ECLI:CZ:US:2021:2.US.1418.21.1
sp. zn. II. ÚS 1418/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Ludvíka Davida (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Zdeňka Havelky, zastoupeného JUDr. Jiřím Vlasákem, advokátem se sídlem náměstí Republiky 2, Plzeň, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 2. 2021 č. j. 23 Cdo 1/2021-438, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Výše označený stěžovatel podal v zákonné lhůtě prostřednictvím advokáta a po vyčerpání všech procesních prostředků, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ústavní stížnost, v níž tvrdil, že rozhodnutím Nejvyššího soudu bylo porušeno zejména jeho základní právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). V ústavní stížnosti navrhoval, aby Ústavní soud svým nálezem zrušil shora označené usnesení Nejvyššího soudu.
2. Z ústavní stížnosti, napadeného usnesení Nejvyššího soudu, jakož i z dalších rozhodnutí a listin přiložených stěžovatelem se podává, že předmětem posuzovaného řízení byl spor stěžovatele a žalobkyně Emy Kondyskové (dále jen "žalobkyně") o zaplacení částky 660 826 Kč s příslušenstvím. Žalobkyně tvrdila, že stěžovatel nedokončil rekonstrukci penzionu ve lhůtě sjednané ve smlouvě o dílo; stěžovatel opustil nedokončené dílo před Vánoci roku 2016 a na dokončení se již nevrátil. Ke smlouvě o dílo byl sjednán časový harmonogram a v samotné smlouvě o dílo byly sjednány smluvní pokuty za prodlení s plněním mj. i dílčích termínů dle harmonogramu.
3. Okresní soud Plzeň-město rozsudkem ze dne 6. 12. 2019 č. j. 19 C 231/2018-365, rozhodl tak, že uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku ve výši 385 000 Kč s příslušenstvím (výrok I.), současně žalobu do výše 275 826 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok II.). Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 16. 9. 2020 č. j. 25 Co 82/2020-399, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Soudy obou stupňů přitom dospěly k závěru, že mezi účastníky byla sjednána platná smlouva o dílo s daným termínem dokončení rekonstrukce penzionu. Stěžovateli se nepodařilo prokázat, že by formálně s žalobkyní ujednal změnu termínu plnění oproti ujednání ve smlouvě a argumentaci, že dílo bylo provozuschopné, označil soud za irelevantní, jelikož nedošlo k jeho formálnímu předání (žalobkyně s ohledem na vady dílo odmítla převzít a nepodepsala předávací protokol, od smlouvy poté odstoupila).
4. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl. Po rekapitulaci závěrů soudů nižších instancí se Nejvyšší soud zabýval stěžovatelem uplatněnými právními otázkami, konkrétně (1) otázkou závaznosti právního jednání osoby jednající jménem podnikatele ve věcech smluvních za situace, kdy k tomu není smlouvou určen (dobrá víra stěžovatele v ústní dodatek sjednaný s manželem žalobkyně), (2) otázkou platnosti započtení pohledávky mezi podnikateli, kdy soudy nižších instancí měly posoudit okolnosti dokončení díla v rozporu s §2604 a §2605 občanského zákoníku, a (3) námitkou porušení práva na spravedlivý proces spočívající v neprovedení důkazů, což mělo podle jeho názoru vliv na správnost skutkových zjištění a následně na správnost právního posouzení. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že námitky stěžovatele jsou postaveny na právní polemice s právním posouzením otázky možnosti sjednání změny smlouvy manželem žalobkyně, přičemž stěžovatel v tomto směru předkládá vlastní skutkové závěry, na kterých však odvolací soud příslušné závěry nezaložil. K tomu dodal, že skutkové závěry odvolacího soudu nepodléhají dovolacímu přezkumu a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem. Odvolací soud ovšem při právním posouzení otázky platnosti změny smlouvy o dílo vyšel ze skutkového zjištění, že ve smlouvě o dílo byla uvedena jako osoba oprávněná jednat ve věcech smluvních za žalobkyni samotná žalobkyně a její manžel byl ve smlouvě uveden jen jako osoba oprávněná jednat za žalobkyni ve věcech technických. K námitce porušení práva na spravedlivý proces dovolací soud konstatoval, že touto námitkou stěžovatel ve skutečnosti poukazuje na vady řízení; k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, však dovolací soud přihlédne tehdy, je-li dovolání přípustné (přípustnost dovolání nemohou založit samotné námitky proti vadnému procesnímu postupu soudu). Stran právní otázky týkající se započtení pohledávek Nejvyšší soud uzavřel, že dovolatel tuto právní otázku dostatečně konkrétně nespecifikoval, a proto je dovolání i v tomto směru podle §237 občanského soudního řádu pro řešení takto nedostatečně určitě vymezené otázky nepřípustné.
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti brojí výhradně proti tomu, jakým způsobem posoudil jeho dovolání Nejvyšší soud. Při ústavní stížnosti, jak sám uvádí v odůvodnění, vychází z nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1226/17 ze dne 20. 2. 2018 či nálezu sp. zn. II. ÚS 623/20 ze dne 8. 12. 2020. Po citaci právních vět těchto rozhodnutí dále pouze uvádí, že v dovolání (a jeho doplnění) dostatečně vymezil dovolací námitky a jeho podání splňují podmínky přijatelnosti a projednatelnosti Nejvyšším soudem. Zdůrazňuje rovněž otázku dobrých mravů, stejně jako zásadu poctivého obchodního styku v posuzovaném případě.
6. Ústavní soud zdůrazňuje, že jeho pravomoc je v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněná práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. V posuzovaném případě však takový zásah shledán nebyl. Po důkladném seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a napadeným rozhodnutím proto Ústavní soud dospěl k závěru, že Nejvyšší soud základní práva stěžovatele neporušil.
7. Stěžovatel své námitky směřuje pouze proti posouzení přípustnosti dovolání Nejvyšším soudem, přičemž jeho argumentace spočívá primárně v citaci vybraného obsahu dvou nálezů Ústavního soudu (viz výše), o něž porušení svých základních práv opírá. Dané případy, resp. jejich závěry, však na posuzovanou věc není možné aplikovat. Předně, nález sp. zn. II. ÚS 1226/17 byl vydán ve věci restituční. Současně v citovaném případě shledal Nejvyšší soud v dovolání stěžovatele vážně vady, spočívající v nedostatečném vymezení přípustnosti dovolání; oproti tomu v nyní posuzovaném případě Nejvyšší soud posoudil předložené právní otázky, avšak uzavřel, že dovolání není možné shledat přípustným podle §237 občanského soudního řádu. Druhý citovaný nález ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 623/20 se týká problematiky posuzování dobré víry a povinnosti soudu vypořádat se řádně se zjištěnými skutečnostmi či tvrzenými námitkami. Předmětem řízení zde navíc bylo posouzení dobré víry nabyvatele nemovitostí. Ústavní soud proto nechápe, jak by mohla určitá, z kontextu případu zjevně "vytržená" citace nálezu ve skutkově zcela odlišné věci dopadat na daný případ. Pokud by snad měla mít souvislost s námitkou stran neprovedení některých důkazů ze strany obecných soudů, Ústavní soud k tomu pouze dodává, že stěžovatel ústavní stížností napadá výslovně (pouze) usnesení Nejvyššího soudu, který dokazování neprovádí. Nadto Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakuje, že nemůže suplovat roli obecných soudů v procesu dokazování. Jsou to primárně obecné soudy, které jsou povolány provádět důkazy a vyvozovat z nich příslušné skutkové závěry, které následně hodnotí po právní stránce. Obecné soudy nejsou povinny provést všechny navrhované důkazy, pokud však - jako v této věci - svůj postup náležitě odůvodní.
8. Ústavní soud závěrem poukazuje na skutečnosti, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem a dovolací soud není obecnou třetí instancí pro přezkum rozhodnutí odvolacích soudů. Dovolací přezkum má vedle ochrany individuálních práv především systémový význam, kterým je sjednocování a dotváření judikatury, a proto jsou na obsah dovolání zákonem kladeny poměrně vysoké obsahové a formální požadavky [srov. body 27 až 39 odůvodnění stanoviska pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 ze dne 28. 11. 2017 (ST 45/87 SbNU 905; 460/2017 Sb.)]. V případech odmítnutí dovolání je pak Ústavní soud povinen omezit svou pravomoc na zjištění, zda dovolací soud neústavně nevybočil z mezí daných mu zákonem a zda jeho rozhodnutí není založeno pouze na svévoli, popř. nevykazuje znaky přehnaného formalismu. Taková pochybení však v nyní posuzovaném případě neshledal. Rozhodnutí Nejvyššího soudu je adekvátním způsobem zdůvodněno a je z něj patrné, jaké úvahy soud vedly k odmítnutí dovolání stěžovatele. Jeho ústavní stížnost je tak spíše pokračující polemikou se závěry obecných soudů, která však postrádá jak ústavněprávní dimenzi, tak de facto i jakoukoliv relevantní ústavněprávní argumentaci.
9. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. července 2021
Ludvík David, v. r.
předseda senátu