obecné soudy při svém rozhodování respektují kautely dané ustanovením §132 o. s. ř., nespadá do pravomoci Ústavního soudu „hodnotit“ hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval (k tomu srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 2. 1994, sp. zn. III. ÚS 23/93).
Dovolací soud dospěl k závěru, že dovolatelkou předestřená otázka přípustnost dovolání nezakládá, neboť k tvrzenému zásahu do základních práv dovolatelky nedošlo. Dovolací soud v rámci dovolacího přezkumu neshledal, že by byla odvolacím soudem učiněná skutková zjištění v extrémním rozporu s důkazy v řízení provedenými, neboť z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními, úvahami při hodnocení důkazů a právními závěry. Skutková zjištění nevykazují extrémní rozpor s obsahem spisu a zjevně nebyla učiněna v důsledku procesních excesů při dokazování či v důsledku jiného svévolného jednání odvolacího soudu. Odvolací soud uvedl, jaké úvahy jej vedly ke zjištění skutkového základu věci a z něho vyplývajícího právního závěru. Pouhý nesouhlas dovolatelky s hodnocením důkazů odvolacím soudem přípustnost dovolání založit nemůže.
Dovolatelka předkládá zejména argumentaci týkající se hodnocení důkazů, resp. skutkových závěrů, které učinil odvolací soud. Namítá-li dovolatelka, že bylo ozřejměno, že její zdravotní potíže vznikly v důsledku řízení o uložení ochranného léčení ústavní formou, že „hmotná škoda skutečně vznikla a její náhrada je pouze odvislá od specifikace formy ušlého zisku a jejího použití“ a že „ozřejmila, že využívání pouze skutečně ušlého zisku doloženého zpětně nasmlouvanými, ale nerealizovanými zakázkami není v našem podnikatelském prostředí zvykem a tedy ani proveditelné“, jedná se pouze o polemiku se skutkovými zjištěními učiněnými odvolacím soudem, které v dovolacím řízení nelze revidovat. Ani vlastní skutkové závěry, které dovolatelka předkládá, nepředstavují nic než pouhou polemiku se skutkovými zjištěními odvolacího soudu.
Otázka příčinné souvislosti (vztahu mezi škodnou událostí a vznikem škody), kterou rovněž podle názoru žalobkyně odvolací soud posoudil chybně, je otázkou skutkovou (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 6. 2008, sp. zn. 25 Cdo 2491/2006). Právní posouzení příčinné souvislosti může spočívat toliko ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována, případně zda a jaké okolnosti jsou či naopak nejsou způsobilé tento vztah vyloučit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3471/2009). Uvedené závěry odvolacího soudu o nedostatku příčinné souvislosti (vztahu mezi škodnou událostí a tvrzenou majetkovou újmou) nejsou výsledkem aplikace právních norem na zjištěný skutkový stav, nýbrž výsledkem hodnocení provedených důkazů. Nejde tudíž o závěr právní, ale o závěr skutkový. Kromě toho v této části dovolání postrádá právně relevantní vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., přičemž pouhý nesouhlas se skutkovým základem, z nějž odvolací soud při meritorním rozhodování vycházel, a z toho plynoucí právní polemika s právním posouzením věci odvolacím soudem přirozeně přípustnost takto pojatého dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. nezakládá.
Žalobkyní vymezená otázka zjišťování výše ušlého zisku podnikatele nemůže přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. založit, neboť tato otázka již byla dovolacím soudem opakovaně řešena. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. 25 Cdo 1920/99, uvedl, že „[Z]působ zjišťování výše ušlého zisku podnikatele závisí v každém jednotlivém případě na skutkových tvrzeních poškozeného, jimiž je uplatněný nárok na náhradu škody zdůvodněn. Významná pro vymezení nároku mohou být např. tvrzení o konkrétních smluvních vztazích, které měl pro rozhodnou dobu sjednány, o pravidelně se opakujících obchodních příležitostech, o něž v té době přišel, popř. (pokud předpokládané příjmy byly dosaženy i bez jeho osobního přičinění) o snížení zisku z podnikání o prostředky vynaložené na mzdu nebo na jiný příjem osoby, která v tomto období vykonávala za poškozeného činnost k dosažení zisku, zatímco předtím tyto prostředky nebyly vynakládány.“ Nejvyšší soud dále v rozsudku ze dne 19. 4. 2011, sp. zn. 25 Cdo 912/2009, vyjádřil závěr, že „[V]ýše ušlého výdělku podnikatele je dána rozdílem mezi celkovým příjmem z podnikání a náklady potřebnými k dosažení tohoto příjmu. Vychází se tedy z částky, kterou by za obvyklých okolností poškozený ze své činnosti získal, s přihlédnutím k nákladům, které by na dosažení těchto výnosů musel vynaložit.“
Nejvyšší soud nemá důvodu se od výše uvedených závěrů odchýlit, přičemž citované závěry jsou použitelné i v poměrech projednávané věci.
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 10. 9. 2019. sp. zn. 25 Cdo 2319/2018, uvedl: „Ušlý zisk (a tedy i ztrátu na výdělku) podle ustálené judikatury dovolacího soudu nemůže představovat jen zmaření zamýšleného výdělečného záměru či příslibu možného příjmu, není-li takový majetkový přínos podložen již existujícími či reálně dosažitelnými okolnostmi, z nichž lze usuzovat, že při jejich pravidelném běhu - nebýt škodné události - k zamýšlenému zisku by skutečně došlo (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2006, sp. zn. 25 Cdo 818/2005, Soubor C 4027, ze dne 26. 9. 2007, sp. zn. 25 Cdo 2973/2005, Soubor C 5499, nebo ze dne 17. 9. 2012, sp. zn. 25 Cdo 237/2011, Soubor C 13341, či obdobně též rozsudek téhož soudu ze dne 28. 1. 2009, sp. zn. 25 Cdo 3586/2006).
Povinnost tvrzení a následně i povinnost důkazní se vztahuje i na konkrétní údaje o tom, v čem tvrzená ztráta spočívá a jak vznikla. Způsob zjišťování výše této ztráty v každém jednotlivém případě závisí především na skutkových tvrzeních poškozeného, jimiž je uplatněný nárok na náhradu škody zdůvodněn, tedy na tvrzeních o konkrétních skutkových okolnostech, z nichž dovozuje, že nebýt pracovní neschopnosti, v zažalovaném období by svou činností dosáhl při podnikání příjmu, o který přišel, a následně samozřejmě na tom, zda relevantní skutková tvrzení byla v řízení prokázána (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2010, sp. zn. 25 Cdo 1243/2008, Soubor C 8672, nebo usnesení ze dne 27. 2. 2012, sp. zn. 25 Cdo 2335/2011, Soubor C 12297).“
Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 6. 2008, sp. zn. 25 Cdo 936/2006, ze dne 27. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 2385/2014, a ze dne 17. 9. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2112/2014, a rozsudky téhož soudu ze dne 14. 7. 2011, sp. zn. 25 Cdo 4313/2008, a ze dne 29. 11. 2012, sp. zn. 23 Cdo 2416/2012) je ustálena v názoru, že k závěru o vzniku škody nepostačuje, jestliže mohl zisk ujít poškozenému hypoteticky, přičemž je třeba postavit na jisto, že k ujití zisku skutečně došlo ( Simon, P. Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2019, s. 3).
Odvolací soud se od shora citované judikatury neodchýlil, pokud uzavřel, že žalobkyně neprokázala, že vůbec nějakou konkrétní činnost v rozhodné době vykonávala či měla vykonávat, když vyjma pracovní příležitosti u M. B. uváděla jen zcela obecná tvrzení o tom, jaké by mohla mít pracovní či výdělkové příležitosti, a že ušlý zisk musí vycházet z konkrétních doložitelných skutečností, např. uzavřených smluv, přičemž ve shodě se soudem prvního stupně ohledně pracovní příležitosti u M. B. uzavřel, že ani v tomto případě nebyla prokázána reálná možnost výdělku žalobkyně, neboť přípravy na danou spolupráci nebyly dokončeny, a to nikoliv z příčin psychického stavu žalobkyně, vzniklého výlučně z důvodu řízení o uložení ochranného léčení, pokud sama žalobkyně tvrdila, že došlo k přerušení komunikace neznámou osobou.
Námitky proti závěru o nedůvodnosti žaloby na náhradu ušlého zisku včetně námitek týkajících se hypoteticky ušlého zisku a zmařené příležitosti tak přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládají.
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 28. 8. 2008, sp. zn. 25 Cdo 1233/2006, (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2018, sp. zn. 30 Cdo 1300/2016) vyslovil právní názor, že nárok na náhradu ušlého zisku i skutečné škody (§442 odst. 1 obč. zák.) jsou samostatné nároky, na sobě nezávislé, oba mohou vzniknout z téže škodní události, existence skutečné škody není předpokladem vzniku ušlého zisku, a to platí i naopak. Okolnost, že při určení výše ušlého zisku se vychází z částky, kterou by za obvyklých okolností – nebýt škodní události – poškozený ze své činnosti získal, s přihlédnutím k nákladům, které by musel na dosažení těchto výnosů vynaložit, nevylučuje možnost vzniku skutečné škody. Náklady, které na dosažení zisku podnikatel vynaložil, získává totiž při své podnikatelské činnosti zpět, neboť k tomu, aby byl dosažen zisk, musí být příjem z podnikatelské činnosti vyšší než vynaložené náklady. Při stanovení výše ušlého zisku se vychází z celkových předpokládaných výnosů z podnikání snížených o předpokládané náklady. Ušlý zisk je tedy hypotetická kategorie a jeho výše je dána rozdílem mezi celkovým příjmem z podnikání a náklady potřebnými k dosažení tohoto příjmu, bez ohledu na to, zda tyto náklady byly poškozeným skutečně vynaloženy či nikoliv. Jestliže však poškozený vynaložil určité náklady, jež by k dosažení příjmů z podnikání sice sloužit mohly, avšak v důsledku škodní události k tomu nesloužily a příjmem z podnikatelské činnosti nebyly uhrazeny, jde o skutečnou škodu, na jejíž náhradu má poškozený právo za podmínky, že vznik této újmy je v příčinné souvislosti se škodní událostí.
V poměrech projednávané věci odvolací soud vyšel z názoru, že žalobkyně ušlý zisk ze svého podnikání vůbec nepožadovala, neboť žádala náhradu skutečné škody, která jí měla vzniknout tím, že se zadlužila a její dluhy byly posléze předmětem soudního řízení a exekuce, když nemohla vykonávat výdělečnou činnost, protože měla v důsledku trestního řízení (řízení o uložení ochranného léčení, pozn. dovolacího soudu) psychické potíže. Odvolací soud přitom své potvrzující rozhodnutí založil na těchto závěrech: 1) žalobkyně neprokázala, že nějakou konkrétní výdělečnou činnost v rozhodné době vykonávala či měla vykonávat, 2) žalobkyně se netěšila plnému psychickému zdraví již předtím, než započalo předmětné trestní řízení a za této situace se stěží může dovolávat psychických potíží vyvolaných tímto řízením jako jediného důvodu, pro který nevykonávala výdělečnou činnost, a 3) žalobkyně neprokázala příčinnou souvislost mezi svými dluhy včetně nákladů s nimi spojenými a předmětným trestním řízením.
Již v rozsudku ze dne 8. 12. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1374/96, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 2, ročník 1998, pod číslem 17, Nejvyšší soud dovodil, že založil-li odvolací soud právní závěr současně na dvou na sobě nezávislých důvodech, pak sama okolnost, že jeden z nich neobstojí, nemůže mít na správnost tohoto závěru vliv, jestliže obstojí důvod druhý. To platí i tehdy, nemohl-li být druhý důvod podroben dovolacímu přezkumu proto, že nebyl dovoláním dotčen (v takovém případě není ani zapotřebí se správností důvodu, jenž naopak dovoláním napaden byl, zabývat, neboť na celkový závěr odvolacího soudu o nedůvodnosti uplatněného nároku to nemůže mít vliv). K tomuto názoru se pak Nejvyšší soud přihlásil rovněž v usnesení ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 48/2006, v němž dovodil, že spočívá-li rozsudek, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí žaloby, není dovolání ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno, nebo jestliže ohledně některé z těchto otázek není splněna podmínka zásadního právního významu napadeného rozhodnutí ve věci samé (vztaženo na občanský soudní řád ve znění účinném do 31. 12. 2013, nyní jestliže dovolání proti některé z těchto otázek není přípustné podle §237 o. s. ř.).
Žalobkyně dovoláním (podle jeho obsahu) zpochybnila pouze závěr týkající se absence příčinné souvislosti mezi jednáním žalované a tvrzeným vznikem škody. Závěry ad 1) ohledně neprokázání konkrétní výdělečné činnosti v rozhodné době a ad 2), že se žalobkyně netěšila plnému psychickému zdraví již před zahájením řízení o uložení ochranného léčení, nezpochybnila. Tyto závěry, které samy o sobě obstojí jako důvod zamítnutí žaloby, nejsou dovoláním napadány a nemohou ani být předmětem dovolacího přezkumu. Jestliže tedy žalobkyně svým dovoláním řádně a přípustně nenapadá všechny důvody, které vedly odvolací soud k potvrzení rozsudku soudu prvního stupně, nemůže být dovolání shledáno přípustným, neboť dovolání není s to vyvolat zrušení či změnu napadeného rozsudku (viz například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2017, sp. zn. 30 Cdo 239/2017, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2017, sp. zn. 30 Cdo 2112/2017).
Nejvyšší soud tedy podle §243c odst. 1 a 2 o. s. ř. dovolání jako nepřípustné odmítl.
K případným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, může dovolací soud podle §242 odst. 3 o. s. ř. přihlédnout pouze tehdy, je-li dovolání přípustné.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Žalobkyně v dovolání navrhla podle §243 písm. a) o. s. ř. odložení vykonatelnosti rozhodnutí o nákladech řízení. Jsou-li splněny důvody pro odmítnutí dovolání nebo pro zastavení dovolacího řízení, nemůže být o dovolání věcně rozhodnuto a není „projednatelný“ ani akcesorický návrh na odklad vykonatelnosti nebo právní moci napadeného usnesení. Důvody, pro něž byl takový návrh podán, se v takovém případě není třeba zabývat (srov. bod 34. odůvodnění nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. 2. 2021
Mgr. Vít Bičák
předseda senátu