ECLI:CZ:US:2021:2.US.1359.21.1
sp. zn. II. ÚS 1359/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele Radka Cvacha, zastoupeného Mgr. Janem Boučkem, advokátem se sídlem Opatovická 4, Praha 1, proti usnesení Městského soudu v Praze č. j. 5 A 21/2021-145 ze dne 30. 3 2021, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatel se v ústavní stížnosti domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí pro tvrzený zásah do svého základního práva na soudní ochranu a spravedlivý proces zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a práva na ochranu vlastnictví dle čl. 11 Listiny.
2. Ústavní soud z podané ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí zjistil, že napadeným usnesením bylo v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného Magistrátu hlavního města Prahy ze dne 9. 12. 2020 č. j. MHMP 1837947/2020, sp. zn. S-MHMP 193788/2020/STR, rozhodnuto o návrhu stěžovatele na přiznání odkladného účinku tak, že se žalobě nepřiznává odkladný účinek. Napadeným rozhodnutím žalovaného v soudním řízení je územní rozhodnutí o umístění stavby pro soubor staveb "Rezidence Nové Modřany" stavební povolení pro provedení souboru staveb "Rezidence Nové Modřany" v katastrálním území Modřany.
3. Městský soud vyšel z toho, že stěžovatel tvrdil, že újma, která stěžovateli i vlastníkům rodinných domů v bezprostředním okolí projektu výkonem žalobou napadeného rozhodnutí hrozí, je významná, neboť výstavba by diametrálně změnila prostředí stávajících nemovitostí v okolí projektu, především těch přímo sousedících s projektem. Poukázal na to, že objemově jsou objekty projektu naddimenzované ve vztahu ke svému okolí a nerespektují starou zástavbu rodinnými domy. Stěžovatel pak především tvrdil, že mu hrozí újma na jeho procesních právech, resp. že mu hrozí újma v důsledku porušení jeho práva být slyšen v rámci správního řízení. V této souvislosti se opíral především o usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 3. 2019 č. j. 10 As 3/2019-40. Městský soud však vysvětlil, že mezi nyní posuzovaným návrhem na přiznání odkladného účinku žalobě a návrhem posuzovaným Nejvyšším správním soudem existuje několik rozdílů. Předně se v usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 3. 2019 č. j. 10 As 3/2019-40 uvádí, že navrhovatel předložil konkrétní důvody, kvůli kterým považoval podmínky pro přiznání odkladného účinku za splněné; navrhovateli bylo odepřeno právo pořídit si kopie části projektové dokumentace, a proto se nemohl řádně a kvalifikovaně bránit proti umístění stavby; dále záměr stavby zasahoval do X, jehož byl navrhovatel spoluvlastníkem. V nyní posuzované věci však územní rozhodnutí ani stavební povolení takový typ práv navrhovatele neporušuje. Soud dále uvedl, že ani případná nezákonnost žalobou napadeného rozhodnutí spočívající v tom, že projekt nerespektuje stávající zástavbu rodinnými domy anebo že je v rozporu s předpisy požární bezpečnosti, nemůže být důvodem pro přiznání odkladného účinku žalobě. Tyto důvody, které tvoří zároveň žalobní námitky, se totiž týkají samotného merita věci, nikterak se nevztahují na otázky vzniku újmy na straně stěžovatele, která by mohla nastat výkonem nebo jinými právními následky žalobou napadeného rozhodnutí a které by mělo přiznání odkladného účinku žalobě zabránit.
4. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvádí, že v jeho případě došlo k flagrantnímu zásahu do jeho procesních práv v rámci správního řízení spočívající v tom, že ačkoliv stěžovatel podal odvolání, které nebylo odůvodněno, pak správní orgán prvního i druhého stupně neučinil ničeho, aby odstranil vady neúplného podání stěžovatele a i přes blanketnost odvolání o něm rozhodl. Stěžovatel uvádí, že správním rozhodnutím, jakož i navazujícím napadeným rozhodnutím o nepovolení odkladu vykonatelnosti je fakticky preferována invazivní/betonová/zahušťující/výšková výstavba bytových domů v těsném okolí rodinných nízkopodlažních domů bez respektu k existující výstavbě nízkopodlažních rodinných domů. Stěžovatel dále poukazuje na to, že správní rozhodnutí je založeno na vadném projektu nerespektujícím požadavky na požární ochranu.
II.
5. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
6. Ústavní soud dále na základě ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
7. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
8. Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení a rozhodnutím v něm vydaným nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 3624/15 ze dne 26. 1. 2016; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Ústavní soud zruší napadené rozhodnutí také, jedná-li se o projev libovůle, svévole nebo jsou-li právní závěry v extrémním rozporu se skutkovými zjištěními [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 312/15 ze dne 9. 2. 2016 (N 28/80 SbNU 375), nález sp. zn. III. ÚS 922/09 ze dne 11. 6. 2009 (N 143/53 SbNU 759) či usnesení sp. zn. I. ÚS 1010/15 ze dne 11. 2. 2016].
9. Již ze samotné argumentace stěžovatele plyne, že se po Ústavním soudu domáhá přehodnocení napadeného rozhodnutí, protože nesouhlasí s výkladem podústavního práva ze strany městského soudu. Ačkoli stěžovatel používá argumentaci odkazem na své právo na soudní ochranu a spravedlivý proces, vyjadřuje nesouhlas se závěrem městského soudu o návrhu na přiznání odkladného účinku žalobě. Ústavnímu soudu však zpravidla nepřísluší přezkoumávat skutkové závěry obecných soudů ani jejich hodnocení naplnění procesních podmínek pro vydání rozhodnutí o návrhu na přiznání odkladného účinku žalobě.
10. Ústavní soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí je dostatečně odůvodněno a právní závěry městského soudu nelze shledat jako nepřijatelné z pohledu ochrany základních práv stěžovatele. Ústavní soud tak nekonstatoval žádné porušení stěžovatelova práva na spravedlivý proces, které by jej mohlo vést k závěru o vyhovění jeho ústavní stížnosti.
11. Ústavní soud tedy dospěl k závěru, že stěžovatelovy argumenty nemají ústavní rozměr, a proto ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. května 2021
Ludvík David, v. r.
předseda senátu