ECLI:CZ:US:2021:2.US.1672.21.3
sp. zn. II. ÚS 1672/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, Davida Uhlíře (soudce zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky P. R., zastoupené JUDr. Kateřinou Sekaninovou, advokátkou se sídlem Dominikánské náměstí 2, Brno, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20. dubna 2021, č. j. 20 Co 40/2021-116 a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 8. ledna 2021, č. j. 129 Nc 2502/2020-82, za účasti Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a 1) nezletilé H. R., 2) nezletilé R. R., obou zastoupených opatrovníkem - Úřadem pro mezinárodněprávní ochranu dětí, sídlem Šilingrovo náměstí 3, Brno, 3) V. R., zastoupeného JUDr. Editou Lebedovou, advokátkou se sídlem Špitálka 41, Brno, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 22. 6. 2021, se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví specifikovaných rozhodnutí vydaných v řízení o navrácení nezletilých dětí do místa obvyklého bydliště dle Úmluvy o občanskoprávních aspektech mezinárodních únosů dětí, vyhlášené jako sdělení Ministerstva zahraničních věcí č. 34/1998 Sb., (dále jen "Haagská úmluva"). Napadenými rozsudky bylo rozhodnuto o navrácení jejích dcer, vedlejších účastnic (dále též "nezletilých"), do místa jejich obvyklého bydliště v obci E, Spojené státy americké. Stěžovatelka namítá, že tímto rozhodnutím došlo k porušení jejích základních práv podle čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 4 a čl. 36 odst. 1, Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 8 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. S ústavní stížností byl spojen i návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku podle §79 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
II.
Shrnutí řízení před obecnými soudy
3. Stěžovatelka je matkou dvou nezletilých. Spolu s manželem, otcem nezletilých (vedlejším účastníkem), a později i jejich nezletilými dětmi, žila od roku 2007 v obci E. ve Spojených státech amerických, odkud spolu s nezletilými v červenci 2020 odcestovala do České republiky, kde má rodinu. Celá rodina má občanství české i americké. Důvodem tohoto odcestování byla především nepříznivá pandemická situace a společensko-politická situace ve Spojených státech amerických. V době odjezdu měla starší z dcer těsně před nástupem do první třídy. S otcem nezletilých se však přesně nedohodli na délce a charakteru tohoto pobytu v České republice.
4. Dne 25. 11. 2020 otec nezletilých (vedlejší účastník) podal návrh k Městskému soudu v Brně, kterým se domáhal navrácení nezletilých do místa jejich obvyklého bydliště ve Spojených státech amerických. Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 8. ledna 2021, č. j. 129 Nc 2502/2020-82, nařídil návrat dvou nezletilých dětí stěžovatelky do místa jejich obvyklého bydliště ve Spojených státech amerických a uložil stěžovatelce povinnost k zajištění navrácení dětí do 30 dnů od doručení rozsudku. Dále soud prvního stupně rozhodl, že pokud by tak stěžovatelka neučinila, je oprávněn za tímto účelem převzít nezletilé od stěžovatelky v České republice jejich otec.
5. Stěžovatelka podala proti rozsudku odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Brně dne 20. 4. 2021 tak, že rozsudkem č. j. 20 Co 40/2021-116 rozsudek městského soudu potvrdil - jen lhůtu pro splnění povinnosti uloženou stěžovatelce stanovil až do 30. 6. 2021 s odůvodněním, aby zde děti mohly dokončit školní rok (v ostatním zůstalo rozhodnutí soudu prvního stupně beze změn). Odvolací soud stejně jako soud prvního stupně odkázal na příslušná ustanovení Haagské úmluvy a také připomněl, že nejdůležitější je v těchto věcech vždy zájem nezletilého dítěte.
III.
Argumentace stěžovatelky
6. Stěžovatelka se ve své ústavní stížnosti domáhá zrušení výše nadepsaných rozhodnutí soudu prvního stupně a soudu odvolacího. Pochybení obecných soudů, v důsledku kterých byla porušena její ústavně zaručená práva, spatřuje stěžovatelka především v překvapivém odchýlení se od předchozí ustálené judikatury, dále v porušení ústavního principu právní jistoty, předvídatelnosti soudních rozhodnutí a ochrany legitimního očekávání. Dále i v nerespektování ústavní zásady dodržování závazků plynoucích pro Českou republiku z Úmluvy o právech dítěte. Tato pochybení obecných soudů jsou dle stěžovatelky nutným důsledkem pochybení a opomenutí, která spočívají v neaplikaci ochranného institutu tzv. záruk bezpečného návratu. Potřeba uplatnění institutu přitom byla zjevná, plynoucí z rozbité a vyhrocené komunikace mezi rodiči. Dle stěžovatelky je výrok ohledně záruk bezpečného návratu stejně důležitý jako výrok nařizující návrat dětí do místa obvyklého bydliště, kdy poklidnost, citlivost a bezpečnost návratu je přímo závislá na podobě a praktičnosti soudem uložených záruk bezpečného návratu. Náhlý a soft-landingem neošetřený návrat do místa obvyklého bydliště nezletilých by nezletilým dětem mohl způsobit závažnou psychickou újmu a děti nenávratně poznamenat. Stěžovatelka připustila, že již nyní děti psychosomatizují a je zřejmé, že oba rodiče na tomto stavu nesou svůj podíl viny. Jako záruky si stěžovatelka představuje zejména zajištění bezpečného a přiměřeného bydlení, prozatímního výživného, záruky zdržet se odnětí dětí z péče a zdržet se kriminalizace jednání matky v souvislosti s jednáním, které je předmětem návratového řízení vedeného českými soudy. Tím že obecné soudy opomněly aplikovat záruky bezpečného návratu stěžovatelku a nezletilé významně poškodily.
7. Stěžovatelka dále poukazuje na podivné chování otce nezletilých, který nejprve podporoval odcestování dětí se stěžovatelkou do České republiky, jelikož se obával rasových nepokojů a nepříznivé pandemické situace ve Spojených státech amerických a následně podal výše popsaný návrh na navrácení nezletilých do místa obvyklého bydliště. Po vyhlášení rozhodnutí soudem odvolacím otec také několikrát kontaktoval OSPOD a snažil se všemi možnými způsoby stěžovatelku "pošpinit" a odstavit ji z její rodičovské úlohy. Stěžovatelce byl dokonce doručen dopis, ve kterém ji americký soud informuje, že se pravděpodobně dopustila trestného činu tím, že nezletilé unesla a otec nezletilých se domáhá navrácení dětí do jeho opatrování a péče a mj. žádá, aby kontakt stěžovatelky s nezletilými byl realizován za dohledu třetí osoby. I z toho důvodu se stěžovatelka domnívá, že jejich situace je opravdu vážná a neaplikace institutu záruk bezpečného návratu by mohla fatálně ohrozit nejlepší zájem nezletilých, ale také ústavně zaručená práva stěžovatelky i dětí. Odůvodnění soudů je přitom dle stěžovatelky nepřezkoumatelné.
IV.
Řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud usnesením ze dne 28. 6. 2021 sp. zn. II. ÚS 1672/21 vyhověl návrhu stěžovatelky na odklad vykonatelnosti podle §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. Vykonatelnost napadených rozsudků Městského soudu v Brně ze dne 8. 1. 2021, č. j. 129 Nc 2502/2020-82, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 20. 4. 2021, č. j. 20 Co 40/2021-116 byla odložena do pravomocného rozhodnutí Ústavního soudu o ústavní stížnosti.
9. Usnesením ze dne 8. 7. 2021 Ústavní soud jmenoval nezletilým vedlejším účastnicím, z důvodu možného střetu zájmů rodičů, opatrovníka pro zastupování v řízení o ústavní stížnosti podle §63 občanského soudního řádu ve spojení s §469 odst. 1 zákona o zvláštních řízeních soudních, a to Úřad pro mezinárodněprávní ochranu dětí, se sídlem Šilingrovo náměstí 3/4, Brno.
10. Ústavní soud si posléze vyžádal kompletní soudní spis vedený pod sp. zn. 129 Nc 2502/2020 a vyjádření účastníků jakož i vedlejších účastníků řízení. K ústavní stížnosti stěžovatelky se vyjádřili oba účastníci, tedy Městský soud v Brně jako soud prvního stupně a Krajský soud v Brně jakožto soud odvolací, dále vedlejší účastník, který je otcem nezletilých dětí stěžovatelky, a Úřad pro mezinárodněprávní ochranu dětí jakožto opatrovník nezletilých vedlejších účastnic.
V./a
Vyjádření účastníků
11. Městský soud v Brně odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku svého i soudu odvolacího, přičemž akcentoval skutečnost, že stěžovatelka žádným způsobem nerozporuje protiprávní zadržování nezletilých. Stručně se pak vyjádřil k možnosti soudu podmínit navrácení dětí splněním přiměřených záruk, přičemž konstatoval, že se jedná pouze o možnost - a nikoli ex offo povinnost, jak se stěžovatelka domnívá. V případě stěžovatelky nikdo z účastníků v průběhu řízení před obecnými soudy námitku či požadavek stanovení záruk bezpečného návratu nevznesl a ani městský soud důvody pro jejich stanovení neshledal. Soud pak dle Městského soudu v Brně není povinen odůvodňovat, proč nevyužil veškeré hypotetické možnosti dané procesními předpisy.
12. Krajský soud v Brně obdobně jako soud prvního stupně odkázal na dosavadní obsah spisu a odůvodnění svého napadeného rozsudku. Stručně pak vyjádřil nesouhlas s argumenty stěžovatelky přednesenými v ústavní stížnosti, přičemž obecně konstatoval, že v zásadě není povolán výmluvně obhajovat svá předchozí rozhodnutí. Účastníci v řízení o navrácení nezletilých dětí do místa obvyklého bydliště běžně Ústavní soud považují za třetí přezkumnou instanci v jejich vyhrocené situaci, kterou ovšem tento soud není.
V./b
Vyjádření vedlejšího účastníka
13. Vedlejší účastník se k ústavní stížnosti stěžovatelky vyjádřil velmi podrobně, přičemž k vyjádření připojil i obsah vzájemné komunikace. Rekapituloval skutkový stav věci a řízení před obecnými soudy, reagoval na své jednání vytýkané stěžovatelkou v ústavní stížnosti, které doplnil a vysvětlil, zabýval se aktuální situací na straně nezletilých a stěžovatelky, přičemž poukazoval na četná šetření a záznamy provedené pracovníky OSPOD. Dále se vyjádřil ke svým návrhům podaným okresnímu soudu ve státě Illinois, USA, za účelem nařízení stěžovatelce navrácení nezletilých, přičemž uvedl, že jeho procesní podání nijak pozici stěžovatelky při jejím návratu neztěžují a naopak jsou logickým vyústěním aktuální situace, kdy vedlejší účastník de facto nemůže vykonávat svá rodičovská práva. Vyjádřil též zájem domluvit se se stěžovatelkou na plánu výchovy dětí tak, aby byl zajištěn rovnocenný přístup obou rodičů a nedocházelo ke zbytečným negativním vlivům na nezletilé.
14. K zárukám bezpečného návratu vedlejší účastník konstatoval, že dle něj obecné soudy nepochybily, pokud institut záruk bezpečného návratu výslovně neaplikovaly, neboť stěžovatelka soudy opakovaně ujišťovala, že se hodlá navrátit dobrovolně. Opakovaně uvedl, že byl a stále je připraven fakticky poskytnout "záruky", což opakovaně sděloval i v průběhu řízení před obecnými soudy. Připomněl, že již v závěru svého návrhu zaslaného na Městský soud v Brně dne 25. listopadu 2020 vyjádřil připravenost poskytnout stěžovatelce záruky bezpečného návratu, ač byl přesvědčen, že jsou v té době již splněny. Dále sdělil, že stěžovatelce navrhl zajištění samostatného bytu a s ohledem na oprávněně očekávaný návrat nezletilých zabezpečil jejich pokračování v povinné školní docházce přihlášením na místní školu. Uvedl také, že stěžovatelku po celou dobu jejího pobytu v České republice finančně podporoval, což činí další dostatečnou záruku, přičemž si je vědom své povinnosti postarat se o nezletilé dcery. K požadované záruce stěžovatelky na její výživu konstatoval, že v tomto směru se necítí být výživou povinen, ovšem nabídl se, že ještě před návratem může stěžovatelce v USA zajistit práci.
15. Vedlejší účastník závěrem konstatoval, že je přesvědčen, že obecné soudy se při svém rozhodování nedopustily žádného porušení, a to ani tím, že záruky bezpečného návratu ve svých rozhodnutích výslovně neupravily. Uvedl ještě, že nesouhlasí se stěžovatelkou, že by se po návratu do USA dostala do postavení naprosté nejistoty a nepředvídatelné situace, neboť prostředí USA je jí dostatečně známo, a polemizoval s tím, že celkovým jednáním stěžovatelky došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv, přičemž odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 5473/2007 ze dne 5. března 2008 v obdobné věci. Vedlejší účastník pak v úplném závěru svého vyjádření navrhl, aby Ústavní soud stížnost stěžovatelky zamítl.
16. Vedlejší účastník krátce po svém vyjádření doručil Ústavnímu soudu jeho doplnění, ve kterém stručně uvedl nové skutkové okolnosti týkající se situace na straně stěžovatelky, kdy stěžovatelka vedlejšímu účastníkovi odpírá kontakt s nezletilými z důvodu nedostatku finančních prostředků na internetové připojení, ač má dostatek financí na společné dovolené. Vedlejší účastník též informoval Ústavní soud o tom, že stěžovatelce předložil návrh dohody rodičů týkající se finančního zabezpečení stěžovatelky a nezletilých po návratu do USA, přičemž tento zatím zůstal bez odezvy.
V./c
Vyjádření opatrovníka vedlejších účastnic
17. Úřad pro mezinárodněprávní ochranu dětí se jako opatrovník nezletilých vyjádřil k ústavní stížnosti toliko ohledně právní otázky záruk bezpečného návratu. Uvedl, že z úřední činnosti je mu ze strany Městského i Krajského soudu v Brně známo jejich běžné stanovování, přičemž nařízení těchto záruk v rozsudku je možností a nikoli povinností soudu. Dále konstatoval, že stěžovatelka v průběhu řízení neuplatnila aplikaci důvodu nenavrácení podle čl. 13 odst. b) Haagské úmluvy a nenamítala ani žádné jiné skutečnosti zabraňující návratu, přičemž takové okolnosti neshledal ani opatrovník. Dle názoru opatrovníka nebyla postupem obecných soudů porušena žádná práva nezletilých nebo stěžovatelky, a proto navrhl Ústavnímu soudu ústavní stížnost odmítnout pro zjevnou neopodstatněnost nebo jako nedůvodnou zamítnout.
V./d
Replika stěžovatelky
18. K vyjádřením účastníků řízení a vedlejších účastníků zaslala stěžovatelka Ústavnímu soudu své vyjádření, tj. repliku. Stěžovatelka úvodem odkázala na obsah své ústavní stížnosti, přičemž následně se vyjádřila k jednotlivým vyjádřením. Především vyjádřila nesouhlas s názorem soudu prvního stupně, že uložení záruk bezpečného návratu je pouze možností a nikoli povinností soudu, přičemž odůvodnění aplikace či neaplikace daného institutu má být nutnou součástí celkového odůvodnění návratového rozhodnutí, a připomněla, že předním hlediskem rozhodování je zájem dítěte, přičemž v návratových věcech má soud důsledně aplikovat zásadu prozatímní opatrnosti. Dále uvedla, že navzdory tvrzení krajského soudu stěžovatelka nechápe Ústavní soud jako třetí instanci, nýbrž správně vymezila předmět přezkumu, který po Ústavním soudu žádá.
19. V reakci na vyjádření opatrovníka nezletilých vedlejších účastnic zdůraznila, že záruky bezpečného návratu nezahrnují jen materiální (finanční) zajištění, nýbrž i nemateriální, přičemž oboje by měly být součástí každého rozhodnutí nařizujícího návrat.
20. K vyjádření vedlejšího účastníka (otce), stěžovatelka toliko uvedla, že s jeho tvrzeními v zásadě nesouhlasí, a ohledně přetrvávajícího zdržování se v České republice poukázala na usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1672/21 ze dne 28. června 2021, kterým byla v nyní projednávané věci odložena vykonatelnost rozhodnutí nařizujících návrat nezletilých do USA. Stěžovatelka závěrem shrnula, že ústavní stížnost je důvodná, a navrhla též hypotetickou otázku Ústavnímu soudu k posouzení, resp. téma týkající se finančního plnění jakožto záruky bezpečného návratu z pohledu bezdůvodného obohacení, jestliže návrat byl nakonec realizován soudním výkonem soudního rozhodnutí o odnětí dítěte.
VI.
Posouzení Ústavním soudem
21. K projednání ústavní stížnosti je Ústavní soud příslušný a jde zároveň o návrh přípustný, neboť směřuje proti rozhodnutím obecných soudů, proti nimž není dostupný žádný další opravný prostředek. Včas podaná ústavní stížnost je procesně bezvadná a byla podána oprávněnou osobou, která je řádně zastoupena.
22. V souladu s §44 zákona o Ústavním soudu dospěl Ústavní soud k závěru, že ve věci není třeba konat ústní jednání, neboť by nijak nepřispělo k dalšímu, resp. hlubšímu objasnění věci, než jak se s ní seznámil z vyžádaného spisu a z písemných úkonů stěžovatelky a účastníků, jakož i vedlejších účastníků řízení. Ústavní soud neshledal potřebu provádět dokazování přílohami o vzájemné komunikaci mezi rodiči, jelikož jejich shrnutí jednak plyne ze samotných vyjádření a replik, přičemž nařizování jednání jen pro přečtení těchto listin k doložení skutečností, jež jsou všem účastníkům řízení známy, by bylo zjevně neúčelné.
23. Poté, co se Ústavní soud seznámil s argumentací stěžovatelky, vyjádřeními účastníků a vedlejších účastníků řízení a obsahem příslušného spisu, zhodnotil, že ústavní stížnosti je zjevně neopodstatněná.
24. V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, §72 a násl. zákona o Ústavním soudu] Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) přezkoumává rozhodnutí či postup orgánů veřejné moci jen z toho hlediska, zda jimi nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod.
25. Ústavní soud se postupně zabýval všemi uvedenými okruhy námitek, přičemž v jejich rámci posuzoval také to, zda závěry obecných soudů obstojí z hlediska zásad spravedlivého procesu, zejména zda nedošlo k takovým pochybením v rámci procesu dokazování a následného skutkového nebo právního posouzení, která by z hlediska práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny zpochybňovala výsledek řízení jako celek.
26. V posuzované věci rozhodovaly obecné soudy o návrhu vedlejšího účastníka na navrácení jeho dcer do místa obvyklého pobytu podle čl. 8 Haagské úmluvy. Zvláštní úprava řízení o tomto návrhu je upravena v §478 a násl. zákona o zvláštních řízeních soudních, přičemž pro rozhodnutí o návrhu byly z hlediska tzv. podústavního práva podstatné především čl. 3 písm. a), čl. 12 a 13 Haagské úmluvy a §489 odst. 2 zákona o zvláštních řízeních soudních.
27. Podle čl. 3 Haagské úmluvy se přemístění nebo zadržení dítěte považuje za protiprávní, jestliže [písmeno a)] bylo porušeno právo péče o dítě, které má osoba, instituce nebo kterýkoli jiný orgán buď společně, nebo samostatně, podle právního řádu státu, v němž dítě mělo své obvyklé bydliště bezprostředně před přemístěním nebo zadržením, nebo [písmeno b)] v době přemístění nebo zadržení bylo toto právo skutečně vykonáváno, společně nebo samostatně, nebo by bylo takto vykonáváno, kdyby bylo nedošlo k přemístění nebo zadržení. Právo péče o dítě uvedené v písmenu a) může vyplývat zejména ze zákonů nebo ze soudního nebo správního rozhodnutí nebo z dohody platné podle právního řádu daného státu.
28. Článek 12 Haagské úmluvy stanoví, že jestliže dítě bylo protiprávně přemístěno nebo zadrženo podle čl. 3 a v den zahájení řízení před soudním orgánem smluvního státu, v němž dítě je, uplynulo období kratší jednoho roku ode dne protiprávního přemístění nebo zadržení, nařídí příslušný orgán bezodkladně navrácení dítěte. Neprokáže-li se, že dítě se sžilo se svým novým prostředím, soudní nebo správní orgán nařídí navrácení dítěte, i když řízení začalo po uplynutí období jednoho roku uvedeného v předcházejícím odstavci. Má-li soudní nebo správní orgán dožádaného státu důvod se domnívat, že dítě bylo přemístěno do jiného státu, může zastavit řízení nebo zamítnout návrh na navrácení dítěte.
29. Uvedená ustanovení doplňuje čl. 13 Haagské úmluvy, podle něhož bez ohledu na ustanovení předcházejícího článku není soudní nebo správní orgán dožádaného státu povinen nařídit navrácení dítěte, jestliže osoba, instituce nebo jiný orgán, který nesouhlasí s jeho navrácením, prokáže, že [písmeno a)] osoba, instituce nebo jiný orgán, který měl pečovat o osobu dítěte, ve skutečnosti nevykonával právo péče o dítě v době přemístění nebo zadržení nebo souhlasil či později se smířil s přemístěním nebo zadržením, nebo [písmeno b)] je vážné nebezpečí, že návrat by dítě vystavil fyzické nebo duševní újmě nebo je jinak dostal do nesnesitelné situace.
30. Pro účely posouzení klíčové námitky ústavní stížnosti je podstatné zmínit §489 odst. 2 zákona o zvláštních řízeních soudních, který stanoví, že soud může v rozhodnutí podmínit nebo podmíněně odložit navrácení dítěte, a to splněním přiměřených záruk navrhovatelem nebo vydáním rozhodnutí anebo učiněním jiných opatření orgány státu, do něhož má být dítě navráceno.
31. Ústavní soud v rámci ústavněprávního přezkumu posuzoval, zda napadený rozsudek respektoval ústavní záruky spravedlivého procesu, jejichž součástí jsou vedle požadavku náležitého odůvodnění soudních rozhodnutí [nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257), nález ze dne 11. 2. 2004 sp. zn. Pl. ÚS 1/03 (N 15/32 SbNU 131; 153/2004 Sb.)] také některé požadavky vztahující se ke skutkovým zjištěním a jejich právnímu hodnocení. Vlastní skutkové a na ně navazující právní závěry obecných soudů, jež jsou obsaženy v odůvodnění soudního rozhodnutí, nesmí být projevem libovůle, ani nesmí sloužit k sofistikovanému zdůvodnění zjevné nespravedlnosti [nález ze dne 11. 7. 1996 sp. zn. III. ÚS 127/96 (N 68/5 SbNU 519)]. Skutková zjištění musí být výsledkem takového hodnocení provedených důkazů, které je logicky správné a v souladu s jejich obsahem, jednotlivě i ve vzájemných souvislostech. Právní hodnocení se pak musí vztahovat k takto učiněným skutkovým zjištěním a nesmí být s nimi v rozporu. Případný rozpor mezi obecnými soudy provedenými důkazy a jejich skutkovými zjištěními nebo mezi jejich skutkovými zjištěními a právními závěry má za následek porušení základního práva účastníka řízení, jestliže jde o rozpor "extrémní", který zpochybňuje výsledek soudního řízení [nález ze dne 3. 11. 1994 sp. zn. III. ÚS 150/93 (N 49/2 SbNU 87), nález sp. zn. III. ÚS 84/94].
32. Zásadám spravedlivého procesu by neodpovídaly výklad a použití tzv. podústavního práva, jež by nezohlednily správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného práva nebo svobody na posuzovanou věc [nález ze dne 21. 3. 2002 sp. zn. III. ÚS 256/01 (N 37/25 SbNU 287)], nebo by nerespektovaly jednoznačně znějící kogentní normu [nález ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98 (N 98/15 SbNU 17)], nebo by zjevně a neodůvodněně vybočovaly ze standardů výkladu, který je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovatelnému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)]. Rozhodnutí, jehož nosné důvody by byly výsledkem takto nesprávně provedeného výkladu, by z ústavněprávního hlediska nemohlo obstát.
33. Rozhodnutí o navrácení dítěte podle Haagské úmluvy a zákona o zvláštních řízeních soudních se dotýká především základního práva rodičů a dítěte na ochranu před neoprávněnými zásahy do soukromého a rodinného života podle čl. 10 odst. 2 Listiny, základního práva rodičů na péči o děti i práva dítěte na rodičovskou výchovu podle čl. 32 odst. 1 a 4 Listiny i základních práv dítěte zaručených Úmluvou o právech dítěte. Je tomu tak z toho důvodu, že jeho výsledkem může být povinnost rodiče, který dítě protiprávně přemístil nebo zadržel, strpět jeho návrat do jiného státu. V obecné rovině jde nicméně o přípustný následek protiprávního jednání tohoto rodiče, který je legitimován požadavkem ochrany práv druhého z rodičů, jakož i zájmu dítěte na styku s tímto rodičem a jeho péči či výchovu. Neshodu mezi rodiči nelze řešit tím, že jeden z rodičů bez souhlasu toho druhého odejde či setrvá společně s dítětem v jiném státě, než v jakém má dítě své obvyklé bydliště, a tím znemožní druhému rodiči výkon jeho práv. Takovémuto jednání nelze přiznat právní ochranu a je žádoucí, aby jeho následky byly pokud možno co nejrychleji odstraněny navrácením dítěte do země, kde byla doposud vykonávána péče o něj ze strany obou jeho rodičů. Haagská úmluva sleduje právě tento účel.
34. Podstatou stížnosti stěžovatelky bylo nestanovení bezpečných záruk podle §489 odst. 2 zákona o zvláštních řízeních soudních obecnými soudy, přičemž dle stěžovatelky měly soudy - s vědomím specifické rodinné situace - povinnost o nich ex offo (tedy i bez námitky) rozhodnout. S touto argumentací se však Ústavní soud nemůže ztotožňovat. Pro posuzování této námitky Ústavním soudem je podstatné, že stěžovatelka ani v obecné rovině nevznesla požadavek záruk po celou dobu řízení před obecnými soudy, přičemž není úlohou Ústavního soudu jejich činnost nahrazovat. Jak uvedl kolizní opatrovník vedlejších účastnic, nebylo procesní povinností soudu záruky obligatorně stanovit. Tato námitka je tak z pohledu rozhodovací činnosti Ústavního soudu nyní nepřípustná. Jestliže stěžovatelka ve své replice namítá, že požaduje zejména jakési nemateriální záruky, tedy záruky toho, že po návratu zůstanou nezletilé v její péči, takové chápání se míjí s podstatou návratového řízení v nyní projednávané věci. Zmíněnými zárukami je nutno rozumět především povinnosti vedlejšího účastníka, jejichž splněním je podmíněn případný výkon rozhodnutí o navrácení nezletilých ze strany státních orgánů České republiky. Z pohledu ochrany práv stěžovatelky je nicméně podstatné, že vedlejší účastník v současnosti má povinnost zdržet se odejmutí nezletilých z faktické péče stěžovatelky, neboť nyní napadenými rozsudky nebylo rozhodováno o svěření nezletilých do jeho péče, ale pouze o jejich navrácení do Spojených států amerických. Teprve po navrácení dětí do státu, kde je jejich obvyklé bydliště, může tamní příslušný soud rozhodnout o případné úpravě péče. Nadále platí, že důvodem, pro který musí stěžovatelka strpět návrat svých dcer do Spojených států amerických, spočívá v jejím protiprávním jednání. Jestliže by se stěžovatelka odmítla vrátit, otázka péče o nezletilé by musela být bezprostředně řešena ze strany příslušných orgánů Spojených států amerických.
35. Rozhodování o navrácení dítěte podle Haagské úmluvy má za cíl obnovení stavu před přemístěním nebo zadržením dítěte. Tak jako v jiných případech, kdy se rozhodnutí orgánu veřejné moci týká práv nezletilého dítěte, poskytuje i tato úmluva prostor pro posouzení, zda s ohledem na všechny relevantní okolnosti nepřeváží zájem na zachování nově vzniklého stavu. Nelze totiž přehlížet, že plynutím času se vyvíjí i poměry dítěte či jeho vzájemný vztah k jednotlivým rodičům, ani to, že navrácení se vždy týká především samotných dětí, které nejsou objektem, ale subjektem souvisejících právních vztahů, a v tomto smyslu je nutno v souladu s čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte zohlednit primárně jejich nejlepší zájem, s nímž může být pozdější navrácení naopak v rozporu. Ústavní soud po přezkoumání napadeného rozsudku neshledal žádný důvod, pro který by bylo lze z ústavněprávního hlediska rozporovat závěry obecných soudů ohledně protiprávnosti zadržení nezletilých a místa jejich obvyklého bydliště. Současně soudy rozhodovaly se zohledněním nejlepšího zájmu nezletilých vedlejších účastnic. Ústavnímu soudu proto nezbylo než stížnost jako celek odmítnout.
VII.
Závěr
36. Ústavní soud uzavírá, že rozsudkem Městský soudu v Brně ze dne 8. ledna 2021, č. j. 129 Nc 2502/2020-82, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 20. 4. 2021, č. j. 20 Co 40/2021-116, kterým bylo rozhodnuto o navrácení nezletilých vedlejších účastnic podle Haagské úmluvy do místa jejich obvyklého bydliště v obci E., Spojené státy americké, nebylo porušeno základní právo stěžovatelky podle čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 4 a čl. 36 odst. 1, Listiny a čl. 8 odst. 1 Úmluvy.
37. Z tohoto důvodu rozhodl Ústavní soud podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení o odmítnutí ústavní stížnosti stěžovatelky jako zjevně neopodstatněné.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. srpna 2021
Ludvík David, v. r.
předseda senátu