ECLI:CZ:US:2021:2.US.1386.21.1
sp. zn. II. ÚS 1386/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Kateřinou Šimáčkovou o ústavní stížnosti stěžovatele Petra Hvozdovského, zastoupeného JUDr. Ondřejem Štefánikem, Ph.D., advokátem se sídlem Petrská 1136/12, Praha 1- Nové Město, proti usnesení Krajského soudu v Brně č. j. 38 Co 43/2021-127 ze dne 17. 3. 2021 a proti usnesení Okresního soudu v Hodoníně č. j. 22 C 68/2019-97 ze dne 14. 12. 2020, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se obrátil na Okresní soud v Hodoníně se žalobou proti žalované společnosti UMMAGUMMA, spol. s r. o. (dále jen "žalovaná") na určení vlastnického práva k nemovitostem v katastrálním území a obci Ch., v nichž bydlí s manželkou a nezletilými vnučkami, které má jeho manželka svěřené do výlučné péče. Napadeným usnesením č. j. 22 C 68/2019-97 ze dne 14. 12. 2020 Okresní soud v Hodoníně jako soud prvního stupně rozhodl tak, že se vyslovuje neúčinnost doručení žaloby ze dne 12. 2. 2019 včetně výzvy k podání vyjádření k žalobě, předvolání k jednání na den 11. 6. 2019, předvolání k jednání na den 10. 10. 2019, protokolu z jednání ze dne 10. 10. 2019 s návrhem změny žaloby, s usnesením o změně žaloby ze dne 10. 10. 2019 a s předvoláním k jednání na den 7. 11. 2019, vyrozumění o odročení jednání na den 19. 12. 2019 a rozsudku Okresního soudu v Hodoníně ze dne 19. 12. 2019 č. j. 22 C 68/2019-55 do datové schránky žalované. Toto rozhodnutí založil na tom, že z předloženého výpisu z Obchodního rejstříku zjistil, že dne 15. 8. 2018 došlo u žalované k výmazu jednatelky Hany Francové a že jako další jednatel byla zapsána společnost M-art, a. s. ke dni 1. 10. 2020. V mezidobí tedy byla žalovaná bez jednatele. Dále bylo zjištěno, že dne 1. 10. 2020 požádala žalovaná o vydání nových přístupových údajů do datové schránky nesoucí ID "XXX". Tato žádost byla nicméně vyhodnocena provozovatelem datových schránek jako bezpředmětná, neboť nebyla nalezena žádná oprávněná osoba, pověřená osoba nebo administrátor. K podání další žádosti o vydání nových přístupových údajů do datové schránky ID "YYY" žalovaná přistoupila dne 16. 10. 2020; tato nová žádost již byla úspěšná a žalovaná obdržela nové přístupové údaje pro přihlášení do své datové schránky, které provedla podle svého tvrzení dne 20. 10. 2020. Za situace, kdy žalovaná byla v mezidobí od 15. 8. 2018 do 1. 10. 2020 bez jednatele, respektive do 16. 10. 2020 bez validních přihlašovacích údajů do své datové schránky, dospěl soud k závěru, že jsou splněny zákonné podmínky neúčinnosti doručení, neboť zástupce žalované se z omluvitelného důvodu nemohl s písemnostmi do této datové schránky zasílanými seznámit. Žalovaná tak učinila teprve po sdělení nových přihlašovacích údajů, a to dne 20. 10. 2020. Podala-li tedy žalovaná návrh na vyslovení neurčitosti doručení shora specifikovaných písemností dne 2. 11. 2020, učinila tak v rámci patnáctidenní lhůty stanovené v §50d občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."). Prodleva mezi deaktivací původních přihlašovacích údajů a sdělením přihlašovacích údajů nových na straně jedné a samotným přihlášením se žalovanou do datové schránky na straně druhé se soudu jeví jako přiměřená. Krajský soud v Brně napadeným usnesením č. j. 38 Co 43/2021-127 ze dne 17. 3. 2021 odmítl stěžovatelovo odvolání, neboť usnesení soudu prvního stupně obsahovalo nesprávné poučení o tom, že proti němu lze podat odvolání. Stěžovatel tak podal odvolání proti rozhodnutí, proti němuž, dle §202 odst. 1 písm. j) o. s. ř není odvolání přípustné. Není rozhodné, že se řídil nesprávným poučením soudu o možnosti podat opravný prostředek, neboť toto takovou možnost nezakládá. Odvolací soud proto napadeným usnesením rozhodl tak, že odvolání žalobce dle §218 písm. c) o. s. ř. odmítl, neboť toto směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není odvolání přípustné.
2. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti namítá, že napadené rozhodnutí bylo Okresním soudem v Hodoníně vydáno bez toho, aby byl vyzván k vyjádření, a z toho dovozuje, že se okresní soud dopustil nepřípustné libovůle tím, že své rozhodnutí vydal, aniž by stěžovateli umožnil se vyjádřit. Stěžovatel je dále přesvědčen, že podal odvolání řádně a včas, přesto Krajský soud v Brně odvolání odmítl a vůbec se jím nezabýval. Pasivita společníka žalované, resp. jeho zástupce, by neměla jít k tíži stěžovatele, především pak tato pasivita nenaplňuje znaky omluvitelného důvodu ve smyslu ustanovení §50d občanského soudního řádu.
3. Dříve než Ústavní soud přistoupí k věcnému projednání ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu. Při tomto posouzení Ústavní soud zjistil, že ústavní stížnost je nepřípustná.
4. Podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítne návrh, je-li nepřípustný. Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Pojmovým znakem institutu ústavní stížnosti je tak její subsidiarita, jež se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech dostupných procesních prostředků k ochraně práva stěžovatele. Ústavní stížnost je tedy krajním prostředkem k ochraně práva nastupujícím až tehdy, když náprava před ostatními orgány veřejné moci již není (standardním postupem) možná.
5. Z popsaného principu subsidiarity při využívání ústavní stížnosti plyne též princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti orgánů veřejné moci. Ústavní stížnost je tedy krajním prostředkem k ochraně práva nastupujícím až tehdy, když náprava před ostatními orgány veřejné moci již není (standardním postupem) možná. Ústavní soud je tak v rámci řízení o ústavní stížnosti mimo jiné oprávněn rozhodovat zásadně jen o rozhodnutích "konečných". Jako nepřípustné proto opakovaně odmítá ústavní stížnosti v případech, kdy existuje rozhodnutí soudu, jímž však nebyla věc ukončena, nýbrž vrácena soudu či jinému státnímu orgánu k dalšímu řízení [srov. například usnesení sp. zn. IV. ÚS 125/06 ze dne 30. 3. 2006 (U 4/40 SbNU 781), usnesení sp. zn. III. ÚS 1692/08 ze dne 22. 7. 2008, usnesení sp. zn. I. ÚS 4033/12 ze dne 7. 11. 2012 či usnesení sp. zn. I. ÚS 1503/13 ze dne 28. 8. 2013; všechna rozhodnutí Ústavního soudu citovaná v tomto usnesení jsou dostupná také na http://nalus.usoud.cz]. Stěžovatel v tomto případě napadá jen dílčí rozhodnutí ve věci, nikoli konečný výsledek sporu, v němž ostatně může ještě uspět.
6. Ústavní soud tak shrnuje, že s ohledem na skutečnost, že řízení ve věci nebylo skončeno napadeným rozhodnutím, ale stále běží, nedošlo dosud k vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práv stěžovatele, a podaná ústavní stížnost je proto nepřípustná podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud přitom zdůrazňuje, že jeho stávající rozhodnutí stěžovatele fakticky nijak nepoškozuje. Nic mu totiž nebrání v podání případné nové ústavní stížnosti poté, co bude řízení před obecnými soudy definitivně skončeno, pokud s jeho výsledkem nebude souhlasit a bude pociťovat újmu na svých základních právech a svobodách v důsledku pochybení obecných soudů s možným vlivem na výsledek řízení.
7. Vzhledem k závěru o nepřípustnosti podané ústavní stížnosti postupoval Ústavní soudu podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost rozhodnutím soudkyně zpravodajky odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. května 2021
Kateřina Šimáčková, v. r.
soudkyně zpravodajka