ECLI:CZ:US:2021:2.US.1605.21.1
sp. zn. II. ÚS 1605/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudce Davida Uhlíře (soudce zpravodaje) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové o ústavní stížnosti stěžovatelů: 1) Jany Grímové, 2) Pavla Hoška, společně zastoupených Mgr. MUDr. Janou Kollrossovou, advokátkou se sídlem nám. Republiky 202/28, Plzeň, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni č. j. 25 Co 305/2020-184 ze dne 2. března 2021 a proti rozsudku Okresního soudu v Rokycanech č. j. 4 C 244/2013-145 ze dne 29. června 2020, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Před obecnými soudy byli stěžovatelé žalováni o zaplacení částky 24 656,79 Kč s příslušenstvím žalobkyní Českomoravskou stavební spořitelnou, a. s. Okresní soud v Rokycanech nejprve povinnost zaplatit žalobkyni 24 656,79 Kč s úrokem z prodlení uložil pouze žalovanému stěžovateli, žalobu vůči stěžovatelce zamítl. Odvolací soud posléze modifikoval výrok o nákladech řízení před prvostupňovým soudem. Stěžovatelé mají za to, že zejména bylo porušeno právo na spravedlivý proces, tedy základní právo a svoboda zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Chybným postupem obecných soudů pak mělo být rovněž dle názoru stěžovatelů porušeno jejich ústavní právo zakotvené v čl. 90 Ústavy.
2. Žalobkyně se žalobou z roku 2013 před obecnými soudy domáhala vydání rozhodnutí, jímž by byli stěžovatelé zavázáni k zaplacení částky 181 641,40 Kč s příslušenstvím z titulu nesplnění závazků z úvěrového vztahu založeného smlouvou o poskytnutí meziúvěru ze stavebního spoření z 20. 10. 2006, na jejímž základě byl stěžovatelce poskytnut úvěr ve výši 240 000 Kč. Druhý stěžovatel dne 20. 10. 2006 podepsal dohodu o přistoupení k dluhu z předmětné smlouvy. Stěžovatelka nesplácela úvěr řádně. Dne 8. 1. 2013 žalobkyně od smlouvy odstoupila, a protože celkový dluh nebyl zaplacen v poskytnuté lhůtě do 31. 3. 2013, své nároky uplatnila žalobou. Dne 9. 10. 2013 bylo zahájeno insolvenční řízení stěžovatelky, které skončilo splněním oddlužení dne 20. 2. 2020 a následně dne 2. 4. 2020 žalobkyně vzala zpět žalobu o zaplacení částky 156 984 Kč, neb v tomto rozsahu byla uspokojena v insolvenčním řízení. Ohledně částky 156 984 Kč soud prvního stupně řízení zastavil a předmětem řízení zůstala pohledávka ve výši 24 656 Kč s příslušenstvím, tj. s úrokem z prodlení a smluvním úrokem.
3. Rozsudkem Okresního soudu v Rokycanech, byla zamítnuta žaloba proti první žalované stěžovatelce a druhý žalovaný stěžovatel byl dle rozsudku povinen zaplatit žalobkyni 24 656,79 Kč s příslušenstvím, a to v měsíčních splátkách po 2 000 Kč, které jsou splatné k rukám žalobkyně vždy do 20. dne v měsíci, počínaje měsícem následujícím po právní moci rozsudku, pod ztrátou výhody splátek. Podle napadeného rozsudku okresního soudu jsou stěžovatelé dále povinni zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně na náhradu nákladů řízení 59 854,18 Kč. Odvolací soud posléze potvrdil prvostupňové rozhodnutí, vyjma výroku o nákladech řízení - ty stanovil nově tak, že první žalovaná je povinna nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 45 988 Kč k rukám advokáta žalobkyně, žalovanému stěžovateli pak zůstala povinnost nahradit žalobkyni náklady řízení 59 854,18 Kč k rukám advokáta žalobkyně.
4. Stěžovatelé napadli rozhodnutí ústavní stížností, v níž výslovně požadují zrušení toliko rozhodnutí odvolacího soudu. Stěžovatelka uvádí, že vždy v insolvenčním řízení či konkurzu bylo pravidlem, tedy očekávatelným rozhodnutím, že po skončení konkursního či insolvenčního řízení byla žaloba zcela vzata zpět vůči tomu, kdo byl účastníkem insolvenčního řízení, a náhrada nákladů řízení nebyla přiznávána. V prvé řadě uvádí, že již 6. září 2013 informovala právního zástupce vedlejšího účastníka o tom, že bude nutné její ekonomickou situaci řešit prostřednictvím prodeje nemovitostí, a to buď exekucí či insolvenčním řízením.
5. Veškeré náklady řízení, které vznikly po tomto datu, tedy po 6. září 2013 pak dle jejího názoru nemohou být považovány za účelně vynaložené náklady, jejichž náhrada by jí měla býti ukládána. Stěžovatelka tedy opakovaně upozorňuje na to, že v daném případě řízení vedené po zahájení insolvenčního řízení u civilního soudu, je dle jejího názoru zcela nadbytečné. Oba stěžovatelé trvají na tom, že judikatura citovaná Krajským soudem v Plzni byla nepřípadná, mj. se týká smlouvy o úvěru, nikoliv stavebního spoření.
6. Podle druhého stěžovatele číslo je pak nutné přihlédnout k tomu, že uzavřel pouze smlouvu o přistoupení k dluhu, nikoliv dohodu o ručení. On sám neobdržel žádné prostředky, které byly použity na bydlení stěžovatelky, a soud tak přenáší svým rozhodnutím o úhradě zbytku dluhu s příslušenstvím na stěžovatele nepřípadně. Vzniká tím situace, kdy původní dlužník (stěžovatelka) byl osvobozen od hrazení závazků a oproti tomu stěžovatel, který neobdržel žádné plnění, je zavázán k úhradě zbytku dluhu. Řízení rovněž trvalo neúměrně dlouho, což má vliv na výši úroků. Rozhodnutí bylo pro oba stěžovatele neočekávané, proto požadují zrušit rozhodnutí odvolacího soudu.
7. K projednání ústavní stížnosti je Ústavní soud příslušný a jde zároveň o návrh přípustný, neboť směřuje proti rozsudku obvodního soudu, proti kterému není přípustné odvolání. Včas podaná ústavní stížnost je procesně bezvadná a byla podána oprávněnou osobou, která je řádně zastoupena.
8. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") senát návrh usnesením odmítne mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Dle §44 zákona o Ústavním soudu rozhodl Ústavní soud ve věci bez konání ústního jednání, neboť od něj nebylo možno očekávat další objasnění věci.
9. V první řadě je nutno konstatovat, že ústavní stížnost zjevně směřuje proti rozhodnutí o náhradě nákladů řízení ve výši částky, kterou je z hlediska judikatury Ústavního soudu nutno označit za bagatelní. Z konstantní judikatury Ústavního soudu přitom plyne, že tato skutečnost (bez dalšího) zakládá důvod pro posouzení ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné, neprovázejí-li posuzovaný případ takové (mimořádné) okolnosti, které jej z hlediska ústavnosti činí významným [viz např. nález ze dne 10. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 3725/13 (N 55/73 SbNU 89)]. Je pak především na stěžovateli, aby v ústavní stížnosti vysvětlil (a případně doložil), proč věc přes svou bagatelnost vyvolává v jeho právní sféře ústavněprávně relevantní újmu (viz např. usnesení ze dne 21. 5. 2014 sp. zn. III. ÚS 1161/14). To se však stěžovatelům v nyní projednávané věci nezdařilo.
10. Ústavní soud po seznámení se s návrhem a obsahem napadeného rozhodnutí neshledal výjimky přijatelnosti bagatelních věcí k meritornímu přezkumu [nález sp. zn. III. ÚS 3725/13 ze dne 10. 4. 2014 (N 55/73 SbNU 89)].
11. Co se týče prvostupňového rozhodnutí, proti němuž obsah stížnosti (nikoliv petit) implicitně míří, stěžovatelé nyní po ústavním soudu požadují další meritorní přezkum nároku žalobkyně. K tomu však Ústavní soud podotýká, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) neplní funkci další instance v systému obecného soudnictví. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení nebo v rozhodnutí jej završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. V nyní posuzovaném případě však obsah ústavní stížnosti pouze rekapituluje námitky uplatněné před prvostupňovým a druhostupňovým soudem. Skutečnost, že se stěžovatelé s právním hodnocením neztotožňují, ještě nečiní ústavní stížnost opodstatněnou. Neúspěch v soudním sporu nelze sám o sobě považovat za porušení ústavně zaručených práv a svobod [již usnesení sp. zn. III. ÚS 44/94 ze dne 27. 10. 1994 (U 18/2 SbNU 241)].
12. Ústavní stížnost zjevně nedosahuje ústavněprávní relevance, v případě stěžovatelů není naplněna žádná z výjimek přijatelnosti bagatelních věcí k meritornímu přezkumu [nález sp. zn. III. ÚS 3725/13 ze dne 10. 4. 2014 (N 55/73 SbNU 89)].
13. S ohledem na shora uvedené tak Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížností napadeným rozsudkem krajského, ani okresního soudu nedošlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatelů, a odmítl ústavní stížnost směřující proti napadeným rozhodnutím podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. července 2021
Ludvík David v. r.
předseda senátu