ECLI:CZ:US:2021:2.US.149.21.1
sp. zn. II. ÚS 149/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Ludvíka Davida (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele P. M., t. č. ve Věznici Valdice, nám. Míru 55, Valdice, právně zastoupeného Mgr. Václavem Píchou, advokátem se sídlem Sladkovského 51, Staré Město, Jičín, proti usnesení Okresního soudu v Jičíně ze dne 30. 9. 2020 č. j. 16 PP 59/2020-26 a usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. 11. 2020 č. j. 10 To 291/2020-45, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatel podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá vydání nálezu, jímž Ústavní soud zruší shora uvedená rozhodnutí obecných soudů, a to z důvodu porušení jeho práva zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Stěžovatel podal dne 18. 8. 2020 žádost o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody. O této žádosti rozhodl dne 30. 9. 2020 Okresní soud v Jičíně tak, že ji zamítá. Proti tomuto usnesení podal stěžoval stížnost, o které rozhodl Krajský soud v Hradci Králové napadeným usnesením, kdy stížnost zamítl. Bližší obsah napadených rozhodnutí, jakož ani průběh řízení, které jejich vydání předcházelo, není třeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak napadená rozhodnutí, tak průběh procesu jsou účastníkům řízení známy.
3. Stěžovatel namítá, že napadené a předcházející usnesení při hodnocení předpokladu vedení řádného života stěžovatele vycházejí zejména z jeho trestní minulosti, která je prakticky jedinou skutečností vzatou v potaz. Naopak soudy dostatečně nezohledňují skutečnost, že stěžovatel si uvědomuje závadnost svého jednání, lituje jej a má zájem na tom se polepšit. Je třeba hodnotit i životní změny, kterými stěžovatel prošel a které označil za významné pro jeho postoj k životu. Zejména pak ztráta jeho otce v době výkonu trestu jej zasáhla, kdy si uvědomil pomíjivost času a současně zásadní nezbytnost být oporou své matce, která jediná mu na světě zbyla. Stěžovatel současně na veřejném zasedání sdělil, že nalezl hlavní spínač svého protiprávního jednání, kterého se dopustil v minulosti, tedy užívání alkoholu, kdy i projevil zájem daný problém řešit, resp. podrobit se protialkoholní léčbě.
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti dále uvádí dle něj zásadní nedostatky, kterými trpí odůvodnění napadeného a předcházejícího usnesení, pro které jsou tato rozhodnutí vnitřně rozporná a nepřezkoumatelná. Podle jeho názoru je zjevné, že došlo k hodnocení osoby stěžovatele výlučně ze skutečností k jeho tíži a nedošlo k zohlednění pozitiv, která byla v daném řízení předestřena nebo zjištěna (rozpor se zásadou volného hodnocení důkazů), proto má stěžovatel za to, že tímto došlo k zásahu do jeho práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny.
5. Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak je nutno připomenout, že zákon o Ústavním soudu rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter. Tak tomu je i v daném případě.
6. Ústavní soud považuje za vhodné zopakovat, že pouhý nesouhlas stěžovatele s právním posouzením věci obecnými soudy nemůže založit opodstatněnost zásahu Ústavního soudu. Ten totiž není součástí soustavy obecných soudů a není oprávněn do jejich jurisdikce zasahovat svým vlastním výkladem obyčejného práva. Důvod k zásahu by nastoupil tehdy, pokud by napadená rozhodnutí či jim předcházející řízení trpěla takovými vadami, že by byly narušeny základní principy ústavnosti, zvláště ve vztahu k případnému narušení ústavně zaručených práv. Narušení těchto principů však v dané věci Ústavní soud neshledal.
7. Stížnost, ve které stěžovatel namítá pouze pochybení obecného soudu při zjišťování skutkového stavu či při použití podústavního práva, aniž by náležitě zdůvodnil, v čem spatřuje porušení svých ústavně zaručených práv, musí Ústavní soud shledat zjevně neopodstatněnou.
8. Ústavní soud dále připomíná, že neexistuje ústavně zaručené právo na podmíněné propuštění odsouzeného. Úvaha o případném podmíněném propuštění a zhodnocení toho, zda byly naplněny hmotněprávní podmínky, náleží obecným soudům. Na podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody Ústavní soud nahlíží jako na zákonem presumovaný benefit, který lze poskytnout odsouzené osobě, je-li zjevné, že její pobyt ve vězení vedl k její nápravě a ze známých skutečností lze očekávat, že nebude po propuštění v páchání trestné činnosti pokračovat (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 2655/11 ze dne 7. 11. 2011). Jde o výjimku z obecného pravidla výkonu celého spravedlivě vyměřeného trestu, který se automaticky nezkracuje vzorným chováním během určité části výkonu tohoto trestu. Ke splnění podmínek pro urychlené ukončení výkonu trestu je podle Ústavního soudu klíčové, aby odsouzený jedinec prokázal, že další výkon trestu odnětí svobody je v jeho případě nadbytečný. To platí obzvláště v případě odsouzených, kteří již v minulosti prokázali opakovaně neschopnost zdržet se dalšího páchání trestné činnosti (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 2891/16 ze dne 20. 9. 2016; či sp. zn. III. ÚS 1455/17 ze dne 30. 5. 2017). Do nezávislého rozhodnutí trestního soudu o podmíněném propuštění by Ústavní soud mohl zásadně zasáhnout jen v případě, že by postrádalo jakoukoliv právní, skutkovou, či logickou oporu. Žádné takové pochybení však Ústavní soud v projednávaném případě neshledal.
9. Podle obecných soudů stěžovatel nesplnil dvě ze tří podmínek pro podmíněné propuštění, a to, že neprokázal polepšení a není naplněna prognóza vedení řádného života po jeho propuštění na svobodu. Proto mu neposkytly zmírnění v podobě podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody. Přihlédly přitom i k pozitivním okolnostem, které však nepřevážily nad okolnostmi rizikovými. Ústavní soud konstatuje, že je odpovědností obecných soudů, aby posoudily všechny zákonné podmínky pro eventuální podmíněné propuštění stěžovatele z výkonu trestu odnětí svobody, přičemž pokud jejich úvahy, vyplývající z odůvodnění jejich rozhodnutí, nevykazují známky excesu či libovůle, není zde prostor pro kasační zásah Ústavního soudu.
10. Ústavní soud proto z výše uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. dubna 2021
Ludvík David, v. r.
předseda senátu