ECLI:CZ:US:2021:2.US.1537.21.1
sp. zn. II. ÚS 1537/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce zpravodaje Davida Uhlíře o ústavní stížnosti Z. K., zastoupeného JUDr. Janou Strachoňovou Drexlerovou, advokátkou, se sídlem Orlí 20, Brno, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. dubna 2021 č. j. 17 Co 194/2020-103, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a shrnutí řízení před obecnými soudy
1. V návrhu na zahájení řízení doručeném Ústavnímu soudu dne 9. června 2021 navrhl stěžovatel postupem dle §72 a násl. zákona č. 183/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") zrušení v záhlaví označeného soudního rozhodnutí s tím, že jím mělo být porušeno jeho ústavně garantované právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") a porušena zásada rovnosti účastníků ve smyslu čl. 37 Listiny. Dále mělo být napadeným rozhodnutím zasaženo do čl. 38 odst. 2 Listiny, dle kterého má každý právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. V důsledku těchto (povahou procesních) neústavních pochybení mělo vydáním napadeného rozhodnutí dojít rovněž k porušení čl. 31 Listiny, dle kterého má každý nárok na ochranu zdraví.
2. Z obsahu stížnosti, napadeného rozhodnutí a obsahu soudního spisu, který si Ústavní soud vyžádal, bylo zjištěno, že stěžovatel zahájil v postavení žalobce u Okresního soudu Brno - venkov (dále jen "soud prvního stupně") řízení o zaplacení částky 22 319 Kč s přísl. proti T. B. (dále jen "vedlejší účastník"), a to z titulu povinnosti nahradit stěžovateli nemajetkovou újmu ve formě bolestného v souvislosti s poraněním stěžovatele, ke kterému mělo dojít při napadení psem vedlejšího účastníka. K tvrzenému incidentu mělo dojít v obci Sivice dne 31. května 2019 ve večerních hodinách, kdy byl stěžovatel na procházce se svým psem, kterého měl na krátkém vodíku, přičemž vedlejší účastník měl svého psa na volno a bez košíku. Vedlejší účastník se bránil tvrzením, že k útoku psa způsobem popsaným stěžovatelem nedošlo a že stěžovatel tak nemohl být psem ani zraněn. Soud prvního stupně vzal žalobní tvrzení stěžovatele za prokázaná na základě listinných důkazů (zejm. několikero lékařských zpráv, úřední záznamy a zprávy Policie ČR, fotografie údajného zranění), žalobě vyhověl a rozhodl rozsudkem ze dne 12. května 2020 č. j. 41 C 155/2019-69 tak, že vedlejší účastník je povinen stěžovateli zaplatit částku 22 319 Kč s přísl. (výrok I) a je mu povinen nahradit náhradu nákladů řízení (výrok II). Proti rozsudku soudu prvního stupně podal vedlejší účastník odvolání, ve kterém se i nadále bránil tvrzením, že k útoku psa způsobem popsaným stěžovatelem nedošlo, a namítal nesprávná skutková zjištění, jelikož soud prvního stupně nevzal v úvahu tvrzené nesrovnatelnosti v časové posloupnosti úrazového děje, rozpory mezi jednotlivými lékařskými zprávami, údajné požití alkoholických nápojů stěžovatelem před procházkou a problematickou osobnost stěžovatele, který je sám chovatelem psů, a opakovaně vede spory s jinými vlastníků psů v obci. Krajský soud v Brně (dále jen "odvolací soud") svým rozsudkem ze dne 30. dubna 2021 č. j. 17 Co 194/2020-103 (dále jen "napadené rozhodnutí odvolacího soudu") prvostupňový rozsudek změnil tak, že žalobu v celém rozsahu zamítl (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení před soudem prvního stupně (výrok II) a nákladech odvolacího řízení (výrok III). Na rozdíl od soudu prvního stupně nedošel odvolací soud k závěru, že se stěžovateli podařilo prokázat jeho žalobní tvrzení o tom, že byl napaden psem vedlejšího účastníka a že by stěžovatelem uváděná zranění byla způsobena takovým napadením.
3. Ústavní soud před meritorním posouzením ústavní stížnosti zkoumá, zda ústavní stížnost splňuje procesní požadavky stanovené zákonem o Ústavním soudu. Ústavní soud v tomto ohledu dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas, oprávněným stěžovatelem a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva, resp. proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu mu zákon jiný opravný prostředek neposkytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
4. Stěžovatel se ve stížnosti dovolává primárně práva na spravedlivý proces. Stížnost je věcně založena na argumentech vadného výkladu zákona a nesprávného hodnocení skutkových zjištění, které v důsledcích vedou k zjevné nespravedlnosti napadeného rozhodnutí. K postupu odvolacího soudu stěžovatel uvádí, že tento věc "nesprávně právně posoudil", "nesprávně aplikoval zákonná ustanovení o náhradě škody" a že jeho napadené rozhodnutí vykazuje "takový rozpor skutkových zjištění ve věci s obecným nahlížením na spravedlivé rozhodování" a je v takovém "extrémním nesouladu s obecnou představou o spravedlivém soudním rozhodování", že je protiústavní. V závěru stížnosti stěžovatel argumentuje i nedostatečným odůvodněním napadeného rozhodnutí, které má být v rozporu s požadavky plynoucími z §157 odst. 2 o.s.ř. Odůvodnění napadeného rozhodnutí označuje stěžovatel za neracionální a neobhajitelné. Napadené rozhodnutí má být dle stěžovatele projevem soudní libovůle.
5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti, seznámil se s obsahem napadeného rozhodnutí a obsahem soudního spisu, a došel k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího.
6. Jak Ústavní soud zdůrazňuje téměř v každém svém rozhodnutí, jeho úkolem je toliko ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy), není součástí soustavy obecných soudů a není jim instančně nadřízen (čl. 91 Ústavy). Řízení před Ústavním soudem není pokračováním civilního řízení před obecnými soudy, ale zvláštním a specializovaným řízením, jehož předmětem je posouzení, zdali v předchozích řízeních nedošlo k zásahu do stěžovatelových základních práv a svobod zaručených mu ústavním pořádkem. Referenčním kritériem pro případný kasační zásah Ústavního soudu není nesprávnost nebo nezákonnost daného rozhodnutí, opatření či jiného zásahu orgánu veřejné moci, nýbrž až jeho neústavnost ve formě zjištěného porušení ústavně zaručených základních práv a svobod.
7. Ústavní stížnost stěžovatele je ve své podstatě skutkovou polemikou se závěry odvolacího soudu, která však postrádá potřebnou ústavní dimenzi. Nesouhlas s napadeným rozhodnutím stěžovatele plyne z faktu, že se odvolací soud neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o tom, že stěžovatel unesl důkazní břemeno co do prokázání skutečnosti, že byl (stručně řečeno) napaden a poraněn psem vedlejšího účastníka. Stěžovatel se tak prostřednictvím ústavní stížnosti domáhá přezkumu správnosti závěru odvolacího soudu o neunesení důkazního břemene. K tomuto je třeba konstatovat, že závěr o unesení důkazního břemene je závěrem skutkovým (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. září 2018 sp. zn. 22 Cdo 2721/2018 a ze dne 28. dubna 2011 sp. zn. 23 Cdo 1656/2010, dostupné na http://nsoud.cz), které až na naprosté výjimky Ústavní soud nepřezkoumává. V projednávané věci šlo o to, že odvolací soud došel k závěru, že na základě listinných důkazů provedených k důkazu před soudem prvního stupně, mezi které patřily zejména několikery lékařské zprávy, úřední záznamy a zprávy Policie ČR, fotografie údajného zranění, nelze s potřebnou mírou jistoty učinit závěr o tom, že by stěžovatel byl vskutku napaden a poraněn psem vedlejšího účastníka. Jak plyne z obsahu protokolu o jednání před odvolacím soudem konaného dne 27. dubna 2021 (viz č. l. 95 a 96 spisu), na tento stav reagoval odvolací soud odpovídajícím poučením stěžovatele dle §118a odst. 3 o.s.ř., které se týká důkazní povinnosti. Stěžovatel však již žádné další návrhy na doplnění dokazování neučinil. Za okolností projednávané věci Ústavní soud přitakává stěžovateli, že daný závěr odvolacího soudu je vůči němu relativně přísný, na druhou stranu se Ústavnímu soudu nejeví tento závěr jako natolik nepřiměřený (extrémní), že by při doktríně sebeomezení a minimalizace zásahu do činnosti obecných soudů sám o sobě odůvodňoval kasační zásah. V dané důkazní (a procesní) situaci nejde totiž o to, že by odvolací soud došel k závěru, že se určitá skutečnost prokázala jinak, ale že se "pouze" neprokázala tak, jak byla stěžovatelem tvrzena, resp. že prokázané skutečnosti neospravedlňují vyhovění žalobě. Fakt, že odvolací soud svým rozhodnutím ve věci samé vyvodil ve vztahu k poučenému účastníku procesně nepříznivé důsledky spojené s nesplněním výzvy podle citovaného ustanovení §118a odst. 3 o.s.ř., není dle názoru Ústavního soudu za daných okolností počínáním, které by bylo nutno hodnotit jako neústavní (odlišně by bylo nutno hodnotit postup obecného soudu v případě, že by dané poučení neposkytl, kdy by bylo záhodno uvažovat o porušení zásady předvídatelnosti soudního rozhodnutí, jejíž realizace je vlastním smyslem poučovacích povinností podle §118a odst. 1 až 3 o.s.ř.).
8. Ústavní soud se v dalším kroku zaměřil na kvalitu odůvodnění napadeného rozhodnutí. V poměrech projednávané věci došel Ústavní soud k závěru, že ačkoli odůvodnění není nikterak detailní, je co do potřebné míry podrobnosti (která je dána právě okolnostmi případu a relativní jednoduchostí věci) plně dostačující. Logika posouzení věci ze strany odvolacího soudu je z odůvodnění bezpečně seznatelná (v tomto ohledu odkazuje Ústavní soud především na body 10, 12, 15 až 17 napadeného rozhodnutí). Ani výtky stěžovatele směřující vůči odůvodnění napadeného rozhodnutí odvolacího soudu tak nemohou při zohlednění nutnosti dosažení určité minimální úrovně deficitů odůvodnění, od které lze uvažovat o kvalifikované vadě mající za následek nepřezkoumatelnost rozhodnutí (a tudíž jeho neústavnost), opodstatnit úvahy o zrušení napadeného rozhodnutí.
9. Konečně i samotná výše stěžovatelem uplatněného peněžitého nároku ve výši 22 319 Kč, který byl předmětem řízení před obecnými soudy, je z pohledu tzv. bagatelnosti věci hraniční, a již z tohoto důvodu by meritorní přezkum a případný kasační zásah Ústavního soudu byl odůvodněn jen při skutečně extrémním rozhodnutí obecných soudů přivozujících zřetelný zásah do ústavně garantovaných základních práv a svobod stěžovatele (k hodnotě tzv. bagatelní věci z nedávné doby srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 1520/20 ze dne 16. června 2020, zejm. bod 8). Je-li s ohledem na nízkou hodnotu předmětu sporu účastníkovi řízení přímo ze zákona zapovězen přezkum rozhodnutí odvolacího soudu již prostřednictvím dovolání, je o to důsledněji nutno v rámci případného ústavního přezkumu takové věci trvat na naplnění tzv. kvantitativního hlediska zásahu do základních práv a svobod stěžovatele [k rozlišování tzv. kvantitativních a kvalitativních hledisek bagatelních sporů viz např. nález ze dne 19. ledna 2016 sp. zn. III. ÚS 2018/15 (N 11/80 SbNU 139)].
10. K otázce tvrzeného zásahu do práva na ochranu zdraví Ústavní soud uvádí, že pokud v řízení neshledal porušení ústavně zaručeného práva stěžovatele na spravedlivý proces, nelze uvažovat ani o porušení tohoto (povahou hmotněprávního) základního práva; toto by mohlo přicházet v úvahu až jako konsekvence případně nespravedlivého soudního řízení s negativním dopadem do osobní či majetkové sféry stěžovatele. Proto se tímto stížnostním bodem Ústavní soud ani věcně nezabýval.
11. Ústavní soud tedy shrnuje, že žádný exces či mimořádný odklon od zásad ovládajících civilní řízení, které by představovaly zásah do ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele, v projednávané věci nezjistil. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. listopadu 2021
Ludvík David v. r.
předseda senátu