ECLI:CZ:US:2021:2.US.1467.21.1
sp. zn. II. ÚS 1467/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky Z. N., advokátky, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. dubna 2021 č. j. 27 Cdo 1390/2020-138, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ve své ústavní stížnosti se stěžovatelka domáhala zrušení napadeného rozhodnutí pro tvrzené porušení svého ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva na zákonného soudce zakotveného v čl. 38 odst. 1 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka podala dne 30. ledna 2018 ve smyslu §191 odst. 2 zák. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jako "NOZ") Návrh na odvolání likvidátora a jmenování nového likvidátora (dále jako "Návrh") společnosti X, v likvidaci (dále jako "Společnost"), kterým je Alexandra Pucová (dále jako "likvidátor"). Stěžovatelka svůj návrh odůvodnila tím, že měl likvidátor provádět podezřelé peněžní operace. V rámci řízení o Návrhu stěžovatelka navrhla Městskému soudu v Praze, aby Společnosti pro řízení o Návrhu ustanovil procesního opatrovníka. Městský soud v Praze jako soud prvního stupně vydal dne 16. května 2019 usnesení č. j. 79 Cm 20/2018-66, v jehož výroku rozhodl, že návrh na ustanovení opatrovníka se zamítá. K odvolání stěžovatelky vydal Vrchní soud v Praze dne 18. září 2019 usnesení č. j. 14 Cmo 212/219-86, kterým usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Nejvyšší soud pak napadeným usnesením ze dne 28. dubna 2021 č. j. 27 Cdo 1390/2020-138 odmítl dovolání stěžovatelky s tím, že výrokem napadeného usnesení nebylo rozhodnuto o právech či povinnostech stěžovatelky, v jejíchž poměrech proto ani nemohla nastat žádná újma na právech, odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší. Dovolání bylo odmítnuto proto, že bylo podáno neoprávněnou osobou (k tomu Nejvyšší soud odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2015 sp. zn. 29 Cdo 2227/2015, ze dne 29. 3. 2017 sp. zn. 29 Cdo 5802/2016, ze dne 4. 8. 2020 sp. zn. 27 Cdo 2034/2020 či ze dne 26. 8. 2020 sp. zn. 27 Cdo 1599/2020 anebo usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 11. 2020 sp. zn. III. ÚS 2953/20).
3. Ústavní soud dále zjistil z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2020 č. j. 25 Nd 225/2020-118, že nebylo shledáno, že by měl být JUDr. Petr Šuk vyloučen z projednávání a rozhodování věci vedené u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 27 Cdo 1390/2020. Nebyly zjištěny žádné okolnosti, z nich by bylo možné dovodit, že je tu důvod pochybovat o nepodjatosti JUDr. Šuka. Důvodem podjatosti není skutečnost, že se JUDr. Šuk a J. v rámci e-mailové korespondence oslovují neformálně, když se znají ze studií na právnické fakultě a vídají se na veřejných vzdělávacích akcích, na nichž JUDr. Šuk přednáší, ani z toho, že JUDr. Šuk sdělil J., kdo bude vyřizovat konkrétní věc, vedenou u soudu, neboť to je informace veřejně dostupná.
4. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti namítala, že podle ní došlo ze strany soudů prvního a druhého stupně k nesprávnému právnímu posouzení, resp. nesprávné aplikaci dotčeného ustanovení. Dále nesouhlasí s tím, že v uvedené věci rozhodoval soudce Nejvyššího soudu JUDr. Petr Šuk, který má přátelské vztahy s jejím bývalým společníkem v nyní likvidované společnosti. K doložení přátelského vztahu mezi oběma muži stěžovatelka odkazuje na e-mailovou komunikaci, z níž vyplývá, že se oba muži oslovovali familiárně. Navíc měli oba muži komunikovat o rozhodnutí Nejvyššího soudu, které bylo posléze zrušeno Ústavním soudem. Stěžovatelka se domnívá, že ve věcech, v nichž vystupuje její bývalý společník jako účastník nebo právní zástupce účastníků, rozhoduje JUDr. Šuk soustavně v její neprospěch s ohledem na osobní zášť, kterou vůči ní podle stěžovatelky má. Stěžovatelka pak odkazuje na rozhodnutí ve věcech vedených pod čl j. 27 Cdo 4056/2017-243 a pod č. j. 27 Cdo 4220-2019-355. Podle stěžovatelky JUDr. Šuk rozhoduje nekonzistentně a překvapivě (byť i v jiných věcech), a vždy v neprospěch stěžovatelky, a i kdyby fakticky nebyl subjektivně podjatý, nelze odhlédnout ani od jevové stránky věci, kdy to vypadá, že podjatý je. Stěžovatelka dále poukazuje na to, že Ústavní soud rozhoduje tak, že je soudce Šámal vyloučen z projednávání věcí, jež rozhoduje jako soudkyně jeho manželka, byť to podle stěžovatelky zákon nenařizuje. Tím spíš pak měl být soudce JUDr. Šuk vyloučen z projednávání věci vyloučen, pokud cítí ke stěžovatelce silné antipatie, nebo to tak alespoň vypadá.
5. Stěžovatelka má za to, že Nejvyšší soud nesprávné aplikoval ustanovení §29 odst. 2 o. s. ř. Z důvodu rozporných zájmů stěžovatelky, Společnosti a druhého společníka měl být Společnosti jmenován procesní opatrovník. Pakliže nebyl, dopustil se podle stěžovatelky Nejvyšší soud svévole, neboť nerespektoval kogentní normu (§29 odst. 2 o. s. ř.), když ji interpretoval a aplikoval v jiném než zákonem stanoveném a právním myšlením konsensuálně akceptovaném významu. Nejvyšší soud pak selhal, když zákonem stanoveným způsobem neposkytl ochranu právům stěžovatelky. Stěžovatelka navrhla jmenování procesního opatrovníka Společnosti proto, že podle ní likvidátor a druhý společník neoprávněně nakládají s majetkem Společnosti. Společnost je v likvidaci a stěžovatelka má právo na podíl na likvidačním zůstatku, avšak Nejvyšší soud nejmenoval procesního opatrovníka, resp. rozhodnutí obecných soudů z tohoto důvodu nezrušil, ačkoliv podle ní měl. V důsledku toho pak mělo být ze strany obecných soudů zprostředkovaně zasaženo do jejího práva vlastnit majetek, neboť procesní opatrovník mohl stěžovatelce pomoci majetek Společnosti uchránit před jeho neoprávněným odčerpáním ze strany likvidátora a druhého společníka, navíc minoritního.
6. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je advokátka, a proto nemusí být právně zastoupena a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
7. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
8. Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování jednoduchého práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.
9. Stěžovatelka namítá nesprávnou interpretaci procesních předpisů obecnými soudu, kterou Ústavní soud považuje za interpretaci v rámci podústavního práva, do níž mu zpravidla nepřísluší zasahovat. Provedená interpretace pak není nepřijatelná z pohledu ochrany základních práv stěžovatelky. Ústavní soud neshledal neústavním ani rozhodnutí Nejvyššího soudu o nepodjatosti soudce JUDr. Šuka, a to ani s ohledem na korespondenci mezi ním a bývalým společníkem stěžovatelky. Obdobně neshledal žádné pochyby o jeho nepodjatosti na základě argumentace stěžovatelky o jeho rozhodovací praxi, která měla být podle stěžovatelky jí nepříznivá, neboť výlučně z minulé rozhodovací praxe není možno vyvodit podjatost konkrétního soudce.
10. Z výše uvedených důvodů tedy dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost stěžovatelky je zjevně neopodstatněná, a proto ji odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. června 2021
Ludvík David, v. r.
předseda senátu