ECLI:CZ:NSS:2012:9.AS.76.2011:130
sp. zn. 9 As 76/2011 - 130
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka
a soudkyň Mgr. Daniely Zemanové a JUDr. Barbary Pořízkové v právní věci žalobkyně: Imex
Group s.r.o., se sídlem Milíčova 1343/16, Ostrava, zastoupená JUDr. Radkem Ondrušem,
advokátem se sídlem Těsnohlídkova 9, Brno, proti žalovanému: Ministerstvo průmyslu
a obchodu, se sídlem Na Františku 32, Praha 1, proti rozhodnutí o rozkladu ministra průmyslu
a obchodu ze dne 25. 11. 2008, č. j. 22051/08/07400/01000, ve věci neudělení licence k vývozu
vojenského materiálu, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze
ze dne 14. 10. 2010, č. j. 11 Ca 33/2009 - 61,
takto:
I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 14. 10. 2010, č. j. 11 Ca 33/2009 – 61,
se z r u š u j e.
II. Rozhodnutí ministra průmyslu a obchodu ze dne 25. 11. 2008,
č. j. 22051/08/07400/01000, se zrušuje a věc se vrací žalovanému
k dalšímu řízení.
III. Žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení.
IV. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku ve výši
14 600 Kč do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jejího zástupce
JUDr. Radka Ondruše, advokáta se sídlem Těsnohlídkova 9, Brno.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností se žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) domáhá zrušení
shora uvedeného rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“), kterým tento
soud zamítl její žalobu podanou proti rozhodnutí ministra průmyslu a obchodu ze dne
25. 11. 2008, č. j. 22051/08/07400/01000, jímž byl zamítnut rozklad a potvrzeno rozhodnutí
Licenční správy Ministerstva průmyslu a obchodu (dále jen „správní orgán I. stupně“) ze dne
6. 5. 2008, č. j. 39372/07/07430/07400. Předmětným rozhodnutím neudělil správní orgán
I. stupně podle §18 písm. c) zákona č. 38/1994 Sb., o zahraničním obchodu s vojenským
materiálem a o doplnění zákona č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání (živnostenský
zákon), ve znění pozdějších předpisů, a zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 38/1994 Sb.“), stěžovatelce licenci pro vývoz vojenského
materiálu – 20 000 ks nábojů ráže 122 mm HE pro raketomet RM-70 (SVM 3) do Gruzie,
s odůvodněním, že tento vývoz není v současné době v souladu se zahraničně politickými zájmy
České republiky.
Jako právní důvody kasační stížnosti stěžovatelka uvedla důvody uvedené v §103 odst. 1
písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „s. ř. s.“). Stěžovatelka nejprve podotkla, že vzhledem k utajení části správního spisu
do režimu „vyhrazené“ není schopna zcela vyhovět usnesení městského soudu, kterým byla
vyzvána k doplnění kasační stížnosti, neboť není oprávněna k tvorbě a uchovávání písemností
obsahujících utajované skutečnosti. V této souvislosti zmínila, že má navíc za to, že část spisu
byla žalovaným a především Ministerstvem zahraničních věcí (dále též jen „MZV“) utajena
nezákonně. Pokud však soud dospěje k závěru o oprávněnosti vyhrazení části spisu do režimu
„vyhrazené“, navrhuje, aby byla zajištěna možnost se k těmto skutečnostem vyjádřit a odůvodnit
kasační stížnost sepisem protokolu u soudu.
Mimo důvody, které na základě výše uvedeného nemůže soudu sdělit písemně, namítá,
že z napadeného rozsudku je patrno, že městský soud přejal argumentaci správních orgánů
(žalovaného a Ministerstva zahraničních věcí), aniž by reflektoval její argumentaci, dokonce
se dle stěžovatelky ve svém odůvodnění odchýlil od dikce zákona, např. od §2 odst. 4 zákona
č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř.“ nebo
„nový správní řád“). V návaznosti na to poukazuje na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne
13. 6. 2006, sp. zn. I. ÚS 50/03, ze dne 4. 2. 1997, sp. zn. Pl. ÚS 21/96, ze dne 3. 2. 1999,
sp. zn. Pl. ÚS 19/98, a ze dne 19. 3. 2008, sp. zn. II. ÚS 2221/07, která se týkají požadavků
kladených Ústavním soudem na výklad a aplikaci obecně závazných právních předpisů prováděný
orgány veřejné moci, a rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 20. 1. 2000, sp. zn. III. ÚS 150/99,
zabývající se otázkou stanovení podmínek, při splnění kterých má nesprávná aplikace
jednoduchého práva obecnými soudy za následek porušení základních práv a svobod fyzické
či právnické osoby.
Stěžovatelka trvá na své žalobní námitce, že závazné stanovisko Ministerstva zahraničních
věcí vydané v dané věci, které bylo jediným podkladem pro vydání napadeného rozhodnutí,
je pro svoji obecnost a nekonkrétnost zcela nepřezkoumatelné. S touto žalobní námitkou
se nevypořádal ani žalovaný, ani městský soud, který z daného stanoviska vycházel a jehož
obecnou formulaci zcela a bez výhrad převzal.
Stěžovatelka zdůrazňuje, že závazná stanoviska jsou v souladu s ustálenou judikaturou
Nejvyššího správního soudu (například rozsudek ze dne 21. 10. 2008, č. j. 6 As 7/2005 – 97,
všechna zde uvedená rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná na www.nssoud.cz)
správním rozhodnutím ve smyslu §65 odst. 1 s. ř. s., a i když se v daném případě nevydávají
formou samostatných správních rozhodnutí se všemi náležitostmi podle §68 s. ř. [v tomto
případě podle §47 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád), ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „starý správní řád“)], musí být řádně odůvodněny a jako takové
přezkoumatelné jak v řízení soudním, tak i v řízení k mimořádným opravným prostředkům.
V tomto směru je podle stěžovatelky irelevantní, zda se jedná o závazná stanoviska vydaná před
1. 1. 2006 nebo vydaná podle nového správního řádu. Závazná stanoviska MZV vydává
v řízeních podle zákona č. 38/1994 Sb., a to jako správní akty podléhající přezkumu podle §94
a násl. nového správního řádu [v daném případě podle §65 starého správního řádu (podle
zdejšího soudu je nutno na danou věc aplikovat pouze nový správní řád)]. Závazné stanovisko
musí být konkrétní, odůvodněné a zejména přezkoumatelné, přičemž na odůvodnění takového
stanoviska jsou kladeny stejné požadavky jako na odůvodnění meritorního rozhodnutí.
Stěžovatelka namítá, že městský soud se v daném případě pokusil vypořádat s některými
obecnými závěry předmětného stanoviska, aniž by se v prvé řadě zabýval jeho přezkoumatelností
jako takového. Přitom nelze argumentovat proti konkrétním obecným závěrům závazného
stanoviska, aniž by bylo stěžovatelce zřejmé, z čeho dotčený správní orgán vycházel a jakými
úvahami se při formulaci svého stanoviska řídil. Stěžovatelka dále uvedla, že obecně nelze
připustit, aby správní orgány při výkladu neurčitých pojmů jako jsou zahraničně politické zájmy,
bezpečnostní politika, atd. zaujímaly kogentní závěry obecného charakteru o tom, zda konkrétní
jednání je s těmito zájmy, politikou či cíly v souladu či rozporu, aniž by současně uvedly, co tyto
neurčité pojmy znamenají, jak je vykládají a zejména z jakých skutečností či podkladů správní
orgán při svém správním uvážení vycházel. V postupu MZV proto stěžovatelka spatřuje libovůli
a má za to, že městský soud měl závazné stanovisko MZV jako nepřezkoumatelné odmítnout.
Tím, že tak neučinil, porušil právo stěžovatelky na spravedlivý proces a právo znát důvody
zamítnutí její žádosti.
K nepřezkoumatelnosti závazného stanoviska a jeho povaze stěžovatelka dále odkazuje
na usnesení rozšířeného senátu ze dne 21. 10. 2008, č. j. 8 As 47/2005-86, z něhož vyplývá,
že pro závazná stanoviska je typické, že v nich jiný správní orgán v jiném řízení vychází, ale je jím
též ve svém rozhodnutí vázán a to bez možnosti vlastní diskrece. Právě z tohoto důvodu musí
být takový správní akt podroben soudnímu přezkumu. Nicméně městský soud v daném případě
obsah závazného stanoviska MZV ze dne 11. 12. 2007, č. j. 139005/2007-SZBP (myšleno patrně
závazné stanovisko MZV ze dne 11. 12. 2007, č. j. 139008/2007-SZBP – pozn. Nejvyššího
správního soudu), v němž bylo uvedeno, že „... MZV vzalo v úvahu při formulaci tohoto stanoviska
charakter a množství dodávaného materiálu, jakož i skutečnost, že na materiál, který je předmětem výše uvedené
žádosti, existuje relevantní denial vydaný členským státem EU“, řádně nezkoumal. Zcela ignoroval
rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 12. 2010, č. j. 9 As 60/2010 – 125, v němž
Nejvyšší správní soud ve zcela srovnatelné věci konstatoval, že takto formulovaný obsah
závazného stanoviska nemůže vyhovět požadavkům kladeným na jeho obsah, neboť
je formulován obecně a postrádá jakékoliv odůvodnění, zejména pokud jde o důvody tohoto
stanoviska, podklady pro jeho vydání, úvahy, kterými se dotčený správní orgán (MZV) řídil při
jejich hodnocení a při výkladu příslušných předpisů. Přitom této vady si byl vědom i žalovaný,
který žádal MZV o přezkum daného stanoviska. Jak vyplývá z výše uvedeného rozsudku
Nejvyššího správního soudu, pouhý odkaz na existující denial členského státu, který nebyl ani
ve stanovisku ani v jiné části správního spisu blíže obsahově specifikován, nelze považovat
za dostačující a to ani přesto, že se podle názoru MZV i žalovaného jedná o utajovanou
skutečnost na úrovni Rady EU. S odkazem na judikaturu Nejvyššího správního soudu (rozsudek
ze dne 20. 6. 2007, č. j. 6 Azs 142/2006 - 58) stěžovatelka podotýká, že ani s ohledem na zájem
na ochraně utajovaných informací nelze porušit ústavně garantované právo účastníka řízení
vyjádřit se ve své věci ke všem prováděným důkazům. Stěžovatelka má za to, že toto právo jí bylo
v rámci řízení před správními orgány upřeno, přičemž jí nebylo ani umožněno seznámit
se s kompletními podklady pro vydání rozhodnutí, zejména právě s předmětným denialem, jímž
bylo odůvodněno nesouhlasné stanovisko MZV (k danému odkazuje na rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 30. 9. 2009, č. j. 9 As 42/2009 - 124). Stěžovatelka má tak za to,
že závazné stanovisko trpí vadou nepřezkoumatelnosti pro nedostatek důvodů, přičemž touto
nepřezkoumatelností tak na základě §16 odst. 1 zákona č. 38/1994 Sb. trpí rovněž navazující
výrok rozhodnutí žalovaného. Městský soud pochybil, když napadené rozhodnutí nezrušil a věc
nevrátil žalovanému z výše uvedených důvodů k dalšímu řízení. Pokud městský soud přezkoumal
napadené rozhodnutí žalovaného, dopustil se tak stejného pochybení jako žalovaný, a zatížil
své rozhodnutí vadou podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Tuto vadu podle stěžovatelky nemohlo
zhojit ani to, že si městský soud vyžádal v řízení o žalobě podklady od MZV k důvodům jeho
nesouhlasného stanoviska. Přitom má stěžovatelka za to, že již samotná tato vada zcela postačuje
pro zrušení napadeného rozsudku městského soudu bez nutnosti zabývat se dalšími namítanými
vadami.
Dále stěžovatelka uvádí, že závěry městského soudu týkající se posouzení relevantnosti
denialu jsou zčásti nesprávné a zčásti nepřezkoumatelné pro svoji obecnost. V této souvislosti
stěžovatelka podotýká, že poprvé jí bylo umožněno se s denialem blíže seznámit až v řízení před
soudem, nicméně vzhledem ke skutečnosti, že část spisu tento denial obsahující podléhá režimu
„vyhrazené“, není oprávněna nyní v kasační stížnosti písemně brojit proti relevantnosti
jeho použití při rozhodování v daném případě. Své důvody je však připravena sdělit soudu
do protokolu. Obecně však uvádí, že s ohledem na povahu denialů předpokládá jejich použití
podrobné odůvodnění jejich relevance ve vztahu k předmětným obchodním případům. Takové
odůvodnění však absentuje jak v rámci závazného stanoviska, tak v rámci rozhodnutí žalovaného.
Přitom má za to, že relevanci denialu ve vztahu k předmětnému obchodnímu případu
je oprávněn posoudit především žalovaný.
Za zcela obecné a nepřezkoumatelné považuje stěžovatelka vypořádání žalobní námitky,
kterou brojila proti porušení zásady legitimního očekávání ve smyslu §2 odst. 4 s. ř. V rámci této
námitky upozorňovala na skutkově obdobné případy (stejný vojenský materiál, stejná země
vývozu), kdy správní orgány, ačkoli měly s ohledem na jimi tvrzené ve vztahu k předmětnému
denialu v těchto případech jeho relevanci rovněž zohlednit, tak však neučinily. Tuto námitku
městský soud zcela obecně negoval, pokud přisvědčil vyjádření žalovaného, že tato námitka
je zavádějící a žalovaný není povinen v dané věci postupovat stejně jako v jiných předchozích
srovnatelných případech. K výtce městského soudu, že stěžovatelka nepředložila žádná konkrétní
rozhodnutí ve vztahu k námitce, že v obdobných případech správní orgány žádostem na vývoz
vojenského materiálu vyhověly, podotýká, že jí správní orgány předmětná rozhodnutí odmítly
sdělit s tím, že stěžovatelka není účastníkem těchto řízení. Navíc stěžovatelka v řízení před
městským soudem shora uvedené informace doložila.
Nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku stěžovatelka shledává rovněž ve způsobu
odůvodnění, kterým byla vypořádána námitka směřující proti názoru ministra zahraničních věcí
ve vztahu k předmětnému obchodu, který dle ministra může poškodit obchodní a podnikatelské
zájmy v regionu zejména ve vztahu k Ruské federaci. Stěžovatelka tak v tomto postoji spatřuje
základní rozpolcenost české zahraniční politiky. Má za to, že daný postoj ministra zahraničních
věcí bylo třeba v rámci závazného stanoviska zdůvodnit, nicméně žádné takové odůvodnění nebo
stanovisko MZV nebylo stěžovatelce předloženo ani v rámci správního řízení ani v rámci řízení
před městským soudem.
Stěžovatelka v kasační stížnosti rovněž namítá, že soud k její žalobní námitce nevyžádal
spisový materiál od MZV obsahující kompletní a úplné podklady, na jejichž základě MZV vydalo
sporné stanovisko, a odmítl tak provést navržený důkaz tímto spisem. Místo toho se spokojil jen
s předložením dvou vyjádření ministra zahraničních věcí a sporného denialu. Takto provedený
důkaz před soudem považuje stěžovatelka za nedostatečný. Navíc má za to, že stanovisko
ministra zahraničních věcí předložené k vyžádání městského soudu, které je v režimu
„vyhrazené“, je nekonkrétní a u stěžovatelky přetrvávají pochybnosti o tom, z jakého důvodu
bylo negativní stanovisko vydáno. Nepřezkoumatelnost stěžovatelka shledává rovněž v závěrech
žalovaného a městského soudu týkajících se tvrzení o nestabilitě Gruzie.
Za další důvod pro zrušení napadeného rozsudku je možno považovat námitku
stěžovatelky, kterou městský soud uznal důvodnou a která se týkala skutečnosti, že se žalovaný
řádně nevypořádal s její námitkou uplatněnou v rozkladu. Městský soud tak uznal, že žalovaný
nevypořádal námitku, že se v daném sporném obchodním případě nejedná o hromadění
vojenského materiálu, nýbrž o doplnění zásob, kterou stěžovatelka v kontextu se všemi ostatními
vadami řízení považuje za podpůrný důvod pro zrušení napadeného rozsudku.
Stěžovatelka dále nesouhlasí se závěry soudu stran důkazů závazným stanoviskem MZV
jako důkazu listinou. Má za to, že skutečnost, že je toto stanovisko založeno ve spise, ještě
nezbavuje správní orgán povinnosti jej provést v jeho úplné podobě jako důkaz listinou v rámci
ústního jednání nebo postupem podle §51 odst. 2 nového správního řádu. Jak v nalézacím
správním řízení, tak v řízení o rozkladu, nebyl důkaz závazným stanoviskem proveden. MZV
své původní vyjádření rozvedlo až v řízení před městským soudem. Tato skutečnost však
zásadním způsobem poškozuje stěžovatelčino právo na spravedlivý proces, zejména její právo
vyjádřit se k podkladům rozhodnutí správního orgánu. V souvislosti s tím poznamenává,
že městský soud v rozporu s dosavadní judikatorní praxí uvedl (str. 8 rozsudku), že závazná
stanoviska a jiné listiny dotčených správních úřadů není nutno provádět jako důkazy listinou
ve správním řízení postupem podle §53 odst. 6 nového správního řádu, neboť k jejich
aplikovatelnosti jako podkladu rozhodnutí postačí prosté založení do správního spisu, kde
se s ním může účastník řízení seznámit. Stěžovatelka má však za to, že s jakoukoli listinou, včetně
závazných stanovisek a vyjádření dotčených správních orgánů, je nutno v řízení postupovat podle
citovaného ustanovení, aby měl účastník možnost se s nimi seznámit a vyjádřit se k nim bez
zbytečného odkladu ještě dříve, než k tomu bude správním orgánem vyzván postupem podle §36
odst. 3 s. ř.
V dalším bodě kasační stížnosti stěžovatelka namítá, že názor městského soudu, že měla
možnost se seznámit s podklady pro vydání rozhodnutí v dané věci, jmenovitě s tím, z jakého
důvodu byl vydán denial jiným členským státem EU, nemá oporu ve spisovém materiálu.
Stěžovatelka totiž nebyla v daném řízení vyrozuměna o ukončení dokazování a nebyla jí dána
možnost se vyjádřit k podkladům pro vydání rozhodnutí postupem podle §36 odst. 3 správního
řádu. Vzhledem k tomu, že pro rozhodnutí v dané věci je významná otázka relevantnosti denialu,
bylo by možno takovou podmínku seznámení se s podklady pro vydání rozhodnutí považovat
za splněnou, pokud by stěžovatelce byla poskytnuta informace, který členský stát denial vydal,
pro jaký vojenský materiál a z jakého důvodu, aby tak bylo možno se vyjádřit k tvrzené relevanci
uvedeného denialu na daný obchod. Již to, že v daném správním spise, eventuelně v jeho
oddělené části se nenacházel denial, na který se odvolává závazné stanovisko MZV, svědčí o tom,
že spisový materiál byl nekompletní. Předmětná námitka by podle stěžovatelky byla důvodná
i tehdy, pokud by na základě takových skutečností bylo možno navrhnout další důkazy rozhodné
pro podporu tvrzení účastníka, tedy zejména směřující k návrhu dalších důkazů. Takovými
důkazy by pak mohly být skutečnosti odůvodňující pochybnosti o tom, zda v dané věci
neproběhla ústní jednání, na která se odvolávala stěžovatelka, spočívající v projednání věci mezi
správním orgánem či jeho oprávněnými úředními osobami a oprávněnými úředními osobami
dotčených správních orgánů, o nichž není ve správním spise záznam, a které se mohou nacházet
v jiných správních spisech či evidencích žalovaného. Tomu nasvědčuje i skutečnost, že součástí
spisu není doklad o předložení věci k vyjádření MZV, ani rozhodnutí o prodloužení lhůt
k tomuto stanovisku.
Stěžovatelka namítá, že městský soud se v napadeném rozsudku spokojil v celé řadě
závěrů pouze s převzetím tvrzení správního orgánu, aniž by provedl řádné zhodnocení
skutkového stavu. V odůvodnění rozsudku navíc úplně chybí závěry městského soudu ohledně
některých skutečností, např. kritéria pro posouzení relevance zmíněných denialů, existence
podkladů svědčících pro konzultace s blíže nespecifikovanými subjekty o nich, apod. V této
souvislosti odkazuje na judikaturu Nejvyššího správního soudu týkající se otázky
nepřezkoumatelnosti rozhodnutí krajského soudu pro nedostatek důvodů a požadavků kladených
na odůvodnění rozhodnutí krajského soudu, např. rozsudek zdejšího soudu ze dne 8. 4. 2004,
č. j. 4 Azs 27/2004 - 74, ze dne 18. 10. 2005, č. j. 1 Afs 135/2004 - 73, rozsudek ze dne
28. 7. 2008, č. j. 8 Afs 57/2007 – 233, či ze dne 14. 7. 2005, č. j. 2 Afs 24/2005 - 44, či ze dne
29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003 - 52. Pokud v nyní projednávané věci městský soud dovozuje,
že stanovisko MZV je zákonné, konkrétní, určité a přezkoumatelné, musí uvést, z jakých
skutečností k tomuto závěru dospěl, v opačném případě je nutno jeho rozsudek považovat
za nepřezkoumatelný ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Dovozuje-li městský soud,
že stanovisko MZV je odůvodněno konkrétními kritérii Kodexu či principy národní kontrolní
politiky, musí podle názoru stěžovatelky rovněž uvést, v jakých bodech je shoda a z jakých
konkrétních souvislostí napadené závazné stanovisko vychází. Stěžovatelka má za to, že městský
soud postupoval v rozporu s dispoziční zásadou, jestliže označil některé ze žalobních důvodů
za obecné, ačkoliv mu muselo být známo, že stěžovatelka nemá prostředky ke specifikaci
žalobního důvodu, kdy současně za účelem jeho odůvodnění navrhl, aby soud provedl konkrétní
důkazy. Stěžovatelka je dále přesvědčena, že městský soud se neřídil judikaturou Nejvyššího
správního soudu, která se týká přezkumu správního uvážení (např. rozsudek ze dne 18. 12. 2003,
č. j. 5 A 139/2002 – 46, a ze dne 23. 3. 2005, č. j. 6 A 25/2002 - 42), pokud nedostatky v činnosti
správního orgánu nahrazoval vlastním odůvodněním jeho činnosti, tedy jej z daného pohledu
fakticky hájil. Ze všech výše uvedených důvodů stěžovatelka navrhuje zrušení rozsudku
městského soudu a vrácení věci tomuto soudu zpět k dalšímu řízení.
Ve vyjádření ke kasační stížnosti ze dne 5. 5. 2011 žalovaný uvádí, že napadený rozsudek
městského soudu považuje za zcela legitimní, přičemž má za to, že se městský soud vypořádal
se všemi v žalobě uplatněnými námitkami. Neshledává ze strany městského soudu žádné
porušení práva na spravedlivý proces. Zásadně pak nesouhlasí s námitkou stěžovatelky
o obecnosti a nepřezkoumatelnosti závazného stanoviska MZV. K danému uvádí, že vzhledem
k existenci relevantního denialu, kterou navíc městský soud potvrdil, je zde zásadní důvod
pro neudělení licence k vývozu vojenského materiálu. Na základě této skutečnosti tak žalovaný
nemusel provádět další dokazování (§149 odst. 3 nového správního řádu).
Žalovaný se zcela ztotožňuje se závěry městského soudu, že se Ministerstvo zahraničních
věcí podrobně zabývalo předmětnou žádostí stěžovatelky a důvody pro vydání nesouhlasného
stanoviska hodnotilo z různých hledisek. Nesouhlasné stanovisko je zcela logickým vyústěním
těchto závěrů. Doplněním dokazování v řízení před městským soudem pak bylo zjištěno,
že předmětný denial platí pro Českou republiku již od listopadu 2006, tj. přede dnem vydání
napadeného rozhodnutí. Současně nesouhlasí, že by byla porušena zásada legitimního očekávání.
Při rozhodování o vydání licence k vývozu vojenského materiálu je totiž nutno zohledňovat velký
rozsah hledisek, která mohou ovlivnit obsah výrokové části meritorního rozhodnutí.
Tato hlediska jsou pak u každé žádosti odlišná z věcného i časového srovnání. V návaznosti
na uvedené žalovaný poukazuje na to, že podle současné judikatury platí, že není vyloučeno,
aby se ve shodných případech správní orgán ve svém postupu odchýlil, což ovšem musí řádně
odůvodnit. V daném případě mohly existovat obdobné žádosti o stejných parametrech, jako byla
tato, nicméně základním rozlišujícím faktorem, který byl důvodem pro odchýlení se od ostatních
žádostí, byl vydaný relevantní denial. Kdyby byl tento denial vydán v době, kdy bylo
rozhodováno o ostatních žádostech, byly by tyto žádosti rovněž zamítnuty.
Dále žalovaný nesouhlasí s tvrzením stěžovatelky, že mu bylo znemožněno seznámit
se s podklady rozhodnutí. Ze správního ani soudního spisu nevyplývá, že by stěžovatelka
o předložení denialu požádala, naopak je ze spisového materiálu patrno, že existenci
a relevantnost denialu nezpochybňovala. Navíc byla dopisem ze dne 15. 9. 2008 poučena
ve smyslu §36 s. ř. o možnosti před vydáním rozhodnutí o rozkladu nahlédnout do spisu,
pořizovat si výpisy a kopie, vyjádřit se k podkladům rozhodnutí a ke způsobu jejich zjištění
a navrhnout jejich doplnění. Stěžovatelka však nikdy nepožádala o předložení předmětného
denialu. Žalovaný má rovněž za to, že městský soud vycházel z dostatečně zjištěného stavu věci.
Co se týká obsahu napadaného závazného stanoviska MZV, žalovaný je názoru, že bylo
odůvodněno dostatečně. Nesouhlasí s tím, že bylo pouze stroze odkázáno na denial,
ze shromážděných písemných podkladů vyplývá, že MZV získané informace o denialu hodnotilo
a své odůvodnění rozvedlo. Dodává, že MZV jako dotčený orgán v rámci licenčního řízení nemá
povinnost vést spis. Na základě všech výše uvedených skutečností žalovaný navrhuje kasační
stížnost jako nedůvodnou zamítnout.
Podáním ze dne 14. 6. 2011 žalovaný své vyjádření doplnil o vyjádření ministra
zahraničních věcí ze dne 31. 5. 2011, v němž ministr k „nepřezkoumatelnosti“ zahraničně
politických zájmů České republiky, o kterých bylo pojednáno v předmětném závazném
stanovisku MZV, uvedl, že otázka „zahraničně politických zájmů“ je nikoli právní, ale výsostně
politickou otázkou, která se neustále vyvíjí v čase a ve vazbě na aktuální vývoj mezinárodní
situace ve světě. Tato otázka je v každém jednotlivém případě věcí ministra zahraničních věcí
jako ústavního činitele. Nejedná se tedy o „svévolné“ rozhodnutí MZV, ale o politické
rozhodnutí ústavního činitele, které je plně v souladu s příslušnou zákonnou úpravou. Obecně
jsou politická rozhodnutí již z principu v zásadě nepřezkoumatelná, neboť neexistuje „nadřízený“
orgán a ani soudu přezkoumávání politických rozhodnutí nepřísluší. Zahraniční obchod
se zbraněmi je velmi citlivou záležitostí, neboť i vývoz zbraní má ve své podstatě zakódován
závažný politický prvek v tom smyslu, že zbraně nejsou běžnou spotřební komoditou, ale
tak či onak jsou vždy nástrojem i k prosazování určité politiky. Proto i zákonodárce zakotvil
v §16 zákona č. 38/1994 Sb. oprávnění MZV vydávat k žádostem o udělení licence pro vývoz
vojenského materiálu závazná stanoviska „z hlediska zahraničně politických zájmů České
republiky“, a to bez jakéhokoli omezení či podrobnější právní úpravy. Argumentaci
o nepřezkoumatelnosti závazného stanoviska odmítá. Dle ministra zahraničních věcí nerespektuje
výše uvedenou speciální úpravu zákona č. 38/1994 Sb. Závěrem uvádí, že vývozce zbraní musí
s ohledem na vyváženou komoditu vždy brát v úvahu vývoj mezinárodní situace v daném regionu
a k tomu, aby se mohl včas seznámit s aktuálním politickým pohledem, resp. se zahraničně
politickými zájmy České republiky v dané oblasti, slouží konzultace, které MZV vývozcům zbraní
standardně poskytuje. Legitimní očekávání lze vztahovat pouze k výsledkům těchto konzultací.
Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadený rozsudek městského soudu
a dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná.
Nejvyšší správní soud se nejdříve zabýval námitkou, v níž stěžovatelka uvádí, že jí nebylo
umožněno se řádně seznámit se všemi podklady v řízení před správními orgány. V případě,
že by tomu tak bylo, došlo by v řízení k takovému pochybení, které by mohlo mít vliv
na zákonnost rozhodování správních orgánů, potažmo městského soudu.
Podle §36 odst. 3 s. ř. nestanoví-li zákon jinak, musí být účastníkům před vydáním
rozhodnutí ve věci dána možnost vyjádřit se k podkladům rozhodnutí; to se netýká žadatele,
pokud se jeho žádosti v plném rozsahu vyhovuje, a účastníka, který se práva vyjádřit
se k podkladům rozhodnutí vzdal. Přitom je nutno zdůraznit, že v případě tohoto práva účastníka
se jedná o jedno ze základních procesních práv nejen správního řízení. Pro úplnost je třeba dodat,
že toto právo má svůj základ v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, podle
kterého má každý právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů
a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Účastníkům řízení
je tímto právem zaručena možnost se nejen pasivně s podklady seznámit, obsahem tohoto práva
je rovněž vedle vyjádření se k podkladům řízení možnost navrhnout doplnění řízení tak, aby byl
spolehlivě zjištěn skutkový stav věci, resp. uplatnit další důkazy, návrhy či výhrady k podkladům
rozhodnutí (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 11. 2003,
č. j. 7 A 112/2002 - 36, publikovaný pod č. 303/2004 Sb. NSS). Aby tomuto právu účastníka
řízení bylo dostáno, je zřejmé, že mu musí být dána faktická možnost se se všemi podklady
rozhodnutí seznámit ještě před rozhodnutím o věci samé ve správním řízení (k tomu srovnej
např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 2. 2010, č. j. 8 Afs 21/2009 – 243,
publikovaný pod č. 2073/2010 Sb. NSS). Roli správního orgánu při naplnění §36 odst. 3 s. ř.
je nutno chápat tak, že účastníku řízení je třeba aktivně sdělit, že podklady pro rozhodnutí byly
shromážděny a vyzvat ho, aby se s nimi seznámil (k tomu srovnej Vedral, J. Správní řád.
Komentář. Bova Polygon, 2012, II. akt. a rozš. vydání, s. 402 an.).
Podkladem rozhodnutí jsou podle §50 s. ř. zejména návrhy účastníků, důkazy,
skutečnosti známé správnímu orgánu z úřední činnosti, podklady od jiných správních orgánů
nebo orgánů veřejné moci, jakož i skutečnosti obecně známé. Za podklady od jiných správních
orgánů nebo orgánů veřejné moci je nutno mimo jiné považovat rovněž závazná stanoviska
podle §149 s. ř. vydávaná dotčenými správními orgány. Proto lze konstatovat, že účastník řízení
má podle §36 odst. 3 s. ř. právo mít možnost seznámit se a vyjádřit se také k závazným
stanoviskům, jsou-li v takovém řízení vydávány.
V nyní projednávané věci se právě o takové řízení jedná. Stěžovatelka totiž podala dne
10. 10. 2007 žádost o udělení vývozní licence vojenského materiálu do Gruzie [20 000 ks nábojů
ráže 122 mm HE pro raketomet RM-70 (SVM 3)], kdy pro kladné vyřízení žádosti bylo potřeba
získat souhlasné závazné stanovisko Ministerstva obrany, jakož i souhlasné závazné stanovisko
Ministerstva zahraničních věcí a Ministerstva vnitra (ve smyslu §149 s. ř.). Ze správního spisu
je patrno, že ze strany Ministerstva obrany bylo kladné stanovisko vydáno dne 26. 10. 2007,
č. j. 307-18/2007/DP-2697, nicméně Ministerstvo zahraničních věcí vyjádřilo ve svém stanovisku
ze dne 11. 12. 2007, č. j. 139008/2007-SZBP, s vývozní licencí na předmětný vojenský materiál
nesouhlas. Na základě této skutečnosti správní orgán I. stupně vydal dne 6. 5. 2008,
č. j. 39372/07/07430/07400, rozhodnutí, ve kterém stěžovatelce neudělil licenci pro vývoz
předmětného vojenského materiálu s tím, že nebylo získáno kladné stanovisko Ministerstva
zahraničních věcí s ohledem na zahraničně politické zájmy. Hlavním důvodem pro vydání
nesouhlasného stanoviska ze strany Ministerstva zahraničních věcí byla existence relevantního
denialu – zamítnuté transakce jinou členskou zemí EU, který však nebyl ve správním spise
založen. Stěžovatelka proti tomuto rozhodnutí podala rozklad. Ve stěžejní námitce vyjádřila
názor, že závazné stanovisko Ministerstva zahraničních věcí je nepřezkoumatelné, neboť z něj
nelze vyčíst konkrétní důvody nesouhlasu. Rovněž považovala za nedostatečný pouhý odkaz
na relevantní denial bez dalšího upřesnění. Ze spisu je patrno, že rozkladová komise požádala
Ministerstvo zahraničních věcí ve smyslu §149 odst. 4 s. ř. o potvrzení nebo změnu
předmětného napadeného závazného stanoviska. Ministr zahraničních věcí potvrdil původní
nesouhlasné stanovisko vzhledem k absenci nových skutečností, které by měly vliv na hodnocení
stěžovatelčiny žádosti, nicméně toto své stanovisko vydal ve stupni utajení „vyhrazené“.
Žalovaný následně dopisem ze dne 29. 8. 2008, č. j. 22071/08/07400/01000, stěžovatelku
informoval o možnosti seznámit se před vydáním rozhodnutí o rozkladu s podklady rozhodnutí,
které jsou obsahem standardního spisu, zároveň však upozornil na to, že není ve smyslu §58
zákona č. 412/2005 Sb., o ochraně utajovaných informací a o bezpečnostní způsobilosti, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „zákon o utajovaných informacích“), možné stěžovatelce umožnit
seznámení se s potvrzujícím nesouhlasným stanoviskem ministra zahraničních věcí z důvodu jeho
utajení ve stupni „vyhrazené“. Dne 25. 11. 2008 vydal žalovaný rozhodnutí o rozkladu, kterým
jej zamítl, a potvrdil rozhodnutí správního orgánu I. stupně. V odůvodnění uvedl, že vzhledem
k tomu, že je vázán nesouhlasným závazným stanoviskem Ministerstva zahraničních věcí, není
možné žádosti o udělení licence vyhovět.
Stěžovatelka následně v žalobě uplatnila námitku, že jí nebylo umožněno se seznámit
se všemi podklady rozhodnutí žalovaného, zejména se správními spisy MZV k závazným
stanoviskům, jakož i s použitými denialy, a tak jí bylo znemožněno navrhnout další důkazy
k odstranění rozporů v předmětných závazných stanoviscích a k řádnému zjištění skutkového
stavu věci. Provedení důkazu závazným stanoviskem se stěžovatelka domáhala před městským
soudem. Ze soudního spisu je patrno, že městský soud tomuto návrhu vyhověl a při ústním
jednání, které se konalo dne 14. 10. 2010, stěžovatelku s obsahem potvrzujícího závazného
stanoviska a s obsahem relevantního denialu, které jsou založeny v utajované části spisu ve stupni
„vyhrazené“, seznámil po předchozím poučení o povinnosti mlčenlivosti ve smyslu zákona
o utajovaných informacích. K námitce stěžovatelky, že nebyla seznámena se všemi podklady
rozhodnutí, městský soud uvedl, že ji neshledává důvodnou, neboť stěžovatelka v průběhu řízení
předložení denialu nepožadovala a stanovisko ani denial ve správním řízení nijak
nezpochybňovala. Když potom stěžovatelka seznámení s těmito podklady v přezkumném řízení
před městským soudem vyžadovala, bylo jí vyhověno.
Nejvyšší správní soud postup městského soudu přezkoumal a dospěl k závěru,
že se městský soud s ohledem na výše uvedené dopustil pochybení, které mohlo mít vliv
na zákonnost jeho rozhodnutí. Nejvyšší správní soud má za to, že pokud městský soud naznal,
že stěžovatelka má právo být seznámena s potvrzujícím závazným stanoviskem, jakož
i se zmiňovanými relevantními denialy, založenými v utajené části spisu ve stupni „vyhrazené“,
potom měl rozhodnutí žalovaného zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení. Zdejší soud podotýká,
že městský soud svým postupem nemohl napravit pochybení žalovaného, který nedostál právu
účastníka řízení zaručenému v §36 odst. 3 s. ř., tj. právu účastníka řízení seznámit se a vyjádřit
se ke všem podkladům rozhodnutí vydávaného ve správním řízení, v němž dochází
ke zjišťování skutkového stavu věci a ve kterém může účastník svými návrhy tato zjištění
ovlivnit. Pokud byl s podklady seznámen až v řízení před městským soudem, tj. v řízení
přezkumném, bylo účastníku znemožněno tyto návrhy na doplnění správního řízení uplatnit
v relevantní fázi řízení, čímž došlo k porušení práva na spravedlivý proces. Zdejší soud proto
dospěl k závěru, že městský soud měl rozhodnutí žalovaného pro porušení §36 odst. 3 s. ř. sám
zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení. Neučinil-li tak a rozhodnutí žalovaného přes uvedené
procesní pochybení přezkoumal, zatížil řízení o žalobě vadou, která mohla mít vliv na zákonnost.
Tuto vadu nelze v nyní probíhajícím řízení o kasační stížnosti ignorovat. Vzhledem k výše
uvedenému zdejší soud naznal, že jsou v daném případě podmínky pro postup podle §110
odst. 2 s. ř. s. a tímto rozhodnutím přistoupil nejen ke zrušení rozsudku městského soudu,
ale i rozhodnutí žalovaného.
S ohledem na tuto skutečnost zdejší soud zvážil předmětnost vypořádání zbylých
kasačních námitek. Je tomu tak proto, že žalovaný bude znovu rozhodovat o věci a vydá nové
rozhodnutí, v němž bude muset zohlednit všechny případné nově uplatněné návrhy stěžovatelky
k podkladům rozhodnutí. Vývoj v dalším řízení, jakož i znění případných nových námitek (bude-
li žaloba stěžovatelkou vůbec podána), však nelze předjímat. Zdejší soud proto pečlivě zvážil,
které námitky v kasační stížnosti uplatněné je účelné v této fázi řízení vypořádávat, a u kterých
by bylo vypořádání předčasné, nadbytečné a nehospodárné. S ohledem na uvedené Nejvyšší
správní soud konstatuje, že námitky směřující proti nepřezkoumatelnosti závazného stanoviska,
jakož i nezákonnosti jeho obsahu, namítané neprovedení všech navrhovaných důkazů před
městským soudem a neodůvodnění jejich neprovedení, jakož i neodůvodnění závěru
o relevantnosti denialu zmiňovaného v závazném stanovisku, by bylo v této fázi řízení s ohledem
na výše uvedené nadbytečné. Totéž platí i pro námitku nepřezkoumatelnosti samotného
rozsudku městského soudu z důvodu nevypořádání námitek týkajících se závazného stanoviska.
Pokud se však jedná o kasační námitku směřující proti vypořádání námitky týkající
se porušení zásady legitimního očekávání ve smyslu §2 odst. 4 s. ř., dospěl Nejvyšší správní soud
k závěru, že nic nebrání se k dané problematice v předmětném řízení vyjádřit. Zrušení rozsudku
městského soudu, jakož i rozhodnutí žalovaného pro jeho procesní pochybení, nemůže totiž mít
na tuto námitku žádný vliv. Naopak její posouzení může mít význam pro další řízení a rozhodnutí
ve věci (obdobně viz usnesení rozšířeného senátu ze dne 19. 2. 2008, č. j. 7 Afs 212/2006 - 74,
publikované pod č. 1566/2008 Sb. NSS).
Stěžovatelka v kasační stížnosti namítá, že městský soud řádně nevypořádal námitku,
v rámci níž podotkla, že správní orgány ve skutkově obdobných případech (stejný vojenský
materiál, stejná země vývozu) rozhodovaly odlišně od nyní posuzovaného případu, čímž byla
porušena zásada legitimního očekávání. Podle stěžovatelky žalovaný i městský soud tuto námitku
vypořádal zcela obecně a nepřezkoumatelně. Nejvyšší správní soud k této námitce uvádí
následující.
Zásada legitimního očekávání, zakotvená v §2 odst. 4 s. ř., vychází z toho, že rozhodl-li
správní orgán určitou věc za určitých podmínek určitým způsobem, měl by všechny další
obdobné případy, které nastanou v budoucnosti, rozhodovat způsobem obdobným. Tuto zásadu
pak nelze chápat způsobem, že by dávala adresátům veřejné správy, resp. veřejné moci jako
takové, nárok na to, aby správní orgán v jejich případě rozhodl určitým způsobem, či dokonce
v jejich prospěch, garantuje jim však nárok na to, aby správní orgán i v jejich případě rozhodoval
způsobem předvídatelným, resp. aby svůj postup a způsob rozhodnutí vždy řádně odůvodnil
racionálními argumenty, na základě nichž rozhodnutí obstojí především i z hlediska ostatních
zásad zakotvených v §2 s. ř. ( k tomu srovnej Vedral, J. Správní řád. Komentář. Bova Polygon,
2012, II. akt. a rozš. vydání, s. 103 an.).
Stěžovatelka v nyní projednávané věci již v řízení před správními orgány poukázala na to,
že je jí známo, že v jiných obdobných případech byla licence pro vývoz obdobného, ba dokonce
stejného vojenského materiálu do stejné destinace povolena. V rámci rozkladu se domáhala
odůvodnění, proč v dané věci rozhodl správní orgán I. stupně jinak. Stěžovatelka však neuvedla
žádný zcela konkrétně vymezený případ, v němž žalovaný postupoval odlišně od jejího případu.
Konkrétně uvedla pouze to, že jí je známo, že vývoz identického vojenského materiálu byl
povolen do Maroka, Slovenska, Srí Lanky a Velké Británie, jakož i do Gruzie. Rovněž vyjádřila
pochyby o existenci denialu, když v těchto jiných případech nebyl zohledněn. Žalovaný její
námitku porušení legitimního očekávání odůvodnil obecně, když uvedl, že „každé zahájené
správní řízení je svou povahou jedinečné a přijaté řešení musí odpovídat okolnostem konkrétního
případu. V rámci správního řízení o udělení licence k vývozu vojenského materiálu je velký
rozsah hledisek, která mohou ovlivňovat obsah výrokové části meritorního rozhodnutí.
Jako příklad lze uvést hledisko typu vojenského materiálu, jeho množství, konečné destinace,
současné politické situace v zemi konečného uživatele, aj.“ Městský soud se s odůvodněním
žalovaného ztotožnil, přičemž stěžovatelce vytkl, že pokud neuvedla žádný konkrétní případ
(konkrétní rozhodnutí), jde o tvrzení natolik obecná, že je není možné nijak ověřit. V kasační
stížnosti stěžovatelka k této výtce městského soudu uvádí, že jí příslušné správní úřady
tato rozhodnutí odmítly sdělit s tím, že v daných řízeních nebyla účastníkem. Nejvyšší správní
soud k danému uvádí, že pokud účastník namítá porušení zásady legitimního očekávání s tím, že
v jiných skutkově obdobných případech správní orgán rozhodoval odlišně, nicméně žádné
konkrétní případy neuvede, není správní orgán povinen sám vyhledávat, jakým způsobem
v jednotlivých případech rozhodoval, a konkrétně takovou námitku vypořádávat. V takovém
případě správní orgán, jakož i soud, dostojí své povinnosti vypořádat takovou námitku, pokud
se jí bude zabývat v obecné rovině.
Nejvyšší správní soud přistoupil rovněž k vypořádání námitky týkající se neprovedení
důkazu závazným stanoviskem v řízení před správními orgány podle §51 odst. 2 s. ř.
v návaznosti na §53 odst. 6 téhož zákona. Stěžovatelka v ní vyjádřila nesouhlas se závěry soudu,
že v případě závazného stanoviska postačuje jeho založení ve spise bez záznamu o provedení
důkazu. Stěžovatelka tvrdí, že skutečnost, že je toto stanovisko založeno ve spise, ještě nezbavuje
správní orgán povinnosti jej provést v jeho úplné podobě jako důkaz listinou v rámci ústního
jednání nebo postupem podle §51 odst. 2 s. ř. Nejvyšší správní soud tuto námitku považuje
za nedůvodnou a ztotožňuje se s názorem městského soudu, neboť ve vztahu k závazným
stanoviskům postačuje jejich založení ve spise. Stěžovatelka se mýlí, domnívá-li se, že i v případě
závazného stanoviska je správní orgán povinen postupovat podle výše uvedených ustanovení,
jako v případě listinného důkazu. Je tomu tak proto, že závazné stanovisko je podle §50 odst. 1
s. ř. jedním z podkladů rozhodnutí, přičemž z daného ustanovení vyplývá, že mezi závaznými
stanovisky a dalšími důkazy, mezi něž je nutno zařadit rovněž důkaz listinou, je nutno rozlišovat.
Závazná stanoviska nelze považovat za standardní důkazní prostředek, na základě něhož
je prováděn důkaz listinou. Ustanovení §53 odst. 6 s. ř. tak není možné aplikovat na všechny
písemnosti, dokumenty či listiny, které jsou součástí spisu a které slouží jako podklady
rozhodnutí, nýbrž pouze na důkazy prováděné listinami. Proto není povinností správního orgánu
v případě závazného stanoviska postupovat podle §51 odst. 2 s. ř., podle kterého má správní
orgán povinnost o provádění důkazů mimo ústní jednání účastníky včas vyrozumět, nehrozí-li
nebezpečí z prodlení, ani podle §53 odst. 6 téhož zákona, v němž je uvedeno, že o provedení
důkazu listinou se učiní záznam do spisu, a že za přítomnosti účastníků nebo zúčastněných osob,
anebo účastní-li se úkonu veřejnost, se důkaz listinou provede tak, že se listina přečte nebo sdělí
její obsah. Městský soud tak dospěl ke správnému závěru, že se žalovaný v tomto ohledu žádného
pochybení nedopustil. Zdejší soud na závěr dodává, že v případě závazného stanoviska je však
povinností správních orgánů dostát §36 odst. 3 a §38 s. ř. a účastníkům řízení umožnit
seznámení se s podklady rozhodnutí a vyjádření se k nim, o čemž bylo podrobně pojednáno výše.
S ohledem na výše uvedené dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost
je důvodná, a proto zrušil rozsudek městského soudu v souladu s §110 odst. 1 s. ř. s. Přitom
zdejší soud dospěl k závěru, že již tento soud měl v řízení o žalobě zrušit rozhodnutí žalovaného
pro vady řízení, které mohly mít vliv na zákonnost rozhodnutí. Nejvyšší správní soud proto
na základě §110 odst. 2 písm. a) s. ř. s. zrušil také rozhodnutí žalovaného a věc mu vrátil
k dalšímu řízení.
Podle §110 odst. 3 s. ř. s. je Nejvyšší správní soud v případě, že zruší rozsudek krajského,
resp. městského soudu, jakož i rozhodnutí žalovaného, povinen rozhodnout o nákladech řízení
o kasační stížnosti i o nákladech řízení, které předcházelo zrušenému rozhodnutí krajského,
resp. městského soudu. Náklady řízení o žalobě a náklady řízení o kasační stížnosti tvoří v tomto
případě jeden celek a Nejvyšší správní soud rozhodne o jejich náhradě jediným výrokem
vycházejícím z §60 s. ř. s. (srov. rozsudek NSS ze dne 19. 11. 2008, č. j. 1 As 61/2008 – 98).
Žalovaný správní orgán, který neměl v soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu nákladů
řízení ze zákona. Proto Nejvyšší správní soud rozhodl výrokem III., že žalovaný nemá právo
na náhradu nákladů. Stěžovatelka však byla na základě rozsudku Nejvyššího správního soudu
v předcházejícím řízení před městským soudem, jakož i v řízení o kasační stížnosti před zdejším
soudem, úspěšná, a proto Nejvyšší správní soud výrokem IV. rozhodl o náhradě nákladů
v souladu s §60 odst. 1, ve spojení s §120 s. ř. s., podle výše uvedeného §110 odst. 3 s. ř. s.
Náklady řízení v tomto případě tvoří soudní poplatky, odměna zástupce a jeho hotové výdaje
(§57 odst. 1 s. ř. s.). Z obsahu spisu Nejvyšší správní soud zjistil, že stěžovatelka zaplatila soudní
poplatek za řízení o žalobě ve výši 2 000 Kč a za řízení o kasační stížnosti ve výši 3 000 Kč.
Rovněž byla v řízení před krajským soudem, jakož i v řízení před zdejším soudem, zastoupena
advokátem JUDr. Radkem Ondrušem, jehož odměna se počítá na základě §35 odst. 2 s. ř. s.
podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování
právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „advokátní tarif“). Sazba
za jeden úkon právní služby činí podle §7 ve spojení s §9 odst. 3 písm. f) advokátního tarifu
2100 Kč a náhrada hotových výdajů činí podle §13 odst. 3 advokátního tarifu 300 Kč za jeden
úkon právní služby. Za řízení před městským soudem byla odměna zástupce stěžovatelky
vypočtena za tři úkony podle §11 odst. 1 písm. a), d) a g) advokátního tarifu, tj. za převzetí a
přípravu zastoupení, sepis žaloby a účast na soudním jednání. Za řízení před Nejvyšším správním
soudem potom za jeden úkon podle §11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu, tj. za sepsání
kasační stížnosti. Odměna zástupce stěžovatelky za obě řízení tak činí 8 400 Kč a náhrada
hotových výdajů činí 1 200 Kč. Celková výše nákladů řízení stěžovatelky tudíž činí 14 600 Kč.
Tuto částku je žalovaný povinen uhradit stěžovatelce do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku
k rukám jejího právního zástupce JUDr. Radka Ondruše.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 30. května 2012
JUDr. Radan Malík
předseda senátu