ECLI:CZ:US:2021:2.US.1346.21.1
sp. zn. II. ÚS 1346/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky Emy Františky Plzákové, zastoupené JUDr. Anitou Pešulovou, advokátkou se sídlem Nuselská 499/132, Praha 4, proti usnesení Nejvyššího správního soudu č. j. 4 Ads 329/2020-31 ze dne 2. 2. 2021 a usnesení Nejvyššího správního soudu č. j. 4 Ads 329/2020-51 ze dne 10. 3. 2021, za účasti Nejvyššího správního soudu jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a dosavadní průběh řízení
1. Stěžovatelka u Nejvyššího správního soudu napadla kasační stížností rozsudek Městského soudu v Praze, který zamítl její žalobu proti rozhodnutí Ministerstva práce a sociálních věcí o nepřiznání dávky pomoci v hmotné nouzi (doplatku na bydlení). V kasační stížnosti požádala o ustanovení zástupce.
2. Na výzvu stěžovatelka zaslala Nejvyššímu správnímu soudu potvrzení o svých osobních, majetkových a výdělkových poměrech. Nejvyšší správní soud ji dále přípisem ze dne 24. 11. 2020 vyzval, aby tyto tvrzené poměry doložila příslušnými listinami. Tato písemnost byla doručena dne 18. 12. 2020 vyvěšením na úřední desce. Stěžovatelka na výzvu ve stanovené lhůtě nereagovala, a Nejvyšší správní soud proto její žádost o ustanovení zástupce usnesením č. j. 4 Ads 329/2020-31 ze dne 2. 2. 2021 zamítl a vyzval ji k předložení plné moci advokáta nebo prokázání vysokoškolského právnického vzdělání. Usnesení bylo stěžovatelce doručeno do vlastních rukou a nabylo právní moci dne 15. 2. 2021. Syn stěžovatelky poté dne 18. 2. 2021 zaslal Nejvyššímu správnímu soudu podklady pro účely ustanovení zástupce. Ty již Nejvyšší správní soud nezohlednil, neboť k jejich předložení došlo po marném uplynutí stanovené lhůty a poté, co zamítavé usnesení č. j. 4 Ads 329/2020-31 nabylo právní moci.
3. Jelikož stěžovatelka nedoložila plnou moc advokáta ani vysokoškolské právnické vzdělání, Nejvyšší správní soud její kasační stížnost usnesením č. j. 4 Ads 329/2020-51 ze dne 10. 3. 2021 odmítl. Toto usnesení bylo stěžovatelce doručeno dne 23. 3. 2021. Jeden den před tím, tj. 22. 3. 2021, stěžovatelka prostřednictvím své advokátky zaslala Nejvyššímu správnímu soudu plnou moc k zastupování v řízení o kasační stížnosti. Nejvyšší správní soud stěžovatelku přípisem č. j. 4 Ads 329/2020-57 ze dne 15. 4. 2021 informoval, že lhůta k předložení plné moci již uplynula a v řízení nelze pokračovat, neboť bylo pravomocně ukončeno usnesením o odmítnutí kasační stížnosti, k jehož změně či zrušení nemá Nejvyšší správní soud žádné prostředky.
II. Argumentace účastníků
4. Stěžovatelka tvrdí, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno její právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 1 Ústavy.
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že na výzvy Nejvyššího správního soudu reagovala a požadované podklady mu předložila včas tak, jak jí to zdravotní stav a vyhlášený nouzový stav dovolily. Tvrdí, že výzva ze dne 24. 11. 2020 jí nebyla řádně doručena. Její majetkové poměry jsou dále Nejvyššímu správnímu soudu známé z úřední činnosti, neboť již několikrát její žádosti o ustanovení zástupce vyhověl. Stěžovatelka má za to, že Nejvyšší správní soud měl přihlédnout k podání jejího syna ze dne 18. 2. 2021 a i po marném uplynutí lhůty jí poskytnout soudní ochranu. V této souvislosti poukazuje na možnost prominutí lhůty dle zákona č. 191/2020 Sb. (o některých opatřeních ke zmírnění dopadů epidemie koronaviru SARS CoV-2 na osoby účastnící se soudního řízení, poškozené, oběti trestných činů a právnické osoby a o změně insolvenčního zákona a občanského soudního řádu) a vzhledem ke svému zdravotnímu stavu a vysokému věku i na povinnost státu přijmout přiměřené úpravy dle Úmluvy o právech osob se zdravotním postižením. Stěžovatelka dále uvádí, že Nejvyššímu správnímu soudu předložila plnou moc své advokátky den před doručením napadeného usnesení. Nejvyšší správní soud je usnesením vázán teprve okamžikem doručení, ale nemá žádné prostředky ke změně nebo zrušení svého vlastního rozhodnutí. Rozhodnutí tedy může zrušit jedině Ústavní soud.
6. K výzvě Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřil Nejvyšší správní soud. Pro rozhodování Ústavního soudu vyjádření nepřineslo nic nového, proto stěžovatelce ani nebylo zasíláno k replice. Ministerstvo práce a sociálních věcí jakožto účastník řízení před obecnými soudy se v poskytnuté lhůtě nevyjádřilo, a má se tedy za to, že se svého postavení vedlejšího účastníka v řízení před Ústavním soudem vzdalo. Ústavní soud si dále vyžádal soudní spis vedený pod sp. zn. 4 Ads 329/2020.
III. Hodnocení Ústavního soudu
7. Stěžovatelka v ústavní stížnosti jako napadené rozhodnutí označila pouze usnesení Nejvyššího správního soudu č. j. 4 Ads 329/2020-51 o odmítnutí kasační stížnosti. Ačkoli většina stěžovatelčiných námitek směřuje proti zamítnutí její žádosti o ustanovení zástupce, usnesení č. j. 4 Ads 329/2020-31 výslovně nenapadla. Ústavní soud přesto posoudil ústavní stížnost podle jejího obsahu a vzal v potaz i stěžovatelčiny námitky proti druhému z uvedených usnesení, které je Ústavnímu soudu známo z úřední činnosti.
8. Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
9. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
10. V jádru ústavní stížnosti leží stěžovatelčiny námitky vůči tomu, že jí nebyl ustanoven zástupce pro řízení o kasační stížnosti. Již z výše provedené rekapitulace se podává, že podstatou stěžovatelčiných výhrad je nesouhlas s procesním postupem Nejvyššího správního soudu. Ten však Ústavní soud nepovažuje z ústavněprávního pohledu za závadný. Z vyžádaného soudního spisu je zřejmé, že Nejvyšší správní soud postupoval v souladu s procesními právními předpisy a stěžovatelka ve stanovené lhůtě nereagovala na jeho výzvu k doložení svých majetkových poměrů, která jí byla řádně doručena vyvěšením na úřední desce. Nejvyšší správní soud také srozumitelně vysvětlil, proč nemohl zohlednit podání stěžovatelčina syna. Stěžovatelka navíc Nejvyšší správní soud nežádala o to, aby její majetkové poměry posoudil dle podkladů předložených v jiných řízeních či aby jí prominul zmeškání lhůty z důvodů souvisejících s vyhlášeným nouzovým stavem. Tímto směrem začala stěžovatelka argumentovat až v ústavní stížnosti, a Nejvyšší správní soud tedy neměl možnost se těmito otázkami zabývat. Z konstantní judikatury Ústavního soudu vyplývá, že stěžovatelka je zásadně povinna všechny své námitky, tvrzení a argumenty, jimiž dovozuje nesprávnost či nezákonnost napadených rozhodnutí, uplatnit včas, tj. především v nalézacím řízení a poté v řádných (resp. i v mimořádných) opravných prostředcích. Není přípustné, aby tyto námitky a argumenty, ač byly stěžovatelce k dispozici již v předchozí době, byly poprvé předloženy až v ústavní stížnosti [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 2111/07 ze dne 2. 10. 2008 (N 160/51 SbNU 3); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Stěžovatelčiny nové námitky jsou tedy nepřípustné.
11. Ústavní soud neshledal žádné pochybení ústavněprávního rozměru ani v tom, že Nejvyšší správní soud odmítl stěžovatelčinu kasační stížnost. Ze soudního spisu vyplývá, že Nejvyšší správní soud vyzval stěžovatelku k doložení plné moci advokáta nebo vysokoškolského právnického vzdělání usnesením č. j. 4 Ads 329/2020-31 doručeným dne 15. 2. 2021. Stěžovatelka tak ve stanovené dvoutýdenní lhůtě neučinila, a Nejvyšší správní soud proto její kasační stížnost odmítl dle §46 odst. 1 písm. a) soudního řádu správního pro nesplnění podmínek řízení. Toto usnesení Nejvyšší správní soud vydal dne 10. 3. 2021 a v souladu s §55 odst. 2 soudního řádu správního jím byl vázán okamžikem doručení. Ministerstvu práce a sociálních věcí bylo napadené usnesení doručeno dne 16. 3. 2021 a stěžovatelce dne 23. 3. 2021. Literatura i judikatura se přitom shodují, že k vázanosti soudu usnesením stačí doručení jednomu z účastníků (k §55 soudního řádu správního srov. POTĚŠIL, L. a kol. Soudní řád správní: komentář. Praha: Leges, 2014, s. 486; k obdobnému §170 občanského soudního řádu srov. např. SVOBODA, K., SMOLÍK, P., LEVÝ, J., DOLEŽÍLEK, J. a kol. Občanský soudní řád: komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2021, s. 808; usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 913/2007 ze dne 26. 2. 2008). Nejvyšší správní soud tedy nemohl dané usnesení zrušit na základě toho, že dne 22. 3. 2021 obdržel od stěžovatelčiny advokátky požadovanou plnou moc.
12. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. srpna 2021
Ludvík David, v. r.
předseda senátu