ECLI:CZ:NS:2021:8.TDO.1368.2020.1
sp. zn. 8 Tdo 1368/2020-1756
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. 2. 2021 o dovolání obviněného T. K. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, nyní ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Stráž pod Ralskem, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 6. 2020, sp. zn. 3 To 74/2019, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 2 T 9/2017, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného T. K. odmítá .
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 15. 5. 2019, sp. zn. 2 T 9/2017, byl obviněný T. K. uznán vinným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, jehož se dopustil tím, že
1) v období ledna až března 2004 v XY jako poplatník daně z příjmu fyzických osob podle §2 odst. 1 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů (dále „zákon č. 586/1992 Sb.“), v rozporu s ustanovením §38g odst. 1 téhož zákona, v úmyslu zkrátit daň z příjmu fyzické osoby, nepodal daňové přiznání k dani z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2003, když ani v prohlášení poplatníka daně z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti na toto zdaňovací období podepsaném jím dne 30. 1. 2004, v rozporu se skutečností neuvedl své jiné příjmy podléhající dani z příjmu fyzických osob spočívající v platbách, které přijal na účet vedený u Coutts Bank (Switzerland) Ltd., Zurich č. XY, označení: XY, jehož vlastníkem a jediným disponentem byl, a to částku 57.000 USD (1.593.468 Kč), která mu byla připsána dne 29. 9. 2003, částku 99.000 USD (2.767.602 Kč), která mu byla připsána dne 16. 10. 2003, a částku 1.000.000 USD (27.955.572 Kč), která mu byla připsána dne 21. 11. 2003, čímž zkrátil daň z příjmu fyzických osob ve zdaňovacím období roku 2003 o částku 10.330.400 Kč,
2) v období ledna až března 2005 v XY jako poplatník daně z příjmu fyzických osob podle §2 odst. 1 zákona č. 586/1992 Sb. v úmyslu zkrátit daň z příjmu fyzické osoby, v rozporu s §38g odst. 1 téhož zákona, nepodal daňové přiznání k dani z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2004, když ani v prohlášení poplatníka daně z příjmu fyzických osob ze závislé činnosti na toto zdaňovací období, podepsaném jím dne 7. 2. 2005, v rozporu se skutečností neuvedl jiné své příjmy podléhající dani z příjmu fyzických osob spočívající v platbě 103.000 EUR (3.283.979 Kč), která mu byla připsána dne 27. 4. 2004 na účet vedený u Coutts Bank (Switzerland) Ltd., Zurich č. XY, označení: XY, jehož vlastníkem a jediným disponentem byl, čímž zkrátil daň z příjmu fyzických osob ve zdaňovacím období roku 2004 o částku 1.039.872 Kč,
tím celkem zkrátil daň z příjmu fyzických osob o částku 11.370.272 Kč ke škodě České republiky, zastoupené Finančním úřadem pro hlavní město Prahu, Územní pracoviště pro Prahu 6, se sídlem Nábř. kpt. Jaroše 1000/7, Praha 7.
2. Za tento zločin byl odsouzen podle §240 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi roků, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §67 odst. 1 tr. zákoníku mu byl uložen peněžitý trest ve výši 500.000 Kč. Podle §69 odst. 1 tr. zákoníku pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, mu byl stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 21. 3. 2018, sp. zn. 3 T 41/2010, ve znění rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 4. 2019, sp. zn. 67 To 382/2018, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
3. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 22. 6. 2020, sp. zn. 3 To 74/2019 (v záhlaví usnesení chybně uvedeno „3 To 74/2020“ – pozn. Nejvyššího soudu ), odvolání obviněného podané proti shora uvedenému rozsudku podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
II. Z obsahu dovolání
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájkyně podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. dovolání, v němž nejprve podrobně popsal průběh celého dosavadního řízení, včetně obsahu vydaných rozhodnutí a obsahu provedených, případně obhajobou předložených důkazů.
5. V části A) dovolání výhrady zaměřil na existenci extrémního nesouladu provedených důkazů se skutkovými zjištěními a porušení zásady in dubio pro reo , jež spatřoval v nesprávném vyhodnocení důkazů, které soudům předkládal, na něž soudy reagovaly účelovými hypotézami a nedůvodně uzavřely, že jsou podvržené. Vadně v neprospěch obviněného hodnotily, že existenci úvěru a s tím související dokumenty doložil až v prvním odvolacím řízení, když nalézací soud nevzal v úvahu trestní řízení trvající více než osm let ve věci sp. zn. 3 T 41/2010, v jehož závěru soudy přistoupily ke změně právní kvalifikace z původně žalovaného trestného činu legalizace výnosů z trestné činnosti. Z jeho strany se jednalo o podpoření argumentace prezentované v zásadě po celou dobu probíhajícího trestního řízení, argumenty opíral o tvrzení, že na účet přijaté platby byly úvěrem. Tuto obhajobu soudy považovaly bez potřebné opory v důkazech za vyvrácenou, protože nebyla zpochybněna ani místem podpisu úvěrové smlouvy, ani krátkou dobou mezi poskytnutím a čerpáním finančních prostředků, naopak je podpořena absencí směnky, kterou by v případě padělání dokumentace nebyl rovněž problém „vyrobit“, jestliže nedisponuje jejím originálem, vysvětlil, že ji po splacení úvěru zničil. Závěr, že nebyla prověřena jeho bonita coby dlužníka, nemá oporu v provedeném dokazování, neboť obviněný bance uvedl, že je jednatelem společnosti Č., a tudíž není důvod se domnívat, že by o této skutečnosti nebyla informována také společnost C. jako jeho věřitel. Výpověď svědka A. D. R. obviněný označil za nicneříkající, neboť svědek si nemohl vzpomenout na okolnosti svého působení ve společnosti C. ani na známost s dovolatelem. Jeho nevěrohodnost obviněný dovozoval z toho, že působil v celé řadě off shore společností spojovaných s daňovými úniky, a proto nelze vyloučit, že jeho svědecká výpověď mohla být ovlivněna obavou z vlastního stíhání. Obviněný poukázal na nepoužitelnost výpovědi B. J. H., protože se soudem komunikoval pouze e-mailem, jeho osoba nebyla nikdy ztotožněna, a nedostalo se mu tudíž ani poučení svědka podle trestního řádu, obdobně brojil i vůči tvrzením C. H.-B., jejíž věrohodnost nemohla být zpochybněna jejím úmrtím v době mezi vynesením zrušujícího rozsudku odvolacího soudu a novým hlavním líčením, neboť v době, kdy obviněný předkládal úvěrovou transakční smlouvu odvolacímu soudu, byla ještě naživu. Její písemné tvrzení, že obviněného nezná, proto nemůže sloužit jako důkaz.
6. Souhrnně k těmto důkazům obviněný namítal, že je soudy vadně hodnotily a nezabývaly se tím, proč uvedené společnosti na účet C. dané platby provedly, když podle závěru soudů se nemělo jednat o úvěr. Na pravost kvitance potvrzující splacení úvěru podle obviněného nemůže mít vliv, že na ní není uvedeno číslo pasu B. J. H., ale pouze jeho podpis, bylo podstatné pouze to, že po zaplacení obdržel zpět originál zajišťovací směnky. Soudy neobjasnily svůj závěr, že společnosti S. A. S. a G. P. E. L. S. ovládal M. P., ten však odmítl v hlavním líčení vypovídat, což nemá v daném řízení žádnou relevanci. Soudům obviněný vytkl úpornou snahou zpochybnit veškerá jím uváděná vysvětlení týkající se důvodu poskytnutí úvěrů, která považovaly za nevěrohodná, aniž by se zabývaly skutečnostmi, které věrohodnost předložených důkazů podporovaly. Nezkoumaly právní důvod převodu peněžních prostředků na účet C. jako nezbytného předpokladu pro závěr, zda a jaké dani tyto převody podléhaly. V důsledku toho jsou přezkoumávaná rozhodnutí vadná, neboť jsou založená na extrémním nesouladu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, která se opírají o nestandardní metody a postupy (např. vyhledávání osob na sociálních sítích a komunikace s nimi prostřednictvím těchto sítí, e-mailová komunikace s osobami bez prokázání jejich totožnosti a náležitého poučení), protože soudy skutek objasňovaly v rozporu s pravidly stanovenými v §2 odst. 5, 6 tr. ř.
7. Námitky proti použité právní kvalifikaci včetně subjektivní stránky obviněný rozvedl v části B), kde s odkazem na znaky skutkové podstaty zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku považoval tuto právní kvalifikaci za vadnou pro to, že soudy se nevěnovaly dostatečně tomu, zda jde o konkrétní platbu nebo transakci, která je jako příjem předmětem daně ve smyslu §10 zákona č. 586/1992 Sb., a nešlo například o bezúplatný příjem podléhající dani darovací podle §6 odst. 1 zákona č. 586/1992 Sb. Soud nedbal ani vyloučení z daňové povinnosti mj. úvěrů a půjček podle §3 zákona č. 586/1992 Sb. Rovněž ze strany soudů došlo k opomenutí souvislostí vyplývajících z mezinárodního zdanění, v rámci kterého je třeba určit místo zdroje příjmů, když namísto toho bez dalšího za toto místo označily Švýcarsko, neboť účet C. byl veden ve Švýcarsku, a to přesto, že osoby, jež platby provedly, měly sídlo registrované v Lichtenštejnsku. Podle lichtenštejnské právní úpravy však zkrácení daně není jednáním trestným.
8. Nedostatky obviněný shledal i v posouzení subjektivní stránky, neboť soudy rezignovaly na povinnost prokázat, že jednal s cílem zkrátit daň a přijal platbu podléhající dani z příjmů, kterou před daňovou správou zatajil. Pro tento závěr však žádný z provedených důkazů nesvědčí. Tvrdil, že pokud byly předmětné platby podložené úvěrovou smlouvou, nebyl důvod pro to, aby byl subjektivně přesvědčen, že měly podléhat zdanění v České republice, a proto nemohl jednat úmyslně.
9. Obviněný konstatování v části C) opíral o názor, že soudy nedostatečně jemu za vinu kladený čin objasnily, neboť za podklad považovaly nedoložené originály úvěrové dokumentace, chybějící číslo pasu na kvitanci, apod., nepřípustně a v rozporu s mezinárodním právem vycházely i z důkazů pocházejících z Lichtenštejnska a Švýcarska, přestože Lichtenštejnsko vyloučilo, aby jím poskytnuté dokumenty byly využity pro postih fiskálních deliktů, na čemž setrvalo po celou dobu trestního řízení, a protože mezi ním a Českou republikou neexistuje dohoda o právní pomoci ve věcech trestních, měly soudy separovat důkazy, které právě z Lichtenštejnska obdržely. Soudy tak postupovaly v rozporu s mezinárodním právem, jestliže nevyhověly obhajobě obviněného na seznámení švýcarských orgánů s negativním lichtenštejnským stanoviskem, aby případně svůj souhlas s využitím poskytnutých dokumentů pro trestní řízení přizpůsobily stanovisku lichtenštejnské strany.
10. Jestliže soudy neměly dostatek důkazů pro závěr o vině obviněného v trestní věci vedené ve věci Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 3 T 41/2010, není možné připustit postup, že čin překvalifikují s tím, že nešlo o výnos z trestné činnosti, ale o zdanitelný příjem, aniž by jakkoli pokročily ve zjištění právního titulu poskytnutých plateb, což svědčí o jejich účelové snaze v trestním řízení obviněného odsoudit.
11. V této souvislosti obviněný poukázal na povinnost soudů volit postup podle principu subsidiarity trestní represe a ultima ratio podle §12 odst. 2 tr. zákoníku, který rovněž neakceptovaly, čímž nebraly do úvahy hledisko ochrany základních celospolečenských hodnot.
12. Soudům dále obviněný vytkl, že v důsledku jejich nečinnosti, když poté, co dospěly k závěru, že na účet, jímž disponoval, byly poskytnuty platby, jejichž právní titul se nepodařilo ani po letech objasnit, se neobrátily na daňovou správu, došlo k prekluzi vyměření a doměření daně, přestože daňové, resp. správní a trestní řízení tvoří jeden koherentní celek, a tudíž obě řízení musí probíhat v blízké časové souvislosti. Česká právní úprava zakotvovala sankce za nepodání daňového přiznání, které jsou represivní a v souladu s rozhodnutím Evropského soudu pro lidská práva (dále „ESLP“) ve věci A a B proti Norsku ze dne 15. 11. 2016, stížnost č. 24130/11 a č. 29758/11, podle něhož správní a trestní řízení tvoří jeden koherentní celek a vedení řízení v obou rovinách může pachatel legitimně očekávat. To koresponduje i s judikaturou Nejvyššího soudu, podle níž tam, kde je možný souběh trestního postihu s postihem podle jiného právního předpisu, je možný trestní postih pouze tehdy, pokud tomu odpovídá povaha a intenzita jednání pachatele, okolnosti činu, případně další okolnosti zvyšující společenskou škodlivost posuzovaného činu.
13. Dovolatel zopakoval i argumentaci předkládanou již v rámci odvolání (s níž se podle něj odvolací soud nevypořádal), že trestní stíhání by muselo být stejně jako daňové řízení zahájeno ve lhůtě pro vyměření daně podle §47 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění účinném v době spáchání činu (dále „zákon č. 337/1992 Sb.“), tedy do tří let od konce příslušného zdaňovacího období, což se v posuzovaném případě nestalo. Obviněný vycházel z toho, že je-li daňové řízení svou povahou obdobou řízení trestního a zákon č. 337/1992 Sb. obdobou trestního zákoníku, měla by být pro beztrestnost jednání pachatele aplikována promlčecí lhůta pro něj příznivější, tj. ta, která je zakotvena v zákoně č. 337/1992 Sb. I přesto bylo v posuzované věci zahájeno trestní stíhání obviněného v lednu 2016, což je sedm let po uplynutí prekluzivní lhůty podle zákona č. 337/1992 Sb. a jedenáct let poté, kdy mělo dojít ke spáchání skutku, ačkoli podle judikatury ESLP (viz rozsudek ve věci Lucky Dev proti Švédsku ze dne 27. 11. 2014, stížnost č. 7356/10) je porušením článku 4 Protokolu č. 7 k Evropské úmluvě o ochraně lidských práv, pokud jedna z částí jednotného celku správního a trestního řízení pokračuje po promlčení jednoho z uvedených řízení. Nadto sankce uložená v jednom z těchto dvou paralelně vedených řízení musí být zohledněna ve druhém z nich, které skončí později, pokud je vedení takového řízení vůbec vzhledem k zásadě ne bis in idem přípustné. V posuzované věci však v důsledku absence daňového řízení byl uložen obviněnému v trestním řízení přísnější trest, než který by mu byl uložen při zohlednění sankce z daňového řízení, byla-li by uložena. Trestní řízení tak nebylo ani předvídatelné.
14. V části D) dovolání obviněný namítal nezákonnost uloženého trestu, protože před vynesením rozsudku v přezkoumávané věci byl pravomocně odsouzen rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 21. 3. 2018, sp. zn. 3 T 41/2010, ve znění rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 4. 2019, sp. zn. 67 To 382/2018, k trestu odnětí svobody v trvání čtyř let a k náhradě škody přesahující 260.000.000 korun. Nyní napadeným rozsudkem byl výrok o tomto trestu zrušen a místo něj byl obviněnému uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání sedmi let. Dovolatel má za to, že trest uložený dřívějším rozsudkem byl dostatečný, a tudíž mohlo být v nyní posuzované věci upuštěno od uložení souhrnného trestu podle §44 tr. zákoníku. Soudy měly totiž podle něj zohlednit dobu, která uplynula od spáchání činu do zahájení jeho trestního stíhání, po kterou žil bezúhonným životem. Přestože účelem trestu nemá být odplata, ale individuální prevence a snaha o nápravu pachatele, soudy rezignovaly na naplnění těchto zásad a postupovaly ryze účelově, když původně uložený trest navýšily o další tři roky, aniž by objasnily úvahy, jimiž byly pro toto rozhodnutí vedeny. Absence řádného odůvodnění je důvodem i k nezákonnosti rozhodnutí o uložení peněžitého trestu, neboť v důsledku uložené povinnosti k náhradě škody je obviněný zcela nemajetný, což splnění peněžitého trestu vylučuje. V době rozhodování odvolacího soudu již navíc vykonával trest odnětí svobody, a proto uložení peněžitého trestu se zcela míjí svým výchovným účinkem, když již v době jeho ukládání bylo zřejmé, že je prakticky nesplnitelný a nevymahatelný, a tudíž je ve svém důsledku de facto pouhým navýšením trestu odnětí svobody o dalších šest měsíců.
15. Obviněný v závěru takto podaného dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud obě napadená rozhodnutí zrušil a poté buď sám ve věci rozhodl tak, že jej podle §226 písm. b) tr. ř. zprostí obžaloby, nebo jeho trestní stíhání z důvodu uvedeného v §11 odst. 1 písm. b) tr. ř. zastaví, případně podle §44 tr. zákoníku upustí od uložení souhrnného trestu. Pro případ, že Nejvyšší soud dospěje k závěru, že nejsou splněny podmínky pro to, aby sám ve věci rozhodl, dovolatel navrhl, aby napadená rozhodnutí zrušil a věc přikázal soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí v jiném složení senátu.
III. Vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání
16. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství podstatu dovolání shledal ve výhradách proti skutkovým závěrům, kde však obviněný upřednostnil jen některé dílčí okolnosti a pominul řadu relevantnějších důkazů a skutečností, o které soudy svoje závěry opřely, a jimiž obhajobu obviněného, že peníze přijaté na bankovní účet byly podnikatelským úvěrem poskytnutým na konkrétní účel, spojený se společností O. T. L., vyvrátily na základě konkrétních důkazů (viz bod 82. rozsudku soudu prvního stupně), a výsledky provedeného dokazování svědčí o tom, že o úvěr nešlo. Uvedený závěr je výsledkem procesu dokazování realizovaného plně v souladu s §2 odst. 6 tr. ř. a odůvodnění napadených rozhodnutí odpovídají požadavkům §125 odst. 1 tr. ř., resp. §134 odst. 2 tr. ř., a proto v nich nelze spatřovat žádný, natož extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů. Pro ten nesvědčí ani to, že soud prvního stupně vycházel i z e-mailové komunikace s některými osobami, které nevyslechl nebo nemohl ověřit jejich totožnost, a to z důvodů úmrtí C. H.-B. a neochoty cizího státního příslušníka B. J. H. poskytnout soudu jinou součinnost než prostřednictvím elektronické komunikace, a to ještě v omezeném rozsahu. Soud si byl těchto skutečností vědom, a proto se totožností těchto osob i údaji, které poskytly, zabýval v kontextu s dalšími důkazy. Podstatné však je, že uvedené důkazy nebyly stěžejními důkazy pro závěry soudů a zcela korespondovaly s dalšími, na kterých soudy postavily závěr o vině obviněného. Okolnosti poskytnutí informací dožádanými švýcarskými justičními orgány soudy rovněž posuzovaly s tím, že pro jejich použití pro toto trestní řízení daly švýcarské orgány výslovný souhlas.
17. Námitku, že přijaté platby soudy nesprávně posoudily jako ostatní příjem podle §10 odst. 1 zákona č. 586/1992 Sb., státní zástupce považoval za neopodstatněnou, jelikož obviněný toliko hypoteticky naznačil, že by tento příjem mohl mít povahu daru, což nevyplývá z žádných objektivně zjištěných skutečností. K povaze zdanění poukázal na to, že obviněný měl v obou zdaňovacích obdobích bydliště v České republice, soudy proto správně aplikovaly ustanovení §2 odst. 2 zákona č. 586/1992 Sb., podle něhož se daňová povinnost vztahuje i na příjmy plynoucí ze zdrojů v zahraničí. Nebylo tedy relevantní, v jaké cizí zemi se tyto zdroje nacházely.
18. Za správný považoval státní zástupce i závěr o naplnění subjektivní stránky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným, protože soudy učinily všechna potřebná zjištění pro to, že čin obviněný spáchal úmyslně. Použití zásady subsidiarity trestní represe v daném případě nepřicházelo do úvahy pro vysokou závažnost jeho jednání, kterou obviněný pominul a nebral do úvahy rozdílnou věcnou působnost norem finančního a trestního práva. Směšoval podmínky pro vyměření daně a daňového penále, včetně podmínky lhůty pro stanovení daně s podmínkami trestní odpovědnosti a ukládání trestních sankcí. Judikatura, na kterou odkazoval, dopadá na zcela jiné případy, kdy v daňovém řízení bylo pravomocně rozhodnuto o uložení daňového penále i trestní sankce za trestný čin za stejné jednání, o což v posuzované věci nešlo, neboť v ní, jak sám obviněný výslovně uvádí, daňové řízení nebylo vůbec vedeno.
19. Výhrady, jimiž obviněný napadal výrok o uložených trestech, státní zástupce označil za uplatněné mimo zvolené dovolací důvody, dodal však, že soudy zvážily všechny rozhodné okolnosti, které měly význam pro výměru trestu, i dlouhou dobu, která od spáchání činu uplynula, neboť k ní soud přihlédl, a trest s ohledem na ni zkrátil (viz bod 110. rozsudku). Pokud jde o délku trestního řízení, obviněný pomíjí, že před soudem teprve krátce před konáním veřejného zasedání o jeho odvolání proti prvnímu rozsudku v této věci předložil důkazy podstatné pro posouzení jeho viny, což zapříčinilo nutnost zrušení rozsudku, doplnění dokazování v hlavním líčení a vydání nového rozhodnutí. Soud nepochybil ani v uložení peněžitého trestu, jenž byl odůvodněn získaným majetkovým prospěchem (§67 odst. 1 tr. zákoníku), přičemž zohlednil, že obviněnému byla pravomocným rozsudkem v jiné trestní věci uložena povinnost k náhradě škody ve výši 260.445.180 Kč, ale na druhé straně poukázal i na jeho nadprůměrné majetkové poměry, vyšší příjmy i nemovitý majetek, čímž vyloučil, že by obviněný byl zcela nemajetný.
20. Na základě všech těchto skutečností státní zástupce dospěl k závěru, že dovolání obviněného je v tom rozsahu, v jakém odpovídá uplatněnému dovolacímu důvodu, nedůvodné, a proto navrhl, aby je Nejvyšší soud v neveřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. a) tr. ř.] jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Současně vyslovil souhlas s rozhodnutím v neveřejném zasedání i pro případ jiného než navrhovaného rozhodnutí [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
21. Vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství bylo zasláno obhájkyni obviněného k případné replice, kterou však Nejvyšší soud do okamžiku konání neveřejného zasedání neobdržel.
IV. Přípustnost dovolání
22. Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), posuzoval, zda důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. byly uplatněny v souladu s jejich zákonným vymezením, neboť jen na podkladě dovolání relevantně opřeného o některý z důvodů taxativně vypočtených v §265b tr. ř. lze napadená rozhodnutí a jim předcházející řízení podrobit věcnému přezkoumání v dovolacím řízení.
V. K dovolacím důvodům
23. Dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je možné podat, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
24. Z obsahu podaného dovolání, v němž obviněný odkázal též na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale především proto, že odvolací soud napadený rozsudek ve smyslu §254 odst. 1 tr. ř. přezkoumal a odvolání obviněného podle §256 tr. ř. zamítl, je zřejmé, že obviněný použil uvedený dovolací důvod v jeho druhé alternativě, tzn., že odvolací soud jeho odvolání považoval za nedůvodné i přesto, že podle něj existovaly vady, jež podřadil pod uvedený hmotněprávní dovolací důvod.
25. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dopadá na případy, když rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Posouzení správnosti právních otázek ve smyslu uvedeného dovolacího důvodu se provádí na základě skutkového stavu zjištěného soudy prvního, příp. druhého stupně, přičemž Nejvyšší soud jimi učiněná skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak ani v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 2003, sp. zn. IV. ÚS 564/02, dále přiměřeně usnesení ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. I. ÚS 412/02, ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS 732/02, ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02, ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03, ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03, aj.). Důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotněprávní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění [srov. srovnávací materiál č. 36/2004, s. 298, 299 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2002, sp. zn. 3 Tdo 68/2002 (uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu roč. 2002, sv. 16 pod č. T 396)].
26. Skutkový stav je při rozhodování v dovolání hodnocen zásadně z hlediska, zda skutek nebo některá skutková okolnost byly správně právně posouzeny v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Proto na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci procesních, a nikoliv hmotněprávních ustanovení (viz srovnávací materiál Nejvyššího soudu uveřejněný pod č. 36/2004, s. 298, 299 Sb. rozh. tr.).
27. Tato zásada je však limitována případy, kdy dovolatel namítá porušení práva na spravedlivý proces v oblasti dokazování, neboť v takovém případě je vždy povinností Nejvyššího soudu řádně zvážit a rozhodnout, zda dovolatelem uváděný důvod je či není dovolacím důvodem. Nejvyšší soud tak činí v zájmu zjištění, zda nedošlo k porušení práva na spravedlivý proces v oblasti dokazování, se i důkazními nedostatky zabývat, protože na základě článků 4, 90 a 95 Ústavy je vždy povinností Nejvyššího soudu řádně zvážit a rozhodnout, zda k takovému porušení skutečně došlo [srov. stanovisko Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14), uveřejněné pod č. 40/2014 Sb.]. Jde o výjimku ze shora vymezených obecných zásad představovanou zjištěním extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci, o nějž by se jednalo tehdy, kdyby byly zjištěny a prokázány takové vady a nedostatky, které by svědčily o zásadním zjevném nerespektování zásad a pravidel, podle nichž mají být uvedené postupy realizovány (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04, a nález Ústavního soudu ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 553/05). Taková situace nastane zejména, když je zjištěna zjevná absence srozumitelného odůvodnění rozsudku, kardinální logické rozpory ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech, opomenutí a nehodnocení stěžejních důkazů atp. (viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99, dále ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 166/95, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. III. ÚS 376/03). Je přitom třeba zdůraznit, že právo na spravedlivý proces nezaručuje jednotlivci přímo nárok na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale zajišťuje mu právo na spravedlivé soudní řízení (srov. přiměřeně např. nález Ústavního soudu ze dne 28. 8. 2008, sp. zn. II. ÚS 445/06, nález Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 2726/14, či usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 8. 2015, sp. zn. II. ÚS 1576/15).
28. Pro rozsah přezkumné povinnosti Nejvyššího soudu dovoláním napadených rozhodnutí platí, že dovolací soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy, a proto musí obviněný nedostatky svědčící o porušení pravidel spravedlivého procesu v dovolání skutečně vytknout (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006).
VI. Ke skutkovým a procesním námitkám v dovolání
29. Obviněný dovolání soustředil zejména proti vadnosti postupu soudů v průběhu prováděného dokazování s důrazem na jeho neúplnost a namítal, že je založené na nepoužitelných důkazech, a v souvislosti s tím konstatoval nedostatečné objasnění věci, což jsou zásadně výhrady mířící proti procesním postupům, na které dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani jiný nedopadají. Podle výše uvedených zásad však bylo třeba vyloučit, zda nedošlo k porušení pravidel spravedlivého procesu ve smyslu článku 6 odst. 3 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále „Úmluva“). Z uvedeného je zřejmé, že obviněný primárně nenamítal právní nedostatky, a byť vytýkal některé vady například tvrzením o promlčení daňového řízení a nutnosti použití zásady subsidiarity trestní represe, podstata jeho výhrad je skutkové povahy. I přesto bylo nutné zjistit, zda nejde o pochybení v kognitivním procesu dokazování, jakožto procesu zjišťování skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05).
30. Podle ESLP je v případě skutkových výhrad k porušení článku 6 odst. 3 Úmluvy třeba zjišťovat, zda předmětné řízení bylo jako celek spravedlivé a zda soudci ze skutkových okolností, které jim byly předloženy, vyvodily správné závěry (viz rozhodnutí ESLP ve věci Frarrari proti Itálii ze dne 15. 12. 1998, stížnost č. 43472/98, §67, a Venturini proti Itálii ze dne 28. 9. 1999, stížnost č. 44230/98, a další). ESLP k přijatelnosti důkazů při zdůraznění zásady, že se řídí vnitrostátním právem a že v zásadě pouze národním soudům přísluší hodnotit shromážděné důkazy, zdůrazňuje nutnost, aby hodnocení důkazů bylo spravedlivé (např. rozsudek ve věci Doorson proti Nizozemsku ze dne 26. 3. 1996, stížnost č. 20524/92, §67, a další). K omezení práv obhajoby způsobem, který se neslučuje s článkem 6 Úmluvy, dochází zejména tehdy, pokud se odsouzení zakládá výlučně nebo v rozhodující míře na výpovědích svědka, kterého obžalovaný ve fázi vyšetřování ani při jednání před soudem neměl možnost vyslechnout či dát vyslechnout (nález Ústavního soudu ze dne 2. 7. 2008, sp. zn. Pl.ÚS 1/07).
31. V přezkoumávané věci je dokazování ztíženo odstupem doby, která uplynula od spáchání činu, a proto bylo třeba pečlivě zkoumat, zda se tato okolnost neprojevila zejména ve vypovídací hodnotě provedených důkazů, především těch, o které soudy závěr o vině obviněného opřely, neboť tato plynutím času slábne. Je však třeba připustit, že některá řízení si mohou vyžádat nikoliv pouze zvláštní, ale výjimečnou péči (srov. rozsudek ESLP ve věci Oyal proti Turecku ze dne 23. 3. 2010, stížnost č. 4864/05). Hlavní otázkou tak není, zda došlo k nepřiměřeným průtahům přičítaným soudům ve věci jednajícím, ale zda tyto soudy jednaly s výjimečnou péčí s ohledem na povahu věci. O takovou věc se v přezkoumávané věci jedná, protože trestní řízení se vede již od 17. 5. 2012, kdy byly podle §158 odst. 3 tr. ř. zahájeny úkony trestního řízení proti M. P. (č. l. 1), dne 24. 9. 2012 pak bylo toto trestní řízení na základě Dodatku k záznamu o zahájení úkonů trestního řízení (č. l. 2) rozšířeno též o prověřování podezření z trestného činu přijímání úplatku podle §160 odst. 1, odst. 4 písm. a) tr. zák. (zákon č. 140/1961 Sb. účinný do 31. 12. 2009) vůči obviněnému T. K. Na základě zjištěných skutečností totiž vzniklo podezření, že obviněný T. K. mohl spáchat trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, 4 tr. zák., a to skutky popsanými ve výroku o vině nyní přezkoumávaného rozhodnutí (viz č. l. 2). Na základě usnesení Policie České republiky, Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu, služby kriminální policie a vyšetřování, Odboru nelegálních obchodů ze dne 11. 1. 2015, č. j. UOOZ-1236/TČ-2012-290020, pak bylo pro tytéž skutky, v nichž byl spatřován pokračující trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 3 tr. zákoníku dne 22. 1. 2016 podle §160 odst. 1 tr. ř. zahájeno trestní stíhání (č. l. 9 až 15). Paralelně s prověřováním a šetřením této trestné činnosti obviněného T. K. proti němu bylo vedeno trestní řízení související s jeho působením na postu generálního ředitele společnosti Č. pro trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, 3 tr. zákoníku (pro nějž byl posléze odsouzen ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 3 T 41/2010, o níž se v současné době vede dovolací řízení u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 5 Tdo 1529/2019), přičemž některé úkony orgánů činných v trestním řízení se v těchto dvou trestních věcech zčásti prolínaly.
32. Nelze tudíž v uvedeném směru přisvědčit námitce obviněného založené na jeho tvrzení, že se orgánům činným v trestním řízení nepodařilo prokázat naplnění znaků skutkové podstaty legalizace výnosů z trestné činnosti podle §216 tr. zákoníku (dříve §253 tr. zák.), a proto ve snaze o jeho odsouzení učinily závěr, že prostředky uvedené ve výroku o vině byly řádným příjmem, jejž byl obviněný povinen zdanit, což neučinil, neboť ani daňové přiznání nepodal. Nyní posuzovaná trestná činnost obviněného byla odhalována v rámci podezření na závažnou korupční trestnou činnost jiných osob, v rámci níž došlo k rozšíření zahájení úkonů trestního řízení rovněž na osobu T. K. nejprve pro podezření z trestného činu přijímání úplatku podle §160 tr. zák., později na zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 3 tr. zákoníku, pro nějž také bylo vůči němu zahájeno trestní řízení. Nelze přisvědčit dovolatelovu tvrzení o „úporné snaze orgánů činných v trestním řízení o jeho odsouzení“, protože podle objektivních podkladů jde o výsledek jejich objasňování okolností nasvědčujících tomu, že byl jednáním obviněného spáchán trestný čin. Právě tato fáze trestního řízení předcházející vlastnímu zahájení trestního stíhání určité osoby pro konkrétní trestný čin slouží zásadně k tomu, aby byly shromážděny veškeré dostupné informace, které by zahájení trestního stíhání mohly odůvodnit (viz §158 až 159d tr. ř.).
33. Obviněný v průběhu řízení po zahájení trestního stíhání obhajobu založil na tvrzení, že jde o půjčku nepodléhající zdanění, a proto bylo třeba tuto jeho verzi objasnit. V přezkoumávané věci je podstatné, že vleklost řízení byla komplikována vyžadováním součinnosti cizozemských justičních orgánů a prováděním důkazů v cizině, kde se odvíjela podstatná část jednání obviněného, jež vykrystalizovala v projednávanou trestnou činnost. Rovněž mělo význam to, že obviněný dostatečně nespolupracoval a svou součinnost s orgány v trestním řízení začal projevovat až s velkým časovým odstupem, kdy již slábla vypovídací hodnota navrhovaných důkazů a v případě některých i jejich objektivní dosažitelnost. To se projevilo například tím, že teprve ve stádiu, kdy se věc nacházela před Vrchním soudem v Praze, založil do spisu listiny, na které v písemném odvolání odkazoval, a zároveň navrhl svědectví osob, které by potvrdily, že šlo o půjčku, nebo osob, které by potvrdily, že půjčku poskytly. To také bylo důvodem, že Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 29. 8. 2018, sp. zn. 3 To 74/2018 (č. l. 937 až 947), v nyní projednávané věci vydaný rozsudek Městského soudu v Praze podle §258 odst. 1 písm. b, c) tr. ř. zrušil v celém rozsahu a podle §259 odst. 1 tr. ř. věc vrátil soudu prvního stupně k novému rozhodnutí, a Městskému soudu v Praze proto uložil, aby se zabýval předloženými listinami, tyto prověřil a kriticky zhodnotil ze všech možných hledisek s vědomím, že se může jednat o klíčové důkazy. Je tedy patrné, že průtahy v řízení vyplývají mimo jiné i ze snahy soudů vypořádat se s námitkami obviněného, vyhovět jeho požadavku na doplnění dokazování a věc objektivně objasnit.
34. Nejvyšší soud z těchto hledisek posuzoval i výhrady obviněného učiněné v dovolání vůči jednotlivým důkazům. Soudy dosud činné ve věci totiž opatřovaly důkazy v reakci na obviněným vznášenou obhajobu, jejíž podstatou bylo tvrzení, že jde o půjčky, což soudy v závěru dokazování považovaly s ohledem na jeho výsledky za vyvrácené. Vysvětlily, na základě jakých skutečností tento závěr učinily, a podaly potřebná vysvětlení pro úvahy, proč nebylo možné obhajobě obviněného uvěřit zejména proto, že stojí osamocena a s výsledky provedeného dokazování nekoresponduje.
35. Ve stručnosti lze poukázat na správnost úvah soudů ve vztahu k výpovědi slyšeného svědka A. D. R. (č. l. 1078, překlad č. l. 1080 až 1081, č. l. 1087, překlad č. l. 1090 až 1091, č. l. 1103, překlad č. l. 1106 až 1107). Podle jehož svědectví soud důvodně uzavřel, že obviněného nezná, a to i s ohledem na jím konkrétně uváděné skutečnosti, které soud vyhodnotil jako logické a přesvědčivé (vyhledal tvář obviněného na Google, ale ani tak jej nepoznal). Soud posuzoval obsah výpovědi tohoto svědka jak z hlediska uplynutého času, tak i s ohledem na další výsledky provedeného dokazování. Lze připomenout, že soud uváženě podle jeho tvrzení posuzoval i osobu B. J. H., který působil ve společnosti E. T. H., pro niž svědek jako externí konzultant pracoval, a uvedl, že ho zná, má s ním kontakt přes Facebook 1 – 2x ročně. Z hlediska obhajoby obviněného soud zkoumal i to, že tento A. Dále R. dosvědčil, že společnost C. L. neposkytovala peněžní prostředky, tj. úvěry a půjčky. Rovněž svůj údajný podpis na Rámcové smlouvě o úvěru (č. l. 886 až 888) nepovažoval za pravý. Z hlediska časových souvislostí soud postupoval obezřetně při hodnocení této výpovědi, protože bral do úvahy, že svědek logicky popisoval události proběhlé často ve vzdáleném časovém horizontu. Bral však do úvahy další zjištěná fakta, která zapadala do dalších, byť nepřímých důkazů. Pochybnost proto nevzbuzovalo, že k Žádosti o čerpání úvěru (č. l. 889 – 893) uvedl, že o těchto dokumentech nic neví, žádné takové žádosti mu osobně nebyly doručeny a nemá o nich žádné informace, a obdobně se vyjádřil i k plné moci (č. l. 913 – 915), kterou měl udělit B. J. H., na kterou si nevzpomíná. Rovněž vysvětlil, že neshledal žádný objektivní důvod k tomu, aby za společnost C. L. udělil plnou moc B. J. H. k převzetí částky 1.127.171 EUR, neboť nespolupracoval se společnostmi a ani nefiguroval jako osoba v nějaké společnosti z Lichtenštejnska, nezná ani společnost G. P. E. K dokumentu Certificate of Incumbency (č. l. 1057) uvedl, že tuto listinu neviděl. Nepamatuje si, jaké konkrétní listiny podepsal při zakládání společnosti C. L. Nezná ani osobu jménem C. H.-B., a to ani podle fotografie na úmrtním listu na č. l. 1073, stejně jako nezná jméno R. F., nezná osobu M. P., R. K., ani A. H.
36. Způsob, jakým soud posuzoval svědectví A. D. R., jehož osobně vyslechl za přítomnosti obviněného i jeho obhájce, pochybnosti vyjádřené obviněným v dovolání nevzbuzuje, protože jeho věrohodnost hodnotil ze všech zjištěných skutečností, jeho postavení ve společnosti C. L. i časovému odstupu, a navíc jím uváděné skutečnosti, prověřoval na základě oficiálních, ve veřejných rejstřících zveřejněných podpisových vzorů i tvrzení o padělání podpisu a popření jeho pravosti tímto svědkem (viz bod 91. rozsudku soudu prvního stupně a bod 13. usnesení odvolacího soudu). Výhrady obviněného proti tomuto svědkovi tudíž nejsou oprávněné, protože se soud jeho věrohodností zabýval a hodnotil jeho výpověď jak samostatně, tak ve spojení s ostatními důkazy podle §2 odst. 6 tr. ř.
37. Podle §213 odst. 1 tr. ř. byly stranám předloženy k nahlédnutí některé listinné důkazy, mezi nimi zejména e-mailová komunikace s R. F. z č. l. 1018, včetně překladu na č. l. 1052, 1053, dopis jmenovaného svědka na č. l. 1072, oznámení o úmrtí C. H.-B. z č. l. 1073, e-mailová komunikace s A. D. R. z č. l. 1078, 1087 až 1088 a 1103 až 1104 s překladem z č. l. 1080 až 1082, 1090 až 1091 a 1106 až 1107, zkoušky podpisu a písma A. D. R., facebooková komunikace s B. J. H. z č. l. 1359 až 1372, včetně jejího překladu na č. l. 1388 až 1406, a další, jejichž čtení obviněný ani obhájce nepožadovali, pouze obhájce k e-mailové komunikaci s B. J. H. namítl, že vzhledem k nemožnosti ověřit identitu této osoby požaduje, aby tento důkazy byl nadále označován pouze jako osoba nebo profil „označující se jako“ (viz č. l. 1427, 1456, 1457). Žádné další námitky či návrhy ve vztahu k těmto listinným důkazům v hlavním líčení nezazněly.
38. Nejvyšší soud k provedení důkazu e-mailovou komunikací se zahraničními subjekty za podmínek §213 odst. 1 tr. ř. jako listinný důkaz, a to ve smyslu „dalších listin“ uvádí, že e-mailovou komunikaci, resp. její vytištěný obsah lze, za splnění dalších zákonem stanovených podmínek, považovat za listinu ve smyslu §213 odst. 1 tr. ř., a to s ohledem na to, že se jedná o komunikační prostředek založený na vyměňování informací mezi jednotlivě určenými subjekty. Každý uživatel musí mít pro příjem zpráv svoji e-mailovou adresu, která identifikuje jeho elektronickou poštovní schránku, tato adresa je chráněná heslem, které si každý uživatel volí dle svého uvážení. E-mailová komunikace je předmětem ochrany z hlediska obsahu, neboť i zde je chráněno tajemství dopravovaných zpráv ve smyslu článku 13 Listiny (k použitelnosti e-mailové komunikace či jejího přepisu jako listinného důkazu srov. přiměřeně rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 5. 12. 2017, sp. zn. 11 Af 49/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2017, sp. zn. 5 Tdo 486/2017, aj., v nichž rovněž v obdobných situacích byly opisy a vytištěné záznamy obsahů e-mailové komunikace mezi subjekty jako důkaz použity).
39. Za důkaz ve smyslu §89 odst. 2 tr. ř. mohl sloužit i obsah e-mailové komunikace s C. H.-B. (č. l. 512 až 513, 635 až 636, 913), R. A. F., společníka a právního nástupce C. H.-B., který sdělil, že hlavního líčení se nezúčastní, neboť jméno obviněného T. K. nikdy v životě neslyšel a i osobně mu je naprosto neznámý (č. l. 1018, č. l. 1052 až 1053). Ve vztahu k těmto důkazům soud všechny své povinnosti splnil (viz body 47., 48. rozsudku nalézacího soudu bod 13. usnesení odvolacího soudu). Soud tuto e-mailovou komunikaci navázal primárně za účelem předvolání těchto osob jako svědků k hlavnímu líčení, což se však nepodařilo, protože obviněného neznají (viz bod 70. rozsudku soudu prvního stupně).
40. Soud dále opatřil zprávu Národního bezpečnostního úřadu (č. l. 950), jakož i další listinné důkazy, zejména znalecký posudek z oboru ekonomika, odvětví různá, specializace daně (č. l. 91 až 110), včetně jeho doplňku (č l. 1038 až 1044), a výslechu jeho zpracovatele L. Č. u hlavního líčení, vyjádření obviněného ke znaleckému posudku (č. l. 1289), Rámcovou smlouvu o úvěru (č. l. 886 až 888), žádosti o čerpání úvěru (č. l. 889 až 893), dokumenty k akcionářské struktuře firmy a výpis z registru firem, Prohlášení o záměru (č. l. 894 až 896), Memorandum – Projekt 014 (č. l. 897 až 903), plnou moc (č. l. 913 až 915) udělenou obviněným B. J. H. spolu s potvrzením o úhradě úvěru a převzetí částky (č. l. 917 až 919), zprávu Finančního úřadu pro XY (č. l. 49), zprávu společnosti Č. (č. l. 51 až 77), právní pomoc ze Švýcarské konfederace (č. l. 124 až 126, 131 až 381), rozhodnutí ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 3 T 41/2010, rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 27. 11. 2015, sp. zn. 57 T 1/2013 (č. l. 1140 až 1240), a další (viz strany 3 až 25 rozsudku soudu prvního stupně).
41. Námitka o nepoužitelnosti informací poskytnutých lichtenštejnskými justičními orgány nemá oporu v obsahu spisu, a soudy obou stupňů na ni reagovaly (viz bod 70. rozsudku soudu prvního stupně a bod 14. usnesení odvolacího soudu). Vycházely z podmínek mezinárodní justiční spolupráce ve věcech trestních, a to z materiálů poskytnutých švýcarskými justičními orgány, které také s jejich využitím pro účely trestního řízení v České republice udělily souhlas. Soudy podrobně uvedené skutečnosti zkoumaly (č. l. 112 až 396, sv. II, dále č. l. 397 až 433, sv. III) a v souladu s výsledky učiněných zjištění své závěry vyjádřily. České orgány činné v trestním řízení dodržely zákonem předepsané postupy a podmínky pro použití informací poskytnutých švýcarskými orgány byly splněny. Soudy zejména respektovaly §20, 41 i 42 zákona č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních, ve znění pozdějších předpisů (dále „zákon č. 104/2013 Sb.“). Podle §20 odst. 1 cit. zákona informace získané v rámci spolupráce policejních orgánů z jiného členského státu nebo přidruženého státu mohou být použity jako důkaz v trestním řízení jen na základě souhlasu příslušného orgánu tohoto státu. K vyžádání takového souhlasu je oprávněn státní zástupce a po podání obžaloby soud; přitom postupuje přiměřeně podle ustanovení části třetí hlavy I dílu 1. Vyžádání souhlasu není třeba, jestliže příslušný orgán tohoto státu souhlas udělil již v okamžiku předání informací, nebo jestliže podle právního řádu tohoto státu není takového souhlasu třeba. Uvedené ustanovení je provedením článku 34 odst. 2 písm. b) Smlouvy o EU. Žádost státního zástupce vykazovala veškeré náležitosti požadované §41 zákona č. 104/2013 Sb. Z obsahu spisu je zřejmé, že soudy a orgány činné v trestním řízení vycházely pro své závěry pouze z materiálů poskytnutých jim švýcarskými justičními orgány, které s tímto postupem výslovně souhlasily, čímž se uvedeným principům nezpronevěřily.
42. Pro úplnost lze uvést, že dokazování, které soudy provedly, svědčí o jeho úplnosti a vyčerpání nabízejících se možností s ohledem na důkazní prostředky. Je možné odkázat na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, který své postupy vysvětlil na stranách 25 až 32. K návrhu obviněného na vyžádání stanoviska švýcarských justičních orgánů, na výslech svědků M. P., C. H.-B. a R. A. F., žádosti o poskytnutí právní pomoci do Lichtenštejnska a dokladu o výběru částek, učiněným v původním hlavním líčení, rozvedl, z jakých důvodů je považuje za nadbytečné i neúčelné, neboť veškeré pro rozhodnutí podstatné skutkové okolnosti byly prokázány výsledky již provedeného dokazování, zejména když listinnými důkazy bylo objasněno, kdo a jakým způsobem nakládal s předmětnými částkami připsanými na účet vedený u Coutts Bank (Switzerland). Výslech M. P. byl proveden, výslech C. H.-B. byl znemožněn z důvodu jejího úmrtí, a na provedení výslechu svědka R. A. F. již procesní strany netrvaly s ohledem na obsah jím zaslaných písemných vyjádření. Uvedený postup nelze tudíž považovat za případ tzv. opomenutých důkazů, protože pokud soud vysvětlí, že požadovaný důkaz pro řádné objasnění věci nebude sloužit k ověření nebo vyvrácení toho, proč je důkaz navrhován, protože to již bylo v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno, není třeba takový důkaz provádět (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. III. ÚS 569/03, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, aj.).
43. Nejvyšší soud rovněž podotýká, že na připomínky obhajoby (viz č. l. 1457, 1458) soudy náležitě reagovaly a vypořádaly se s nimi, jak již bylo uvedeno výše, respektovaly podmínky stanovené v §89 odst. 2 tr. ř., podle něhož za důkaz může sloužit vše, co může přispět k objasnění věci, zejména výpovědi svědků, znalecké posudky, věci a listiny důležité pro trestní řízení a ohledání. Každá ze stran může důkaz vyhledat, předložit nebo jeho provedení navrhnout. Jestliže soudy za hlavní důkaz považovaly výpověď svědka A. D. R., jejíž provedení a použitelnost obviněný nijak nezpochybňoval, k dalším důkazům (e-mailová komunikace, Facebook) je třeba upozornit, že nešlo o jediný důkaz vyvracející obhajobu obviněného, ale zapadající do všech souvislostí, které se podávají z dalších, byť nepřímých nebo jen okrajových důkazů. Skutečnosti popsané ve výroku napadených rozhodnutí vyplynuly z provedených důkazů po jejich důsledném zhodnocení, přičemž tyto byly provedeny při hlavním líčení za účasti obviněného a jeho obhájce, kteří tak měli právo a příležitost se k nim vyjádřit (srov. přiměřeně např. usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 9. 2016, sp. zn. II. ÚS 1357/16, ze dne 20. 9. 2016, sp. zn. II. ÚS 1372/16, aj.), a jež obhajobu obviněného, že zkoumané finanční prostředky pocházely z úvěru, vyvrátily.
44. Domáhal-li se obviněný zásady in dubio pro reo a dovozoval její porušení, jde o pravidlo, které přímo vychází z ústavního principu presumpce neviny (článek 40 odst. 2 Listiny a článek 6 odst. 2 Úmluvy). Jeho obsahem je požadavek, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, je nutno rozhodnout ve prospěch obviněného, kdy ani vysoký stupeň podezření sám o sobě ještě není s to vytvořit zákonný podklad pro odsuzující výrok. Je třeba uvést, že soudy v této věci uvedeným zásadám dostály, neboť dostatečně zajistily nejvyšší možný stupeň jistoty, který lze od lidského poznání požadovat, na úrovni obecného pravidla „prokázání mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost“. Odsuzující rozsudek tedy vynesly až tehdy, když byly odstraněny všechny důvodné pochybnosti o vině obviněného, přičemž výsledky dokazování byly dostatečné pro závěr o jeho vině, která byla prokázána na základě řetězce do sebe zapadajících důkazů, a tudíž nebylo důvodu pro to, aby byl zproštěn obžaloby (nález Ústavního soudu ze dne 27. 3. 2017, sp. zn. I. ÚS 4266/16). Princip presumpce neviny a zásadu in dubio pro reo nelze vykládat tak, že by jakékoli nejasnosti ohledně skutkového děje, plynoucí zejména z drobných, nepodstatných rozporů ve výpovědích svědků, musely vždy nutně vést ke zproštění obžaloby. Není porušením zásady presumpce neviny, jestliže obecný soud srozumitelným a logickým způsobem vysvětlí, proč např. výpovědi svědka či obžalovaného uvěřil či nikoli; rozpory ve výpovědích lze překlenout v rámci hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1806/09).
45. Z uvedených důvodů Nejvyšší soud neshledal vady, které obviněný v procesu dokazování soudům vytýkal, a nezjistil porušení pravidel spravedlivého procesu (viz článek 6 odst. 3 Úmluvy), jde totiž o právo, které nezaručuje jednotlivci přímo nárok na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale zajišťuje mu právo na spravedlivé soudní řízení, čemuž soudy v posuzované věci dostály, neboť provedly dostatek důkazů za účelem náležitého objasnění skutkového stavu bez důvodných pochybností (srov. přiměřeně např. nálezy Ústavního soudu ze dne 28. 8. 2008, sp. zn. II. ÚS 445/06, ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 2726/14, či usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 8. 2015, sp. zn. II. ÚS 1576/15).
46. Ke skutkovým výhradám dovolatele lze uzavřít, že učiněná skutková zjištění jsou výsledkem procesu založeného na principech stanovených trestním řádem, a proto mohou být dostatečným podkladem pro přezkum právních závěrů Nejvyšším soudem na podkladě hmotněprávních výhrad obviněného.
VII. K námitkám hmotněprávní povahy
47. Nejprve je třeba k tvrzení, že došlo k promlčení nároku státu nejen na vymožení daňové povinnosti, ale i na jeho potrestání ve smyslu §47 zákona č. 337/1992 Sb. (účinného v době spáchání činu) uvést, že pro daňové povinnosti a zejména možnosti správního trestání za daňové delikty se vychází z právních předpisů platných v době, kdy daňová povinnost vznikla (srov. přiměřeně též usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 11. 2015, sp. zn. 4 Afs 210/2014, aj.). V době činu obviněného byl účinný zákon č. 337/1992 Sb., který byl s účinností od 1. 1. 2011 nahrazen daňovým řádem, zákonem č. 280/2009 Sb. Podle §47 zákona č. 337/1992 Sb. platilo, že nestanoví-li zvláštní zákon jinak, nelze daň vyměřit ani doměřit, či přiznat nárok na daňový odpočet po uplynutí tří let od konce zdaňovacího období, v němž vznikla daňová povinnost, nebo do tří let od vzniku daňové povinnosti u těch daní, které nemají zdaňovací období. Byl-li před uplynutím této lhůty učiněn úkon směřující k vyměření daně nebo jejímu dodatečnému stanovení, běží tříletá lhůta znovu od konce roku, v němž byl daňový subjekt o tomto úkonu zpraven. Vyměřit a doměřit daň však lze nejpozději do deseti let od konce zdaňovacího období, v němž vznikla povinnost podat daňové přiznání nebo hlášení, nebo v němž vznikla daňová povinnost, aniž by zde byla současně povinnost daňové přiznání nebo hlášení podat. Podle tohoto ustanovení se obviněný domáhal promlčení daňového řízení, pro které se nemohlo vést ani trestní řízení, protože zanikl předmět tohoto řízení. Tomuto výkladu obviněného, že jde o překážku bránící i v zahájení trestního řízení, nelze přisvědčit. Na jednání daňového poplatníka, jenž nepřiznal svou daňovou povinnost řádně a včas, dopadá trestní odpovědnost za trestný čin podle §240 tr. zákoníku. Trestní zákon obsahuje pro takový případ vlastní právní úpravu zániku trestní odpovědnost ve smyslu §34 tr. zákoníku, která by měla procesní důsledek v promlčení trestního stíhání podle §11 odst. 1 písm. b) tr. ř., pokud by podmínky pro její zánik nastaly. Okolnosti předpokládané v §34 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku stanoví (s ohledem na stanovenou trestní sazbu) i pro trestný čin podle §240 odst. 3 tr. zákoníku, u nějž je horní hranice deset let trestu odnětí svobody, promlčecí dobu patnáct let. Podle §34 odst. 2 tr. zákoníku platí, že promlčecí doba počíná běžet u trestných činů, u nichž je znakem účinek anebo u nichž je účinek znakem kvalifikované skutkové podstaty, od okamžiku, kdy takový účinek nastal; u ostatních trestných činů počíná běžet promlčecí doba od ukončení jednání. Podle §34 odst. 4, 5 tr. zákoníku platí, že promlčecí doba se přerušuje a) zahájením trestního stíhání pro trestný čin, o jehož promlčení jde, jakož i po něm následujícím vzetím do vazby, vydáním příkazu k zatčení, podáním žádosti o zajištění vyžádání osoby z cizího státu, vydáním evropského zatýkacího rozkazu, podáním obžaloby, návrhu na schválení dohody o vině a trestu, návrhu na potrestání, vyhlášením odsuzujícího rozsudku pro tento trestný čin nebo doručením trestního příkazu pro takový trestný čin obviněnému, nebo b) spáchal-li pachatel v promlčecí době trestný čin nový, na který trestní zákon stanoví trest stejný nebo přísnější. Přerušením promlčecí doby počíná promlčecí doba nová. V této trestní věci byla promlčecí doba přerušena tím, že trestní stíhání obviněného pro uvedený čin bylo zahájeno 22. 1. 2016 a skončilo až právní mocí napadeného rozhodnutí dne 22. 6. 2020 v důsledku vydání nyní přezkoumávaného rozhodnutí vrchního soudu. Z hlediska pravidel promlčení podle trestního práva k promlčení v této trestní nedošlo.
48. K námitce obviněného vztahující se k ustanovení §47 odst. 1 zákona 337/1992 Sb. lze jen pro úplnost uvést, že vytváří samostatnou lhůtu k prekluzi daňové povinnosti, která je rozdílná od promlčení upraveného v trestním zákoníku (§34 tr. zákoníku), jenž určuje podstatně delší časový úsek, než je tomu v ustanovení §47 odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb., jímž stanovená lhůta je lhůtou prekluzivní, což znamená, že po jejím uplynutí právo státu dlužnou částku vyměřit či doměřit jako takové zaniká (srov. rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 10. 2007, sp. zn. 9 Afs 86/2007, rovněž nález Ústavního soudu ze dne 10. 3. 02011, sp. zn. I. ÚS 3244/09). Je však třeba zdůraznit, že trestní odpovědnost obviněného se odvíjí od toho, že nesplnil svou daňovou povinnost, a to podle §38g odst. 1 zákona č. 586/1992 Sb., protože za uvedená zdaňovací období v roce 2003 a 2004 vůbec nepodal daňová přiznání. Podle uvedeného ustanovení „daňové přiznání je povinen podat každý, jehož roční příjmy, které jsou předmětem daně z příjmů fyzických osob, přesáhly 15.000 Kč, pokud se nejedná o příjmy od daně osvobozené nebo o příjmy, z nichž je daň vybírána srážkou podle zvláštní sazby daně. Daňové přiznání je povinen podat i ten, jehož roční příjmy, které jsou předmětem daně z příjmů fyzických osob, nepřesáhly 15.000 Kč, ale vykazuje daňovou ztrátu. V ustanovení §38g odst. 2 zák. č. 586/1992 Sb. jsou uvedeny případy, kdy poplatník není povinen daňové přiznání podat, což by mohlo být u poplatníka, jemuž plynou pouze příjmy ze závislé činnosti ze zahraničí, které jsou podle §38f cit. zák. vyjmuty ze zdanění. Ani o takovou výjimku se v této věci nejednalo, protože nešlo o závislou činnost v zahraniční, pro niž výsledky provedeného dokazování nesvědčí. Z uvedeného je tedy zřejmé, že obviněný svou daňovou povinnost nesplnil, čímž naplnil znaky trestného činu podle §240 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, protože nesplněním daňové povinnosti daňový subjekt porušil předpisy daňového práva, současně naplnil i znaky trestného činu, a tudíž je nezbytné na trestný čin, o nějž se jedná, použít ustanovení trestního práva, a není rozhodné, zda uplynula prekluzivní lhůta pro vyměření daně (§47 zákona č. 337/1992 Sb.). Je třeba zásadně vycházet z toho, že trestní obvinění ve smyslu Úmluvy na straně jedné a otázka vyměřování daní na straně druhé podléhají v tomto směru odlišné metodě právní regulace, přičemž zásady, smysl i cíle trestního řízení a daňového řízení jsou jiné (srov. přiměřeně též usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 10. 2007, sp. zn. 9 Afs 86/2007).
49. Ve vztahu k trestnému činu, jehož se obviněný porušením daňových povinností dopustil, se trestnost činu a trestní odpovědnost odvíjejí od okamžiku, kdy byl trestný čin spáchán. Tak je tomu i v případě daňového trestného činu, který vyšel najevo až s větším odstupem, kdy mezitím již nastaly důsledky vyplývající z ustanovení §47 odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb. a správce daně již nemůže obviněnému doměřit pro uplynutí uvedené prekluzivní lhůty část nebo celou daňovou povinnost, jejíž porušení zakládá trestný čin, pro který se řízení vede. I když tak stát již na obviněném jako na subjektu povinném proto, že v souladu se zákonem včas nekonal, učinit nemůže (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 2. 12. 2008, sp. zn. I. ÚS 1611/07, či rozhodnutí ESLP ze dne 12. 7. 2001 ve věci Ferrezini proti Itálii , in Přehled rozsudků ESLP č. 5/2001, str. 212), trestní řízení se za takový čin vede, a to se všemi důsledky, které s ním jsou spojené. V souladu s tímto závěrem je i právní úprava této otázky vyplývající z nového daňového řádu účinného od 1. 1. 2011 na základě zákona č. 280/2009 Sb., jenž zcela nahradil zákon č. 337/1992 Sb., v němž je na tento problém pamatováno v ustanovení §148 odst. 6 zák. č. 280/2009 Sb., podle něhož v důsledku jednání, které bylo předmětem pravomocného rozhodnutí soudu o spáchání daňového trestného činu, lze daň stanovit do konce druhého roku následujícího po roce, v němž nabylo rozhodnutí soudu právní moci, bez ohledu na to, zda již uplynula lhůta pro stanovení daně (srov. rozhodnutí č. 29/2013 Sb. rozh. tr.).
50. Vzhledem k tomu, že v důsledku nepodání daňového přiznání nebylo vedeno ani zahájeno daňové řízení, nemá opodstatnění námitka o nepřípustnosti vedení trestního řízení s odvoláním na zásadu ne bis in idem , jíž obviněný ani konkrétními argumenty nepodložil, jen zcela hypoteticky zmínil, že kdyby byla zohledněna sankce uložená v daňovém řízení (což z důvodů shora uvedených nenastalo), nemohl by mu být uložen tak přísný trest.
51. Zásada ne bis in idem v ustanovení §11 odst. 1 písm. h) tr. ř. [v průběhu doby případně písm. j), od 1. 7. 2017 podle písm. m) tr. ř.] vyjadřuje, že trestní stíhání nelze zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno, proti tomu, proti němuž dřívější stíhání skončilo pravomocným rozsudkem soudu nebo jiného oprávněného orgánu pravomocně zastaveno, jestliže rozhodnutí nebylo v předepsaném řízení zrušeno. Uvedená zásada znamená zákaz dvojího souzení a potrestání za týž čin a vyplývá z článku 4 Protokolu č. 7 Úmluvy a článků 10 a 95 odst. 1 Ústavy České republiky. Zásada brání trestnímu stíhání a odsouzení fyzické nebo právnické osoby, proti níž dřívější řízení o správním deliktu o tomtéž skutku trestněprávní povahy meritorně skončilo pravomocným rozhodnutím příslušného správního orgánu.
52. Předpokladem, aby se jednalo o dvojí postih je u daňového deliktu penále (srov. §37b zákona č. 337/92 Sb. nebo §251 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů), uložené v daňovém řízení za nesplnění povinnosti tvrzení pravomocným rozhodnutím správního orgánu. Takové penále má povahu trestní sankce, byť sui generis , proto je třeba na ně aplikovat také článek 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. Daňové řízení a trestní stíhání pro skutek spočívající v tom, že nesplnění povinnosti tvrzení vykazovalo vedle platebního deliktu, významného v oblasti správního trestání, znaky trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 tr. zákoníku, jsou řízeními o totožném skutku. To platí za situace, že subjekt tohoto trestného činu a daňový subjekt je totožná fyzická osoba (k tomu srov. č. 51/1997, č. 15/2017 Sb. rozh. tr.).
53. V přezkoumávané věci je však důležité, že v ní neproběhlo v důsledku marného uplynutí promlčecí, resp. prekluzivní lhůty správní řízení před správcem daně. Tedy ne jenom, že nebylo uloženo penále, ale vůbec takové řízení, z něhož by vzešlo správní rozhodnutí, vedeno nebylo. Uvedená skutečnost vylučuje aplikaci zásady ne bis in idem , neboť logicky nemůže dojít k naplnění podmínky „ bis “, jelikož ve vztahu k předmětné, ve výroku o vině napadených rozhodnutí popsané daňové povinnosti bylo zahájeno a vedeno pouze jedno jediné řízení, a to řízení trestní, jehož součástí je i toto dovolací řízení. Pro takový případ nelze vycházet jen z pouhého předpokladu, že kdyby takové řízení bylo vedeno, mohlo by k uložení penále dojít. Žádné daňové řízení zahájeno, a tudíž ani vedeno proti obviněnému nebylo, a proto z něj nemohlo vzejít ani žádné pravomocné rozhodnutí vztahující se k téže daňové povinnosti, jež by vytvořilo překážku věci pravomocně rozhodnuté. Ve smyslu rozhodnutí velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu uveřejněného pod č. 15/2017 Sb. rozh. tr., jakož i judikatury ESLP, především rozsudku ve věci Lucky Dev proti Švédsku ze dne 27. 11. 2014, stížnost č. 7356/10 , je nezbytnou podmínkou pro uplatnění zmíněné zásady skutečnost, aby bylo vydáno jedno konečné rozhodnutí při dvou souběžně probíhajících řízeních o téže věci, což v posuzovaném případě nenastalo. Pouze ve stručnosti lze připomenout, že ESLP se v citovaném rozhodnutí zabýval otázkou ne bis in idem v návaznosti na penále v daňovém řízení a dospěl k závěru, že uložení daňového penále obnáší „trestní obvinění“ a že řízení týkající se daňového penále má trestní povahu, a proto by následné odsouzení pro trestný čin zkrácení daně bylo v rozporu se zásadou ne bis in idem . Simultánní vedení daňového řízení určujícího udělení daňového penále a trestního řízení ve věci příslušného daňového trestného činu není v rozporu s článkem 4 Protokolu č. 7 k Úmluvě, avšak porušení tohoto ustanovení nastane, když jeden soubor řízení pokračuje poté, co bylo první řízení ukončeno vydáním konečného rozhodnutí (srov. rozsudek ESLP ve věci Franz Fischer proti Rakousku ze dne 29. 5. 2001, stížnost č. 37950/97, §29). Z uvedených důvodů však v této trestní věci vůbec nenastala situace vyžadující aplikaci tzv. Engel kritérií a zásady zákazu ne bis in idem .
54. Nebylo možné se ztotožnit ani s námitkou obviněného, že se soudy dostatečně nezabývaly jeho zaviněním k trestnému činu, který je mu kladen za vinu, a neprokázaly, ani dostatečně neodůvodnily, že by jednal úmyslně (dílem vycházel ze své vlastní verze o průběhu skutku a povaze přijatých plateb, případně namítal její nedostatečné odůvodnění v napadených rozhodnutích), protože se soudy nižších stupňů subjektivní stránce, a tedy zavinění obviněného v potřebné míře věnovaly. Lze jen připomenout, že dospěly k závěru, že obviněný jednal v úmyslu přímém [§15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku]. Soudy podle výsledků provedeného dokazování shledaly, že obviněný finanční prostředky v zahraničí zatajil a přiznání k dani z příjmů fyzických osob vědomě nepodal (viz bod 105. rozsudku soudu prvního stupně).
55. Z obsahu přezkoumávaných rozhodnutí je vhodné zmínit, že soudy logicky konstatovaly, že provedené důkazy ve vzájemných souvislostech, včetně listinných důkazů, umožňují učinit spolehlivý závěr o povaze plateb přijatých na bankovní účet vedený u Coutts Bank Ltd. v Zurichu ve Švýcarsku s označením XY, jehož jediným vlastníkem a disponentem byl obviněný, a vyloučit jeho obhajobu založenou na tvrzení, že se jedná o prostředky z úvěru, která nebyla žádným důkazem podpořena, nebo dokonce potvrzena. Jestliže bylo prokázáno, že příjmy představované přírůstky na švýcarském bankovním účtu obviněného neplynou z úvěru (případně daru či dědictví, jak se snažil bez jakéhokoli podkladu pouze v hypotetické rovině předestřít obviněný), pak bez ohledu na jejich jiný právní důvod, který obviněný nebyl schopen vysvětlit, jde o platby podléhající v tuzemsku dani z příjmů fyzických osob ve smyslu §10 odst. 1 zákona č. 586/1992 Sb. Pro úplnost lze dodat, že podle §2 odst. 2 zákona č. 586/1992 Sb. platí, že poplatníci jsou daňovými rezidenty České republiky, pokud mají na území České republiky bydliště nebo se zde obvykle zdržují. Daňoví rezidenti České republiky mají daňovou povinnost, která se vztahuje jak na příjmy plynoucí ze zdrojů na území České republiky, tak i na příjmy plynoucí ze zdrojů v zahraničí. Obviněný znal tyto podmínky a pokud podle nich nejednal a daňové přiznání za obdržené příjmy fyzické osoby nepodal, jednal v úmyslu zkrátit daňovou povinnost ve smyslu §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Takový závěr plyne ze zjištění o jeho působení a činnostmi ve vrcholné funkci v nadnárodní společnosti znal své fiskální povinnosti, avšak zcela záměrně a vědomě je nerespektoval a neplnil, ale naopak vytvářel podmínky pro to, aby se o jeho zahraničních příjmech správce daně nedozvěděl a daňová povinnost mu nemohla být vyměřena. Se znalostí všech rozhodných okolností a svých povinností však v obdobích leden až březen 2004 a leden až březen 2005 vědomě nepodal daňové přiznání k dani z příjmů fyzických osob za zdaňovací období let 2003 a 2004, ani v prohlášení poplatníka daně z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti ze dne 30. 1. 2004 a 7. 2. 2005 neuvedl své jiné příjmy podléhající dani, které přijal na švýcarský bankovní účet XY ve výši 35.600.621 Kč, z nichž byl povinen odvést České republice daň z příjmů fyzických osob ve výši 11.370.272 Kč, což však neučinil.
56. Nejvyšší soud přezkoumávající k námitce obviněného napadená rozhodnutí neshledal vady v tom, jaký závěr soudy o zavinění učinily, ani v argumentech, o něž jej opřely. Trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 3 tr. zákoníku je trestným činem úmyslným, přičemž se nevyžaduje úmysl přímý [§15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku], ale postačí i prokázání úmyslu nepřímého [§15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku]. Na takový úmysl je třeba usuzovat z celého jednání pachatele, přičemž důležitými signály o jeho úmyslném zavinění mohou být různé formy a způsoby zásahu do účetnictví, způsob vedení a uschovávání účetních a jiných dokladů, projevy ústní i písemné učiněné ke státním orgánům nebo k obchodním partnerům apod. (srov. ŠÁMAL, P. Trestní zákoník II . Zvláštní část. §140 – 421. 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2012, str. 2432). Podle argumentace rozvedené v odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí soudy vyjádřily úvahy směřující k závěru o zavinění obviněného, z nichž plyne jeho vnitřní vztah k následku jejího jednání. Na subjektivní stránku neusuzovaly přímo, neboť ji není možné pozorovat, ale ze všech okolností případu, za kterých ke spáchání trestného činu došlo. Vycházely z chování obviněného a dalších výsledků dokazování, z nichž logicky vyplynul (srov. například zprávy a rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 62/1973 a 41/1976 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 8 Tdo 394/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2001, sp. zn. 5 Tz 225/2001, či usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2728/12). Přitom je třeba zdůraznit i to, že závěr o úmyslu obviněného soudy učinily zejména z objektivních skutečností po velmi detailním dokazování a všestranné analýze jeho jednání (srov. nález Ústavního soudu ze dne 15. 8. 2008, sp. zn. III. ÚS 1076/08).
57. Je třeba zdůraznit, že zkrácení daně je jakékoliv jednání pachatele, v důsledku něhož je plátci (poplatníkovi) vyměřena nižší daň, než jaká odpovídá jeho skutečně existující daňové povinnosti (srov. přiměřeně rozhodnutí č. 22/2005/I Sb. rozh. tr.), a tudíž není pochyb o tom, že obviněný věděl o všech postupech a nepravdivých či správci daně zamlčených skutečnostech, když nešlo v případě částek přijatých na jeho bankovní účet ve Švýcarsku o půjčku, která by dani nepodléhala, ale o platbu z jiného právního důvodu, která dani z příjmu fyzických osob podléhala, a obviněný byl proto povinen ji správci daně přiznat a státu odvést.
58. Uváží-li se z rozvedených hledisek závěry soudů obou stupňů vztahující se k subjektivní stránce, je namístě shrnout, že popis skutkových zjištění vzešlých z provedeného dokazování se opírá o jednotlivé důkazy, které soudy provedly a zhodnotily, na jejichž základě je závěr o přímém úmyslu ve smyslu §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku dostatečně nejen objasněn, ale byl soudy i v potřebné míře vyargumentován.
59. Nejvyšší soud považuje za nutné jen na doplnění jinak správných závěrů soudů nižších stupňů zdůraznit k subjektivní stránce vážící se k okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby, že ve vztahu ke kvalifikované skutkové podstatě zde vymezené v odstavci 3 písm. a) §240 tr. zákoníku zásadně postačí zavinění z nedbalosti [§16 tr. zákoníku ve spojení s §17 písm. a) tr. zákoníku]. Není přitom třeba, aby pachatel věděl, že jde o zákonný znak konkrétního trestného činu, ale postačí, že se zřetelem na okolnosti případu a své subjektivní dispozice to vědět měl a mohl, a tedy ve vztahu k ní postačí zavinění ve formě nevědomé nedbalosti. Skutkové závěry v projednávané věci uvedené ve výroku rozsudku soudu prvního stupně přitom dávají s ohledem na charakter trestné činnosti a způsob jejího páchání dostatečný podklad pro závěr o naplnění subjektivní stránky i ve vztahu k okolnostem podmiňujícím použití vyšší trestní sazby obsaženým v odstavci 3 §240 tr. zákoníku.
60. Požadavek obviněného, aby bylo postupováno podle zásad subsidiarity trestní represe a ultima ratio stanovených v §12 odst. 2 tr. zákoníku, soudy zcela důvodně neakceptovaly, protože v projednávané věci se nejednalo o čin, na který by se uvedené zásady mohly aplikovat, protože jde o velmi závažný kriminální čin v oblasti fiskální politiky státu, na který je třeba podmínky trestního řízení aplikovat, což odpovídá tomu, že trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Podle §13 odst. 1 tr. zákoníku je trestným činem protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně. Společenská škodlivost je určována především intenzitou zejména naplnění jednotlivých složek povahy a závažnosti činu, ale zcela se tím nevyčerpává, neboť je spojena s principem ultima ratio. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Kritérium společenské škodlivosti případu je doplněno principem „ ultima ratio “, z kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné (srov. rozhodnutí č. 26/2013 Sb. rozh. tr.). Domáhal-li se obviněný aplikace citovaných zásad zakotvených v §12 odst. 2 tr. zákoníku s poukazem na délku doby, po kterou se trestní řízení proti němu vedlo, a tím i dlouhou dobu uplynuvší od spáchání posuzovaného činu, je třeba upozornit, že doba, která uplynula od spáchání trestného činu, a délka trestního řízení, ani tehdy, trvalo-li nepřiměřeně dlouhou dobu, jsou hledisky, k nimž je sice nutno přihlédnout při ukládání trestu ve smyslu §39 odst. 3 tr. zákoníku, avšak nemohou odůvodnit neuplatnění trestní odpovědnosti s odkazem na zásadu subsidiarity trestní represe podle §12 odst. 2 tr. zákoníku (srov. rozhodnutí č. 41/2020 Sb. rozh. tr.).
61. Vzhledem k tomu, že v posuzované věci došlo v důsledku jednání obviněného k následku předpokládanému v ustanovení §240 odst. 1, 3 tr. zákoníku, nešlo o jednorázový čin, nýbrž o jednání, které se promítlo hned do dvou po sobě jdoucích zdaňovacích období, a též proto, že výše způsobeného daňového úniku významně (více než dvojnásobně) přesahuje zákonnou hranici škody velkého rozsahu podle §138 odst. 1 tr. zákoníku (ve znění účinném v době spáchání skutku 5.000.000 Kč), je třeba v uvedeném kriminálním činu shledávat uvedený kvalifikovaný zločin. Společenská škodlivost jeho jednání je značná, a proto je trestní represe zcela namístě. Společenská škodlivost a závažnost činu je zvyšována s ohledem na kontext všech okolností, za nichž k němu došlo, kdy obviněný pro to, aby ztížil odhalení zdanitelných příjmů, založil účet u banky ve Švýcarsku, tedy v zahraničí, mimo dosah tuzemských finančních orgánů a správce daně, což svědčí o plánovitosti jeho jednání a úmyslu zatajit mimořádně vysoký finanční příjem a tím zkrátit daň z příjmu fyzických osob od samého počátku. Právě tato skutečnost, kterou zapříčinil obviněný, měla vliv na délku řízení, neboť její objasnění si vyžádalo využití mezinárodní spolupráce justičních orgánů, čímž se celý proces dokazování protáhl, a tudíž též s ohledem na promyšlenost a cílenost celého činu je třeba i s odstupem doby tuto daňovou nekázeň obviněného postihnout podle norem trestního práva dopadajících na skutkovou podstatu trestného činu, jehož znaky naplnil.
VIII. K neúměrnosti trestu
62. Dovolání obviněný zaměřil i proti výroku o trestu, který považoval za nezákonný proto, že soudy neaplikovaly u trestu odnětí svobody ustanovení §44 tr. zákoníku, a zdůraznil nadbytečnost uložení peněžitého trestu s ohledem na jeho nedobytnost a nesplnitelnost.
63. Konkrétně uplatněné dovolací námitky, jejichž podstatou bylo tvrzení, že odvolací soud nepřihlédl při stanovení výměry trestu ke všem rozhodným okolnostem, posouvají věc do otázky posouzení přiměřenosti uloženého trestu. Z důvodů, které mají základ v otázce přiměřenosti uloženého trestu, Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do rozhodnutí nižších soudů (k tomu viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Učinit tak může jen zcela výjimečně, pokud je uložený trest v tak extrémním rozporu s povahou a závažností trestného činu a s dalšími relevantními hledisky, že je neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe (k tomu např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 7 Tdo 410/2013). O takový případ se však v posuzované věci nejedná.
64. Za připomenutí stojí zejména to, že obviněnému byl nyní napadeným rozhodnutím uložen souhrnný trest, a to podle §240 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku. Výměra trestu odnětí svobody byla stanovena na 7 roků. Peněžitý trest byl uložen podle §67 odst. 1 tr. zákoníku na výši 500.000 Kč, náhradní trest odnětí svobody v trvání 6 měsíců. To vše za současného zrušení výroku o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 21. 3. 2018, sp. zn. 3 T 41/2010, ve znění rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 4. 2019, sp. zn. 67 To 382/2018, jakož i všech dalších rozhodnutí na tento výrok obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Ve věci Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 3 T 41/2010, byl obviněný uznán vinným čtyřnásobným trestným činem porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, odst. 3 tr. zákona č. 140/1961 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2009 (dále „tr. zák.“), ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. způsobena škoda přesahující 260 mil. Kč. Jestliže byl nyní trest obviněnému vyměřován, soudy zcela správně v rámci podmínek stanovených v §43 odst. 2 tr. zákoníku ukládaly trest s ohledem na všechny skutečnosti, které byly pro ukládání testu v obou těchto věcech rozhodné.
65. Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně se podává, že při úvaze o druhu a výměře trestu posuzoval závažnost spáchaného trestného činu, jíž v posuzované věci označil za vysokou, s ohledem na zištný motiv, když takto nabyté, nezdaněné finanční prostředky obviněný dále zhodnocoval a investoval do cenných papírů, a to jedině pro své vlastní obohacení, na úkor státu u posuzovaného deliktu. Posuzoval přitom jak polehčující, tak i přitěžující okolnosti [§41 písm. o) tr. zákoníku, §42 písm. a) tr. zákoníku]. Podstatné je, že soud důsledně přihlédl k tomu, že od spáchání trestného činu uběhla velmi dlouhá doba, jakož i to, že od jeho prvního rozhodnutí ve věci se stal pravomocným rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 21. 3. 2018, sp. zn. 3 T 41/2010, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 25. 4. 2019, sp. zn. 67 To 382/2018. Podle §240 odst. 3 tr. zákoníku mu bylo možné uložit trest odnětí svobody v rozmezí od pěti do deseti let, přičemž vzhledem k vysoké závažnosti činů, za něž byl ukládán, přicházelo v úvahu jeho uložení ve druhé polovině zákonné trestní sazby, což soud právě s ohledem na dlouhou dobu, po níž bylo trestní stíhání vedeno, nevyužil a souhrnný trest vyměřil při dolní polovině takto stanovené trestní sazby. Peněžitý trest byl obviněnému ukládán „k prohloubení výchovného účinku“ s přihlédnutím k povaze a vyšší závažnosti spáchané trestné činnosti a s ohledem na osobní a nadprůměrné majetkové poměry obviněného, nevyjímaje i uložení povinnosti k náhradě škody ve výši 260.445.180 Kč společnosti Č., avšak protože spáchaným trestným činem pro sebe získal velmi vysoký majetkový prospěch, který současně nebyl v trestním řízení zajištěn, nepovažoval uložený peněžitý trest za nikterak nepřiměřený a nezohledňující majetkové poměry obviněného či možnost jeho dobytnosti (viz body 107. až 112. rozsudku soudu prvního stupně).,
66. K průběhu dosavadního řízení Nejvyšší soud považuje za vhodné poukázat na to, že trestná činnost byla spáchána v letech 2004, 2005. První úkony trestního řízení v nyní projednávané věci pak byly zahájeny v září 2012, trestní stíhání obviněného podle §160 odst. 1 tr. ř. bylo zahájeno v lednu 2016. V mezidobí bylo státním zástupcem Vrchního státního zastupitelství v Praze požádáno o poskytnutí právní pomoci Lichtenštejnsko na jaře roku 2014, pro což byly potřebné podklady orgány činnými v trestním řízení aktivně shromažďovány již v průběhu roku 2013 (sv. III spisu). Obžaloba na obviněného byla podána 31. 10. 2017 (č. l. 601), první hlavní líčení bylo nařízeno pokynem ze dne 30. 1. 2018 na 26. až 27. 2. 2018 (č. l. 632), avšak z důvodu dovolené obviněného bylo odročeno na 7. až 8. 3. 2018 (č. l. 646). Vyústilo ve vydání prvního odsuzujícího rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 3. 2018, sp. zn. 2 T 9/2017 (č. l. 842 a násl.). Následovalo usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 8. 2018, sp. zn. 3 To 74/2018, jímž byl k odvolání obviněného rozsudek soudu prvního stupně zrušen, a věc mu byla vrácena k novému rozhodnutí. Důvodem tohoto postupu bylo doplnění důkazů obviněným až při veřejném zasedání a potřeba respektovat důsledně veškerá jeho procesní práva v rámci práva na spravedlivý proces. Následovalo nové hlavní líčení, v němž byla důkladně a pečlivě prověřovaná obhajoba obviněného, která si vyžádala konání hlavního líčení ve dnech 6. 3. 2019 a 15. 5. 2019 (č. l. 1416 až 1438, 1456 až 1471), během nichž byl obviněný opakovaně vyzýván k předložení originálů listin, což neučinil. Druhý rozsudek městského soudu byl vydán 15. 5. 2019, odvolací soud podruhé rozhodl nyní napadeným usnesením dne 22. 6. 2020 (č. l. 1661 až 1676). Z uvedeného je zřejmé, že délka trestního řízení byla vedle složitosti řešené a objasňované problematiky s přesahem do zahraničí a tím vyvolanou potřebou využití mezinárodní právní pomoci ve věcech trestních zapříčiněna především jednáním a postoji samotného obviněného, proti kterému bylo navíc ve stejnou dobu vedeno několik trestních řízení, která spolu nejen personálně, ale i materiálně (byť nepřímo) souvisela, a tudíž bylo zapotřebí mnohdy vyčkat výsledku prověřování skutečností či rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení v jiné trestní věci. Rozhodné však je, že toto řízení probíhalo paralelně s trestním řízením ve věci, k níž byl nyní ukládán i souhrnný trest, tj. pro trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Připomenout je třeba podání žádosti o právní pomoc ve směru k Švýcarsku v průběhu první poloviny roku 2008 (sv. II spisu). První rozsudek ve věci trestného činu podle §255 tr. zákoníku byl Obvodním soudem pro Prahu 1 vyhlášen 18. 11. 2013 pod sp. zn. 3 T 41/2010, Městský soud v Praze konal veřejné zasedání ve dnech 12 a 20. 3. 2014, přičemž 20. 3. 2014 vyhlásil pod sp. zn. 67 To 56/2014 zamítavé usnesení (č. l. 652 až 692). Nejvyšší soud dne 15. 7. 2015 usnesením sp. zn. 5 Tdo 1449/2014 obě citovaná rozhodnutí zrušil a věc vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k novému projednání a rozhodnutí. Ačkoli se jedná o jinou trestní věc obviněného, jde o věc personálně i věcně související s nyní posuzovanou trestní věcí, neboť některé důkazy z jednoho řízení měly relevanci i pro druhé trestní řízení, část spisové materie byla půjčována mezi soudy, apod. Uvedené skutečnosti svědčí o tom, že řízení bylo vleklé a neúměrně dlouhé. Soudy si však této skutečnosti byly vědomy, a proto obviněnému uložily trest sice důrazný, avšak proporcionálně vyvážený, a proporcionálně ponížený s ohledem na délku trestního řízení.
67. Nejvyšší soud k takto uloženému trestu konstatuje, že i přes dlouhou dobu jde o trest adekvátní, neboť je v dané věci zcela předvídatelný a respektující postup při rozhodnutí ve věci, které nebylo vydáno v přiměřené lhůtě zakotvené v článku 6 Úmluvy (viz KMEC, J., a kol. Evropská úmluva o lidských právech . Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 784). Evropský soud pro lidská práva sice připomněl, že jednou z funkcí promlčecích lhůt je časově omezit možnost konání trestního řízení, neboť postupem času se jednak snižuje pravděpodobnost nalezení dostatečného množství použitelných důkazů, jednak může dojít k porušení práv obhajoby, jestliže by soudy byly povolány posuzovat podloženost důkazů, které by byly v důsledku uběhlé doby neúplné (rozsudek ESLP ve věci Coëme a další proti Rakousku ze dne 22. 6. 2000, stížnost č. 32492/96, a další). ESLP ve své judikatuře sice alespoň teoreticky připustil, že trestní stíhání probíhající, ovšem z důvodu vyloučení promlčitelnosti některých trestných činů, i několik desítek let poté, co měly být spáchány, může mít určité nepříznivé důsledky pro spravedlivost řízení. Nikdy ale neučinil závěr, že by tato omezení znamenala porušení článku 6 Úmluvy (viz např. rozsudek ve věci Sommer proti Itálii ze dne 23. 3. 2010, stížnost č. 36586/08, aj.). Je zjevné, že ani bohatá judikatura Ústavního soudu vztahující se k právu na projednání věci bez zbytečných průtahů ve smyslu článku 38 odst. 2 Listiny, výše uvedené závěry nikterak nezpochybňuje, jelikož reaguje na stížnosti na průtahy či nepřiměřenou délku řízení na podkladě zkoumání trojice faktorů majících vliv na délku řízení, které představují postup samotného soudu (orgánů činných v trestním řízení), postup účastníků a složitost věci, kdy každý z těchto faktorů podléhá poměření s významem věci pro život obviněného a s absolutní délkou řízení. Lze připomenout možnost dotčených osob v případech neodůvodněných průtahů nárokovat kromě náhrady škody i poskytnutí zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu (§31a zák. č. 82/1998 Sb., ve znění dalších zákonů).
68. Současně je potřebné uvést, že též relevantní judikatura ESLP je založena na tom, že v případě porušení práva na přiměřenou délku řízení vyslovuje ESLP porušení Úmluvy a přizná spravedlivé zadostiučinění (formou peněžní náhrady). Akceptuje ovšem jako dostatečnou i kompenzaci formou zmírnění trestu, jestliže je soud použije výslovně proto, že bylo porušeno právo na projednání věci v přiměřené lhůtě a uvede, v jaké míře byl trest z tohoto důvodu zmírněn. Za těchto podmínek má ESLP za to, že smluvní stát poskytl dostatečnou ochranu právům vyplývajícím z Úmluvy s tím důsledkem, že stěžovatel ztrácí postavení poškozeného podle článku 34 Úmluvy a tím i legitimaci k podání stížnosti (srov. mimo jiné rozsudek ESLP ve věci Eckle proti SRN ze dne 15. 7. 1982, stížnost č. 8130/78). Ústavní soud v nálezu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, z těchto názorů vyšel a určil podmínky, za nichž je nutné s přihlédnutím k zásadám proporcionality zásady vymezené v článku 6 odst. 1 Úmluvy promítnout do konkrétních rozhodnutí soudů.
69. S ohledem na uvedené principy Nejvyšší soud v projednávané věci dospěl k závěru, že k porušení vytčených zásad v posuzované věci nedošlo. Trestní řízení proti obviněnému bylo zahájeno v květnu a v září 2012, tzn. přibližně 7 let od spáchání činu, k němuž došlo v letech 2004 a 2005 (kdy nebyla podána přiznání k dani z příjmu fyzických osob za zdaňovací období let 2003 a 2004), přičemž k pravomocnému skončení řízení ve věci rozhodnutím odvolacího soudu došlo dne 22. 6. 2020 (viz přezkoumávané usnesení). Celé trestní řízení vedené proti obviněnému v nyní posuzované trestní věci tedy trvalo asi 8 let. V tomto trestním řízení se promítla složitost a problematičnost objasňování posuzovaného jednání, nutnost mezinárodní spolupráce justičních orgánů ve věcech trestních. Jestliže je z obsahu napadených rozhodnutí patrné, že soudy k délce trestního řízení a především k době uplynuvší od spáchání činu do zahájení trestního stíhání obviněného přihlédly při ukládání trestu v souladu s výše již citovanými požadavky ESLP a Ústavního soudu (srov. např. rozsudky velkého senátu ESLP ve věci Süßmann proti Německu velkého senátu ze dne 16. 9. 1996, stížnost č. 20024/92, nebo ve věci Frydlender proti Francii ze dne 27. 6. 2000, stížnost č. 30979/96; přiměřeně též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 10. 2016, sp. zn. 8 Tdo 426/2016, aj.), dostály nezbytným požadavkům pro uložení spravedlivého řízení i trestu.
70. Požadavku obviněného na postup podle §44 tr. zákoníku rovněž nebylo možné vyhovět, protože v tomto ustanovení, podle kterého soud upustí od uložení souhrnného trestu podle §43 odst. 2 tr. zákoníku, má-li za to, že trest uložený dřívějším rozsudkem je dostatečný, jde o zvláštní případ upuštění od potrestání (viz §46 až 48 tr. zákoníku, §11 až 14 z. s. m.) s tím, že se neukládá souhrnný trest, ač by tak měl soud učinit. Soud je zde povinen zhodnotit obecné podmínky podle §39 tr. zákoníku, zejména povahu a závažnost projednávané i předchozí činnosti, poměry pachatele a možnosti jeho nápravy (srov. rozhodnutí č. 39/1971 Sb. rozh. tr.). Z hlediska těchto podmínek bylo v dané trestní věci zcela adekvátní všem zjištěným skutečnostem, že soudy toto speciální ustanovení neaplikovaly. Objektivně by bylo v rozporu s uvedenými zásadami, kdyby uvedené zvláštní ustanovení užily, a to i s přihlédnutím k délce doby uplynuvší od spáchání činu, neboť takový trest by byl nedostačující, protože by obviněný za veškerou trestnou činnost, na níž v této věci ukládání souhrnného trestu dopadalo, byl odsouzen pouze k trestu v trvání čtyř roků (viz rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 25. 4. 2019, sp. zn. 67 To 382/2018, ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 3 T 41/2010), což je výměra neodpovídající ani spodní hranici trestu odnětí svobody u §240 odst. 3 tr. zákoníku (pět roků), podle níž je nyní souhrnný trest za podmínek §43 odst. 2 tr. zákoníku ukládán. Zejména však všechny výše uvedené skutečnosti aplikaci §44 tr. zákoníku v této věci neodpovídají.
71. Pro úplnost je třeba uvést, že Nejvyšší soud z uvedených důvodů neshledal podmínky pro zásah do uloženého trestu, který by přicházel v úvahu toliko výjimečně, a to pokud by shledal, že je v tak extrémním rozporu s povahou a závažností trestného činu a s dalšími relevantními hledisky, že by byl neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe (k tomu např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 7 Tdo 410/2013, ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1561/2016). Uložením nepodmíněného trestu odnětí svobody byl zásah do osobní svobody pachatele obecně předvídatelný a z proporcionálního hlediska přiměřený. Uvedený závěr vyplynul z posouzení vztahu veřejného statku, který je představován účelem trestu, a základního práva na osobní svobodu, které je omezitelné jen zákonem, avšak dále za předpokladu, že jde o opatření v demokratické společnosti nezbytné a nelze-li sledovaného cíle dosáhnout mírnějšími prostředky (k tomu přiměřeně srov. nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04). O takový extrémní případ se v posuzované věci nejedná.
72. Soudy vyložily dostatečným způsobem i své úvahy, jimiž byly vedeny při ukládání peněžitého trestu, ve vztahu k němuž Nejvyšší soud žádná pochybení rovněž neshledal, neboť soudy respektovaly §67 až 68 tr. zákoníku. Peněžitý trest je nesrovnatelně nižší než výtěžek z trestné činnosti, jejž si obviněný zajistil, a v této souvislosti lze jen pro úplnost odkázat na přiléhavé odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí. Nadto je třeba konstatovat, že všechny zákonné podmínky a obecná hlediska pro ukládání trestů podle §38 až 42 tr. zákoníku byly v této věci dodrženy.
IX. Závěr Nejvyššího soudu
73. Nejvyšší soud poté, co shora rozvedl své závěry ve vztahu k jednotlivým výhradám vzneseným obviněným, k dovolání jako celku shrnuje, že z přezkoumávaných rozhodnutí plyne, že soudy všechny zákonem stanovené a judikaturou konstatované zásady a pravidla i obecné podmínky braly do úvahy a respektovaly. Přitom posuzovaly i všechny rozhodné okolnosti mající význam pro závěr o vině obviněného i výměru ukládaného trestu. Nepochybily, jestliže rozhodly, že obviněný po všech stránkách naplnil znaky zločinu podle §240 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku. Měly na zřeteli všechny rozhodné okolnosti a na podkladě dostatečně a řádně učiněných skutkových okolností, jež důkladně uvážily, došly k právním závěrům, které nevzbuzují pochybnosti.
74. Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud dospěl k závěru, že napadená rozhodnutí netrpí vytýkanými vadami. Jelikož tento závěr mohl učinit toliko na podkladě napadeného rozhodnutí a obsahu spisu, dovolání jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Své rozhodnutí přitom učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 17. 2. 2021
JUDr. Milada Šámalová
předsedkyně senátu