ECLI:CZ:US:2021:2.US.1670.21.1
sp. zn. II. ÚS 1670/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele T. K., zastoupeného JUDr. Monikou Novotnou, advokátkou se sídlem Platnéřská 191/2, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2021, č. j. 8 Tdo 1368/2020-1756, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 6. 2020, sp. zn. 3 To 74/2009, a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 5. 2019, sp. zn. 2 T 9/2017, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Tvrdí, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu a na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 a čl. 40 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1, 2, 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Dále namítá porušení čl. 4 a čl. 90 Ústavy, čl. 8 odst. 2 Listiny a čl. 7 Úmluvy.
2. Ústavní soud z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil, že napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 15. 5. 2019, sp. zn. 2 T 9/2017, byl stěžovatel uznán vinným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby, neboť nepodal daňové přiznání k dani z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2003 a 2004 ani v prohlášení poplatníka daně z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti na tato zdaňovací období v rozporu se skutečností neuvedl své jiné příjmy podléhající dani z příjmu fyzických osob spočívající v platbách v řádech desítek milionů korun, které přijal na účet vedený ve Švýcarsku. Tímto postupem celkem zkrátil daň z příjmu fyzických osob o částku 11.370.272 Kč ke škodě České republiky. Za tento zločin byl odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi roků, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou a dále mu byl uložen peněžitý trest. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací napadeným usnesením ze dne 22. 6. 2020, sp. zn. 3 To 74/2019 stěžovatelovo odvolání jako nedůvodné zamítl. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2021, č. j. 8 Tdo 1368/2020-1756, pak bylo odmítnuto stěžovatelovo dovolání.
3. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvádí, že při hodnocení důkazů došlo k porušení zásady in dubio pro reo. Tento svůj názor stěžovatel opírá o to, že nalézací soud, když nepřijal jeho argument o původu finančních prostředků, podle stěžovatele nevzal v úvahu obvyklou obchodní praxi při uzavírání úvěrových smluv. Bývalo přitom zcela běžné, že se dokumenty podepisovaly ve zmatku, narychlo, ne zcela připravené, někdy dokonce s pravopisnými chybami. Nic to ale nemění na skutečnosti, že jde o dokumenty platné a že na jejich základě bylo a mohlo být plněno. Stěžovatel považoval své trestní stíhání, vedené na počátku pro podezření z legalizace výnosů z trestné činnosti za absurdní a neprofesionální. Stěžovatel dále poukazuje na to, že podle jeho názoru nebyl ze strany obžaloby předložen jediný důkaz k prokázání zavinění stěžovatele, a to ve formě úmyslu zkrátit daň. Toto bylo nepřímo dokazováno jen tím, že účet, na nějž byly prostředky poukázány, byl v zahraničí. Stěžovatel dále namítá rozpor se zásadou subsidiarity trestní represe a zásadou ultima ratio. Stěžovatel se domnívá, že se orgánům činným v trestním řízení nepodařilo prokázat, že by předmětné platby na příslušný účet byly platbami, které by stěžovatel dosáhl jako výnosů z trestné činnosti (za kterou byl odsouzen rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 21. 3. 2018 sp. zn. 3 T 41/2010, ve znění rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 4. 2018, sp. zn. 67 To 382/2018). A proto podle něj není možné akceptovat postup, kdy se orgány činné v trestním řízení uchýlily k dodatečné překvalifikaci a tvrzení, že nešlo o výnos z trestné činnosti, ale o zdanitelný příjem, aniž by náležitě zjistily právní titul poskytnutých plateb. Stěžovatel dále namítá rozpor se zásadou zákonnosti ukládání trestů. Podle stěžovatele v napadených rozhodnutích zcela absentují úvahy o zhodnocení povahy a závažnosti projednávané i předchozí trestné činnosti dovolatele, poměry pachatele a možnosti jeho nápravy, a to se zřetelem k tomu, jak dosavadní výkon uloženého trestu dřívějším rozsudkem plní svůj účei. Při stanovování výše trestu podle stěžovatele obecné soudy postupovaly čistě mechanicky a účelově, neboť neobjasnily úvahy, jimiž byly v rozhodnutí o uložení trestu vedeny. Skutečnost, že se Nejvyšší soud odmítl námitkami stěžovatele ve vztahu k výši trestu věcně zabývat s poukazem na to, že nejde o trest, který by byl v extrémním rozporu s povahou a závažností trestného činu, podle stěžovatele představuje odepření spravedlnosti. Závěrem pak stěžovatel zpochybňuje oprávněnost použití listinných důkazů získaných ze zahraničí.
4. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
5. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
6. Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování podústavního práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.
7. Již ze samotné argumentace stěžovatele je zřejmé, že nesouhlasí s výkladem podústavního práva a skutkových okolností případu ze strany obecných soudů. Ačkoli stěžovatel používá argumentaci odkazem na svá základní práva, vyjadřuje nesouhlas se závěrem obecných soudů o své vině a výši trestu. Stěžovatelem vznesené argumenty již byly podle Ústavního soudu náležitě posouzeny obecnými soudy.
8. Obecné soudy se zabývaly stěžovatelovými výhradami a své závěry řádně odůvodnily. Ústavní soud tedy neshledal žádné porušení stěžovatelových základních práv, které by jej mohlo vést k závěru o vyhovění jeho ústavní stížnosti.
9. Z důvodů výše uvedených dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost stěžovatele postrádá ústavněprávní dimenzi, a proto ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. června 2021
Ludvík David v. r.
předseda senátu