ECLI:CZ:US:2021:2.US.1805.21.1
sp. zn. II. ÚS 1805/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele V. H., zastoupeného Mgr. Zuzanou Candigliota, advokátkou, se sídlem Burešova 6, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2021 č. j. 30 Cdo 3608/2020-147, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 2. 2020 č. j. 16 Co 433/2019-109 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 25. 9. 2019 č. j. 29 C 547/2015-86, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 7, Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení a České republiky - Ministerstva vnitra jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a předchozí průběh řízení
1. Stěžovatel se domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze (dále také jen "odvolací soud") a Obvodního soudu pro Prahu 7 (dále také jen "prvostupňový soud"), protože jimi mělo být porušeno především jeho právo nebýt podroben špatnému zacházení dle čl. 7 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a dle čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), dále jeho právo na nedotknutelnost osoby dle čl. 7 odst. 1 Listiny, právo na ochranu zdraví dle čl. 31 Listiny, právo na soukromí dle čl. 10 Listiny a právo na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny a dle čl. 6 Úmluvy.
2. Ústavní soud z ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí a vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 7 sp. zn. 29 C 547/2015 zjistil následující. V lednu roku 2013 probíhala před budovou ministerstva práce a sociálních věcí v Praze demonstrace, jejíž průběh stěžovatel jako kameraman České televize natáčel. V průběhu demonstrace došlo v budově ministerstva k zajištění osob. Zajištěné osoby byly eskortovány do služebního vozidla policie. Za tímto účelem byla ze strany policie megafonem učiněna výzva ke vzdálení se minimálně 30 metrů od služebního vozidla (srov. videozáznam v příloze vyžádaného spisu na CD označeném "SPJ Praha 3. oddělení, Shromáždění MPSV 28. ledna 2013", konkrétně v čase 16:04:23 až 16:04:33). Při nastupování zajištěných osob do služebního vozidla dav začal opět zaplňovat vyklizený prostor, v důsledku čehož policie megafonem učinila výzvu k opuštění místa služebního zákroku pod pohrůžkou užití donucovacích prostředků (16:07:49 až 16:07:55). Následně vozidlo začalo odjíždět, nicméně do cesty mu vstoupili lidé. Policie tedy (nikoliv již megafonem) učinila výzvu k uvolnění vozovky (16:11:35) a začala vytlačovat a zajišťovat osoby, které výzvy neuposlechly. Následně učinila další výzvu, a to jménem zákona k ustoupení (16:12:11). Stěžovatel poté, zřejmě ve snaze na kameru zaznamenat vytlačování a zajišťování osob, vstoupil na silniční komunikaci před odjíždějící vozidlo a nacházel se tak mezi tímto vozidlem a kordonem policistů zajišťujícím jeho průjezd (16:12:23 a 16:12:26). O něco později se stěžovatel nacházel na okraji silniční komunikace, přistoupil k němu policista, stěžovatel se jej snažil obejít, přičemž se pohyboval ve směru ke služebnímu vozidlu, respektive před něj (viz videozáznam TV Romea veřejně dostupný na internetu a odkazovaný stěžovatelem v ústavní stížnosti). V této chvíli policista vůči stěžovateli užil donucovací prostředek, úder do levého boku, v důsledku čehož stěžovatel ustoupil na chodník. Úderem byla stěžovateli způsobena zlomenina 7. a 8. žebra vlevo.
3. Stěžovatel v únoru roku 2013 podal u Generální inspekce bezpečnostních sborů (dále "GIBS") trestní oznámení na neznámého pachatele. GIBS dospěla k závěru, že nejde o podezření z trestného činu, a věc odevzdala Krajskému ředitelství policie hlavního města Prahy ke kázeňskému projednání. K tomu nedošlo; věc byla odložena z důvodu absence důvodů pro zahájení řízení o přestupku.
4. Koncem roku 2015 se stěžovatel obrátil na prvostupňový soud s žalobou na náhradu škody dle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."). Konkrétně požadoval částku 450 000 Kč jako bolestné a ztížení společenského uplatnění a za zásah do práva na zdraví a do lidské důstojnosti a částku 50 000 Kč jako ušlý zisk. Prvostupňový soud provedl důkaz znaleckým posudkem a účastnickým výslechem stěžovatele, přičemž konstatoval, že ke zlomení stěžovatelova 7. a 8. žebra vlevo došlo bezesporu v důsledku zákroku policisty. Dále prvostupňový soud provedl důkaz videozáznamem TV Romea, z nějž zjistil, že před užitím donucovacího prostředku se policista snažil se stěžovatelem komunikovat, aby stěžovatel natáčející na kameru ustoupil na chodník, ovšem stěžovatel policistu směrem po své pravé ruce obcházel a pohyboval se ve vozovce dál od okraje chodníku. Až v tomto okamžiku policista provedl služební zákrok úderem rukavicí na levý bok stěžovatele. Podle prvostupňového soudu tak nebylo prokázáno, že by se policista dopustil nesprávného úředního postupu, jelikož policista reagoval na neuposlechnutí jeho pokynu stěžovatelem. Za této situace se uplatní ustanovení §95 odst. 1 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o policii"), podle kterého neplatí, že je stát povinen nahradit škodu způsobenou policií v souvislosti s plněním jejích úkolů, pokud se jedná o škodu způsobenou osobě, která svým protiprávním jednáním oprávněný a přiměřený zákrok vyvolala.
5. Odvolací soud rozsudek prvostupňového soudu potvrdil. Provedl důkaz videozáznamem policie a dále videozáznamem TV Romea. Z prvého zjistil, že v 16:07:55 policista s megafonem dal pokyn k opuštění místa služebního zákroku a upozornil na možnost použití násilí. V tu chvíli stál stěžovatel prakticky proti tomuto policistovi. Dále v 16:11:39 vyzývá policie k uvolnění průjezdu. V záběrech z 16:12.13 a z 16:12:26 je vidět stěžovatel, jak jako jediný pracovník médií stojí na vozovce, ostatní jsou již na chodníku. Samotný zákrok policisty vůči stěžovateli byl zachycen až na druhém videozáznamu, videozáznamu TV Romea, a to tak, jak jej popsal prvostupňový soud. Odvolací soud vzal za prokázané, že stěžovatel byl nejméně třikrát vyzván k vyklizení prostoru zásahu a tento pokyn nerespektoval. Odvolací soud dále konstatoval, že vzhledem k činnosti stěžovatele (na místě natáčel pro Českou televizi) je třeba zohlednit obecný význam nezávislých (zejména veřejnoprávních) médií pro fungování demokratického právního státu, nicméně nikdy nebylo ani tvrzeno, natož prokázáno, že policie postupovala vůči demonstrantům nezákonně, a pracovníci médií tak museli ignorovat pokyny policie, aby nezákonné zacházení s demonstranty mohli zaznamenat. Konečně odvolací soud nesouhlasil se stěžovatelem v tom, že mělo případně dojít k jeho fyzickému přemístění (vytlačení), nikoliv k úderu. Při vytlačení přes zvýšený obrubník by totiž u stěžovatele, který měl na rameni těžkou kameru, mohlo dojít k větší škodě, a to nejen na zdraví.
6. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl. Ve vztahu k částce 50 000 Kč konstatoval bagatelnost dovolání. Ohledně nároku ve výši 450 000 Kč rozhodl, že dovolání není pro absenci formulace náležitého dovolacího důvodu přípustné.
II. Argumentace účastníků řízení
7. Stěžovatel v ústavní stížnosti zejména tvrdí, že se v době zákroku policisty nacházel v dostatečné vzdálenosti od policejního vozidla a že policista k užití donucovacího prostředku přistoupil ihned, stěžovatel jej do posledního momentu neviděl. Postup policisty tak byl v rozporu s judikaturou Ústavního soudu [odkazováno především na nález sp. zn. I. ÚS 860/15 ze dne 27. 10. 2015 (N 191/79 SbNU 161)]. Dále stěžovatel uvádí, že ústavní stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele, neboť se týká problematiky policejního násilí, které není v České republice vnímáno zcela vážně a v souladu s rozhodovací praxí Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva. Konečně má stěžovatel za to, že ohledně jeho hájitelného tvrzení špatného zacházení ze strany policisty neproběhlo tzv. účinné vyšetřování.
8. K výzvě Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřily soudy, jejichž rozhodnutí byla ústavní stížností napadena. Prvostupňový soud odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí, přičemž zdůraznil, že stěžovatel byl opakovaně vyzván k vyklizení prostoru zásahu a tento pokyn nerespektoval, a to i v době, kdy ostatní zástupci médií již pokyny policie respektovali a kdy se služební vůz rozjel. Použití donucovacího prostředku v situaci, kdy stěžovatel obešel policistu bránícího mu ve vstupu do vozovky, tak bylo na místě.
9. Rovněž odvolací soud odkázal na své rozhodnutí. Dále uvedl, že si při přezkumu rozsudku prvostupňového soudu byl vědom významu věci, respektive jejího ústavněprávního rozměru a její citlivosti s ohledem na postupy mocenských orgánů v minulém režimu vůči demonstrantům. I proto byl opakován důkaz digitálním záznamem pořízeným v průběhu demonstrace a byly vzaty v úvahu závěry (patrně spíše záběry, pozn. ÚS) TV Romea. Odvolací soud poukazuje na to, že stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí odlišný skutkový stav, než jaký byl zjištěn před obecnými soudy. Bylo například prokázáno, že zákroku vůči stěžovateli předcházely opakované výzvy k vyklizení prostoru zásahu, které stěžovatel zcela ignoroval. Dle odvolacího soudu nadto stěžovatel o zasahujícím policistovi věděl, jelikož ho vědomě obcházel, a v průjezdu vozidla bránil, jelikož se pohyboval ve směru k němu.
10. Nejvyšší soud ve svém vyjádření předně uvedl, že ústavní stížnost byla podána opožděně, neboť Ústavnímu soudu došla až 7. 7. 2021, nikoliv již 6. 7. 2021, kdy končila dvouměsíční lhůta k jejímu podání, která počala běžet 6. 5. 2021. Nadto dovolání bylo v části, kde stěžovatel požadoval ušlý výdělek ve výši 50 000 Kč, objektivně nepřípustné pro bagatelnost, tedy ve vztahu k tomuto nároku byla ústavní stížnost bezesporu opožděná. Dále Nejvyšší soud uvádí, že byl při svém rozhodování vázán formulací právní otázky učiněné stěžovatelem. Stěžovatel ovšem, ač mohl a ač byl právně zastoupen, ve svém dovolání neformuloval právní otázku týkající se posouzení přiměřenosti konkrétního zákroku policisty proti stěžovateli, ale toliko právní otázku týkající se použitelnosti zásady subsidiarity v souvislosti s použitím donucovacích prostředků. Pokud jde o stěžovatelovo tvrzení stran porušení práva na účinné vyšetřování, Nejvyšší soud má za to, že nároky z něj nebyly učiněny předmětem řízení, a nemohou být tedy uplatněny ani v ústavní stížnosti. Konečně Nejvyšší soud poukazuje na to, že stěžovatel ve svém dovolání netvrdil extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, ovšem přesto v rozporu se skutkovými závěry obecných soudů tvrdil, že zákroku vůči stěžovateli nepředcházela výzva naplňující zákonné náležitosti.
11. O vyjádření byla požádána i Česká republika - Ministerstvo vnitra, coby vedlejší účastnice řízení o ústavní stížnosti. Ta ve svém vyjádření zdůraznila, že v ústavní stížnosti stěžovatel popisuje služební zákrok zasahujícího policisty odlišně od skutkových zjištění, která byla učiněna v předchozích řízeních, a jinak, než je patrno z videozáznamů, které soudy provedly jako jeden z důkazů. Konkrétně stěžovatel tvrdí, že policistu neviděl a policista jej ihned udeřil, ač je z videozáznamu zřejmé, že policista se na stěžovatele obrací opakovaně. Vedlejší účastnice zdůrazňuje, že postup policisty byl v souladu s §43 odst. 1 písm. a) a s §114 zákona o policii a že policista donucovací prostředky dle §53 zákona o policii použil zcela v souladu s judikaturou Nejvyššího správního soudu (odkazováno konkrétně na rozsudek ze dne 29. 4. 2021 č. j. 1 As 419/2020-43), neboť je použil k ochraně stanovených hodnot a situace ochranu těchto hodnot vyžadovala, jelikož byly skutečně (nikoliv potenciálně) ohroženy. V této souvislosti vedlejší účastnice připomíná, že opatření sledující ochranu zdraví či života jednotlivce i proti jeho vůli lze považovat za ústavně konformní, pokud samozřejmě nemá za důsledek vznik větší újmy, než která před uplatněním opatření jednotlivci hrozila [odkazováno na nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 11/08 ze dne 23. 9. 2008 (N 155/50 SbNU 365), bod 27, a nález sp. zn. Pl. ÚS 7/17 ze dne 27. 3. 2018 (N 55/88 SbNU 727; 81/2018 Sb.), body 168 a násl.]. Na videozáznamech je přitom patrný širší kontext zákroku vůči stěžovateli - demonstranti na policisty házeli sněhové koule, policisté se pohybovali po zledovatělé vozovce - i to, že výzva k opuštění vozovky směřovaná ke stěžovateli byla srozumitelná a slyšitelná a stěžovateli se i navzdory ní přesouval směrem k policejnímu vozidlu. Druh a způsob použití donucovacího prostředku byly v dané chvíli přiměřené jednání stěžovatele i situaci v místě zákroku.
12. Vyjádření účastníků řízení i vedlejší účastnice byla stěžovateli zaslána k replice. V té stěžovatel zejména rozporoval tvrzení účastníků týkající se skutkových okolností věci a tvrdil, že vůči němu měl být, pokud vůbec, použit mírnější donucovací prostředek.
III. Hodnocení Ústavního soudu
13. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
14. Co do částky 50 000 Kč představující tvrzený ušlý výdělek stěžovatele ovšem ústavní stížnost nebyla podána včas. Nárok na náhradu škody, tj. stěžovatelem tvrzeného ušlého zisku, a nárok na přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu, tj. za stěžovatelem tvrzené ztížení společenského uplatnění a zásah do práva na zdraví a do lidské důstojnosti, jsou dva samostatně uplatnitelné nároky, byť k jejich uplatnění dochází na základě shodných skutkových okolností (srov. §31a odst. 1 zákona o odpovědnosti státu a možnost uplatnit nárok na přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu bez ohledu na to, zda byla způsobena škoda). Rozhodná samostatnost nároků není identifikována s podřaditelností určitému vylíčení skutkových okolností, byť jsou s ním jinak rovněž spjaty, nýbrž s právní způsobilostí jejich samostatného uplatnění v soudním řízení (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2867/09 ze dne 11. 2. 2010).
15. Nejvyšší soud postupoval správně, když dovolání stěžovatele co do zmíněné částky odmítl pro nepřípustnost. Odmítnutí dovolání Nejvyšším soudem pro nepřípustnost ze zákona má pak nevyhnutelné procesní důsledky pro posouzení podmínek ústavní stížnosti v části směřující proti těm napadeným rozhodnutím, která usnesení dovolacího soudu předcházejí. Bylo-li dovolání řádně odmítnuto pro jeho objektivní nepřípustnost, nedošlo k jeho odmítnutí z důvodů závisejících na uvážení Nejvyššího soudu, neboť mu ani nebyl dán prostor pro to, aby otázku přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku "uvážil", jak to předpokládá §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu. V takovém případě nelze dovolání považovat za účinný prostředek ochrany stěžovatelových práv, neboť žádný takový již k dispozici neměl, a bylo namístě, domníval-li se stěžovatel, že prvostupňový a odvolací soud porušily jeho ústavní práva, brojit proti jejich rozhodnutím včasnou ústavní stížností. To však stěžovatel neučinil. Ústavní stížnost je proto v části směřující proti výrokům prvostupňového a odvolacího soudu týkajícím se částky 50 000 Kč návrhem podaným po lhůtě stanovené zákonem o Ústavním soudu.
16. Ve zbytku, tedy v části týkající se nároku na přiměřené zadostiučinění za tvrzenou nemajetkovou újmu stěžovatele, byla ústavní stížnost podána včas, neboť počala-li dvouměsíční lhůta k jejímu podání běžet 6. 5. 2021, nemohla skončit uplynutím dne 6. 7. 2021, jelikož na tento den spadá státní svátek. Předmětná lhůta tedy skončila uplynutím následujícího pracovního dne, tedy 7. 7. 2021 (srov. §57 odst. 2 občanského soudního řádu). Během tohoto dne však již byla ústavní stížnost podána. V této části je nicméně ústavní stížnost zjevně neopodstatněná ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
17. V projednávané věci se jedná o nárok stěžovatele na náhradu škody, která mu vznikla v důsledku užití donucovacího prostředku policistou. Tento nárok spadá pod substantivní základní právo každého na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem, zaručené čl. 36 odst. 3 Listiny. Podle ustanovení čl. 36 odst. 4 Listiny podmínky a podrobnosti upraví zákon. Tímto zákonem je zákon č. 82/1998 Sb., podle jehož §13 stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Pojem "nesprávný úřední postup" není v Listině ani v zákoně o odpovědnosti státu definován. V nálezové judikatuře Ústavního soudu je nicméně při interpretaci tohoto pojmu akcentován rozpor postupu s právní normou interpretovanou takovým způsobem, který minimalizuje zásah do základních práv jednotlivce (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 3076/20 ze dne 2. 2. 2021, bod 25).
18. Policista vůči stěžovateli postupoval podle §53 zákona o policii, který stanoví obecné podmínky pro použití donucovacího prostředku. Pro ústavně konformní výklad tohoto ustanovení je relevantní nálezová judikatura Ústavního soudu, dle níž je nutno zkoumat jak to, zda bylo užití donucovacího prostředku odůvodněné, tak i to, zda byla použitá síla "nezbytně nutná", a tedy přiměřená, respektive zda nebylo myslitelné užít mírnější donucovací prostředky (srov. výše citovaný nález sp. zn. I. ÚS 860/15, body 73 a 74). V této souvislosti jsou relevantní skutkové závěry učiněné v konkrétní věci, které musí mít dostatečnou oporu v provedeném dokazování [srov. nález sp. zn. IV. ÚS 3973/13 ze dne 25. 2. 2016 (N 36/80 SbNU 457), bod 18]. Ústavní soud dal ve svých rozhodnutích již mnohokrát najevo, že zásadně není oprávněn zasahovat do procesu hodnocení důkazů; důvodem k jeho zásahu v tomto ohledu je především až stav, kdy hodnocení důkazů a přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu, pokud vyvozená skutková zjištění jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy [srov. například nález sp. zn. III. ÚS 166/95 ze dne 30. 11. 1995 (N 79/4 SbNU 255)], takže výsledek dokazování se jeví jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný.
19. Taková situace ovšem v projednávaném případě nenastala. Na základě obou videozáznamů, na jejichž základě obecné soudy dospěly k závěru o splnění podmínky nezbytnosti (přiměřenosti) užití konkrétního donucovacího prostředku vůči stěžovateli, nelze shledat vykročení z mezí ústavnosti v procesu dokazování a ve skutkových zjištěních učiněných obecnými soudy. Jak je popsáno v bodě 2 tohoto usnesení, z videozáznamů je patrné, že stěžovatel v určitou chvíli stál přímo před policejním vozidlem, ačkoliv policie předtím opakovaně učinila výzvu k ustoupení z vozovky. Rovněž je patrné, že o policistovi, který následně vůči stěžovateli použil donucovací prostředek, stěžovatel věděl, jelikož v reakci na přistoupení policisty k jeho osobě učinil několik úkroků, a to směrem dále od obrubníkem ohrazeného chodníku. S ohledem na právě uvedené Ústavní soud skutková zjištění obecných soudů nepovažuje za nijak excesivní. Z rozhodnutí odvolacího soudu a z vyjádření všech obecných soudů i vedlejší účastnice je nadto patrné, že si tyto orgány uvědomují závažnost užití donucovacích prostředků vůči kameramanovi, jehož cílem bylo zaznamenat demonstraci a jednání policie v jejím průběhu, a že žádný z nich nepovažuje násilí užívané policií za a priori akceptovatelné.
20. Konečně pro úplnost Ústavní soud konstatuje, že tvrzení stran porušení práva nebýt podroben špatnému zacházení dle čl. 7 odst. 2 Listiny a dle čl. 3 Úmluvy s ohledem na neprovedení tzv. účinného vyšetřování by bylo uplatnitelné v ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutí GIBS (samozřejmě po vyčerpání dostupných prostředků nápravy, srov. výše citovaný nález sp. zn. I. ÚS 860/15, bod 51), případně proti rozhodnutí obecných soudů o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem [srov. nález sp. zn. II. ÚS 1398/17 ze dne 17. 10. 2017 (N 191/87 SbNU 155)]. Takovou stížností však projednávané podání stěžovatele není, a proto se jeho argumentace v tomto směru míjí s předmětem řízení.
21. Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost částečně odmítl jako návrh opožděný podle §43 odst. 1 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů a částečně jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) citovaného zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. listopadu 2021
Ludvík David, v. r.
předseda senátu