ECLI:CZ:US:2021:2.US.1362.21.1
sp. zn. II. ÚS 1362/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, Davida Uhlíře (soudce zpravodaje) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové o ústavní stížnosti, kterou podal N. A. F., zastoupený JUDr. Norbertem Naxerou, advokátem, se sídlem Bolzanova 1, Praha 1, proti rozsudkům Obvodního soudu pro Prahu 4 dne 21. října 2020 č. j. 14 Nc 1319/2017-511 a Městského soudu v Praze č. j. 17 Co 6/2021-575 ze dne 25. února 2021, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a argumentace v ústavní stížnosti
1. Stěžovatel je otcem nezletilé dcery, který usiluje o úpravu poměrů nezletilé, resp. její svěření do péče. V této souvislosti podal k Ústavnímu soudu návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), v rámci něhož navrhuje zrušení v záhlaví citovaných rozsudků. Stěžovatel má za to, že tato rozhodnutí jsou v rozporu s jeho ústavně zaručenými právy dle čl. 10 odst. 2 a čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 8 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 soud svěřil nezletilou do péče matky a dále rozhodl, že je otec povinen přispívat na její výživu částku 2 000 Kč měsíčně. Stěžovatel však po celou dobu řízení navrhoval nezletilou dceru svěřit do své péče a navrhoval uložení povinnosti matce hradit náklady 2 500 Kč měsíčně jako výživné. Na základě provedeného dokazování výslechem rodičů a znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a psychologie a z výpovědi znalce (z něhož soud především zjišťoval přání nezletilé) však rozhodl o svěření dcery do péče matky, v souladu s přáním vysloveným během zpracovávání znaleckého posudku. Ze znaleckého posudku se rovněž podává, že pochybnosti otce o kvalitách výchovy matky nejsou opodstatněné a oba rodiče jsou schopni o dceru rovnocenně pečovat.
3. Stěžovatel se proti rozhodnutí obvodního soudu odvolal a setrval na svém přání, aby mu dcera byla svěřena do péče. Rozhodnutí soudu podle něj nemělo oporu v provedeném dokazování a nezohlednilo dostatečně specifické poměry nezletilé a jejích rodičů. Městský soud v Praze ovšem prvostupňové rozhodnutí potvrdil. Podle §907 a násl. občanského zákoníku tak zůstala dcera dle jejího přání v péči matky, avšak zdůraznil, že péči o dítě jsou schopni zajistit rodiče oba.
4. Podle stěžovatele obecné soudy ignorovaly skutečnosti plynoucí ze spisu, ze znaleckého posudku, vyjádření OSPOD a dalších. Dcera se v průběhu řízení naopak otci svěřila se záměrem zůstat u něj. Matka po celou dobu řízení přistupovala ke své procesní pozici neuváženě, soudu dodávala potřebné dokumenty na poslední chvíli. Stěžovatel pochybuje, že bude matka moci zajistit výchovu dcery řádně. Podle stěžovatele neexistuje záruka matčiny finanční stability, což neprospěje především jejich společné nezletilé dceři. Rozhodnutí obecných soudů, které stěžovatelovi nevyhověly, odporuje právu na spravedlivý proces a nejlepšímu zájmu dítěte. Stěžovatel je ve skutečnosti schopen zajistit kvalitní prostředí pro vývoj. Závěry, o něž opřely obecné soudy svůj právní názor, z důkazů neplynou, případně se jedná o úvahy nerelevantní. Nebyly prokázány důvody, pro které by nebylo možné návrhu stěžovatele o svěření do péče vyhovět. Konečně stěžovatel soudům obou instancí vytýká, že když už se rozhodly svěřit dceru do péče matky, že alespoň neurčily, že dcera má u něj trávit určitý čas, třeba školní prázdniny.
II. Hodnocení Ústavního soudu
5. Ústavní soud se nejprve zabýval otázkou formálních náležitostí ústavní stížnosti. Stěžovatel podal návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem včas, byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, vyčerpal všechny dostupné prostředky ochrany práva a ústavní stížnost byla sepsána advokátem. Stížnost je bezvadná a jsou splněny všechny procesní předpoklady vyplývající ze zákona o Ústavním soudu.
6. Ústavní soud dospěl k závěru, že byť ústavní stížnost splňuje všechny formální požadavky, jedná se o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Podle tohoto ustanovení senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
7. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám rozhodnutí nebo řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele. Jinými slovy, Ústavní soud může odmítnout ústavní stížnost pro zjevnou neopodstatněnost, jestliže postrádá ústavněprávní dimenzi. Stěžovatel přitom ústavně právní argumentaci ve své stížnosti nepředestřel. Ústavní soud nenahrazuje další stupeň obecných soudů a stěžovatel se toliko domáhá přezkumu správnosti napadených rozhodnutí. Tato role však Ústavnímu soudu nepřísluší.
8. Samotná úprava styku rodičů s dítětem je pak výsledkem hodnocení důkazů provedených obecnými soudy, a spadá tak do jejich nezávislé pravomoci. Při rozhodování ve věcech práva rodinného je proto především na obecných soudech, aby vyšly z individuálních okolností každého případu a z nich vyplývajícího zájmu dítěte (srov. čl. 3 Úmluvy o právech dítěte), který musí být vždy prioritním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí, a pečlivě uvážily, jaká úprava styku rodičů s nezletilým je pro dítě nejvhodnější a jak co nejcitlivěji a nejvhodněji upravit styk nezletilého dítěte s tím rodičem, kterému do péče svěřeno nebylo. Úkolem soudu je snažit se nalézt zároveň takové řešení, které nebude omezovat ani právo rodiče zaručené v čl. 32 odst. 4 Listiny.
9. Ústavní soud se ve své judikatuře opakovaně zabýval problematikou úpravy výchovných poměrů nezletilých dětí, včetně péče o ně. V této oblasti Ústavní soud postupuje zdrženlivě. Soudní rozhodování v rodinně právních věcech se totiž do značné míry odvíjí od zjišťování a posuzování skutkových okolností a otázek, které je v prvé řadě úkolem obecných soudů. Nelze však vyloučit, že obecné soudy ve svých rozhodnutích vybočí z rámce ústavnosti a poruší ústavně zaručená práva rodičů, dětí či jiných osob, zejména práva spojená s jejich rodinným životem či práva procesní povahy. Jen v takových případech je Ústavní soud povinen zasáhnout. K takovému porušení práv stěžovatele či nejlepšího zájmu jeho nezletilé dcery v projednávaném případě nedošlo. Pokud stěžovatel očekává, že Ústavní soud podrobí napadené rozhodnutí dalšímu, v podstatě instančnímu přezkumu, je namístě připomenout, že tato role Ústavnímu soudu nepřísluší [viz např. nález ze dne 26. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 2482/13 (N 105/73 SbNU 683), nález ze dne 25. 9. 2014 sp. zn. I. ÚS 3216/13 (N 176/74 SbNU 529) nebo usnesení ze dne 15. 3. 2016 sp. zn. I. ÚS 247/16].
10. V projednávané věci ovšem nelze opomenout, že obě instance zdůraznily, že nezletilá může prospívat u obou rodičů a ke svěření dítěte do péče matky došlo de facto na základě zohlednění přání nezletilé. Rozhodnutí přezkoumávaná Ústavním soudem upravují péči o nezletilé v současnosti. Ústavní soud proto považuje za vhodné připomenout toliko ve formě obiter dicta, že rozhodnutí obecných soudů o úpravě výchovných poměrů rodičů s nezletilými dětmi nemají povahu rozhodnutí "absolutně konečných", a tedy nezměnitelných, jak ostatně vyplývá i z §909 občanského zákoníku, který změnu rozhodnutí podmiňuje "změnou poměrů". Ústavní soud toto hledisko zdůraznil např. v nálezu sp. zn. I. ÚS 2482/13 ze dne 26. 5. 2014 (N 105/73 SbNU 683). Uvedené platí tím spíše, pokud obecné soudy svá rozhodnutí zakládají na okolnostech, jejichž změna je v budoucnu předvídatelná či alespoň reálně možná (tj. zejména v tomto případě věk dětí, rozumová vyspělost či nestejně hluboký citový vztah dětí k rodičům apod.). Ústavní soud doplňuje argumentaci tím, že pokud bude mít v budoucnu stěžovatel za to, že nynější způsob úpravy péče pro nezletilou není vhodný, nic mu nebrání v tom, aby se s takovým tvrzením obrátil na obecný soud. Ten dospěje-li k závěru, že jsou pro případnou změnu splněny nezbytné podmínky a že je to vhodné, potřebné a v nejlepším zájmu nezletilé, pak může péči o ně v budoucnu upravit i jinak.
11. Ústavní soud závěrem shrnuje, že ústavní stížností napadenými rozhodnutími nedošlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele na rodinný život a péči o dítě či že by napadená rozhodnutí jakkoliv odporovala nejlepšímu zájmu nezletilé. Rovněž nedošlo k porušení stěžovatelova práva na spravedlivý proces.
12. Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavní soud stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) téhož zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. června 2021
Ludvík David v. r.
předseda senátu