ECLI:CZ:US:2021:2.US.189.21.1
sp. zn. II. ÚS 189/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Ludvíka Davida (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1/ E. Š. M., 2/ nezl. A. M. a 3/ nezl. A. M., právně zastoupených JUDr. Ondřejem Čechem, Ph.D., advokátem se sídlem Dlouhá 705/16, Praha 1, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 16. 10. 2020 č. j. 31 Nc 1314/2020-1366, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností stěžovatelé napadli v záhlaví tohoto usnesení uvedená rozhodnutí, kterými nebylo vyhověno jejich návrhu na změnu místní příslušnosti v průběhu řízení ve věci péče o nezletilé děti. Tím mělo být zasaženo do jejich práva na soukromý a rodinný život, které je zaručeno čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny. Dále namítají rovněž porušení čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte.
2. Usnesením Okresního soudu v Opavě ze dne 8. 6. 2020 č. j. 14 P 158/2013-1360 přenesl Okresní soud v Opavě svou příslušnost na Okresní soud v Berouně. Okresní soud v Berouně vyslovil nesouhlas s přenesením příslušnosti a v souladu s ustanovením §5 zákona č. 292/2013 Sb., zákona o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, předložil věc k rozhodnutí Krajskému soudu v Praze jakožto soudu nadřízenému. Napadeným usnesením rozhodl Krajský soud v Praze o důvodnosti nesouhlasu Okresního soudu v Berouně s přenesením příslušnosti ve věci vedené u Okresního soudu v Opavě pod spisovou značkou 14 P 158/2013.
3. Základní důvod porušení svých ústavně garantovaných práv stěžovatelé spatřují v tom, že napadené usnesení neodpovídá zcela zájmům nezletilých dětí. Okresní soud v Opavě je vzdálen několik set kilometrů od bydliště stěžovatele 2 a stěžovatele 3, a přímé seznámení se soudu s jejich stanovisky je prakticky vyloučeno. Napadené rozhodnutí podle stěžovatelů indikuje zjevně formalistický přístup Krajského soudu v Praze a snahu vyhovět Okresnímu soudu v Berouně stran jeho nesouhlasu s přenesením příslušnosti, jehož důvod spatřuje pouze v rozsahu soudního spisu ve věci sp. zn. 14 P 158/2013, kdy tento spis čítá dle Okresního soudu v Berouně téměř 1500 stran.
4. Bližší obsah napadených rozhodnutí, jakož ani průběh řízení, které jejich vydání předcházelo, není třeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak napadená rozhodnutí, tak průběh procesu jsou účastníkům řízení známy.
5. Ústavní soud ve věci po procesní stránce vycházel ze závěru, že se v daném případě nejedná o situaci možné kolize mezi zájmy rodiče jako stěžovatelky 1/ a nezletilých dětí jako stěžovatelů 2/ a 3/), neboť ústavní stížností je napadeno toliko procesní rozhodnutí soudu. Proto Ústavní soud konstatuje, že lze připustit podání ústavní stížnosti první stěžovatelkou nejen jménem svým, ale i jménem nezletilých stěžovatelů, s tím, že těmto nebylo třeba pro řízení před Ústavním soudem jmenovat opatrovníka, a to s ohledem na níže odůvodněný závěr o zjevné opodstatněnosti posuzované ústavní stížnosti, který by ani jmenování opatrovníka nezletilým stěžovatelům nebylo nijak způsobilé zvrátit. Ustanovení opatrovníka pro řízení před Ústavním soudem by tak bylo pouhým formalismem, který by pouze prodloužil řízení (blíže k problematice opatrovníka viz usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1438/20).
6. Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak je nutno připomenout, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter. Tak tomu je i v daném případě.
7. Ústavní soud dále považuje za nutné zdůraznit, že sám poskytuje ochranu ústavně zaručeným právům a svobodám až tehdy, když ji nemůže poskytnout jiný orgán veřejné moci. Z toho důvodu je třeba vycházet ze zásady, že ústavní stížností by měla být napadána konečná a pravomocná meritorní rozhodnutí, nikoli však dílčí procesní rozhodnutí, i když jsou sama o sobě pravomocná, tedy přestože proti nim byly všechny dostupné opravné prostředky vyčerpány, pokud právní řád takové prostředky vůbec předvídá (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 292/05 ze dne 29. 9. 2005 (U 23/38 SbNU 587). Z tohoto pravidla činí Ústavní soud výjimky, na základě nichž lze napadnout i pravomocné rozhodnutí, které toliko uzavírá určitou část řízení nebo které řeší jistou procesní otázku, ačkoli řízení ve věci samé ještě neskončilo.
8. Opatrovnické řízení je obecně ovládáno zásadou perpetuatio fori, pro určení místní příslušnosti jsou tedy po celou jeho dobu určující okolnosti, které zde byly v době jeho zahájení. Nicméně s ohledem na zájem dítěte soud může (nikoli musí) přenést místní příslušnost soudu na jiný věcně příslušný soud. Rozhodným hlediskem pro přenesení příslušnosti na jiný soud je zájem dítěte uvažovaný především ve vztahu ke konkrétnímu řízení. Je nutno vycházet především z místa bydliště dítěte a zároveň zjišťovat, zdali zájem dítěte výjimečně neodůvodňuje, aby bylo řízení nadále vedeno u původního soudu.
9. Posuzovanou ústavní stížností stěžovatelé brojí proti rozhodnutí obecných soudů, jimiž nebyla přenesena příslušnost z místně příslušného okresního soudu na soud jiný. Jak plyne z výše uvedeného, Ústavnímu soudu nepřísluší hodnotit správnost daného posouzení, nýbrž jeho ústavní konformitu, zde konkrétně zda daný postup nenese prvky libovůle, resp. nejsou-li příslušné (skutkové či právní) závěry vadné natolik, že je lze označit za "extrémní". K takovému závěru však nedospěl, neboť jak patrno z odůvodnění napadeného usnesení, odvolací soud se otázkou příslušnosti dostatečně zabýval, když konstatoval, že pro změnu příslušnosti není důvod i přes vzdálené bydliště nezletilých, neboť věc byla zahájena u místně příslušného soudu, který za dobu vedení řízení shromáždil stovky stran spisového materiálu, seznámil se s faktickou situací rodiny a je tudíž způsobilý k rychlejšímu vydání meritorního rozhodnutí, které je v zájmu nezletilých.
10. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí dále vyplývá, že odvolací soud příslušné právní normy interpretoval a aplikoval ústavně konformním způsobem, rozvedl, jakými úvahami se při svém rozhodování řídil, a své rozhodnutí také srozumitelně a přezkoumatelným způsobem odůvodnil. Jeho rozhodnutí tak nelze hodnotit jako svévolné a odůvodňující nutnost zásahu Ústavního soudu. Ústavní soud má také za to, že dostatečně přihlížel i k nejlepšímu zájmu dětí, neboť v řízení o péči o děti je v těchto dětí především rychlé rozhodnutí ve věci, kterému by jistě neprospělo přenesení věci na jiný soud, poté co bylo ve věci provedeno již rozsáhlé dokazování.
11. Protože Ústavní soud neshledal, že by napadeným rozhodnutími došlo k porušení základních práv stěžovatelů, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. února 2021
Ludvík David, v. r.
předseda senátu