ECLI:CZ:US:2021:2.US.1526.21.1
sp. zn. II. ÚS 1526/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Ing. Jitky Lazarčíkové, právně zastoupené Mgr. Martinou Klvaňovou, advokátkou, se sídlem Těšnov 5, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2021 č. j. 21 Cdo 433/2021-417, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 8. 2020 č. j. 23 Co 11/2020-352 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 18. 9. 2019 č. j. 14 C 115/2010-305, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Dne 8. 6. 2021 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelka se jí domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí obecných soudů, neboť má za to, že jimi bylo porušeno její právo na spravedlivý proces (zahrnující zásadu rovnosti účastníků řízení) zejména dle čl. 36 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 90 a čl. 96 Ústavy a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Stěžovatelka se žalobou domáhala určení, že "pracovní poměr založený pracovní smlouvou ze dne 28. 2. 2007 ve znění jmenování do funkce vedoucího odboru výstavby Úřadu Městské části X ze dne 30. 8. 2007 trvá". Podání žaloby zdůvodnila tím, že dne 2. 12. 2010 jí byla doručena výpověď z pracovního poměru z výpovědního důvodu podle ustanovení §52 písm. c) zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákoník práce"). Dne 16. 12. 2010 stěžovatelka písemně sdělila žalované, že výpověď považuje za neplatnou a poté se bránila žalobou. Vzhledem k tomu, že řízení ve věci probíhalo více než deset let a bylo v něm vydáno několik rozhodnutí, a to včetně rozhodnutí o dovolání a o ústavní stížnosti, nepovažuje Ústavní soud za účelné toto řízení celé rekapitulovat, když jeho průběh je účastníkům znám. Nyní projednávaná ústavní stížnost se týká toliko posledního věcného přezkoumání platnosti výpovědi stěžovatelky z pracovního poměru.
3. Naposledy rozhodoval Nejvyšší soud usnesením, kterým odmítl dovolání stěžovatelky. V napadeném usnesení uvedl, že rada Městské části Praha 15, které je vyhrazeno podle ustanovení §94 odst. 2 písm. b) zákona č. 131/2000 Sb., o hlavním městě Praze, ve znění pozdějších předpisů, na návrh tajemníka úřadu městské části zřizovat a rušit odbory úřadu městské části a schvalovat organizační řád úřadu městské části, dne 2. 12. 2010 rozhodla o zrušení dosavadního odboru výstavby Úřadu městské části Praha 15, jehož vedoucí byla stěžovatelka, a o zřízení nového odboru územního plánování a stavebního úřadu, na který přešla agenda zrušeného odboru, na který byla dále převedena část agendy odboru územního rozhodování a u něhož navíc vznikla nová agenda související s přípravou strategického plánu, a že smyslem přijetí této organizační změny bylo zřídit odbor, který by strategicky řešil územní plánování na území Městské části Praha 15. Dospěl-li odvolací soud za těchto skutkových okolností k závěru, že následkem uvedené organizační změny byl zánik pracovního místa stěžovatelky a že se tím stala pro žalovanou nadbytečnou, a že proto byl naplněn výpovědní důvod uvedený v ustanovení §52 písm. c) zákoníku práce, je tento jeho závěr plně v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu. K založení přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. nejsou způsobilé ani námitky, kterými stěžovatelka zpochybňuje skutková zjištění, z nichž odvolací soud při svém rozhodování vycházel, a ze kterých nevyplývají žádné rozhodné právní otázky ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř.
4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti, jež je koncipována velmi podrobně, namítá porušení svých práv, a to v průběhu celého procesu, tj. od jeho počátku, přičemž některé její námitky byly předmětem ústavní stížnosti sp. zn. II. ÚS 560/15. Namítá rovněž podjatost soudkyň odvolacího soudu, a to zejména pro jejich údajný negativní vztah k osobě stěžovatelky a pro jejich údajný zájem na výsledku věci. Poslední námitka stěžovatelky směřuje proti rozhodnutí o nákladech řízení.
5. Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak je nutno připomenout, že zákon o Ústavním soudu rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter. Tak tomu je i v daném případě.
6. Ústavní soud považuje za vhodné zopakovat, že pouhý nesouhlas stěžovatele s právním posouzením věci obecnými soudy nemůže založit opodstatněnost zásahu Ústavního soudu. Ten totiž není součástí soustavy obecných soudů a není oprávněn do jejich jurisdikce zasahovat svým vlastním výkladem obyčejného práva. Důvod k zásahu by nastoupil tehdy, pokud by napadená rozhodnutí či jim předcházející řízení trpěla takovými vadami, že by byly narušeny základní principy ústavnosti, zvláště ve vztahu k případnému narušení ústavně zaručených práv. Narušení těchto principů však v dané věci Ústavní soud neshledal.
7. Stížnost, ve které stěžovatel namítá pouze pochybení obecného soudu při zjišťování skutkového stavu či při použití podústavního práva, aniž by náležitě zdůvodnil, v čem spatřuje porušení svých ústavně zaručených práv, musí Ústavní soud shledat zjevně neopodstatněnou.
8. Pokud se jedná o rozhodnutí dovolacího soudu, ten již v minulosti přiléhavě vyložil (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2018 sp. zn. 25 Cdo 1791/2018; všechna rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná z: www.nsoud.cz), že dovolání je mimořádný opravný prostředek a z ústavního pořádku nevyplývá nárok na podání dovolání či jiného mimořádného opravného prostředku (srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 1226/17 ze dne 20. 2. 2018).
9. Dovolání, jehož přípustnost může být založena podle §237 o. s. ř., jako v nyní posuzovaném případě, je mimořádný opravný prostředek, který Nejvyšší soud může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení [usnesení sp. zn. III. ÚS 772/13 ze dne 28. 3. 2013 (U 5/68 SbNU 541)]. Mimořádnost takového opravného prostředku představovaná uvážením dovolacího soudu vede Ústavní soud k ještě zdrženlivějšímu přezkumu, než je tomu v případě běžných meritorních rozhodnutí. Dovolací soud však musí i rozhodnutí o nepřípustnosti dovolání (stručně) odůvodnit konkrétními důvody, které se vztahují k otázkám předestřeným dovolatelem [srov. např. nálezy sp. zn. II. ÚS 2312/15 ze dne 9. 2. 2016 (N 30/80 SbNU 391) či sp. zn. I. ÚS 2936/15 ze dne 17. 8. 2016 (N 153/82 SbNU 431)].
10. Posouzení přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. může Ústavní soud posuzovat pouze z hlediska jeho ústavnosti. Fakticky se tak jeho přezkum omezuje na posouzení dvou otázek, a to, zda dovolací soud neodepřel účastníkovi řízení soudní ochranu tím, že odmítl dovolání, aniž by se ve svém odůvodnění, pokud jde o jeho přípustnost, náležitě vypořádal se stěžovatelem řádně předestřenou právní otázkou, nebo tím, že v rámci svého posouzení právní otázky, ať už vyústilo do odmítnutí dovolání nebo připuštění dovolacího přezkumu, aproboval právní výklad, který je v rozporu s ústavně zaručenými základními právy a svobodami.
11. Ani jedna z citovaných situací v projednávaném případě nenastala. Ústavní soud po přezkoumání napadeného usnesení neshledal, že by se Nejvyšší soud s dovoláním stěžovatelky vypořádal nedostatečně; z jeho usnesení jsou patrné konkrétní důvody, které jej vedly k vyřčeným právním závěrům. Dovolací soud odmítl dovolání stěžovatelky, protože není podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.
12. Jako způsobilé k založení přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. neshledal dovolací soud ani námitky, kterými stěžovatelka uplatnila jiný dovolací důvod než ten, který je - jako jediný přípustný - uveden v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř., a z nichž nevyplývají žádné rozhodné právní otázky ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. Další námitky stěžovatelky posoudil dovolací soud tak, že na vyřešení právní otázky, kterých se týkají, rozsudek odvolacího soudu nezávisí.
13. Jak Ústavní soud ustáleně judikuje, postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad a aplikace jiných než ústavních předpisů, jsou záležitostí obecných soudů. Je jejich úlohou, aby posoudily, zda jsou dány podmínky pro aplikaci příslušného právního institutu, a aby své úvahy v tomto směru zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Zásah Ústavního soudu je na místě toliko v případě excesů představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména pak, jsou-li závěry obecných soudů hrubě nepřiléhavé a vykazují znaky libovůle.
14. Ústavní soud z napadených rozhodnutí zjistil, že ve věci bylo provedeno rozsáhlé dokazování, a to zejména k důvodům podané výpovědi z pracovního poměru a pasivní legitimaci žalované. Podle právních závěrů obecných soudů byl se stěžovatelkou pracovní poměr rozvázán po právu a podle zákona. Tyto právní závěry nezavdávají důvod ke kasačnímu rozhodnutí Ústavního soudu, stejně jako námitky stěžovatelky ohledně údajné podjatosti některých soudkyň odvolacího soudu. Pokud jde o náhradu nákladů řízení, zde ústavní soud neshledal porušení práv stěžovatelky. Náhrada nákladů v řízení před soudem prvního stupně nebyla soudem žalované straně přiznána s odkazem na §150 o. s. ř. Naopak žalované byla přiznána náhrada nákladů za řízení o odvolání a dovolání, přičemž se jedná o částky, které nejsou způsobilé svou výší zasáhnout do ústavně zaručených práv stěžovatelky, a to i s ohledem na délku řízení a jeho výsledek.
15. Ústavní soud proto z výše uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. září 2021
Ludvík David
předseda senátu