ECLI:CZ:US:2021:2.US.1323.21.1
sp. zn. II. ÚS 1323/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Ludvíka Davida (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky IMEX Group, s. r. o., se sídlem Milíčova 1343/16, Ostrava, zastoupené JUDr. Radkem Ondrušem, advokátem se sídlem Bubeníčkova 502/42, Brno, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 3. 2021 č. j. 9 As 145/2019-68 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 3. 2019 č. j. 8 A 157/2015-59, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno její právo na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a právo podnikat zaručené čl. 26 Listiny. Dále namítá porušení čl. 2 odst. 2 a čl. 2 odst. 3 Listiny a čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a připojených rozhodnutí, Licenční správa Ministerstva průmyslu a obchodu rozhodnutím ze dne 6. 5. 2008 zamítla stěžovatelčiny žádosti o vydání licencí na vývoz vojenského materiálu do Gruzie; neudělení licence bylo s ohledem na negativní závazné stanovisko Ministerstva zahraničních věcí odůvodněno zahraničně politickými zájmy České republiky. Rozklady proti rozhodnutím správního orgánu prvního stupně byly zamítnuty rozhodnutími ministra průmyslu a obchodu ze dne 11. 6. 2015. V záhlaví uvedeným rozsudkem Městský soud v Praze zamítl stěžovatelčinu žalobu proti rozhodnutím ministra o rozkladu; Nejvyšší správní soud následně v záhlaví uvedeným rozsudkem zamítl stěžovatelčinu kasační stížnost.
3. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, samotným účastníkům řízení jsou všechny skutečnosti známy.
4. V podané ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že ani v řízení před správními orgány, ani v řízení před správními soudy nebyly odstraněny vady závazného stanoviska Ministerstva zahraničních věcí zakládající jeho nepřezkoumatelnost. Správní orgány dle stěžovatelky rezignovaly na svou povinnost opatřit si veškeré podklady rozhodnutí. Dále stěžovatelka namítá, že v řízení před správními orgány a následně v řízení před správními soudy byly opomenuty některé její návrhy důkazů. Stěžovatelka rovněž brojí proti závěru Nejvyššího správního soudu, že bylo její povinností uvést navrhovanou dobu platnosti licence. Má za to, že nemohla předvídat, zda bude žádosti vyhověno, a tomu pak podřídit datum uvedený v žádosti. Je naopak na správním orgánu, aby správně určil okamžik, ke kterému vydává napadené rozhodnutí. Závěrem ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že Nejvyšší správní soud porušil blíže nespecifikovanou ustálenou judikaturu.
5. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
6. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního a ve které může Ústavní soud rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
7. Podle čl. 83 Ústavy je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti. V řízení o ústavní stížnosti je tudíž jeho pravomoc založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování jednoduchého práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není.
8. Ze samotné argumentace stěžovatelky v ústavní stížnosti se podává, že stěžovatelka pokračuje v polemice se skutkovými hodnoceními a právními závěry obecných soudů, resp. správních orgánů, která vedla již v předchozím řízení. Se stěžovatelčinými argumenty se Nejvyšší správní soud vypořádal již v napadeném rozhodnutí, přičemž Ústavní soud jeho závěry shledává udržitelnými; na ústavní rovině žádné vady neshledal.
9. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené uzavírá, že naříkaná základní práva stěžovatelky napadeným rozhodnutím porušena nebyla. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. července 2021
Ludvík David, v. r.
předseda senátu