ECLI:CZ:US:2021:2.US.1724.20.1
sp. zn. II. ÚS 1724/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce zpravodaje Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele Oldřicha Františka Cveka, zastoupeného Mgr. Jiřím Janíkem, advokátem, se sídlem Frýdek-Místek, Lidická 613, proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 17. dubna 2019 č. j. 182 C 1/2017-119 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. března 2020 č. j. 15 Co 254/2019-171, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a shrnutí řízení před obecnými soudy
1. V ústavní stížnosti doručené Ústavnímu soudu dne 22. června 2020 navrhl stěžovatel postupem dle §72 a násl. zákona č. 183/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") zrušení v záhlaví označených soudních rozhodnutí s tím, že jimi mělo být porušeno stěžovateli ústavně garantované právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí plyne, že stěžovatel byl v postavení žalobce účastníkem civilního soudního řízení o zaplacení peněžité částky z titulu bezdůvodného obohacení za tvrzené bezesmluvní užívání zasažené části pozemku v k.ú. B., obec B., ve vlastnictví stěžovatele, a to ze strany společnosti Severomoravské vodovody a kanalizace Ostrava a.s., IČ: 45193665 (dále jen "vedlejší účastnice"), která pod jeho povrchem vede kanalizaci. Náhrada za bezdůvodné obohacení byla stěžovatelem uplatněna za období od 1. října 2014 do 30. září 2017 (tj. celkem 36 měsíců) a vyčíslena celkem na částku 57 863 Kč (3x obvyklé roční nájemné ve výši 19 287 Kč), a to na základě znaleckého posudku, jež byl v roce 2013 zadán v předchozím sporu s obdobným právním a skutkovým základem vedeným mezi stěžovatelem a právním předchůdcem vedlejší účastnice, městem B. (původním investorem předmětné kanalizace). Okresní soud v Ostravě (dále jen "soud prvního stupně") rozhodl rozsudkem ze dne 17. dubna 2019 č. j. 182 C 1/2017-119 (dále jen "rozsudek soudu prvního stupně") tak, že stěžovatelově žalobě částečně vyhověl a vedlejší účastnici uložil povinnost zaplatit stěžovateli částku 25 878 Kč s příslušenstvím (výrok I.), v částce 31 985 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (výrok II.) a dále rozhodl o náhradě nákladů prvostupňového řízení (výroky III., IV. a V.). Soud prvního stupně poté, co podrobně shrnul žalobní tvrzení stěžovatele, obranu vedlejší účastnice, soudem na základě dokazování zjištěný skutkový stav (viz zejm. body 4 a 5 rozsudku soudu prvního stupně), posoudil po právní stránce věc tak, že na straně vedlejší účastnice k bezdůvodnému obohacení ve smyslu §2991 odst. 2 občanského zákoníku na úkor stěžovatele dochází. Rozsah zatížení předmětného pozemku mezi stěžovatelem a vedlejší účastnicí sporný nebyl a hlavní podstata soudního řízení tak spočívala v určení výše náhrady za bezdůvodné obohacení, kdy stěžovatel požadoval náhradu v roční výši přibližně 45 Kč/m2 dotčené části pozemku a vedlejší účastnice považovala za oprávněný požadavek náhradu ve výši 20 Kč/m2. Soud prvního stupně zadal v průběhu řízení zpracování znaleckého posudku na určení výši obvyklého nájemného za daný způsob užívání dotčené části pozemku, v němž znalec došel k závěru o výši jednotkového obvyklého nájemného ve výši 17,50 Kč/m2/rok v letech 2014 a 2015 (2,5% z obvyklé ceny pozemku ve výši 700 Kč/m2), 20 Kč/m2/rok v roce 2016 (2,5% obvyklé ceny pozemku ve výši 800 Kč/m2) a 22,50 Kč/m2/rok v roce 2017 (2,5% obvyklé ceny pozemku ve výši 900 Kč/m2). Tyto znalecké závěry soud prvního stupně přejal a na jejich základě došel k výši přiznané náhrady.
3.Proti všem výrokům rozsudku soudu prvního stupně podal stěžovatel odvolání, přičemž jeho důvodem byla dle názoru stěžovatele nesprávně stanovená výše bezdůvodného obohacení, která vycházela ze znaleckého posudku, který měl být chybný v použité metodice a vstupních datech. Dle stěžovatele tak měl soud prvního stupně svůj závěr o výši bezdůvodného obohacení ve svém důsledku opřít o nesprávnou obvyklou cenu daného pozemku (přinejmenším v letech 2014 a 2015, kdy tato měla být dle názoru stěžovatele 800 Kč/m2) a nesprávný koeficient 2,5%, který dle názoru stěžovatele měl být minimálně ve výši 5% (což by přiléhavěji odpovídalo skutečné míře omezení stěžovatelova vlastnického práva k dotčené části pozemku). Krajský soud v Ostravě (dále jen "odvolací soud") svým rozsudkem ze dne 11. března 2020 č. j. 15 Co 254/2019-171 (dále jen "rozsudek odvolacího soudu") odmítl odvolání proti výroku I. rozsudku soudu prvního stupně (výrok I. rozsudku odvolacího soudu), výroky II., III., IV. a V. rozsudku soudu prvního stupně potvrdil (výrok II. rozsudku odvolacího soudu), a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III. rozsudku odvolacího soudu). Odvolání proti výroku I. rozsudku soudu prvního stupně odvolací soud odmítl pro jeho subjektivní nepřípustnost ve smyslu §218 písm. b) o. s. ř., neboť tímto výrokem soud prvního stupně žalobě stěžovatele (byť částečně) vyhověl. Meritorně se tedy odvolací soud zabýval výrokem II. rozsudku soudu prvního stupně, který po odvolacím přezkumu shledal za věcně správný. Odvolací soud se ztotožnil jak se skutkovými závěry soudu prvního stupně, tak s jeho právním náhledem na věc. Odvolací soud se výslovně a přímo vyjádřil k otázkám namítaným stěžovatelem vůči rozsudku soudu prvního stupně (tj. ke znalcem zjištěné obvyklé ceně pozemku a použitého koeficientu). K dalším skutečnostem tvrzeným stěžovatelem (zejm. vznikající škoda v důsledku nemožnosti rozdělení pozemku a náklady na údržbu pozemku) se odvolací soud obecně vyjádřil tak, že jejich vznik sice nezpochybnil, nicméně je shledal pro účely řízení o vydání bezdůvodného obohacení za irelevantní. Pokud by měl stěžovatel vskutku za to, že mu jakékoli jiné (tj. od bezdůvodného obohacení odlišné) nároky vznikají, je na něm, aby tyto vyčíslil, a uplatnil je jako samostatné nároky.
II.Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
4. Ústavní soud před meritorním posouzením ústavní stížnosti zkoumá, zda ústavní stížnost splňuje procesní požadavky stanovené zákonem o Ústavním soudu. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Z formulace petitu ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatel v ústavní stížnosti napadá obě rozhodnutí obecných soudů v plném rozsahu (tj. ve všech výrocích).
5. Dle §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost lze podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Zákon o Ústavním soudu dále v §72 odst. 5 stanovuje, že pokud zákon procesní prostředek k ochraně práva stěžovateli neposkytuje, lze podat ústavní stížnost ve lhůtě dvou měsíců ode dne, kdy se stěžovatel o zásahu orgánu veřejné moci do jeho ústavně zaručených základních práv nebo svobod dozvěděl, nejpozději však do jednoho roku ode dne, kdy k takovému zásahu došlo. Podle §201 o. s. ř. může účastník napadnout rozhodnutí okresního soudu nebo rozhodnutí krajského soudu vydané v řízení v prvním stupni odvoláním, pokud to zákon nevylučuje. Podle ustanovení §218 písm. b) o. s. ř. odvolací soud odmítne odvolání, které bylo podáno někým, kdo k odvolání není oprávněn. Subjektivní legitimaci k podání odvolání tedy sice zákon přiznává účastníkům řízení, avšak nikoli v každém případě, přičemž v projednávané věci došel odvolací soud (a dle Ústavního soudu důvodně) k závěru, že výrokem I. rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo stěžovateli v žalobě (částečně) vyhověno, nemohla stěžovateli vzniknout újma na jeho právech (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. prosince 2016 sp. zn. 21 Cdo 2919/15, dostupné na http://nsoud.cz). Stěžovateli tedy proti výroku I. rozsudku soudu prvního stupně nesvědčilo právo odvolání a v rozsahu, ve kterém ústavní stížnost napadá výrok I. rozsudku soudu prvního stupně, je ústavní stížnost nepřípustná pro opožděnost, když dvouměsíční lhůta pro podání ústavní stížnosti stěžovateli nepočala běžet doručením rozsudku odvolacího soudu, nýbrž již v důsledku doručení rozsudku soudu prvního stupně, neboť v tomto rozsahu bylo odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně subjektivně nepřípustné ve smyslu §218 písm. b) o. s. ř.
6. Procesně přípustná je ústavní stížnost pouze v rozsahu, ve kterém směřuje proti výrokům II., III., IV. a V. rozsudku soudu prvního stupně a všem výrokům rozsudku odvolacího soudu (s ohledem na hodnotu předmětu sporu nepřipadalo pro stěžovatelku ex lege v úvahu podání dovolání - viz §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.).
7. V ostatním stěžovatelem včas podaná ústavní stížnost splňuje veškeré zákonem o Ústavním soudu stanovené náležitosti, včetně povinného zastoupení advokátem (§29 až 31 zákona o Ústavním soudu).
III. Argumentace stěžovatele
8. Stěžovatel se ve stížnosti dovolává práva na spravedlivý proces zaručený mu čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Stěžovatel vůči napadeným rozhodnutím věcně brojí argumentem nesprávného hodnocení důkazů, ke kterému mělo dojít proto, že oba obecné soudy nekriticky akceptovaly závěry obsažené ve sporném znaleckém posudku, který je dle názoru stěžovatele chybný a neodborně vyhotovený. Stěžovatel má za to, že ačkoli zavdal oběma soudům důvod blíže se vypořádat s otázkou správnosti a přesvědčivosti užitého znaleckého posudku, tyto tak neučinily. Stěžovatel namítá též stav extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními - oba obecné soudy měly při hodnocení znaleckého posudku vybočit ze zásady volného hodnocení důkazů až za úroveň soudní libovůle. Dále považuje stěžovatel napadená rozhodnutí za nepřesvědčivá a nedostatečně odůvodněná.
IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnost stěžovatele, seznámil se s obsahy napadených rozhodnutí obecných soudů a došel k závěru, že ústavní stížnost je v rozsahu, ve kterém je přípustná, zjevně neopodstatněná ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
10. Ústavní soud téměř v každém ze svých rozhodnutí zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů a není jim instančně nadřízen (čl. 91 Ústavy). Ústavní stížnost nepředstavuje řádný ani mimořádný opravný prostředek proti soudním rozhodnutím (či rozhodnutím jiných orgánů veřejné moci) a úkolem Ústavního soudu je toliko ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Řízení před Ústavním soudem není pokračováním řízení před obecnými soudy, ale zvláštním a specializovaným řízením, jehož předmětem je posouzení, zdali v předchozích řízeních nedošlo k zásahu do stěžovatelových základních práv a svobod zaručených mu ústavním pořádkem.
11. V projednávané věci je z pohledu stěžovatele klíčovou otázkou dokazování prostřednictvím znaleckého posudku a jeho následné vyhodnocení obecnými soudy, resp. zejména soudem prvního stupně. Ústavní soud dal mnohokráte ve svých rozhodnutích najevo, že zásadně není oprávněn zasahovat do procesu hodnocení důkazů ze strany obecných soudů a důvodem pro jeho výjimečný zásah může v tomto směru být pouze stav, kdy vyvozená skutková zjištění jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy, a rozhodnutí je proto hrubě nespravedlivé a věcně neudržitelné [k tomu srov. např. nálezy ze dne 30. listopadu 1995 sp. zn. III. ÚS 166/95 (N 79/4 SbNU 255) a ze dne 11. listopadu 2013 sp. zn. II. ÚS 182/02 (N 130/31 SbNU 165)]. Ústavní soud není v postavení další skutkové instance. Ústavní soud konfrontoval stěžovatelovy námitky obsažené ve stížnosti s obsahem napadených rozhodnutí a dalších podání přiložených ke stížnosti (zejm. s obsahem stěžovatelova odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně) a došel k jednoznačnému závěru, že k žádnému protiústavnímu pochybení při zjišťování skutkového stavu a hodnocením důkazů obecnými soudy nedošlo. Ve věci není patrný žádný, natož zjevný, faktický omyl či logický exces - vyhodnocení obsahu sporného znaleckého posudku má z pohledu Ústavního soudu racionální základnu. Samotné dokazování se s ohledem na okolnosti věci z pohledu ústavních maxim jeví jako rozsahem a předmětem dostatečné a soudní závěry ohledně výše náhrady za bezdůvodné obohacení nepůsobí nijak nepřiměřeně. Znalec byl soudem prvního stupně vyslechnut a své závěry opakovaně objasnil. K argumentaci stěžovatele spočívající v klasifikaci hodnotících úvah obou obecných soudů jakožto případu soudní libovůle Ústavní soud uvádí, že dlouhodobě a konzistentně prosazuje zákaz libovůle při výkladu a aplikaci práva ze strany orgánů veřejné moci, včetně obecných soudů [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 12. března 2019 sp. zn. III. ÚS 3680/17, nebo nález ze dne 15. září 2015 sp. zn. III. ÚS 1518/15 (N 167/78 SbNU 507)], nicméně projednávaná věc žádné znaky libovůle nevykazuje. Skutkový stav nebyl soudy zjišťován toliko formálně či povrchně, výsledek řízení není projevem nepřípustné libovůle, a soudy ani nevybočily při hodnocení důkazů jednotlivě a v jejich souhrnu ze zákonného rámce. Rovněž stěžovatelově výtce nedostatku přesvědčivosti a nedostatečnosti odůvodnění napadených rozhodnutí nelze přitakat. Naopak oba napadené rozsudky považuje Ústavní soud za kvalitně zpracované, logické a dostatečně podrobně odůvodněné. K otázkám namítaným stěžovatelem vůči obsahu užitého znaleckého posudku (zejm. obvyklé ceny pozemku a výše koeficientu) se soud prvního stupně výslovně věnoval na stranách 8 a 9 rozsudku soudu prvního stupně. Stejně tak se s nimi dle názoru Ústavního soudu rozumně vypořádal i odvolací soud (k obvyklé ceně pozemku se vztahují body 8 a 10 rozsudku odvolacího soudu a výši použitého koeficientu řeší bod 9 rozsudku odvolacího soudu). Oba obecné soudy v uvedených pasážích též vyložily, proč nepřihlédly k obsahu znaleckého posudku z roku 2013. Z odůvodnění obou napadených rozsudků jasně vyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. Ústavnímu soudu není zcela zřejmé, jaké bližší odůvodnění by stěžovatel u nároku tohoto typu a výše mohl od obecných soudů rozumně vyžadovat. K doplňujícím námitkám stěžovatele obsaženým ve stížnosti (např. tvrzené negativní dopady užívání pozemku vedlejší účastnicí na bonitu půdy, charakter podnikatelské činnosti vedlejší účastnice a státem garantovaná úroveň její ziskovosti, závazky ze smlouvy o smlouvě budoucí uzavřené s právním předchůdcem vedlejší účastnice) Ústavní soud uvádí, že tyto za prvé (a především) již na první pohled nevykazují ústavněprávní rozměr, za druhé jimi ani stěžovatel nepolemizuje se závěry obou obecných soudů o použitelnosti stěžovatelem rozporovaného znaleckého posudku, když tyto spíše vykreslují celkový skutkový kontext věci (a mohly by snad mít eventuálně vliv na posuzování oprávněnosti samostatných nároků stěžovatele, pokud by je stěžovatel uplatnil tak, jak se k tomuto vyjádřil již odvolací soud - viz zejm. body 11 a 12 rozsudku odvolacího soudu).
12. Ústavní stížnost je tedy zčásti nepřípustná tak, jak je vyloženo výše v bodě 5 tohoto usnesení. Ve zbytku je zřejmé, že se obecné soudy projednávanou věcí řádně zabývaly a dosažené závěry odpovídajícím způsobem odůvodnily. Skutková zjištění obecných soudů, která jsou opřena o provedené dokazování prostřednictvím stěžovatelem rozporovaného znaleckého posudku, nejeví žádné deficity v takové intenzitě, které by jej měly činit ústavně nekonformní. V postupu obecných soudů vedoucích k napadeným rozhodnutím tak nelze spatřovat porušení stěžovatelova práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Ústavní soud proto mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu v rozsahu, ve kterém je přípustná, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. února 2021
Ludvík David v. r.
předseda senátu