ECLI:CZ:NSS:2021:9.AS.145.2019:68
sp. zn. 9 As 145/2019 - 68
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka a soudců
JUDr. Barbary Pořízkové a JUDr. Pavla Molka v právní věci žalobkyně: Imex Group s.r.o.,
se sídlem Milíčova 1343/16, Ostrava, zast. JUDr. Radkem Ondrušem, advokátem se sídlem
Bubeníčkova 502/42, Brno, proti žalovanému: Ministerstvo průmyslu a obchodu, se sídlem
Na Františku 1039/32, Praha 1, proti rozhodnutím ministra průmyslu a obchodu
ze dne 11. 6. 2015, č. j. MPO 27099/15/10200/01000 a č. j. MPO 27100/15/10200/01000,
v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
14. 3. 2019, č. j. 8 A 157/2015 – 59,
takto:
I. Kasační stížnost se z amí t á .
II. Žádný z účastníků n e má právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Žalobkyně (dále „stěžovatelka“) se kasační stížností domáhá zrušení v záhlaví
označeného rozsudku Městského soudu v Praze, jímž byly zamítnuty její žaloby proti
rozhodnutím žalovaného specifikovaným tamtéž. Žalovaný jimi zamítl rozklady proti
rozhodnutím Licenční správy Ministerstva průmyslu a obchodu ze dne 6. 5. 2008,
č. j. 39372/07/07430/07400 a č. j. 38603/07/07430/07400, kterými byly zamítnuty
stěžovatelčiny žádosti o vydání licencí na vývoz vojenského materiálu do Gruzie
(12 ks raketometů RM-70 r. 122 mm s příslušenstvím s navrhovanou dobou platnosti licence
do 30. 6. 2008 a 20 000 ks nábojů ráže 122 mm HE pro raketomet RM-70 s navrhovanou
dobou platnosti licence do 31. 3. 2008).
[2] Neudělení licencí bylo odůvodněno zahraničně politickými zájmy České republiky
[§18 písm. c) zákona č. 38/1994 Sb., o zahraničním obchodu s vojenským materiálem
a o doplnění zákona č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání (živnostenský zákon),
ve znění pozdějších předpisů, a zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších
předpisů], s ohledem na negativní závazné stanovisko Ministerstva zahraničních věcí.
[3] Jedná se o druhá rozhodnutí o rozkladech vydaná v nynější věci. V pořadí první
rozhodnutí byla zrušena rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 5. 2012,
č. j. 9 As 73/2011 – 136 a č. j. 9 As 76/2011 - 130, z důvodu neseznámení stěžovatelky
s podklady pro rozhodnutí, konkrétně se závazným stanoviskem ministra zahraničních věcí
a relevantními denialy, založenými v utajované části spisu ve stupni Vyhrazené.
[4] Stěžovatelka v dalším řízení nahlížela do správního spisu a po poučení podle
§58 odst. 5 zákona č. 412/2005 Sb., o ochraně utajovaných informací a o bezpečnostní
způsobilosti, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o ochraně utajovaných
informací“), se seznámila též se stanoviskem ministra zahraničních věcí ve stupni utajení
Vyhrazené, č. j. MPO V-95/2007-EU, včetně denialů SK-2003-4 a CZ -2006-5. Do úředního
záznamu o nahlížení do spisu uvedla, že se vyjádří ústně do protokolu, což však neučinila.
Žalovaný jí následně oznámil shromáždění podkladů nezbytných k vydání rozhodnutí
s možností nahlížet do spisu a podat vyjádření, ani tehdy této možnosti nevyužila. Následně
žalovaný vydal žalobou napadená rozhodnutí.
[5] Městský soud se v napadeném rozsudku nejprve zabýval otázkou, k jakému okamžiku
ukotvit skutkový a právní stav rozhodný pro posouzení žádostí. Dospěl k závěru, že žalovaný
správně vycházel ze stavu k roku 2008, jelikož stěžovatelka žádala o licence s platností
do 30. 6. 2008, respektive do 31. 3. 2008. Pozdější vývoj (týkající se zejména situace v Gruzii)
tedy nebyl podstatný.
[6] K námitce zkrácení procesních práv stěžovatelky v důsledku označení obsahu
závazného stanoviska za utajovanou informaci zdůraznil, že je pouze na původci informace,
zda rozhodne o jejím utajení v souladu s §21 odst. 1 zákona o ochraně utajovaných informací.
Zkrácení procesních práv účastníka řízení by pak připadlo v úvahu za situace, pokud
by bez zákonného důvodu nebyl seznámen s obsahem utajovaných informací, případně
by mu nebylo umožněno vyjádřit se k podkladům. V nynější věci však stěžovatelka
byla s utajovanými informacemi seznámena a mohla se k nim vyjádřit, byť s omezeními
vyplývajícími z pravidel o ochraně utajovaných informací.
[7] Při jednání stěžovatelka v této souvislosti dále namítla, že nebyla seznámena
s kompletní utajovanou částí správního spisu, ani tuto námitku však soud neshledal důvodnou.
Jak bylo výše uvedeno, stěžovatelce bylo po poučení podle §58 odst. 5 zákona o ochraně
utajovaných informací umožněno seznámit se se spisovým materiálem, který již poté nebyl
doplňován. Žalovaný jí navíc přípisem ze dne 14. 4. 2014 oznámil shromáždění podkladů
pro rozhodnutí a poskytnul prostor pro vyjádření, čehož nevyužila.
[8] K námitkám týkajícím se závazného stanoviska, které bylo důvodem pro neudělení
požadovaných licencí, městský soud předeslal, že se jedná o stanovisko vydané Ministerstvem
zahraničních věcí jako dotčeným orgánem v rámci jeho působnosti v oblasti zahraniční
politiky. Vzhledem k tomu, že směřování zahraniční politiky je ovlivňováno především
politickými (nikoli právními) akty a záměry, není úkolem soudu je přehodnocovat.
[9] Závazné stanovisko vydané v nynější věci vyhodnotil jako přezkoumatelné. Vyplývá
z něj, že hodnocení vnitropolitické situace v zemi vývozu bylo založeno na poznatcích
a informacích získaných vlastní činností Ministerstva zahraničních věcí, jakož i informacích,
které jsou známy z veřejných zdrojů. Dále je z něj zřejmé, že důvodem zamítavého stanoviska
byla kombinace zjištěných poměrů v zemi vývozu ve spojení s charakterem vojenského
materiálu, který měl být vyvezen, a dále ve spojení s relevantními denialy (CZ a SK).
[10] Městský soud přisvědčil tomu, že žalovaný pochybil, pokud se podrobněji nevyjádřil
ke stěžovatelčiným návrhům na doplnění a konkretizaci údajů o situaci v Gruzii. Dospěl
nicméně k závěru, že toto pochybení nemohlo mít vliv na zákonnost napadených rozhodnutí.
Závazné stanovisko (respektive jeho doplnění vedené v utajovaném režimu) totiž spočívá
na více důvodech a je obecně známo, že vnitropolitická situace v Gruzii v roce 2008 byla
nestabilní s ohledem na vojenský konflikt s Ruskou federací.
[11] K námitkám stěžovatelky dále uvedl, že Ministerstvo zahraničních věcí má k dispozici
různé nástroje k získání informací potřebných pro vydání závazného stanoviska. I kdyby bylo
doloženo, že v těchto případech obvykle žádá stanovisko příslušného zastupitelského úřadu,
případná odchylka od tohoto postupu by bez dalšího nemohla mít vliv na porušení zásady
legitimního očekávání. Porušení této zásady by přicházelo v úvahu tehdy, pokud
by v obdobném případě vydalo stanovisko s odlišným závěrem. Stěžovatelka však žádný
takový případ neuvedla, pouze obecně tvrdila, že Česká republika dodává přímo vojenský
materiál do krizových oblastí nestabilním politickým či národnostním seskupením s vědomím
rizika, že se tyto zbraně mohou dostat do rukou mezinárodního terorismu.
[12] Dodal, že důvodem pro zrušení napadených rozhodnutí nemohlo být ani tvrzení,
že Ministerstvo zahraničních věcí jako dotčený orgán nevedlo ve věci správní spis. Jak vyplývá
z důvodů vyložených výše, závazné stanovisko, se kterým stěžovatelka byla seznámena, totiž
po obsahové stránce obstojí samo o sobě.
[13] Závěrem uvedl, že ve správním řízení nebylo nutné konat ústní jednání,
neboť v tomto typu řízení není zákonem vyžadováno a ke splnění účelu řízení a uplatnění
práv účastníků řízení to nebylo třeba. Jediným účastníkem řízení byla stěžovatelka, která byla
řádně seznámena s podklady pro vydání rozhodnutí založenými ve spise, což bylo dostačující.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného
[14] Stěžovatelka předně trvá na tom, že rozhodným byl skutkový a právní stav ke dni
vydání napadeného rozhodnutí. Na důvody městského soudu reaguje konstatováním,
že podané žádosti trpěly vadou, jelikož v nich absentovala doba platnosti licence, a žalovaný
ji měl k odstranění této vady vyzvat a poučit ji o následcích nevyhovění výzvě. Náležitostí
žádosti o licenci je totiž mimo jiné doba její platnosti, kterou lze vymezit buď konkrétním
datem, nebo lhůtou plynoucí od právní moci rozhodnutí. Stěžovatelka původně zvolila první
variantu, neboť nepředpokládala, že se řízení protáhne. V roce 2012, kdy byla rozhodnutí
o rozkladu zrušena, i v roce 2015, kdy bylo o rozkladech rozhodnuto, však bylo zřejmé,
že žádosti nemají požadované náležitosti, neboť původní doba nebyla proveditelná.
[15] Zadruhé namítá, že se městský soud dostatečně nezabýval žalobním bodem,
dle kterého utajení závazného stanoviska účelově krátí její právo na spravedlivý proces,
a to konkrétně tím aspektem, že informace obsažené v závazném stanovisku objektivně
nesplňují definici utajovaných informací v §2 odst. 1 zákona o ochraně utajovaných
informací. Městský soud argumentaci odmítl na základě formalistického výkladu, dle kterého
je výlučně na původci informace, jakou informaci označí za utajovanou, nezabýval se však
jejich skutečnou povahou. Závazné stanovisko přitom neobsahuje žádné informace,
u nichž by stupeň utajení určil jiný orgán Evropské unie, metody práce zpravodajských služeb
ani jejich zdroje. Městský soud se měl v této věci obrátit na Národní bezpečnostní úřad.
[16] Připouští, že zveřejnění závazného stanoviska by mohlo za určitých okolností být
na újmu zájmům České republiky, či být těmto zájmům nevýhodné,
např. pokud by se prokázalo, že Ministerstvo zahraničních věcí straní zájmům Ruské federace.
Konkrétní argumentaci nemůže s ohledem na utajení informací uvést, je nicméně připravena
doplnit ji do protokolu na výzvu Nejvyššího správního soudu. Na jiném místě kasační
stížnosti dále zmiňuje související domněnku, že skutečným důvodem utajení informací byla
mj. snaha Ministerstva zahraničních věcí o to, aby zájmy České republiky nebyly poškozeny
ve vztahu ke Gruzii tím, že by se její orgány dozvěděly, jakými důvody Ministerstvo
zahraničních věcí brání zvýšení obranyschopnosti jejích ozbrojených sil čelících ničím
nevyprovokované ruské vojenské agresi.
[17] Navazuje třetí námitkou, dle které se sice mohla s utajovanými informacemi seznámit
a u soudu se k nim vyjádřit, podstatně však byla krácena její možnost vyvrátit tvrzení
Ministerstva zahraničních věcí a opatřit si za tímto účelem relevantní důkazní prostředky.
Stanovisko nemohla předložit jiným osobám, zejména osobám účastným na daném obchodu
s vojenským materiálem. Neměla možnost opatřovat podklady na místě samém (v Gruzii),
neboť by hrozilo, že dojde k vyzrazení utajovaných informací.
[18] Začtvrté uvádí důvody nepřezkoumatelnosti stanoviska: neobsahuje přehled konkrétně
specifikovaných podkladů, na jejichž základě bylo vydáno, a nelze je vyčíst ani ze správního
spisu, absentují podklady dokládající projednání denialů s jejich původci. Stěžovatelka nebyla
s těmito podklady nikdy seznámena. Pochybuje ostatně, že vůbec existují, a pokud ano,
jde o podklady nepřezkoumatelné a neúplné. Její pochybnosti pak jen posiluje skutečnost,
že Ministerstvo zahraničních věcí odmítlo předložit spis vedený k nynější věci s odůvodněním,
že takový spis neexistuje.
[19] Žalovaný postupoval nezákonně, pokud neučinil kroky směřující k odstranění výše
uvedených vad závazného stanoviska. Městský soud nemohl ve věci rozhodnout, pokud
si v nynější věci spis Ministerstva zahraničních věcí nevyžádal. Jeho rozsudek je navíc
v rozporu s jeho vlastní rozhodovací praxí, konkrétně rozsudkem ze dne 14. 3. 2019,
č. j. 8 A 127/2015 – 60, kterým zrušil rozhodnutí žalovaného z důvodu nepřezkoumatelnosti
závazného stanoviska a nepředložení souvisejícího správního spisu.
[20] Zapáté stěžovatelka nesouhlasí se závěrem, dle kterého soud není oprávněn
k přezkumu závazného stanoviska po stránce odborné či politické.
[21] Dle jejího názoru stanovisko je stiženo zjevným skutkovým pochybením. Konkrétní
důvody přednese do protokolu, neboť se jedná o utajované skutečnosti, a to poté,
co si Nejvyšší správní soud vyžádá kompletní spisový materiál Ministerstva zahraničních věcí
týkající se nynější věci. V kasační stížnosti zdůrazňuje pouze to, že Gruzie v roce 2008 čelila
ničím nevyprovokované agresi ze strany Ruské federace a situace byla v této době nestabilní,
v roce 2012 a 2015 tomu tak však už nebylo. Zmiňuje také, že Česká republika přímo dodává,
případně umožňuje dodávky zbraní do oblasti přímých válečných konfliktů, jako
např. na území Sýrie.
[22] Dále uvádí, že po právní stránce je stanovisko stiženo vadou spočívající v tom,
že Ministerstvo zahraničních věcí nedoložilo, že stanovisko je v souladu se spojeneckými
závazky České republiky vůči NATO, popřípadě že bylo projednáváno s vydavateli tvrzených
denialů či s jinými orgány Evropské unie. Rozhodovalo tak na základě nedostatečně zjištěného
skutkového stavu, čímž porušilo zásadu legitimního očekávání.
[23] Konečně namítá, že denialy nebyly ve vztahu k nynější věci relevantní, což však
nemůže konkrétněji zdůvodnit s ohledem na jejich utajení, i v tomto případě nicméně uvede
důvody ústně do protokolu.
[24] Doplňuje, že jimi nebylo ve správním řízení dokazováno, a závěr soudu
o dostatečnosti jejich založení do spisu je nesprávný. Stěžovatelce totiž bylo znemožněno
namítat nedostatek jejich relevance ve vztahu k nynější věci. Zákon sice žalovanému neukládá
povinnost konat ve věci ústní jednání, důkaz však mohl být proveden mimo něj.
[25] Navrhuje zrušení napadeného rozsudku, rozhodnutí žalovaného i prvostupňových
správních rozhodnutí.
[26] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti pouze odkázal na svá podání učiněná
v řízení před městským soudem.
III. Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu
[27] Nejvyšší správní soud posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal, že byla
podána včas, osobou k tomu oprávněnou, směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je podání
kasační stížnosti přípustné, z důvodů, které zákon připouští, a stěžovatelka je zastoupena
advokátem [§102 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“)]. Poté přistoupil k přezkumu rozsudku městského
soudu v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů. Ověřil také, zda netrpí
vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[28] Dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
[29] Úvodem předesílá, že se plně ztotožňuje s důvody městského soudu, které odpovídají
také rozhodovací činnosti soudu zdejšího. Stěžovatelka totiž vedla řadu soudních sporů
týkajících se neudělení licencí k vývozu vojenského materiálu, ve kterých uplatňovala
obdobnou argumentaci jako ve věci nynější.
[30] Skutečnost, že v minulosti v několika případech došlo ke zrušení rozhodnutí
žalovaného z důvodu porušení stěžovatelčiných procesních práv (neseznámení s podklady
založenými v utajované části spisu ve stupni Vyhrazené, jako např. v prvních rozsudcích
týkajících se nynějších licencí sp. zn. 9 As 73/2011 a sp. zn. 9 As 76/2011) nebo z důvodu
nepřezkoumatelnosti závazného stanoviska Ministerstva zahraničních věcí pro nedostatek
důvodů (např. rozsudek ze dne 15. 12. 2010, č. j. 9 As 60/2010 – 125), neznamená, že s těmito
námitkami bude úspěšná za všech okolností. Žalovaný i Ministerstvo zahraničních věcí
evidentně reflektovali závěry správních soudů, což v nynější věci dokládá jednak doplněné
odůvodnění sporného závazného stanoviska, jednak postup žalovaného, který stěžovatelce
umožnil seznámit se s podklady založenými v utajované části spisu.
[31] Za těchto okolností považuje Nejvyšší správní soud za zbytečné obsáhle opakovat,
co již bylo ke stěžovatelčiným námitkám řečeno, a v tomto rozsudku se k nim vyjádří pouze
stručně.
[32] Otázkou posuzování skutkového a právního stavu v případě žádostí o licenci na určitě
vymezené časové období se již podrobně zabýval v rozsudku ze dne 16. 8. 2018,
č. j. 1 As 165/2018 – 40, na který výstižně odkázal již městský soud. Právní názor tam
vyslovený lze stručně shrnout tak, že žádá-li účastník o udělení licence pro určité přesně
vymezené časové období, není možno, aby správní orgán nad rámec této žádosti,
kterou je vázán, posuzoval skutkové a právní otázky, které se vztahují k jinému časovému
období. Irelevantní proto byla a jsou stěžovatelčina skutková tvrzení vztahující se k situaci
v Gruzii po roce 2008.
[33] Námitka, že žalovaný měl stěžovatelku vyzvat k odstranění vady žádosti (chybně
stanovená lhůta platnosti licence), nebyla součástí žaloby, obecně přitom nelze námitku
poprvé uplatnit až v kasační stížnosti (§104 odst. 4 s. ř. s.). Vzhledem k tomu, že jí však
stěžovatelka rozporuje důvody městského soudu, pro které nelze přihlížet ke skutkovým
změnám po roce 2008, Nejvyšší správní soud pro úplnost (byť nad rámec bezpodmínečně
nutného) poznamenává, že navrhovanou dobu platnosti licence je povinen uvést žadatel.
Správní orgán není oprávněn za něj domýšlet, pro jaké období o licenci žádá, ani jej vyzývat
k úpravě doby platnosti licence uvedené v žádosti (viz také rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 26. 7. 2019, č. j. 1 As 60/2019 – 50).
[34] Polemiky stěžovatelky související s tvrzením, že informace v závazném stanovisku
ministra zahraničních věcí byly utajeny pouze proto, aby jí ztížili procesní postavení, soud
hodnotí jako ryze účelové. Jak již bylo uvedeno, stěžovatelka byla po poučení podle
§58 odst. 5 zákona o ochraně utajovaných informací seznámena s podklady založenými
v utajované části spisu a měla možnost se k nim vyjádřit (byť tak neučinila), v nynější věci tedy
nepřipadalo v úvahu, aby byla relevantně dotčena na svých procesních právech ve smyslu
§36 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„správní řád“).
[35] V kasační stížnosti svoji námitku rozšiřuje poukazem na to, že v Gruzii (např.
u potenciálních obchodních partnerů) nemohla získat důkazní prostředky, kterými by vyvrátila
tvrzení Ministerstva zahraničních věcí. Tato argumentace je však vedena zavádějícím
způsobem. Především je třeba zdůraznit, že v nynější věci není sporu o objektivní situaci
v Gruzii v roce 2008 (stěžovatelka skutkový stav v žalobě a okrajově v kasační stížnosti
rozporovala pouze poukazem na pozdější změnu stavu). Pokud přesto chtěla důkazy týkající
se této situace z nějakého důvodu předložit, nic jí v tom nebránilo. Důvodem utajení
závazného stanoviska evidentně není popis faktické situace na základě veřejně dostupných
informací, ale politické důvody. Z obsahu kasační stížnosti lze přitom soudit, že stěžovatelka si
je těchto důvodů vědoma (na jednu stranu tvrdí, že nebyl důvod k utajení stanoviska,
protože čerpá z veřejných zdrojů, na druhou stranu však spekuluje nad politickými důvody
jeho utajení), přesto mnohdy faktické a politické důvody závazného stanoviska směšuje.
[36] Nejvyšší správní soud proto považuje za vhodné na tomto místě znovu zdůraznit,
že Ministerstvo zahraničních věcí je ústředním orgánem státní správy pro oblast zahraniční
politiky, který mj. koordinuje vnější ekonomické vztahy a zajišťuje ochranu práv a zájmů
České republiky v zahraničí. Jedná se tedy o dotčený orgán, který má zákonodárcem svěřenou
odbornou působnost k posouzení zahraničně politických zájmů České republiky a který při
posouzení věci chrání veřejný zájem (zde v oblasti bezpečnostní politiky státu), přičemž vydání
negativního závazného stanoviska je jedním z nástrojů této ochrany. Přijímání vlastních
odborných hodnotících závěrů stran vnitropolitické situace v určité zemi je tak imanentně
spjato s činností ministerstva jako takového (viz citovaný rozsudek sp. zn. 1 As 60/2019).
[37] Správním soudům nepřísluší hodnotit politické závěry Ministerstva zahraničních věcí,
ani zdejší ani městský soud však nikdy netvrdil, že stěžovatelka nemůže v soudním řízení
zpochybnit fakta, která ministerstvo vedla k vydání nesouhlasného závazného stanoviska,
či namítat jeho právní vady.
[38] V nynější věci nebyly relevantně zpochybněny skutečnosti vedoucí k vydání stanoviska
(situace v Gruzii), právní vady stanoviska Nejvyšší správní soud neshledal. Související kasační
námitky jsou svojí podstatou námitkami nepřezkoumatelnosti závazného stanoviska
Ministerstva zahraničních věcí z důvodu nedostatečnosti jeho podkladů (podklady nejsou
ve stanovisku specifikovány, stěžovatelka s nimi nebyla seznámena, případně vůbec neexistují).
Nejvyšší správní soud se nicméně ztotožňuje se závěrem městského soudu, že v nynější věci
obstojí závazné stanovisko samo o sobě.
[39] Ze stanoviska vyplývá, že k hodnocení vnitropolitické situace v zemi vývozu
ministerstvo dospělo na základě poznatků a informací získaných vlastní činností (k tomu
viz bod [36] tohoto rozsudku), jakož i informací, jež jsou známy též z veřejných zdrojů, které
soud navíc hodnotí jako obecně známé (k tomu viz citovaný rozsudek sp. zn. 1 As 60/2019).
Dále z něj plyne, že k vydání zamítavého stanoviska vedla kombinace zjištěných poměrů
v zemi vývozu ve spojení s charakterem vojenského materiálu dle žádosti a relevantními
denialy (které byly součástí utajované části spisu, do níž stěžovatelka nahlížela).
[40] K problematice denialů soud dále doplňuje, že jejich relevanci v nynější věci objasnil
ministr zahraničních věcí v dopise ze dne 15. 4. 2013, založeném ve správním spise. Uvedl
v něm, že pro ministerstvo je denial indikací rozhodnutí jiného členského státu EU,
za relevantní jej ministerstvo považuje až v případě, že samo zaujme nesouhlasné stanovisko
z hlediska zahraničně politických zájmů a dodržování mezinárodních závazků České republiky.
Z uvedeného plyne, že stěžejní je vlastní odůvodnění závazného stanoviska, denialy jako
takové měly spíše doplňkovou funkci.
[41] Bylo-li stanovisko odůvodněno tímto způsobem, nebylo nutné dokládat je dalšími
podklady, u kterých by připadalo v úvahu, aby s nimi byla stěžovatelka seznámena. Její
související námitky proto nebyly opodstatněné.
[42] Situace v nynější věci byla odlišná oproti té, kterou popsal městský soud v rozsudku
sp. zn. 8 A 127/2015. V odkazované věci bylo závazné stanovisko založeno na existenci
relevantního denialu a na důvodech zahraničně politického charakteru (hodnocení
vnitropolitické situace v Bulharsku a důvěryhodnost kontrolních mechanismů pro export
vojenského materiálu), bylo tedy vydáno s odkazem na podkladové materiály, resp. jejich
obsah, a současně se nejednalo o informace obecně známé. Tyto podkladové materiály však
nebyly součástí spisu a účastník řízení s nimi nebyl seznámen, soud tak nemohl plně
přezkoumat relevanci jednoho z podstatných důvodů, na kterých bylo závazné stanovisko
založeno (viz také opakovaně citovaný rozsudek sp. zn. 1 As 60/2019).
[43] V nynější věci bylo stanovisko založeno na obecně známých informacích, dostatečně
objasněných politických důvodech a odkazovalo pouze na podklady v podobě denialů,
které jednak nebyly stěžejní, jak vysvětlil ministr zahraničních věcí, a stěžovatelka
nerozporovala, jednak byly založeny v utajované části spisu, s níž byla stěžovatelka seznámena.
[44] Kasační námitka týkající se neprovedení dokazování denialy založenými ve spise
nemohla mít za popsaných okolností vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí. Stěžovatelka
navíc přesvědčivé odůvodnění městského soudu (stručně shrnuté v bodě [13] tohoto
rozsudku) rozporuje pouze poukazem na úpravu dokazování mimo ústní jednání
podle §51 odst. 2 správního řádu, který je na první pohled irelevantní.
[45] Pro úplnost soud dodává, že k avizovanému vyjádření do protokolu ani v průběhu
řízení o kasační stížnosti nedošlo.
IV. Závěr a náklady řízení
[46] Nejvyšší správní soud kasačním námitkám nepřisvědčil a neshledal ani vadu, ke které
by musel přihlédnout z úřední povinnosti, kasační stížnost proto zamítl podle §110 odst. 1,
věty poslední, s. ř. s.
[47] Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 1 s. ř. s., ve spojení s §120 s. ř. s.
Stěžovatelka, která neměla ve věci úspěch, nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Žalovanému v řízení o kasační stížnosti nevznikly náklady nad rámec úřední činnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 18. března 2021
JUDr. Radan Malík
předseda senátu