ECLI:CZ:US:2021:2.US.1335.21.1
sp. zn. II. ÚS 1335/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti Mgr. Tomáše Kovaříka, advokáta, se sídlem Družstevní ochoz 62, Praha 4, proti rozsudku Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 11. ledna 2019, č. j. 4 C 231/2017-149, rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, ze dne 25. září 2019, č. j. 59 Co 85/2019-210 a usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. března 2021, č. j. 33 Cdo 250/2020-227, za účasti Okresního soudu v Uherském Hradišti, Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že tato rozhodnutí jsou výrazem přepjatého formalismu a porušila jeho právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Stěžovatel se žalobou podanou k Okresnímu soudu v Uherském Hradišti domáhal zaplacení částky 14 880,50 Kč s příslušenstvím. Svůj tvrzený nárok opíral o tvrzení, že žalovaná (jeho bývalá klientka) mu neuhradila v plné výši odměnu za poskytování právních služeb. Okresní soud řízení zčásti zastavil (co do částky 2 400 Kč s příslušenstvím, neboť žalovaná tuto částku po podání žaloby uhradila) a ve zbylém rozsahu žalobu zamítl. Měl za to, že žalovaná uhradila odměnu v dohodnuté výši a stěžovatelem tvrzené navýšení odměny neodsouhlasila.
3. Krajský soud v Brně jako soud odvolací rozsudek soudu prvního stupně částečně změnil, a to tak, že žalované uložil povinnost zaplatit částku 4 049,80 Kč s příslušenstvím a ve zbytku (částka 8 430,70 Kč s příslušenstvím) rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud se ztotožnil se soudem v prvního stupně v tom, že ani podle něj nebylo prokázáno, že by žalovaná odsouhlasila tvrzené navýšení smluvní odměny z 2 000 Kč na 2 500 Kč. Na druhé straně však podle odvolacího soudu souhlasila s úhradou cestovních nákladů, což vedlo k vydání měnícího, pro stěžovatele příznivého, výroku. Stěžovatelem posléze podané dovolání bylo Nejvyšším soudem odmítnuto.
4. Stěžovatel tvrdí, že principy spravedlivého procesu porušily obecné soudy zejména při hodnocení otázky, zda mezi ním a jeho bývalou klientkou došlo k dohodě o změně závazku, konkrétně k dohodě o navýšení smluvní odměny.
5. Bližší obsah napadených rozhodnutí, jakož ani průběh řízení, které jejich vydání předcházelo, netřeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak stěžovaná rozhodnutí, tak průběh procesu jsou účastníkům řízení známy.
6. Formálně bezvadná ústavní stížnost byla podána včas osobou oprávněnou. Jelikož je stěžovatel advokátem, nemusí být zastoupen ve smyslu stanoviska pléna sp. zn. Pl.ÚS-st. 42/15 ze dne 8. 10. 2015 (ST 42/79 SbNU 637; 290/2015 Sb.). K projednání ústavní stížnosti je Ústavní soud příslušný a jde zároveň o návrh přípustný. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní rozměr, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku. Ústavní soud také připomíná svou ustálenou judikaturu zdůrazňující zásadu subsidiarity přezkumu rozhodnutí či jiných zásahů orgánů veřejné moci ze strany Ústavního soudu a související zásadu jeho zdrženlivosti v zasahování do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
7. Ústavní soud konstatuje, že napadená rozhodnutí považuje za ústavně konformní a že shora vymezené důvody ke svému zásahu v projednávané věci neshledal. Po rozhodnutí odvolacího soudu, jež bylo pro stěžovatele částečně příznivé, se řízení vedlo o částku 8 430,70 Kč s příslušenstvím. Jedná se tedy o částku bagatelní. Tuto skutečnost nelze při rozhodování o ústavní stížnosti opomenout. Při posuzování případných pochybení orgánů veřejné moci totiž Ústavní soud mj. přihlíží k tomu, jak intenzivně jejich eventuální pochybení zasahují do sféry stěžovatelů. Z tohoto důvodu obvykle odmítá ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutím o částkách, které jsou svojí povahou bagatelní. Je při tom veden úvahou, že tyto částky již s ohledem na svou výši nejsou schopny představovat porušení základních práv a svobod (např. usnesení sp. zn. II. ÚS 762/19 ze dne 30. 8. 2019, sp. zn. III. ÚS 3462/16 ze dne 15. 11. 2016; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Ústavní soud opakovaně uvádí, že samotná výše, od níž lze určitou částku považovat z pohledu ústavněprávního přezkumu za bagatelní, není pevně stanovena. Je ji tudíž nutno posuzovat s přihlédnutím k okolnostem konkrétního případu, včetně jeho charakteru a možností účastníků (např. usnesení sp. zn. II. ÚS 762/19 ze dne 30. 8. 2019, sp. zn. III. ÚS 315/17 ze dne 25. 4. 2017, sp. zn. IV. ÚS 1998/16 ze dne 28. 7. 2016). Ústavní soud s ohledem na okolnosti věci (zejména poměr mezi výší částky a povoláním stěžovatele) došel k závěru, že částku, která je předmětem tohoto řízení, lze ve světle citované judikatury označit za částku bagatelní.
8. Ústavní soud dal ve své rozhodovací praxi opakovaně najevo, že v takových případech je úspěšnost ústavní stížnosti (s výjimkou extrémních situací) pro její zjevnou neopodstatněnost vyloučena (např. usnesení sp. zn. II. ÚS 2507/19 ze dne 16. 8. 2019, sp. zn. IV. ÚS 3247/07 ze dne 8. 4. 2008, sp. zn. IV. ÚS 695/01 ze dne 29. 4. 2002). O extrémní situaci by se přitom jednalo zejména tehdy, pokud by se obecné soudy při interpretaci ustanovení právního předpisu dopustily svévole, tedy své rozhodnutí neodůvodnily, nebo by se jejich závěry a odůvodnění příčily pravidlům logiky, byly výrazem přepjatého formalismu nebo jiným extrémním vybočením z obecných principů spravedlnosti (srov. nález sp. zn. III. ÚS 3659/10 ze dne 15. 2. 2012 (N 32/64 SbNU 339) a contrario nebo usnesení sp. zn. III. ÚS 103/10 ze dne 11. 3. 2010). Důvodem, pro který Ústavní soud výjimečně přezkoumává napadená rozhodnutí orgánů veřejné moci i v případě bagatelních částek, může být také okolnost, že se v konkrétním případě jedná o zcela zjevný zásah do základních práv stěžovatele (popřípadě jiných osob), anebo tento případ evidentně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele, a to např. potřebou ústavněprávně vyložit (potenciální) kolizi mezi některými základními právy a ústavními hodnotami, popř. zájmy státu. Vady podobného charakteru, popřípadě zmíněnou potřebu ústavněprávního výkladu, však Ústavní soud v dané věci nezjistil.
9. Obecné soudy korektně vyložily, proč neakceptovaly argumentaci stěžovatele o údajné dohodě na zvýšení smluvní odměny. Naposledy tak výstižně učinil v napadeném usnesení Nejvyšší soud, který konstatoval, že stěžovateli "lze přisvědčit v názoru, že přijetí návrhu smlouvy (dohody o změně obsahu závazku) nemusí být výslovné. Přijetí lze učinit i faktickým započetím plnění smlouvy (návrhu smlouvy), pokud z takového jednání vyplývá, že ten, kdo takto fakticky jedná, s obsahem návrhu bez výhrad souhlasí. Dovozuje-li však (...), že v projednávané věci zvýšení smluvní odměny vyplývá z jednání žalované, která "konkludentní formou akceptovala zvýšení smluvní odměny tím, že uhradila čtyři po sobě jdoucí vyúčtování, aniž uplatnila připomínky", přehlíží, že ke vzniku smlouvy (její změny) konkludentním způsobem musí předcházet dostatečně konkrétní návrh (oferta), protože jen takový návrh může být akceptován (konkludentně), přičemž vyúčtování odměny za již provedené služby právní pomoci takovou ofertou není." Ústavní soud rovněž zdůrazňuje, že i smlouva mezi advokátem a klientem může být (jako v projednávané věci) smlouvou spotřebitelskou, a je tudíž na místě, pokud při posuzování vzniku či změny závazku postupovaly obecné soudy obezřetně.
10. Ústavní soud proto shrnuje, že řízení před obecnými soudy bylo spravedlivé, že napadená rozhodnutí jsou opřena o přesvědčivý a racionální výklad práva, a lze je tudíž považovat za ústavně konformní. Na základě výše uvedeného Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a proto ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. června 2021
Ludvík David v. r.
předseda senátu