ECLI:CZ:US:2021:2.US.1643.21.1
sp. zn. II. ÚS 1643/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Josefa Antoše, zastoupeného JUDr. Janem Pavlokem, Ph.D., advokátem se sídlem K Brusce 124/56, Praha 6, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 399/2021-96 ze dne 24. 3. 2021, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 68 Co 92/2020-71 ze dne 24. 6. 2020 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 č. j. 41 C 262/2018-38 ze dne 24. 9. 2019, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a dosavadní průběh řízení
1. Stěžovatel se u obecných soudů domáhal náhrady škody, která mu měla být způsobena nesprávným úředním postupem ve smyslu §13 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský zákon). Stěžovatel se jako osoba s nevypořádaným restitučním nárokem přihlásil do veřejné nabídky týkající se pozemku a umístil se se svou nabídkou na druhém místě, ovšem Státní pozemkový úřad, po neúspěšném pokusu o uzavření smlouvy s osobou umístivší se první, stěžovatele přeskočil a smlouvu uzavřel s osobou, jejíž nabídka se umístila až na třetím místě. Stěžovatel proto tvrdil, že jeho majetek se nerozmnožil o rozdíl mezi obvyklou cenou předmětného pozemku a výší své nabídky, přičemž právě ve výši tohoto rozdílu se domáhal náhrady škody.
2. Poté, co se stěžovatel neúspěšně pokusil tento nárok uplatnit dopisem, domáhal se ho žalobou u soudu. Obvodní soud pro Prahu 1 ji zamítl s tím, že v daném případě se nejednalo o výkon veřejné moci a tedy nemohlo jít o nesprávný úřední postup ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb. Není tudíž splněna jedna z podmínek pro odpovědnost státu za škodu, přičemž ve svém posouzení se obvodní soud odvolával na judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu.
3. Městský soud v Praze odvolání stěžovatele neshledal důvodným a prvostupňový rozsudek potvrdil, přestože nesouhlasil s názorem obvodního soudu, že v daném případě nešlo o výkon veřejné moci. Dle názoru odvolacího soudu totiž zůstal stěžovateli zachován restituční nárok, tudíž nemohlo dojít ke vzniku škody a tak nemohla být naplněna jedna z podmínek odpovědnosti státu za škodu (1. vznik škody, 2. nesprávný úřední postup, 3. souvislost mezi vznikem škody a nesprávným úředním postupem).
4. Nejvyšší soud usnesením dovolání stěžovatele zamítl, neboť shledal, že na vyřešení stěžovatelem předložených otázek rozhodnutí odvolacího soudu nestojí. V posuzování obdobných věcí Nejvyšší soud poukázal na svou rozhodovací praxi, načež také objasnil, proč jsou odkazy na jeho judikaturu použité stěžovatelem v dovolání nepřiléhavé.
II. Argumentace účastníků
5. Stěžovatel ústavní stížností napadá rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 1, Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu s tím, že namítá porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále Listina) a čl. 6 a 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, práva na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem podle čl. 36 odst. 3 Listiny, a dále též porušení čl. 1 odst. 1 a 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny. Podle stěžovatele došlo k nesprávnému úřednímu postupu, za který soudy nepřiznaly náhradu a tím zasáhly do jeho základních práv.
6. Podle názoru stěžovatele mu obecné soudy, přestože už od odvolací instance uznávaly, že rozhodování Státního pozemkového úřadu je výkonem veřejné moci, odmítly přiznat náhradu škody způsobené tímto výkonem, potažmo odmítly uznat, že ke škodě došlo. Stěžovatel namítá, že nepřevedením pozemku do jeho vlastnictví vznikla škoda rovná rozdílu mezi obvyklou cenou předmětného pozemku a výší jeho nabídky. Argumentace Nejvyššího a odvolacího soudu, že jeho majetek se nezmenšil, neboť restituční nárok zůstal zachován, je podle stěžovatele chybná, neboť finanční náhradou za tento nárok by získal prospěch patnáctinásobně nižší, než byla hodnota předmětného pozemku, a domáhat se jiného náhradního pozemku je příliš náročný, nejistý a zdlouhavý proces, aby toto bylo možno po stěžovateli spravedlivě požadovat. Svůj názor o nesprávnosti postupu Nejvyššího soudu podložil jeho vlastním rozhodnutím sp. zn. 25 Cdo 1415/2006 ze dne 18. 12. 2007, které uvádí, že rozdíl mezi smluvenou kupní cenou a hodnotou nemovitosti může mít charakter ušlého zisku. To, že pod škodu podle čl. 36 odst. 3 Listiny spadá i ušlý zisk, stěžovatel dokládá nálezem Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 124/03 ze dne 11. 12. 2003 (N 144/31 SbNU 281).
7. K obsahu ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal vyjádření účastníků i vedlejšího účastníka řízení. Obvodní soud pro Prahu 1 se ve svém vyjádření k ústavní stížnosti plně odkázal na rozsudky svůj a odvolacího soudu. Městský soud v Praze se, přestože byl vyzván, k ústavní stížnosti nevyjádřil. Nejvyšší soud se ve vyjádření odvolal na své rozhodnutí. Nad rámec toho ovšem uvádí, že dle jeho názoru stěžovatelem zmiňovaný odkaz na rozhodnutí sp. zn. 25 Cdo 1415/2006 ze dne 18. 12. 2006 není přiléhavý, neboť neodpovídal skutkovému stavu nyní projednávané věci - na rozdíl od ve zmíněném rozhodnutí řešené věci, v nynějším případě nevznikla škoda zmařením možnosti uzavřít výhodnou kupní smlouvu, nýbrž zmařením možnosti nabýt nemovitost za stěžovatelův restituční nárok. Tvrzení stěžovatele, že při proplacení restitučního nároku by obdržel peněžité plnění nesrovnatelně nižší, podle Nejvyššího soudu neodpovídá jednání racionálně uvažujícího držitele restitučního nároku, neboť výrazně hodnotnější nemovitosti lze od státu stále nabýt. Na tvrzení stěžovatele, že snaha o nabytí náhradního pozemku ve veřejné nabídce je náročný a nejistý postup reaguje Nejvyšší soud tvrzením, že náklady či jiné újmy spojené s takovým postupem stěžovatel jako žalobní nárok neuplatňoval. Nakonec Nejvyšší soud navrhl odmítnutí ústavní stížnosti.
8. Ministerstvo zemědělství se vyjádřilo v tom smyslu, že souhlasí s rozhodnutími obecných soudů, které následně stručně shrnuje. Nadto připojuje svůj názor, že vydávání náhradních pozemků není určeno k rozmnožení majetku oprávněných osob, nýbrž k poskytnutí náhrady za pozemky, které nebylo možné vydat. Nemohla tudíž podle Ministerstva zemědělství vzniknout žádná škoda, z čehož vyplývá, že nemohlo dojít k tvrzenému porušení základních práv. Závěrem Ministerstvo zemědělství dodává, že u stěžovatele je dle sdělení Státního pozemkového úřadu evidován nulový nárok, neboť již za nevydané pozemky obdržel pozemky náhradní o osminásobné výměře.
9. Ve své replice ke zmíněným vyjádřením stěžovatel uvedl, že argumentace Nejvyššího soudu není odpovídající, že aktivním způsobem usiluje o uspokojení svého restitučního nároku, ale přes veškerou snahu není úspěšný, neboť získání náhradních pozemků není snadné. Dále stěžovatel uvádí, že Státní pozemkový úřad neuznává stěžovatelův nárok, ba dokonce tvrdí, že už je přečerpán. K argumentaci Ministerstva zemědělství pak uvádí, že je přesvědčen, že důvodem, proč se nestal vlastníkem předmětného pozemku, je ta skutečnost, že Státní pozemkový úřad postupoval protiprávně.
III. Hodnocení Ústavního soudu
10. Ústavní soud úvodem konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti, nikoliv "běžné" zákonnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud opakovaně uvádí, že není součástí soustavy obecných soudů a do jejich rozhodovací činnosti může zasáhnout jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva nebo svobody. V projednávaném případě takové porušení shledáno nebylo.
11. Na základě čl. 36 odst. 3 Listiny je těm, kdo byli poškozeni nesprávným úředním postupem a utrpěli v důsledku tohoto postupu skutečnou škodu, ušlý zisk, odškodnitelnou újmu na zdraví či účelně vynaložili náklady na řízení, přiznán nárok na přiměřené zadostiučinění poskytované v penězích (srov. např. HUSSEINI, Faisal, KOPA, Martin. Čl. 36 [Právo na soudní a jinou právní ochranu]. In: HUSSEINI, Faisal, BARTOŇ, Michal, KOKEŠ, Marian, KOPA, Martin a kol. Listina základních práv a svobod. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2021, s. 1032.). Zásadní podmínkou přiznání náhrady škody zde ovšem je, aby taková škoda, potažmo zde ušlý zisk skutečně vznikl (což např. zákon č. 82/1998 Sb., jehož se stěžovatel v řízení před obecnými soudy dovolával, uvádí ve svém §13 odst. 2).
12. Ústavní soud, nijak nerozporuje stěžovatelovo tvrzení, že pod škodu podle čl. 36 odst. 3 Listiny spadá i ušlý zisk, ovšem ve shodě s názorem Nejvyššího soudu uvedeným ve vyjádření k projednávané ústavní stížnosti neshledal, že by stěžovateli byla způsobena škoda, respektive že by zde byl ušlý zisk, kterého se stěžovatel může domáhat. Smyslem získání předmětného pozemku nebylo rozšíření majetku stěžovatele, potažmo pro něj výhodná kupní smlouva, nýbrž převedení náhradní nemovitosti, kterou měla být nahrazena nemovitost nevydaná v rámci restitucí. Jelikož k tomuto převodu nedošlo (nehledě na to, z jakého důvodu), může stěžovatel stále svůj tvrzený nárok využít k nabytí jiné nemovitosti hodnoty větší, než jaká je peněžní výše jeho nároku, jak o to usiloval v předmětném případě. Pokud se jedná o stěžovatelův argument náročností postupu při získávání nemovitosti ve veřejné nabídce, nabízí se otázka, proč nebyly v prvé řadě požadovány náklady či újma vynaložené či vzniklé právě z tohoto důvodu (a stěžovatel ani takové náklady netvrdil a takový nárok neuplatnil).
13. Nadto je třeba poznamenat, že z judikatury Ústavního soudu plyne, že pro požadování náhrady škody od státu je třeba, aby žadatelé nejdříve vyčerpali prostředky k ochraně svého práva, jejichž využitím by mohli vzniku tvrzené škody předejít (viz např. nález sp. zn. II. ÚS 3516/20 ze dne 3. 6. 2021 bod 39 či usnesení sp. zn. III. ÚS 3326/19 ze dne 31. 3. 2020 body 17-19). V daném případě by tedy bylo namístě, spíše než žádat náhradu tvrzeného ušlého zisku, podat v prvé řadě žalobu na určení neplatnosti smlouvy, kterou Státní pozemkový úřad po "přeskočení" stěžovatele uzavřel s nesprávnou osobou. V takovém případě by pak stěžovatel mohl usilovat o převod daného pozemku na sebe z pozice druhé nejvyšší nabídky. Až při případném neúspěchu by přicházel v úvahu postup zvolený stěžovatelem.
14. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. září 2021
Ludvík David, v. r.
předseda senátu