ECLI:CZ:US:2021:2.US.1818.21.1
sp. zn. II. ÚS 1818/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky J. S., zastoupené Mgr. Janem Chmelíkem, advokátem se sídlem Mírové náměstí 103/27, Ústí nad Labem, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 5 Tdo 86/2021-1396 ze dne 25. 2. 2021, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 5 To 14/2019-1264 ze dne 4. 6. 2019 a rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Labem č. j. 62 T 67/2015-1057 ze dne 5. 6. 2018, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a dosavadní průběh řízení
1. Proti stěžovatelce a jejímu manželovi bylo vedeno trestní řízení, ve kterém byli rozsudkem okresního soudu odsouzeni za přečin poškození věřitele podle §222 odst. 1 písm. a) a odst. 3 písm. a) a b) trestního zákoníku, přičemž stěžovatelka jej měla spáchat ve formě účastenství ve smyslu §24 odst. 1 písm. c) téhož zákona a byla odsouzena k trestu odnětí svobody v délce jednoho roku s podmíněným odkladem na dva roky a k přiměřené povinnosti, aby ve zkušební době podmíněného odsouzení podle svých sil uhradila škodu, která byla trestným činem způsobena. Okresní soud u stěžovatelky přihlédl k tomu, že byla doposud trestně bezúhonná, a že v celé věci byla "figurkou" svého manžela. Podle okresního soudu stěžovatelka a její manžel v přímém úmyslu vyhnout se úhradě splatné pohledávky způsobili věřiteli škodu převyšující 500 tisíc Kč, když bezprostředně po zesplatnění zmíněné pohledávky převedli bezplatně tři bytové jednotky ze svého vlastnictví na matku stěžovatelky.
2. Okresní soud dovodil úmysl stěžovatelky z toho, že existenci a výši manželova směnečného rukojemství vzala na vědomí prohlášením manželky avalisty (bod 22 rozsudku), dále že její otec byl tím, kdo převzal do vlastních rukou výzvu k zaplacení pohledávky, a dle názoru soudu tedy bylo vyloučeno, aby za takové situace nebyla se situací seznámena, a nakonec pak soud konstatoval, že na matku stěžovatelky byly nemovitosti účelově převedeny projevem vůle manželů, a to pouhé dva dny po doručení výzvy.
3. Proti rozsudku podali oba manželé i poškozený odvolání. V něm stěžovatelka mimo jiné prvostupňovému soudu vytýkala nesprávnost skutkových závěrů stran naplnění subjektivní stránky trestného činu.
4. Krajský soud se ve svém rozsudku ztotožnil s argumentací soudu okresního a rozsáhleji znovu vysvětlil, proč podle něj tyto důkazy prokazují účelovost převodů nemovitostí a tudíž úmysl stěžovatelky vyhnout se uspokojení věřitele. Dále zmíněné argumenty doplnil dalším dokazováním a poukazem na špatné majetkové poměry manželů, přičemž jedinými cennými věcmi v jejich vlastnictví byly předmětné nemovitosti, což má vyvracet stěžovatelčino tvrzení ohledně absence subjektivní stránky trestného činu - podle krajského soudu musela vědět, že jiný majetek, kterým by věřitele uspokojili, v jejich vlastnictví není, a zároveň si musela být vědoma, že v situaci, když ona sama je bez příjmů, příjmy manžela jsou minimální a společně splácejí dva úvěry, jejich majetek není zdaleka dostačující k uhrazení pohledávky. Špatná situace společnosti, za jejíž dluh manžel stěžovatelky ručil, a která mu přestala právě kvůli stavu svých financí vyplácet mzdu, jí musela podle krajského soudu být zřejmá, neboť se tato musela projevit ve společném rozpočtu. Nakonec krajský soud napadený rozsudek zrušil a znovu rozhodl téměř shodně s rozdílem napravení nepřesnosti v převodu spoluvlastnického podílu u jedné z bytových jednotek a také s tím, že uložil stěžovatelce povinnost zaplatit na náhradě škody 823 940,43 Kč. Proti rozsudku podala stěžovatelka dovolání, v němž tvrdila, že soudy se nevypořádaly se subjektivní stránkou účastenství na přečinu a že nebraly v potaz její zdravotní stav.
5. Nejvyšší soud dovolání usnesením odmítl jako podané z jiných než zákonem stanovených důvodů. Nadto neuznal tvrzení stěžovatelky, že vypořádání se se subjektivní stránkou účastenství na přečinu bylo nedostatečné a znovu vyjmenoval a vysvětlil nejrelevantnější skutkové okolnosti toto prokazující. Ohledně námitky zdravotního stavu stěžovatelky Nejvyšší soud uvedl, že její jednání nedává prostor možným pochybám o duševním zdraví, což podle něj ostatně podporuje i fakt, že v dřívějším řízení obhajobou nebyla tato námitka vznesena, a že stěžovatelka figuruje jako jednatelka ve dvou společnostech, které sídlí na adrese jedné z předmětných nemovitostí, přičemž na jednu z nich byly dvě dotčené nemovitosti převedeny.
II. Argumentace stěžovatelky
6. V ústavní stížnosti, kterou jsou napadána výslovně rozsudky okresního a krajského soudu, implicitně pak i usnesení Nejvyššího soudu, se stěžovatelka dovolává vyslovení porušení svých základních práv, konkrétně práva na spravedlivý proces a na obhajobu, přičemž se odkazuje na čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále "Úmluva"), čl. 39 Listiny a články 4, 90 a 95 odst. 1 Ústavy. Obecné soudy se dle stěžovatelky nezabývaly individuálními okolnostmi jejího případu - neobstaraly důkazy proti ní a nevyvrátily její námitky v odůvodnění rozhodnutí.
7. Stěžovatelka tvrdí, že soudy určily v jejím případě subjektivní stránku trestného činu v rozporu s provedenými důkazy, potažmo že hodnotily důkazy svědčící proti jejímu manželovi bez dalšího jako svědčící také proti ní, případně, že jako důkaz jejího úmyslu používaly pouze ničím nepodložené úvahy a předpoklady. Mělo tak dojít k extrémnímu rozporu mezi provedenými důkazy a z nich dovozenými skutečnostmi. Dále stěžovatelka namítá, že soudy při hodnocení toho, zda byla s celou situací okolo převodu bytových jednotek obeznámena, nevzaly v úvahu její špatný psychický stav (silné deprese) a na něj navázanou snahu rodiny chránit ji před zprávami negativního charakteru. Mimo to v rámci ústavní stížnosti polemizuje s úvahami obecných soudů stran několika konkrétních důkazů.
III. Hodnocení Ústavního soudu
8. Ústavní soud úvodem konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti, nikoliv "běžné" zákonnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a do jejich rozhodovací činnosti může zasáhnout jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva nebo svobody. V projednávaném případě takové porušení shledáno nebylo.
9. Ústavní soud ustáleně judikuje, že jedním z principů představujících neopominutelnou součást práva na spravedlivý proces a vylučujících libovůli při rozhodování je nezbytná návaznost mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. V případě, že jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat rozporné s čl. 36 odst. 1 Listiny. Stejně tak nutno považovat za rozpor s principy řádného a spravedlivého procesu situaci, jsou-li v soudním rozhodování skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy. Ústavní soud ve své judikatuře k právu na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny stojí na stanovisku, že důvodem k jeho zásahu je až stav, kdy soudy očividně a neodůvodněně vybočily ze zákonných standardů dokazování, nebo jestliže hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu (vnitřního rozporu), případně jsou založeny na zcela neúplném (nedostatečném) dokazování [např. nález sp. zn. III. ÚS 2480/20 ze dne 16. 3. 2021, bod 51; nález sp. zn. II. ÚS 1113/16 ze dne 29. 11. 2016 (N 228/83 SbNU 559), body 16 a 17; nález sp. zn. II. ÚS 539/02 ze dne 28. 6. 2005 (N 131/37 SbNU 653) a další]. K tomu však v nyní projednávaném případě, jak bude poukázáno níže, nedošlo.
10. S tvrzením stěžovatelky, že v rozhodnutích obecných soudů jsou v extrémním rozporu skutková zjištění s provedenými důkazy a byl ignorován její psychický stav, což mělo vést k nespravedlivému rozhodnutí ve smyslu porušení práva na spravedlivý proces a práva na obhajobu, se Ústavní soud neztotožnil, neboť dle jeho názoru se obecné soudy, obzvláště krajský a Nejvyšší, opakovaně a dostatečně vypořádaly s námitkami stěžovatelky ohledně prokázání subjektivní stránky trestného činu ve vztahu k ní. Námitka týkající se duševního zdraví byla taktéž dostatečně vypořádána, a to v usnesení Nejvyššího soudu (viz bod 5).
11. Co se týče polemiky stěžovatelky s úvahami obecných soudů ohledně některých obecných důkazů, Ústavní soud není, vyjma extrémních případů, povolán zasahovat do hodnocení důkazů obecnými soudy. Zákon ani Ústava nepředepisují soudu, jaký důkazní prostředek má k prokázání které skutečnosti zvolit [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 881/08 ze dne 6. 8. 2008 (N 137/50 SbNU 211)] a jakou důkazní sílu má jednotlivým důkazům připsat [srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 859/13 ze dne 13. 3. 2014 (U 4/72 SbNU 575)], přičemž soud je oprávněn a zároveň povinen hodnotit důkazy podle svého vnitřního přesvědčení (byť v rámci určitých hranic), a to jak jednotlivě, tak ve vzájemné souvislosti [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 1677/13 ze dne 23. 10. 2014 (N 195/75 SbNU 197), bod 29; či nález sp. zn. I. ÚS 455/05 ze dne 24. 11. 2005 (N 210/39 SbNU 239)].
12. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. srpna 2021
Ludvík David, v. r.
předseda senátu