ECLI:CZ:US:2021:2.US.14.21.1
sp. zn. II. ÚS 14/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Ludvíka Davida (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Františka Janů, zastoupeného Mgr. Jiřím Schüllerem, LL.M., MBA, advokátem se sídlem U Sluncové 666/12a, Praha 8, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 10. 2020 č. j. 12 Cmo 249/2020-343, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Výše označený stěžovatel podal v zákonné lhůtě prostřednictvím advokáta a po vyčerpání všech procesních prostředků, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ústavní stížnost, v níž tvrdil, že rozhodnutím obecných soudů bylo porušeno zejména jeho základní právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). V ústavní stížnosti navrhoval, aby Ústavní soud svým nálezem zrušil shora označené usnesení Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud").
2. Z ústavní stížnosti, napadeného usnesení vrchního soudu, jakož i z dalších přiložených rozhodnutí a listin se podává, že stěžovatel brojí postupu soudů spočívajícím v zastavení řízení o podaném návrhu na přiznání osvobození od soudních poplatků. Stěžovateli byla rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 17. 6. 2019 č. j. 30 Cm 96/2018-194 uložena povinnost zaplatit žalobkyni JUDr. Jiřině Lužové, insolvenční správkyni ERB bank, a. s. v likvidaci (dále jen "žalobkyně"), směnečný peníz ve výši 4 836 997,09 EUR s příslušenstvím, směnečnou odměnu ve výši 16 113 EUR a dále 914 130,80 Kč na náhradu nákladů řízení (výrok I.); ve výroku II. byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit soudní poplatek. Tento rozsudek stěžovatel napadl včasným odvoláním. Městský soud v Praze usnesením ze dne 11. 7. 2019 č. j. 30 Cm 96/2018-232, vyzval stěžovatele k zaplacení soudního poplatku za podané odvolání ve výši 2 836 575 Kč. Stěžovatel poté (opakovaně) žádal o osvobození od soudního poplatku, o čemž rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 13. 11. 2019 č. j. 30 Cm 96/2018-260, tak, že mu osvobození od soudních poplatků nepřiznal. Rozhodnutí bylo posléze potvrzeno usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 3. 2020 č. j. 12 Cmo 367/2019-278. Další žádost o osvobození od soudního poplatku stěžovatel podal dne 15. 5. 2020.
3. Městský soud v Praze usnesením ze dne 13. 8. 2020 č. j. 30 Cm 96/2018-329 rozhodl o návrhu stěžovatele na přiznání osvobození od soudního poplatku ze dne 15. 5. 2020 tak, že řízení zastavil. Svůj závěr zdůvodnil zejména s odkazem na předchozí rozhodnutí téhož soudu (potvrzené citovaným usnesením Vrchního soudu v Praze) a dodal, že v předmětném řízení nebyly tvrzeny a prokázány žádné nové skutečnosti svědčící o podstatné změně majetkových poměrů žadatele (stěžovatele). Ten podstatnou změnu majetkových poměrů zdůvodňoval skončením pracovního poměru u společnosti A, ke dni 31. 8. 2019 a současně ukončením výkonu funkce jednatele ve společnosti B ke dni 23. 4. 2020. Dále stěžovatel uváděl, že nemá úspory, ani majetek vyšší hodnoty, od 27. 4. 2020 nemá žádný bankovní účet a pobírá pouze starobní důchod ve výši 34 082 Kč. Soud následně porovnal tvrzení stěžovatele a jím přeložené dokumenty s listinami a tvrzeními obsaženými v jeho původní žádosti o osvobození od soudních poplatků. K tomu uvedl, že přiznáním starobního důvodu se stěžovateli příjmy naopak zvýšily (oproti příjmům z dřívějšího zaměstnání), přičemž ke zhoršení jeho majetkových poměrů nemohl vést ani zánik funkce jednatele společnosti, jelikož mu z ní neplynul žádný příjem. Ke zrušení bankovních účtů stěžovatele soud uvedl, že pro ověření změny poměrů by musel stěžovatel doložit, jaké obraty finančních prostředků na účtech probíhaly (alespoň) v době rozhodování o předchozí žádosti o osvobození od soudních poplatků, neboť nemá s čím situaci porovnávat, resp. ověřit, zda nedošlo k účelovému zbavování se majetku. K tomu uvedl, že stěžovatel sám tvrdil, že v době rozvodového řízení s bývalou manželkou vynakládal statisíce korun měsíčně mj. na výživném nezletilých dětí. Stěžovatel však žádné výpisy nedoložil, a proto soud uzavřel, že nebyly komplexně osvědčeny ani jeho původní poměry týkající se jeho bankovních účtů, a tím spíše není možné činit závěr o změně poměrů v důsledku zrušení jeho bankovních účtů.
4. Vrchní soud napadeným usnesením potvrdil usnesení soudu prvního stupně (viz předchozí bod). Konstatoval, že soud prvního stupně ve svých závěrech nepochybil a uzavřel, že "tvrzení stěžovatele o jeho poměrech nadále zůstala neúplná, tedy i nevěrohodná a ani v souvislosti s další žádostí o osvobození od soudních poplatků nebyla doplněna o nové skutečnosti, jimiž by byl nutno se zabývat". Jako správný označil rovněž postup soudu prvního stupně, který řízení o opětovném návrhu stěžovatele na osvobození od soudních poplatků zastavil. V tomto směru se jeho rozhodnutí opírá též o rozhodnutí Ústavního soudu, například usnesení sp. zn. I. ÚS 1901/11 či nález sp. zn. I. ÚS 1439/09.
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že obecné soudy svým postupem porušily jeho základní právo na spravedlivý proces, konkrétně mu znemožnily uplatňovat jeho práva u nestranného a nezávislého soudu. Tvrdí, že soudní poplatek byl vyměřen v takové výši, že není reálně v jeho možnostech a schopnostech jej uhradit. Na podporu svých tvrzení přitom cituje judikaturu Nejvyššího soudu i Ústavního soudu (mimo jiné nález sp. zn. II. ÚS 3112/17 či IV. ÚS 289/03) a uvádí, že v projednávané věci je soudní poplatek pouze finančním příjmem státního rozpočtu, když náklady řízení protistrany nemohou dosáhnout výše téměř 3 000 000 Kč. K závěrům soudů stran zrušení bankovních účtů stěžovatel dodává, že je zcela irelevantní, jaký zůstatek byl na účtu před jeho zrušením, jelikož skutečnosti, které zrušení účtu předcházely, nemohou být pro rozhodnutí o osvobození od soudních poplatků relevantní (soud nemůže vycházet z minulých či budoucích hypotetických příjmů a majetkových poměrů).
6. Po zvážení obsahu ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Citované ustanovení dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter.
7. K problematice náhrad nákladů řízení, do níž spadá i rozhodování o soudních poplatcích, se Ústavní soud obecně staví nanejvýš zdrženlivě, podrobuje ji omezenému ústavněprávnímu přezkumu a ke zrušení příslušných napadených výroků přistupuje pouze výjimečně. Tento přístup vychází z názoru, že byť i rozhodnutí o (ne)osvobození od soudních poplatků může mít citelný dopad do majetkové sféry účastníka řízení, je ve vztahu k věci samé jednoznačně podružné a samo o sobě většinou nedosahuje intenzity způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele. Rovněž je potřeba předeslat, že zde napadená rozhodnutí jsou založena na posouzení individuálních okolností případu a na učinění konkrétních skutkových zjištění na základě označených důkazů, které nemůže Ústavní soud hodnotit a zjištění soudů nahrazovat.
8. Konstrukce §138 odst. 1 občanského soudního řádu je založena na tom, že ve výjimečných a individuálními okolnostmi odůvodněných případech předseda senátu může účastníkovi řízení přiznat zčásti osvobození od soudních poplatků, pokud to prokazatelně odůvodňují jeho poměry. Přiznat úplné osvobození pak může pouze výjimečně, jsou-li pro to zvlášť závažné důvody. Rozhodnutí o tom, zda byly splněny předpoklady pro osvobození od soudních poplatků, tedy výlučně spadá zásadně do sféry civilních soudů a Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat jejich závěry (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 271/2000). Prostor pro případný zásah Ústavního soudu by se otevřel pouze v případě, že by rozhodnutí obecných soudů vykazovala prvky libovůle spočívající v extrémním rozporu mezi provedenými skutkovými zjištěními a právními závěry, anebo kdyby z rozhodnutí žádným způsobem nevyplývalo, na základě jakých skutkových okolností byly právní závěry učiněny. O takový případ však v projednávané věci nejde.
9. Ústavní soud v nyní posuzovaném případě ověřil, že obecné soudy svá rozhodnutí dostatečně odůvodnily a uvedly, z jakých důvodů nejsou naplněny všechny zákonné předpoklady pro osvobození od soudních poplatků. Neopomněly přitom zdůraznit též pochybnosti o majetkových poměrech stěžovatele a jeho neochotu prokázat některé skutečnosti - zejména pohyby na bankovních účtech v době rozhodování soudu o jeho předchozí žádosti o osvobození od soudního poplatku do okamžiku zrušení účtu. Námitky stěžovatele opírající se o jím citovanou judikaturu Ústavního soudu přitom ve světle uvedených závěrů a skutkových okolností daného řízení nemohou obstát. Předmětná rozhodnutí nebyla vydána v situaci, kdy soudy rozhodovaly o opakované žádosti o osvobození od soudního poplatku v rámci jednoho řízení. Naopak, jestliže stěžovatel svůj návrh opírá o změnu majetkových poměrů, je povinností a jedinou možností soudu, jak o žádosti rozhodnout, tyto poměry poměřovat. Bylo proto na stěžovateli, aby svá tvrzení prokázal potřebnými listinami, což podle závěru soudů neučinil.
10. Ústavní soud proto uzavírá, že z napadených rozhodnutí obecných soudů není patrný žádný exces, který by činil tato rozhodnutí vybočujícími ze zásad spravedlivého procesu. Ústavní soud proto uzavírá, že neshledal na ústavní rovině zásah do práv stěžovatele. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. března 2021
Ludvík David, v. r.
předseda senátu