ECLI:CZ:US:2021:2.US.1348.21.1
sp. zn. II. ÚS 1348/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Ludvíka Davida, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce zpravodaje Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky JUDr. Kateřiny Skálové, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. března 2021, č. j. 30 Cdo 2007/2020-367, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 24. září 2019, č. j. 17 Co 236/2018-320, a rozsudku Okresního soudu v Jihlavě ze dne 6. září 2018, č. j. 22 C 67/2012-298, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka (dále též "žalobkyně") se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů (stěžovatelka chybně označuje napadený rozsudek Okresního soudu v Jihlavě, podle obsahu ústavní stížnosti a vyžádaného spisu obecného soudu Ústavní soud zjevný omyl v označení rozsudku Okresního soudu napravil), jimiž byla dle jejího tvrzení porušena její ústavně zaručená práva vyplývající z čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Rozsudkem Okresního soudu v Jihlavě ze dne 6. 9. 2018, č. j. 22 C 67/2012-298, byl zamítnut nárok stěžovatelky proti ČR - Ministerstvu zemědělství na náhradu majetkové újmy spočívající v ušlém zisku představovaném obvyklým nájemným za řádně a včas nevydané nemovitosti. Soud dospěl k závěru, že nejsou splněny podmínky pro vznik odpovědnosti státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o odpovědnosti státu"). Okolnost, že probíhalo restituční řízení, nezbavovala povinnou osobu právní povinnosti vydat věc dobrovolně. Škoda spočívající v ušlém zisku za pronájem později skutečně vydaných nemovitostí v době, kdy s nimi stěžovatelka a její právní předchůdkyně nemohly nakládat, byla vyvolána primárně jednáním povinné osoby, nikoliv nečinností státu. Příčinná souvislost mezi vznikem tvrzené škody a nesprávným úředním postupem soudu by pak byla dána pouze v případě, pokud by stěžovatelka nebo její předchůdkyně přišly o možnost vymoci nárok na náhradu škody úspěšně vůči povinné osobě právě v důsledku nepřiměřené délky řízení. Nad rámec uvedeného soud shledal nárok promlčeným.
3. Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 24. 9. 2019, č. j. 17 Co 236/2018-320, k odvolání stěžovatelky rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení. Soud přisvědčil závěru soudu prvního stupně, že naznačenou problematiku řešilo rozhodnutí velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2012, sp. zn. 31 Cdo 1791/2011. Právní názor tam vyslovený byl však zásadním způsobem korigován nálezem Ústavního soudu ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. II. ÚS 2635/15, který odkázal na předchozí nález ze dne 27. 12. 2011, sp. zn. IV. ÚS 1391/09, jehož nosné části odůvodnění jsou podle čl. 89 odst. 2 Ústavy závazné pro všechny orgány i osoby. Ústavní soud nepřisvědčil závěru, že by uplatněná škoda spočívající v ušlém zisku za pronájem předmětných nemovitostí v době, kdy s nimi žalobkyně a její předchůdkyně nemohly nakládat, byla vyvolána primárně jednáním povinné osoby, nikoliv nečinností státu a že tedy není dána příčinná souvislost mezi porušením povinností státu spočívajících v průtazích soudního řízení a vznikem ušlého zisku žalobkyně. Po zohlednění závěru Ústavního soudu v posuzované věci odvolací soud zkorigoval závěr vyslovený soudem prvního stupně. Jeho závěr, pro nějž žalobu zamítl, nemohl obstát, nicméně odvolací soud jeho zamítavý výrok potvrdil, a to z důvodu promlčení nároku žalobkyně. Na běh promlčecí doby v případě žalobkyně a její právní předchůdkyně dopadá úprava zákona č. 58/1962, který byl následně zrušen zákonem o odpovědnosti státu. Za období před 15. 5. 1998 (kdy nabyl účinnosti zákon o odpovědnosti státu) tak k počátku běhu promlčecí lhůty postačoval fakt, že žalobkyně měla povědomost o vzniku škody v podobě ušlého zisku. Nejpozději v červenci 2004 si tak předchůdkyně žalobkyně byla vědoma toho, jak dlouho restituční řízení probíhá a že předmětné nemovitosti pronajímat nemůže, což ostatně tvrdila i v uplatněném nároku na náhradu škody vůči Ministerstvu zemědělství ze dne 2. 7. 2004. Pokud žalobu podala až dne 6. 6. 2008, je vznesená námitka promlčení důvodná a soud nárok považuje za promlčený. Žádné skutečnosti, pro které by bylo možné shledat námitku promlčení v rozporu s dobrými mravy, soud neshledal.
4. Dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud v Brně usnesením ze dne 17. 3. 2021, č. j. 30 Cdo 2007/2020-367, odmítl jako nepřípustné a rozhodl o nákladech dovolacího řízení. K otázce promlčení dovolací soud uvedl, že v případě nároku na náhradu majetkové újmy není konec průtažného řízení významný (§32 odst. 1 věty první zákona o odpovědnosti státu). Rozhodující je, kdy se poškozený dozvěděl o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá. Závěr odvolacího soudu tak Nejvyšší soud považuje za souladný s ustálenou judikaturou (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2016, sp. zn. 30 Cdo 3767/2015, ústavní stížnost, která jej napadala, Ústavní soud usnesením ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. II. ÚS 1277/16, odmítl jako zjevně neopodstatněnou).
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti shrnuje obsah svých dovolacích námitek. Zdůrazňuje, že pokud je námitka promlčení toliko prostředkem umožňujícím poškodit jiného účastníka právního vztahu, jedná se o zneužití tohoto práva, a tedy o výkon práva v rozporu s dobrými mravy. Stěžovatelka nesouhlasí se závěrem, že se měla domáhat náhrady škody proti povinné osobě. Podle jejího názoru dovolání nemělo být odmítnuto jako nepřípustné pro absenci konkrétního uplatněného dovolacího důvodu. K tomu odkazuje na judikaturu Ústavního soudu, která se otázce vymezení splnění předpokladů přípustnosti dovolání věnovala.
6. Ve své ustálené judikatuře Ústavní soud zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že je dle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není však součástí soustavy soudů (čl. 91 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Je přitom nutno vycházet z pravidla, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a aplikace tzv. podústavních právních předpisů na konkrétní případy jsou svěřeny primárně obecným soudům, nikoli Ústavnímu soudu, kterému nepřísluší zasahovat do pravomoci jiných orgánů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod. Pravomoc Ústavního soudu podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je totiž založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. toho, zda v řízení (a posléze rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva účastníků, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
7. Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelkou předložená tvrzení, zvážil obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí, jakož i obsah vyžádaného spisového materiálu, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným.
8. Argumentace stěžovatelky spočívá v nesouhlasu s názorem obecných soudů, k němuž dospěly při rozhodování o požadované náhradě škody dle zákona o odpovědnosti státu za škodu. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další přezkumné instance v systému obecného soudnictví, která mu ale nepřísluší. Jak již bylo naznačeno, úkolem Ústavního soudu není provádět přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů ve stejném rozsahu jako se tomu děje v řízení před obecnými soudy a věc posuzovat z hledisek běžné zákonnosti, když jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů.
9. Přesvědčení stěžovatelky o nedostatcích v ústavní stížností napadených rozhodnutích Ústavní soud nesdílí. Jak je patrné z výše naznačené rekapitulace, obecné soudy se žalobou stěžovatelky a následným odvoláním a dovoláním řádně zabývaly, ozřejmily, jakými úvahami se při svém rozhodování řídily, věc po právní stránce hodnotily přiléhavě a svá rozhodnutí také podpořily dostatečnou argumentací. Pochybení způsobilé zapříčinit stěžovatelkou namítané porušení práv zjištěno nebylo.
10. Ústavní soud podotýká, že široce pojaté odůvodnění, v rámci kterého se soudy kromě promlčení nároku na náhradu škody zabývaly také otázkou délky řízení a namítaných průtahů, příčinnou souvislostí a tvrzenou škodou, představuje reflexi způsobu, jakým stěžovatelka svůj nárok na náhradu škody u obecných soudů uplatňovala. S tvrzením stěžovatelky, že obecné soudy vybočily ze zákonných standardů rozhodování, nelze souhlasit. Pokud pak stěžovatelka namítá, že soudy neměly přihlédnout ke vznesené námitce promlčení, má Ústavní soud za to, že obecné soudy svůj postup v tomto směru zdůvodnily dostatečně. Závěry učiněné obecnými soudy přitom Ústavní soud nepovažuje za svévolné či excesivní a z hlediska rámce vymezeného pro své rozhodování k nim nemá výhrady.
11. Vzhledem k tomu, že důvody k zásahu do nezávislého rozhodování obecných soudů a ke kasaci napadených rozhodnutí Ústavní soud neshledal, byla ústavní stížnost odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. září 2021
Ludvík David v. r.
předseda senátu