ECLI:CZ:US:2021:2.US.1456.20.2
sp. zn. II. ÚS 1456/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky H. v. K., právně zastoupené Mgr. Annou Šavel, advokátkou se sídlem U Císařských lázní 368/7, Teplice, proti rozsudku Okresního soudu v Teplicích ze dne 25. 10. 2019 č. j. 15 Nc 1017/2019-520 a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 17. 3. 2020 č. j. 13 Co 364/2019-637, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Dne 25. 10. 2019 vydal Okresní soud v Teplicích rozsudek č. j. 15 Nc 1017/2019-520, kterým rozhodl ve věcech mezinárodních únosů tak, že mimo jiné nařídil navrácení nezletilé dcery stěžovatelky do místa jejího obvyklého bydliště ve městě M., Sultanát Omán. Stěžovatelka podala proti rozsudku Okresního soudu v Teplicích odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem dne 17. 3. 2020 rozsudkem č. j. 13 Co 364/2019-637 tak, že rozsudek Okresního soudu v Teplicích potvrdil.
2. Podle obou napadených rozhodnutí měla stěžovatelka povinnost navrátit nezletilou do města M. v Sultanátu Omán do jednoho měsíce od právní moci rozsudku. Dále alternativně určil, že v případě, že stěžovatelka v uvedené lhůtě navrácení nezletilé nezajistí, je otec oprávněn za tímto účelem nezletilou převzít od stěžovatelky v České republice. Dále soud otci uložil do doby, než bude příslušným opatrovnickým soudem rozhodnuto o úpravě péče a výživy nezletilé pro dobu před a po rozvodu manželství rodičů nezletilé, splnit řadu povinností pojících se zejména s navrácením nezletilé do Sultanátu Omán (zajistit matce a nezletilé samostatné bydlení, předat matce letenky do Sultanátu Omán atd.), avšak navrácení nezletilé do Sultanátu Omán soudy splněním těchto podmínek nepodmínily. V době podání ústavní stížnosti tak byla stěžovatelka povinna navrátit nezletilou do města M. v Sultanátu Omán do jednoho měsíce od právní moci rozsudku bez dalšího, ať už otec jemu uložené povinnosti splní či nikoliv. Nadto v situaci, kdy stěžovatelce, nezletilé a otci bylo zakázáno do Sultanátu Omán vstoupit v souvislosti s probíhající pandemií Covid-19.
3. Stěžovatelka podala proti oběma rozhodnutím ústavní stížnost, v níž mimo jiné navrhla, aby Ústavní soud odložil jejich vykonatelnost. Svůj návrh stěžovatelka odůvodnila tím, že v případě, že by nezletilá nuceně odcestovala do Sultanátu Omán (ať už s matkou nebo s otcem) a následně bylo Ústavním soudem vyhověno ústavní stížnosti a v důsledku toho došlo ke změně rozhodnutí obecných soudů, újma způsobená nezletilé a stěžovatelce by byla nepoměrně vyšší, než újma způsobená otci dočasným odkladem vykonatelnosti napadených rozhodnutí. Konkrétně byla dnem vykonatelnosti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem stěžovatelka nucena navrátit nezletilou do města M. v Sultanátu Omán, což pro ni představovalo zásadní zásah do jejích rodičovských práv a nesnadnou (ne-li nemožnou) realizaci cesty do Sultanátu Omán. Napadené rozsudky totiž nebylo v té době možné vykonat, protože Sultanát Omán umožňoval vstup do země pouze vlastním občanům, a ani nezletilá, ani otec, ani stěžovatelka jimi nejsou. Otec v době podání ústavní stížnosti nebyl přítomen v Sultanátu Omán, ale v Nizozemském království.
4. Na základě návrhu stěžovatelky tedy Ústavní soud v souladu s §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), odložil vykonatelnost napadených rozhodnutí, protože to nebylo v rozporu s důležitým veřejným zájmem a výkon rozhodnutí by znamenal pro stěžovatelku nepoměrně větší újmu, než jaká při odložení vykonatelnosti mohla vzniknout jiným osobám.
5. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá porušení práv garantovaných v čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 4, čl. 36 odst. 1 a odst. 2, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a dále čl. 3 Úmluvy o právech dítěte.
6. Porušení těchto práv spatřuje stěžovatelka zejména v tom, že vydáním napadených rozhodnutí nedošlo k poskytnutí skutečné a účinné soudní ochrany stěžovatelčiných práv, konkrétně soudy nesprávně zhodnotily provedené důkazy v jejich vzájemných souvislostech, nevypořádaly se s argumenty stěžovatelky a podstatné důkazy neprovedly. Soudy se nevypořádaly s právním argumentem stěžovatelky, že postup podle §478 ve spojení s §489 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů (dále jen z. ř. s.), který soudy aplikovaly v předmětných řízeních, není možně použít, protože se jedná o instituty práva procesního a nikoliv hmotného a Sultanát Omán není signatářským státem žádné relevantní mezinárodní smlouvy týkající se mezinárodních únosů dětí, a žádné jiné zákonné procesní ani hmotněprávní ustanovení takovýto postup soudu neumožňují. Soudy rovněž nebraly v potaz, že by návratem do Sultanátu Omán byla nezletilá vystavena vážné duševní újmě ze strany otce. Stěžovatelka opakovaně ve svých podáních uváděla, že byla obětí domácího násilí, a pro podložení svých tvrzení navrhovala provedení konkrétních důkazů, které však zůstaly založeny v soudním spise a soudy je odmítly provést. Stěžovatelka dále uvedla, že ani otec se v době podání ústavní stížnosti nenachází v Sultanátu Ománu, ale pobývá v Nizozemsku, jehož je občanem. Obnovení otcem tvrzeného obvyklého pobytu nezletilé v Sultanátu Omán, tj. cíl, ke kterému má navrácení dítěte směřovat, nemůže být proto naplněn.
7. Podle stěžovatelky je zřejmé, že nucený návrat do země, kde ani jeden z rodičů ani dítě nemá občanská práva, není v nejlepším zájmu dítěte. Soudy přehlížely nejlepší zájem dítěte vyrůstat ve zdravém a stabilním prostředí, ke kterému má nezrušitelné vazby, a nedostatečně hodnotily, co znamená pro nezletilou být navrácena do země, kde bude vždy osobou s podřadnými právy, což je důsledek tzv. omanizace - zcela otevřené diskriminace cizinců. Pouze občanství garantuje osobě plná práva a ochranu příslušného státu, relativizace tohoto pouta a automatické upřednostnění místa posledního bydliště nemůže v tomto konkrétním případě převážit. Absurdita rozhodnutí obecných soudů se projevuje právě v krajních situacích, jako je světová pandemie způsobená COVID-19, kdy Sultanát Omán od 18. 3. 2020 povoluje vstup do země pouze svým občanům. Pro dítě nemůže být v jeho nejlepším zájmu být navráceno do státu, kde práva cizinců, včetně rezidentů, jsou minimální, a dokonce jim může být bráněno do země vstoupit. Prakticky je proto rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem nevykonatelný. Z uvedeného nevyplývá, že by nejlepší zájem dítěte byl skutečně předním hlediskem při rozhodování opatrovnických soudů, protože nezhodnotily veškeré aspekty nejlepšího zájmu dítěte a ani není zřejmé, na základě jakých kritérií k tomuto závěru dospěly.
II.
8. Ve vyjádření k ústavní stížnosti Okresní soud v Teplicích soud uvedl, že při svých závěrech ohledně obvyklého bydliště nezletilého dítěte vycházel z judikatury SDEU, na základě níž lze dovodit konkrétní okolnosti, které je potřeba zkoumat při posuzování, zda kterékoli fyzické osobě (i dítěti) vzniklo na území určitého státu obvyklé bydliště (fyzická přítomnost osoby na území určitého státu, délka pobytu, sociální integrace do prostředí státu apod.). Vzhledem k tomu, že návratové řízení se konalo u českého soudu, bylo postupováno podle českého procesního práva, tj. podle §478 a násl. z. ř. s. a s argumenty a důkazními návrhy stěžovatelky se okresní soud vypořádal v rámci podrobného odůvodnění rozsudku. Odvolací soud ve svém vyjádření uvedl, že postupoval ve věci velice citlivě a s ohledem na složitost situace nezletilé s přihlédnutím k jejímu nejlepšímu zájmu. V rámci předběžného opatření již musel být řešen styk nezletilé s otcem. Bydlištěm dítěte nemůže být místo, kde nezletilé dítě žije v souvislosti s následkem svémocného opatření (chování) některého z rodičů. Pobyt nezletilé byl podle názoru odvolacího soudu na území České republiky vždy dočasný, příležitostné povahy a nevykazoval podstatnou míru integrace dítěte v rámci sociálního a rodinného prostředí. Důvodem pobytu byly zejména lékařské prohlídky nezletilé, ale rodina zde nikdy neměla vytvořeno vlastní zázemí (domov). Odvolací soud je toho názoru, že z pozitivního závazku státu na respektování rodinného života lze dovodit i povinnost státu předcházet narušení vztahu dítěte k jednomu z rodičů, a pokud k takovému narušení již dojde, je jeho povinností vytvořit předpoklady pro narovnání narušeného vztahu nezletilého dítěte s rodičem.
9. Otec jako vedlejší účastník prostřednictvím své právní zástupkyně ve vyjádření k obsahu ústavní stížnosti uvedl, že aktuální procesní postoj matky - nevzetí ústavní stížnosti zpět stejně jako žaloby na obnovu řízení - považuje vzhledem k okolnostem za překvapivý a není v zájmu nezletilé. V současné faktické situaci, způsobené ekonomickými dopady pandemie onemocnění Covid - 19 (nejen) v segmentu letecké dopravy a (nejen) v Sultanátu Omán, se navrácení nezletilé do místa jejího obvyklého bydliště v Sultanátu Omán, města M., stává bezpředmětným, neboť otec nyní následuje svou dceru do Evropy a není již kam nezletilou navracet. Soudní řízení (především pak řízení před Ústavním soudem) nesmí být účastníky zneužíváno či dokonce užíváno k jinému účelu, než který je jeho vlastním posláním - tím je ochrana práv a oprávněných zájmů účastníků řízení (v případě řízení před Ústavním soudem pak těch nejvyšších práv - garantovaných Ústavou, Listinou a mezinárodními úmluvami určenými k ochraně lidských práv a svobod). Účelem soudního řízení není vedení akademické debaty o teoretické právní otázce či o teoretické (právní) situaci (k tomuto slouží akademická půda či konference), a soudní řízení nikdy nesmí být zneužíváno k časovým či jiným obstrukcím.
10. Úřad pro mezinárodně právní ochranu dětí, jež v opatrovnickém řízení před obecnými soudy zastupoval nezletilou coby její opatrovník, k věci uvedl, že závěr obecných soudů, že se obvyklé bydliště nezletilé nacházelo v Sultanátu Omán, považuje za správný. Při odjezdu do České republiky na jaře roku 2019 sama stěžovatelka označovala pobyt sebe a dcery jako "krátkodobou dovolenou". Stěžovatelka si byla vědoma nesouhlasu druhého rodiče. Z pohledu českého práva je jakákoliv změna bydliště dítěte považována za podstatnou otázku života dítěte a jako taková je podmíněna souhlasem obou rodičů. Těžiště života rodiny bylo vytvořeno v Sultanátu Omán, byť v rámci specifických omezení, která představuje ekonomická migrace. Imigrační status rodiny, respektive otázka, zda rodina má přiznán status trvalého rezidenta v místě pobytu, nebývá rozhodující pro hodnocení skutečnosti, zda se jedná o místo obvyklého pobytu, pokud je naplněna podmínka faktického pobytu na daném území a prokázán úmysl dlouhodobě se na tomto území zdržovat. Obecné soudy dovodily, že je v zájmu dítěte, aby do konečného rozhodnutí o úpravě poměrů byl navrácen status quo rodiny do doby před odjezdem matky do České republiky, tedy obnova právního stavu před porušením práva. Pokud se obvyklé bydliště rodiny nachází ve státě, který není signatářem haagské Úmluvy o občanskoprávních aspektech mezinárodních únosů dětí, je třeba pečlivě zvažovat, jakým způsobem podmínky a právní úprava v daném státě ovlivní rodinné poměry po návratu. Nezřídka, pokud je jeden z rodičů občanem dotčeného státu, nebo vyznává víru dané oblasti, může se stát, že bude po příjezdu do země vytvořena situace, která by naopak vytvořila podmínky pro přerušení vazby s druhým rodičem ("únoscem"). Nicméně je nutno podotknout, že se nepodařilo prokázat, že by v daném případě v Sultanátu Omán obdobné komplikace hrozily. K otázkám návratu dítěte za situace, kdy není aplikována uvedená haagská úmluva, se poměrně podrobně vyjadřuje stanovisko Sněmovny lordů v případě E. M. proti Secretary of State for the Home Department [2008] UKHL 64, [2008] 3 W.L.R. 931 (referenční číslo databáze INCADAT HC/E/UK 994).
11. Shora uvedená vyjádření zaslal Ústavní soud stěžovatelce na vědomí a k případné replice.
12. Podstatou nyní projednávané ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky s právními závěry opatrovnických soudů. Ústavní soud v této souvislosti předně považuje za nezbytné zdůraznit, že není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva; jeho úkolem je totiž v řízení o ústavní stížnosti ochrana ústavnosti, nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto ani v řízeních o ústavních stížnostech, směřujících proti rozhodnutím obecných soudů v opatrovnických věcech, v žádném případě nenáleží hodnotit důkazy, provedené obecnými soudy v příslušných řízeních, a na základě tohoto "vlastního" hodnocení důkazů předjímat rozhodnutí těchto soudů
13. Ústavní soud se ve své judikatuře opakovaně vyjádřil k problematice úpravy výchovných poměrů nezletilých dětí z ústavněprávní perspektivy. Ve vztahu k přezkumu rozhodnutí obecných soudů týkajících se této problematiky je úkolem Ústavního soudu především posoudit, zda obecné soudy neporušily základní práva a svobody stěžovatele, kupříkladu tím, že by excesivním způsobem nerespektovaly již samotná ustanovení podústavního práva, přičemž nerespektování obsahu a smyslu příslušných zákonných ustanovení znamená přesah do ústavní roviny i proto, že příslušnou podústavní úpravou je právě ústavní úprava realizována a konkretizována [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 1206/09 ze dne 23. 2. 2010 (N 32/56 SbNU 363); či nález sp. zn. I. ÚS 266/10 ze dne 18. 8. 2010 (N 165/58 SbNU 421); všechna rozhodnutí Ústavního soudu citovaná v tomto usnesení jsou dostupná rovněž na http://nalus.usoud.cz]. V rámci tohoto přezkumu Ústavní soud také vždy posuzuje, zda řízení před soudy bylo konáno a přijatá opatření byla činěna v nejlepším zájmu dítěte (ve smyslu čl. 3 Úmluvy o právech dítěte), zda byly za účelem zjištění nejlepšího zájmu dítěte shromážděny veškeré potřebné důkazy, přičemž důkazní aktivita nedopadá na samotné účastníky, ale na soud, a zda byla veškerá rozhodnutí vydaná v průběhu řízení v tomto smyslu náležitě odůvodněna [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2482/13 ze dne 26. 5. 2014 (N 105/73 SbNU 683)]. Při přezkumu rozhodnutí v těchto případech přitom Ústavní soud postupuje zvlášť zdrženlivě s ohledem na to, že soudní rozhodnutí v rodinněprávních věcech se do značné míry odvíjí od zjišťování a posuzování skutkových okolností a otázek, které je v prvé řadě úkolem obecných soudů. Přesto nelze vyloučit, že obecné soudy ve svých rozhodnutích vybočí z rámce ústavnosti a poruší ústavně zaručená práva rodičů, dětí či jiných osob, zejména práva spojená s jejich rodinným životem či práva procesní povahy; v takových případech je pak Ústavní soud povinen zasáhnout.
14. Ústavní soud po přezkoumání napadených rozhodnutí musí konstatovat, že v tomto případě opatrovnické soudy nedostály požadavku sledování nejlepšího zájmu dítěte ve smyslu čl. 11 Úmluvy o právech dítěte. Své rozhodnutí opřely o nařízení Rady (ES) č. 2201/2003 (Brusel II bis) ve spojení s §56 odst. 1 zákona č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém a o tuzemské právo. Argumentace opatrovnických soudů však není dostatečná a vyčerpávající. Za situace, kdy mělo dojít k navrácení nezletilé do Sultanátu Omán, v němž shledaly opatrovnické soudy obvyklé bydliště nezletilé, není ve věci aplikovatelné nařízení Brusel II bis (viz rozsudek SDEU ve věci C-603/20 PPU). Použití obecné úpravy Úmluvy o právech dítěte je v daném případě velmi sporné, zvláště v situaci, kdy druhá strana není signatářem Haagské úmluvy ani nemá s Českou republikou uzavřenu dvoustrannou smlouvu ohledně úpravy poměrů nezletilých dětí. Aplikaci příslušného ustanovení zákona o mezinárodním právu soukromém pak brání takové okolnosti, jako je reciprocita z druhé strany či zásada veřejného pořádku.
15. Ústavní soud však rovněž připomíná, že rozhodnutí v opatrovnických věcech nezakládají režim péče o nezletilé dítě platný jednou provždy a do budoucna nezměnitelný, nýbrž při relevantní změně poměrů může dojít ke změně rozhodnutí o péči o nezletilého. Ústavní soud již dříve konstatoval, že nezmění-li soudy úpravu výchovných poměrů tehdy, kdy nad zájmem dítěte na stabilním výchovném převáží významnost nastalé změny, může dojít k porušení práva dítěte i jeho rodičů na respektování rodinného života (viz nález sp. zn. I. ÚS 2482/13, citovaný výše, bod 29). Současně nelze vyloučit ani změnu výchovných poměrů nezletilého na základě vzájemné dohody rodičů, a to i bez soudní ingerence (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 4311/18 ze dne 22. 1. 2019, bod 18). Ústavní soud opakovaně podotýká, že rodiče by neměli řešit své neshody bojem o dítě či jeho prostřednictvím, ale naopak by měli hledět především na zájem dítěte být v péči obou rodičů a hledat nejvhodnější způsob, jak dítěti vytvořit harmonické a láskyplné prostředí, umožňující mu bez negativních vlivů jeho zájem realizovat. O úrovni schopnosti rodiče pečovat o dítě a vychovávat je, přitom zpravidla svědčí i to, jak respektuje roli druhého rodiče v životě a výchově dítěte a jak je ochotný s druhým rodičem komunikovat a nebránit mu ve styku s dítětem [srov. například nález sp. zn. I. ÚS 1554/14 ze dne 30. 12. 2014 (N 236/75 SbNU 629), bod 32; usnesení sp. zn. II. ÚS 1582/19 ze dne 31. 10. 2019, bod 19].
16. V nyní projednávaném případě z opatrovnického spisu vyplývá, že v současné době ve věci probíhá standardní řízení, jehož smyslem bylo a i nadále je uspořádat poměry nezletilé v souladu s jejím nejlepším zájmem. Rozsudkem Okresního soudu v Teplicích ze dne 6. 11. 2020 č. j. 15 Nc 1017/2019-745 (právní moci nabyl dne 10. 12. 2020) bylo rozhodnuto o svěření nezletilé pro dobu před rozvodem i pro dobu po rozvodu do střídavé péče obou rodičů.
17. Při rozhodování o ústavních stížnostech je Ústavní soud oprávněn, v případě, že ústavní stížnosti vyhoví, napadené rozhodnutí orgánu veřejné moci zrušit. V určitých případech však může nastat situace, za které se spor stává čistě akademickým. Teorie i praxe ústavních soudů se staví odmítavě rozhodovat v takové věci, neboť zde chybí bezprostřední a přítomný zásah, který by mohl mít vliv na situaci stěžovatele. Jinak řečeno, je-li namítáno porušení základního práva, pak musí tento zásah být odstranitelný případným rozhodnutím Ústavního soudu (viz např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 432/04).
18. Shora citovaný názor Ústavní soud sice částečně korigoval vydáním stanoviska dle §23 zákona o Ústavním soudu ze dne 8. 5. 2008 sp. zn. Pl. -st. 25/08, to se však týkalo výhradně rozhodnutí o omezení osobní svobody, tedy rozhodnutí o vazbě. O aktuální zásah do základních práv ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu se podle stanoviska jedná vždy tehdy, jestliže se tento zásah - a tedy i případné následné vyhovující rozhodnutí Ústavního soudu - může projevovat v právní sféře stěžovatele. Proto ochrana základního práva na osobní svobodu, které je zakotveno v čl. 8 Listiny a ze kterého vyplývá, že nikdo nesmí být vzat do vazby, leč z důvodů a na dobu stanovenou zákonem a na základě rozhodnutí soudu (čl. 8 odst. 5 Listiny), vyžaduje, aby nezákonné rozhodnutí o vazbě bylo vždy zrušeno, a to i v těch případech, kdy již vazba v době rozhodování Ústavního soudu netrvá. Důvodem vydání stanoviska byl zejména akcent na skutečnost, že poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za výkon nezákonné vazby je podmíněn zrušením příslušného rozhodnutí jako nezákonného.
19. V nyní projednávaném případě Ústavní soud dospěl k závěru, že okolnosti věci mu nedovolují využít své pravomoci. Kasace napadených rozhodnutí, jež se týkají pouze určitého úseku kontinuálně probíhajícího opatrovnického řízení, kdy další rozhodnutí nahrazuje předchozí, aniž by toto muselo být rušeno, by zůstala zcela neúčinnou reparací případného nepřiměřeného zásahu do ústavních práv stěžovatelky, která není způsobilá obnovit stav, který existoval před tímto zásahem. To znamená, že i za situace, kdy lze považovat některá tvrzení stěžovatelky za opodstatněná, nebylo by možno tento postup opatrovnického soudu rozhodnutím Ústavního soudu napravit. Naopak by již tak značně zatížený opatrovnický soud (viz spis) byl zcela zbytečně nucen opětovně se zabývat již překonanou problematikou stanovení obvyklého místa bydliště a navrácení nezletilé do něj, kterážto otázka by se tak stala zcela akademickou a nemající vliv na další průběh řízení o poměrech nezletilé. V této souvislosti je také třeba připomenout, že již v době podání ústavní stížnosti bylo napadené rozhodnutí Okresního soudu v Teplicích potvrzené Krajským soudem v Praze fakticky nevykonatelné s ohledem na podstatnou změnu okolností zapříčiněnou pandemií nemoci Covid-19 (viz vyjádření otce bezprostředně po podání ústavní stížnosti).
20. Pokud by snad stěžovatelka namítla, že formální zrušení napadených rozhodnutí by jí mohlo otevřít možnost domáhat se přiměřeného zadostiučinění za způsobenou nemajetkovou újmu, zde je třeba odkázat na neprodlené rozhodnutí Ústavního soudu o odkladu vykonatelnosti napadených rozhodnutí, čímž byla možná vzniklá nemajetková újma eliminována na minimum. V této souvislosti si Ústavní soud dovoluje vyslovit názor, že jak stěžovatelka, tak i vedlejší účastník, by se měli soustředit na stabilizaci poměrů nezletilé směrem do budoucna, nikoli se zaobírat jednotlivým dílčím rozhodnutím v rámci poměrně dlouhého a náročného opatrovnického řízení, které již na poměry nezletilé nebude mít žádný faktický vliv.
21. Ústavní soud proto z výše uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. října 2021
Ludvík David, v. r.
předseda senátu