ECLI:CZ:US:2021:2.US.1524.21.1
sp. zn. II. ÚS 1524/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudce Davida Uhlíře (soudce zpravodaje) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové o ústavní stížnosti stěžovatelky Vladimíry Jičínské, zastoupené Mgr. Janem Kašparem, advokátem se sídlem Korenského 1107/15, Praha 5, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 29. ledna 2021, č. j. 15 C 182/2020-52, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 29. 1. 2021, čj. 15 C 182/2020-52, byla zamítnuta žaloba stěžovatelky proti vedlejšímu účastníkovi, kterou se stěžovatelka domáhala toho, aby soud uložil žalované cestovní kanceláři povinnost k zaplacení částky 7 096,00 Kč včetně příslušenství. Stěžovatelka namítá, že napadeným rozhodnutím Obvodního soudu pro Prahu 1 bylo zasaženo do jejího práva vlastnit majetek zaručeného čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, a práva na soudní ochranu zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny.
2. Napadeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 byla zamítnuta žaloba, kterou se stěžovatelka domáhala pětiny celkové ceny zájezdu jinak konaného od 13. 3. 2020 do 18. 3. 2020, o níž byl zájezd zkrácen. Soud zjistil, že součástí zájezdu byla letecká doprava s udaným časem odletu z Dubaje dne 18. 3. 2020 v 17.15 hod. V průběhu trvání zájezdu však byl čas odletu posunut na tentýž den, avšak již 9.15 hod., a to z důvodu zrušení původního letu pro mimořádné okolnosti vyvolané propuknutím celosvětové pandemie koronaviru označovaného jako SARS-CoV, o čemž byla stěžovatelka informována den před odletem, dne 17. 3. 2020. Soud nicméně v řízení dospěl k názoru, že ve smyslu §2540 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, sice došlo po formální stránce k porušení smlouvy, pokud jde o délku pobytu, tedy zájezd měl vadu, nicméně nárok stěžovatelce nepřiznal mj. s odkazem na to, že tato situace byla zapříčiněna mimořádnými okolnostmi situace v souvislosti s pandemií Covid-19, které nemohl vedlejší účastník žádným způsobem ovlivnit.
3. Stěžovatelka napadla rozhodnutí ústavní stížností. Žalované plnění stěžovatelce náleží, neboť napadeným rozhodnutím bylo zasaženo do jejího práva zaručeného čl. 11 odst. 1 Listiny, tedy práva vlastnit majetek. Stěžovatelka se rozhodla své finanční prostředky vynaložit na úhradu zájezdu, který měl mít dle uzavřené smlouvy ujednanou dobu trvání. Zájezd v ujednané době trvání jí však nebyl poskytnut, neboť byla nucena místo opustit předčasně. O tomto nebylo mezi stranami řízení žádného sporu, proto soud správně uzavřel věc s tím, že zájezd skutečně vady měl, vzhledem k nedodržení ujednání o délce pobytu. Stěžovatelka nemůže souhlasit s právním závěrem soudu, že přiznání nároku by bylo v uvedeném případě v rozporu s dobrými mravy. Stěžovatelka je v rozporu s názorem vysloveným v napadeném rozsudku přesvědčena, že bezpečnost účastníků zájezdu mohla být zajištěna i jiným způsobem než předčasným ukončením zájezdu, a tedy zkrácením doby pobytu. Stěžovatelka rovněž měla být vyzvána k doplnění svých tvrzení podle §118 odst. 1 o. s. ř., a pakliže tak nebylo učiněno, soud porušil její právo na spravedlivý proces.
4. K projednání ústavní stížnosti je Ústavní soud příslušný a jde zároveň o návrh přípustný, neboť směřuje proti rozsudku obvodního soudu, proti kterému není přípustné odvolání. Včas podaná ústavní stížnost je procesně bezvadná a byla podána oprávněnou osobou, která je řádně zastoupena.
5. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") senát návrh usnesením odmítne mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
6. Dle §44 zákona o Ústavním soudu rozhodl Ústavní soud ve věci bez konání ústního jednání, neboť od něj nebylo možno očekávat další objasnění věci.
7. Ústavní stížnost zjevně směřuje proti rozhodnutí o částce, kterou je z hlediska judikatury Ústavního soudu nutno označit za bagatelní [srov. §202 odst. 2 i §238 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu]. Z konstantní judikatury Ústavního soudu přitom plyne, že tato skutečnost (bez dalšího) zakládá důvod pro posouzení ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné, neprovázejí-li posuzovaný případ takové (mimořádné) okolnosti, které jej z hlediska ústavnosti činí významným [viz např. nález ze dne 10. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 3725/13 (N 55/73 SbNU 89)]. Je pak především na stěžovateli, aby v ústavní stížnosti vysvětlil (a případně doložil), proč věc přes svou bagatelnost vyvolává v jeho právní sféře ústavněprávně relevantní újmu (viz např. usnesení ze dne 21. 5. 2014 sp. zn. III. ÚS 1161/14). To se však stěžovatelce v nyní projednávané věci nezdařilo.
8. V ústavní stížnosti stěžovatelka k mimořádným okolnostem odůvodňujícím přijetí bagatelní věci k meritornímu přezkumu v podrobnostech ničeho neuvádí, přičemž ani Ústavní soud po seznámení se s návrhem a obsahem napadeného rozhodnutí neshledal výjimky přijatelnosti bagatelních věcí k meritornímu přezkumu [nález sp. zn. III. ÚS 3725/13 ze dne 10. 4. 2014 (N 55/73 SbNU 89)].
9. Závěrem Ústavní soud podotýká, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) neplní funkci další instance v systému obecného soudnictví. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení nebo v rozhodnutí jej završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. V nyní posuzovaném případě však obsah ústavní stížnosti pouze rekapituluje námitky uplatněné před obvodním soudem. Skutečnost, že se stěžovatelka s právním hodnocením obvodního soudu neztotožňuje, ještě nečiní ústavní stížnost opodstatněnou. Neúspěch v soudním sporu nelze sám o sobě považovat za porušení ústavně zaručených práv a svobod [již usnesení sp. zn. III. ÚS 44/94 ze dne 27. 10. 1994 (U 18/2 SbNU 241)].
10. Ústavní stížnost zjevně nedosahuje ústavněprávní relevance, v případě stěžovatelky není naplněna žádná z výjimek přijatelnosti bagatelních věcí k meritornímu přezkumu [nález sp. zn. III. ÚS 3725/13 ze dne 10. 4. 2014 (N 55/73 SbNU 89)].
11. S ohledem na shora uvedené tak Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížností napadeným rozsudkem obvodního soudu nedošlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky, a odmítl ústavní stížnost směřující proti napadenému rozsudku podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. června 2021
Ludvík David v. r.
předseda senátu