ECLI:CZ:US:2021:2.US.1494.21.1
sp. zn. II. ÚS 1494/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele Mironet.cz a.s., se sídlem Nad Kajetánkou 1478/26, Praha 6, zastoupeného JUDr. Václavem Mlnáříkem, Ph.D., advokátem se sídlem Politických vězňů 1597/19, Praha 1, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. února 2021 č. j. 72 Co 422/2020-380, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí. Tvrdí, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Ústavní soud z ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí zjistil, že se žalobce domáhal na stěžovateli zaplacení částky 1 227 114 Kč s tvrzením, že si u něj objednal dodání počítačové sestavy (dále jen "PC"), za kterou zaplatil 43 541 Kč. PC užíval ve svém bytě, tam došlo k požáru, v jehož důsledku celý byt vyhořel. Přivolané jednotky Hasičského záchranného sboru hl. města Prahy, které požár na místě likvidovaly, stanovily jako jednoznačnou příčinu vzniku požáru technickou závadu elektroinstalace PC. Podle žalobce mu stěžovatel prodal vadné zboží. Tato vada, která se projevila v záruční době, byla příčinnou následného požáru, proto podle žalobce stěžovatel za škodu odpovídá. Usnesením ze dne 13. 5. 2013 č. j. 14 C 112/2012-62, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 20. 2. 205 č. j. 72 Co 15/2015-82, Obvodní soud pro Prahu 6 připustil, aby na straně žalované přistoupila společnost Mironet Technology s.r.o. (nyní Mr. Cloud s.r.o., dále též "druhý žalovaný"). Poté Obvodní soud pro Prahu 6 rozhodl rozsudkem č. j. 14 C 112/2012-365 ze dne 23. 9. 2020 tak, že stěžovatel není v projednávané věci pasivně věcně legitimován a z toho důvodu proti němu žalobu zamítl. Výrok o nákladech řízení odůvodnil ustanovením §142 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") a stěžovateli přiznal náklady, kterému vznikly v důsledku právního zastoupení. Proti rozsudku podal žalobce včas odvolání, kterým napadl výrok o nákladech řízení. Zdůraznil, že počítačovou sestavu koupil na konci listopadu 2020, předmětem sporu je náhrada škody, která vznikla v důsledku požáru PC 5. 1. 2011. Jak později vyšlo najevo, od 1. 1. 2011 se změnil provozovatel internetového obchodu, ve kterém žalobce PC zakoupil a tímto provozovatelem byl druhý žalovaný. Žalobce podával žalobu v okamžiku, kdy mu naprostá většina dokumentů shořela a z internetu nebyla zřejmá změna provozovatele internetového obchodu.
3. Napadeným usnesením, specifikovaným v záhlaví tohoto rozhodnutí, Městský soud v Praze změnil rozhodnutí o nákladech řízení tak, že je stěžovateli nepřiznal a uložil mu zaplatit žalobci náhradu nákladů odvolacího řízení. Poukázal při tom na to, že žalobce v tomto sporu má postavení spotřebitele podle §2 odst. 1 písm. a) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele (dále jen "ZOS"). Z pohledu toho je proto na místě posuzovat i okolnosti nákupu předmětného PC ze strany žalobce a potažmo okolnosti, které žalobce vedly k uplatnění nároku proti stěžovateli. Provozovatel internetového obchodu prezentující nabídku pod názvem mironet.cz. neuvedl, a to ani ve faktuře vystavené žalobci, kdo je ve skutečnosti v daném případě prodávajícím. Porušil tak svoji povinnost uvést podstatnou informaci, čímž se zjevně dopustil klamavého opomenutí ve smyslu §5a odst. 3 písm. b) ZOS. Žalobce poté jednal v dobré víře, že prodávajícím je právě stěžovatel. Zejména v popsaných okolnostech, i s přihlédnutím k personálnímu provázání obou žalovaných, protože jediným akcionářem stěžovatele i jediným společníkem druhého žalovaného je jedna a tatáž osoba (Robert Novotný) shledal odvolací soud důvody hodné zvláštního zřetele, pro které soud nemusí výjimečně náhradu nákladů řízení byť procesně úspěšnému účastníku přiznat. Z toho důvodu odvolací soud vědom si toho, že ustanovení §150 o. s. ř. má zároveň sloužit k dosažení spravedlnosti pro účastníky řízení, rozsudek soudu I. stupně v napadeném nákladovém výroku změnil tak, že se stěžovateli právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává. Současně je odvolací soud přesvědčen o tom, že toto rozhodnutí s přihlédnutím k tomu, že stěžovatel, který podle účetních závěrek založených ve Sbírce listin obchodního rejstříku, vykazuje stamilionové tržby, nijak výrazně negativně nezasáhne do jeho majetkových poměrů.
4. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti namítá, že napadené usnesení je excesem obecného soudu představujícím svévoli na poli podústavního práva, které vede k odepření práva na spravedlivý proces, a tím k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Nesouhlasí s tím, že si soud zjistil jeho majetkové poměry, když ani žalobce netvrdil, že stěžovatel je bonitním subjektem, který nebude dotčen na svých právech s ohledem na svůj majetek. Občanské procesní právo je postaveno na zásadě projednací, kdy se soud může zabývat pouze těmi skutečnostmi, které účastníci tvrdí, a pouze těmi důkazy, které účastníci k prokázání svých tvrzení označí. Soud se nemůže aktivisticky pustit do vyšetřování věci, vyhledávání možných důkazů a provádění důkazů bez návrhu účastníka řízení, soud nemůže ze své vůle ověřovat vlastní hypotézy skutkového stavu. Stěžovatel dále poukazuje na to, že na webové stránce mironet.cz má každý zákazník k dispozici fakturu k zakoupenému zboží ve formě pdf se samozřejmým označením prodávajícího. Stěžovatel odkazuje na ústavní nález II. ÚS 3161/08 ze dne 21. 4. 2009 (N 95/53 SbNU 219), ve kterém podle něj Ústavní soud v obdobné věci dospěl k závěru, že porušením stěžovatelova práva na spravedlivý proces je postup odvolacího soudu, který stěžovateli nedal možnost vyjádřit se k důkazům k "žádosti" dle §150 občanského soudního řádu, což ve stěžovatelově případě mělo nastat ve vztahu k účetním závěrkám stěžovatele.
5. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
6. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
7. Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování podústavního práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.
8. K problematice nákladů řízení se Ústavní soud staví rezervovaně a podrobuje ji omezenému ústavněprávnímu přezkumu, ačkoli může mít citelné dopady do majetkové sféry účastníků řízení. Z hlediska kritérií spravedlivého procesu nelze klást rovnítko mezi řízení vedoucí k rozhodnutí ve věci samé a rozhodování o nákladech řízení, neboť spor o náklady řízení zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující výrok Ústavního soudu o porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Na druhé straně je však třeba mít na zřeteli, že rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí celého soudního procesu, kdy výrok o nákladech řízení musí korespondovat s výsledkem řízení ve věci samé s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu. Otázka náhrady nákladů řízení tak může nabýt ústavněprávní dimenzi v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což nastává např. v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen prvek svévole. Takovéhoto extrémního vykročení ze zákonem stanovených pravidel či svévolné interpretace či aplikace zákona se však odvolací soud ve svém rozhodnutí nedopustil.
9. Ke stěžovatelem tvrzené podobnosti nyní projednávané věci s výše citovaným nálezem Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3161/08 Ústavní soud uvádí, že se jedná o nepřípadný odkaz, neboť v tam posuzované věci došlo k překvapivému rozhodnutí v tom, že odvolací soud ani nepředestřel druhé straně možnost uplatnění §150 o. s. ř. a argumentaci druhé strany a jí předložené důkazy. V nyní projednávaném případě však výtka, jíž směřuje stěžovatel proti postupu odvolacího soudu je proti tomu, že se v odůvodnění mimo jiné odkazuje na veřejně dostupná data v obchodním rejstříku, k čemuž nebyl veden odvoláním druhé strany a k čemuž se stěžovatel nemohl vyjádřit. Stěžovateli na rozdíl od citovaného případu však bylo známo, že druhá strana požaduje aplikaci §150 o. s. ř. a mohl se vyjádřit k její argumentaci. Poukaz na hospodářskou situaci stěžovatele pak byl jen vedlejším a nepodstatným argumentem v napadeném rozhodnutí. Námitky týkající se věcného a právního posouzení věci jsou pak otázkami podústavního práva, do nějž Ústavnímu soudu nepřísluší vstupovat. Ústavní soud tak neshledal žádné porušení stěžovatelových základních práv, které by jej mohlo vést k závěru o vyhovění jeho ústavní stížnosti.
10. Z důvodů výše uvedených dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost stěžovatele postrádá ústavněprávní dimenzi, a proto ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. června 2021
Ludvík David
předseda senátu