ECLI:CZ:US:2020:2.US.1438.20.1
sp. zn. II. ÚS 1438/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky) a soudců Ludvíka Davida a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelů 1) I. Ž. a 2) nezletilého J. Ž., zastoupeného zákonnou zástupkyní I. Ž. (matkou), obou právně zastoupených Mgr. Miroslavem Burgetem, advokátem, se sídlem Aloise Krále 2640/10, Prostějov, proti rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 17 Co 69/2019-307 ze dne 11. 2. 2020, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí Krajského soudu v Brně v části výroku I. týkající se dlužného výživného. Podle stěžovatelů bylo tímto rozhodnutím porušeno jejich základní právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a dále ochrana rodiny a rodičovství zakotvená v čl. 32 odst. 1 a 4 Listiny.
2. Krajský soud rozhodoval jako soud odvolací v řízení o úpravě poměrů k nezletilým dětem pro dobu před i po rozvodu manželství rodičů; v řízení bylo rozhodováno o nezletilém stěžovateli a o jeho sestře. První stěžovatelka je matka obou nezletilých. Okresní soud v Prostějově, jako soud prvního stupně, rozsudkem č. j. 0 Nc 7922/2017-158, 12 P a Nc 338/2017, 12 P a Nc 339/2017 ze dne 9. 11. 2018 svěřil obě nezletilé děti do péče první stěžovatelky (matky) a otce zavázal platit na ně výživné k rukám matky, a to od 15. 9. 2017 v částce 500 Kč na každého z nezletilých, od 1. 1. 2018 v částce 1000 Kč na nezletilého stěžovatele a od 1. 11. 2018 v částce 3300 Kč na nezletilou dceru a v částce 2700 Kč na nezletilého stěžovatele (výrok I.); dlužné výživné za období od 15. 9. 2017 do 31. 10. 2018 na nezletilou dceru ve výši 6750 Kč a na nezletilého stěžovatele ve výši 11 750 Kč byl otec zavázán zaplatit nejpozději do tří měsíců od právní moci tohoto výroku rozsudku (výrok I.). Dále byly obě nezletilé děti svěřeny do péče matky pro dobu po rozvodu a otci bylo stanoveno výživné ode dne právní moci rozsudku o rozvodu manželství ve výši 3300 Kč na nezletilou dceru a ve výši 2700 Kč na nezletilého stěžovatele (výrok II.); byl upraven styk otce s nezletilými (výrok III.) a rozhodnuto o nákladech řízení (výrok IV.).
3. Proti rozsudku okresního soudu v rozsahu výroků I., II., a III. vyjma částí týkajících se svěření nezletilého stěžovatele pro dobu do i po rozvodu manželství rodičů do péče matky, podal otec odvolání, o němž rozhodl Krajský soud v Brně ústavní stížností napadeným rozsudkem č. j. 17 Co 69/2019-307 ze dne 11. 2. 2020. Krajský soud změnil rozsudek okresního soudu ve výroku I. v částech týkajících se péče o nezletilou dceru a běžného výživného na ni, běžného výživného na nezletilého stěžovatele a dlužného výživného pro dobu do rozvodu manželství (výrok I. rozsudku krajského soudu). Konkrétně krajský soud nezletilou dceru svěřil pro dobu do rozvodu manželství rodičů do péče otce a první stěžovatelku zavázal přispívat na její výživu od 1. 1. 2020 částkou 1500 Kč měsíčně; pro dobu do 31. 12. 2019 první stěžovatelce výživné pro nezletilou dceru nestanovil; otce zavázal pro dobu do rozvodu manželství rodičů přispívat na výživu nezletilého stěžovatele od 1. 1. 2020 částkou 3500 Kč měsíčně; pro dobu do 31. 12. 2019 mu výživné na nezletilého stěžovatele nestanovil; a ohledně dlužného výživného za dobu 1. 1. 2020 do 29. 2. 2020 zavázal otce zaplatit částku 7000 Kč pro nezletilého stěžovatele a první stěžovatelku částku 3000 Kč pro nezletilou dceru. Dále krajský soud změnil rozsudek okresního soudu ve výroku II. v částech ohledně péče o nezletilou dceru a běžného výživného pro obě nezletilé děti pro dobu po rozvodu (výrok II. rozsudku krajského soudu), přitom pro tuto dobu svěřil nezletilou dceru do péče otce a první stěžovatelce stanovil povinnost přispívat na její výživu částkou 1500 Kč měsíčně, otce pak zavázal přispívat na výživu nezletilého stěžovatele částkou 3500 Kč měsíčně. Krajský soud změnil též výrok III. rozsudku okresního soudu co do styku obou nezletilých dětí s rodiči (výrok III. rozsudku krajského soudu) a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výrok IV. rozsudku krajského soudu).
4. Krajský soud takto rozhodl po doplnění dokazování, zejména se zaměřením na aktuální osobní a majetkové poměry účastníků řízení. V otázce péče o nezletilou dceru oba rodiče v průběhu řízení dospěli k souhlasnému stanovisku, shodujícímu se i s přáním nezletilé, a v souladu s ním při zohlednění aktuální situace v rodině krajský soud rozhodl o svěření nezletilé dcery pro dobu do i po rozvodu manželství rodičů do péče otce. V návaznosti na to a s ohledem na závěr krajského soudu o tom, že vyživovací povinnost k oběma nezletilým dětem si oba rodiče do konce roku 2019 splnili (děti sice pobývaly o něco delší dobu u matky, otec však matce na jejich výživu zčásti přispíval, jak vyplývá i z rozhodnutí okresního soudu), nebyla ani jednomu z rodičů stanovena povinnost přispívat na výživu nezletilých dětí pro dobu do konce roku 2019, ale až počínaje lednem 2020. Částky výživného byly stanoveny při zohlednění odůvodněných potřeb dětí a zjištěných majetkových poměrů, schopností a možností rodičů.
5. Stěžovatelé brojí proti výroku I. rozsudku krajského soudu, a to konkrétně v části, jíž nebylo otci stanoveno výživné na nezletilého stěžovatele pro dobu do 31. 12. 2019, a v části, jíž byl změněn rozsudek okresního soudu ve výroku I. ohledně dlužného výživného tak, že bylo nově stanoveno dlužné výživné, a to za dobu od 1. 1. 2020 do 29. 2. 2020 pro nezletilého stěžovatele ve výši 7000 Kč, které je povinen zaplatit otec, a pro nezletilou dceru ve výši 3000 Kč, které je povinna zaplatit první stěžovatelka.
6. Stěžovatelé úvodem odůvodňují, že v daném případě může být ústavní stížnost podána jak matkou (první stěžovatelka), tak nezletilým dítětem zastoupeným matkou (druhý, nezletilý stěžovatel), neboť jejich zájmy zde nejsou v kolizi. K věci samé pak namítají, že závěr krajského soudu, že vyživovací povinnosti obou rodičů do konce roku 2019 byly splněny, pročež není důvod za tuto dobu stanovovat výživné, respektive dlužné výživné, nemá podklad v dokazování před soudem prvního stupně ani před krajským soudem. Podíl otce na péči o děti a úhradě jejich nákladů rozhodně nebyl takový, aby zcela pokryl jeho vyživovací povinnost k dětem. Stěžovatelé poukazují na to, že okresní soud dospěl k opačnému závěru a otci určité, byť nízké výživné stanovil (pro období od září 2017 do října 2018, o němž rozhodoval), což pečlivě a podrobně odůvodnil; s jeho odůvodněním se však krajský soud nijak nevypořádal, dokonce na něj při vyvození zcela jiných závěrů odkázal. Závěry krajského soudu jsou neodůvodněné, paušální, nepřípustně zjednodušující a jeho rozhodnutí nepřezkoumatelné; nestanovení výživného pro období od listopadu 2018 do konce roku 2019 pak není opřeno o vůbec žádné důvody. Napadené rozhodnutí je též v rozporu se zákonnými kritérii pro určení výživného i v rozporu se zájmy nezletilých dětí. Po celou dobu byly obě nezletilé převážně v péči první stěžovatelky, jejíž příjmy byly navíc nižší než příjmy otce. Rozdílnost majetkových poměrů rodičů ostatně zohlednil i krajský soud, ale jen při určení běžného výživného od roku 2020, nikoli při určení výživného za dobu předchozí, což jeho rozhodnutí činí rovněž vnitřně rozporným. Mimoto i otec sám ve svém odvolání navrhoval, aby mu na nezletilého stěžovatele bylo stanoveno výživné ve výši 500 Kč do konce roku 2017 a ve výši 1000 Kč od roku 2018. Stěžovatelé dále podrobně popisují, v jakých obdobích byly děti v péči kterého z rodičů a jakými částkami otce přispěl na jejich výživu první stěžovatelce.
7. Ústavní soud se nejprve zkoumal, zda jsou v daném případě splněny všechny formální předpoklady pro projednání podané ústavní stížnosti. V tomto ohledu bylo třeba blíže se zabývat zejména skutečností, že nezletilý stěžovatel byl při podání ústavní stížnosti zastoupen první stěžovatelkou coby zákonnou zástupkyní.
8. Dle §892 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů nemůže rodič dítě zastoupit, jestliže by mohlo dojít ke střetu zájmů mezi ním a dítětem nebo mezi dětmi týchž rodičů; v takovém případě jmenuje soud dítěti opatrovníka. Dle §469 odst. 1 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů je dítě v řízení ve věcech soudu péče o nezletilé zastoupeno opatrovníkem, kterého soud pro řízení jmenuje; opatrovníkem soud jmenuje zpravidla orgán sociálně-právní ochrany dětí.
9. Ústavní soud se v minulosti opakovaně věnoval problematice procesního zastoupení nezletilých stěžovatelů jejich rodiči, respektive zákonnými zástupci v řízení o ústavní stížnosti. Jak vyplývá z jeho rozhodovací praxe, rodič (zákonný zástupce) je oprávněn jednat za nezletilé dítě v řízení před Ústavním soudem, a tedy i podat za něj ústavní stížnost, pouze v situaci, kdy mezi nimi nehrozí střet zájmů [viz např. nález sp. zn. I. ÚS 3304/13 ze dne 19. 2. 2014 (N 18/72 SbNU 217), bod 28; nález sp. zn. II. ÚS 485/10 ze dne 13. 4. 2010 (N 82/57 SbNU 93), bod 11; všechna rozhodnutí Ústavního soudu citovaná v tomto usnesení jsou dostupná též z https://nalus.usoud.cz]. Naopak v případě možné kolize mezi zájmy rodiče a nezletilého dítěte není tento rodič oprávněn jednat za své dítě ani před Ústavním soudem (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 2900/16 ze dne 5. 10. 2016 či usnesení sp. zn. II. ÚS 455/19 ze dne 13. 9. 2019, bod 11). Ústavní soud zvlášť zdůraznil, že v řízení o ústavní stížnosti proti rozhodnutí soudu o péči o nezletilé dítě je nutné zásadně vyloučit postup, kdy rodič nesouhlasící s takovým rozhodnutím podá ústavní stížnost nejen za sebe, ale i za dotčené nezletilé dítě (jako jeho zákonný zástupce), neboť tím může dojít ke střetu mezi jejich zájmy (viz usnesení sp. zn. I. ÚS 2900/16, citované výše). V případech možné kolize mezi zájmy rodiče a nezletilého dítěte lze přitom dále rozlišit dvě možné situace. Pokud jsou zájmy rodiče a zájmy nezletilého dítěte, za nějž onen rodič podává ústavní stížnost (zplnomocňuje k tomu advokáta), ve zřejmém rozporu, pak je namístě vůbec nepřipustit, aby rodič mohl byť i jen podat ústavní stížnost jménem dítěte k Ústavnímu soudu, tedy iniciovat řízení jménem dítěte - s případnou ústavní stížností takto podanou je pak třeba naložit podle toho, tj. jako s podanou nikoli samotným nezletilým dítětem (za nějž rodič není oprávněn v tomto ohledu jednat). Takový postup rodiče ostatně může spíše naznačovat, že jde o pouhou procesní taktiku daného rodiče, který tímto způsobem brojí proti rozhodnutí, s nímž sám nesouhlasí, a fakticky toliko využívá nezletilé dítě k prosazování vlastních zájmů (srov. k tomu usnesení sp. zn. I. ÚS 412/17 ze dne 21. 2. 2017, bod 6; či usnesení sp. zn. II. ÚS 455/19, citované výše, bod 14). Od toho lze ovšem odlišit situace, kdy sice existuje možnost kolize mezi zájmy rodiče a nezletilého dítěte, ovšem rozpor mezi jejich zájmy není (tak) zjevný. V takovém případě lze připustit, aby rodič inicioval řízení o ústavní stížnosti jménem dítěte, tj. aby za něj podal ústavní stížnost; nicméně pro další řízení před Ústavním soudem a vlastní projednání ústavní stížnosti je třeba nezletilému dítěti jmenovat kolizního opatrovníka. Výjimku tvoří situace, kdy je zjevné, že podanou ústavní stížnost je třeba z jiných důvodů odmítnout (zejména pro opožděnost, nepříslušnost Ústavního soudu k jejímu projednání, nepřípustnost či zjevnou neopodstatněnost) - tehdy Ústavní soud nepovažuje za potřebné jmenovat nezletilému stěžovateli opatrovníka, neboť jmenování opatrovníka by nebylo nijak způsobilé zvrátit závěr o takovém důvodu odmítnutí ústavní stížnosti, a jeho povolání pro řízení před Ústavním soudem by tak bylo pouhým formalismem (viz např. usnesení sp. zn. II. ÚS 869/17 ze dne 2. 5. 2017, bod 9; usnesení sp. zn. I. ÚS 2855/18 ze dne 11. 12. 2018; či obdobně usnesení sp. zn. III. ÚS 2235/13 ze dne 8. 8. 2013).
10. Pro úplnost je pak třeba k problematice ústavních stížností nezletilých stěžovatelů doplnit, že v případě kolize zájmů mezi rodičem a dítětem je oprávněn podat ústavní stížnost jménem dítěte i obecným soudem jmenovaný kolizní opatrovník; pro další řízení o ústavní stížnosti pak Ústavní soud pravidelně nezletilému jmenuje opatrovníka, oprávněného jej zastupovat v řízení před Ústavním soudem [srov. zejména nález sp. zn. II. ÚS 2866/17 ze dne 28. 2. 2018 (N 39/88 SbNU 535), body 30-35; usnesení sp. zn. I. ÚS 735/18 ze dne 11. 12. 2018, bod 35; či usnesení sp. zn. I. ÚS 3444/16 ze dne 9. 11. 2016, bod 7;. Krom toho není vyloučeno ani podání ústavní stížnosti samotným dítětem, pokud již dosáhlo takové rozumové a citové vyspělosti, že je schopno se samostatně vyjadřovat k předmětu řízení, a tedy i podat ústavní stížnost svým jménem (viz usnesení sp. zn. I. ÚS 1629/16 ze dne 2. 8. 2016, bod 10; či usnesení sp. zn. I. ÚS 412/17 ze dne 21. 2. 2017, bod 5).
11. V projednávaném případě bylo řízení před obecnými soudy vedeno o úpravu poměrů k nezletilým dětem pro dobu před rozvodem manželství rodičů i po něm; nezletilý stěžovatel i jeho nezletilá sestra byli v řízení zastoupeni Statutárním městem Prostějov jako kolizním opatrovníkem. Ústavní stížností je ovšem napadeno toliko rozhodnutí krajského soudu v otázce výživného pro obě nezletilé děti pro dobu předcházející vydání rozsudku krajského soudu. V daném případě se tak jedná o situaci možné kolize mezi zájmy rodiče (první stěžovatelky) a nezletilého dítěte (nezletilého stěžovatele), ovšem rozpor mezi jejich zájmy není zjevný (v ústavní stížnosti je kritizováno, že otci nebylo stanoveno dostatečné výživné na obě děti). Proto Ústavní soud uzavírá, že lze připustit podání ústavní stížnosti první stěžovatelkou nejen jménem svým, ale i jménem nezletilého stěžovatele, s tím, že nezletilému stěžovateli by pro další řízení před Ústavním soudem bylo třeba jmenovat opatrovníka. V daném případě však Ústavní soud nepovažoval tento krok za potřebný, a to s ohledem na níže odůvodněný závěr o zjevné opodstatněnosti posuzované ústavní stížnosti, který by ani jmenování opatrovníka nezletilému stěžovateli nebylo nijak způsobilé zvrátit, a povolání opatrovníka pro řízení před Ústavním soudem by tak bylo pouhým formalismem.
12. K právě uvedenému je pak třeba doplnit, že nezletilý stěžovatel je oprávněn podat ústavní stížnost proti rozhodnutí krajského soudu jen v tom rozsahu, v němž se jej toto rozhodnutí týká, a tedy nikoli v rozsahu, v němž se vztahuje k úpravě poměrů stěžovatelovy nezletilé sestry. V posledně uvedeném rozsahu je třeba ústavní stížnost nezletilého stěžovatele považovat za podanou osobou zjevně neoprávněnou, a jako takovou odmítnout podle §43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). I v tomto rozsahu je nicméně k podání ústavní stížnosti oprávněna sama první stěžovatelka jako matka obou nezletilých dětí.
13. Ústavní soud tedy zvážil obsah ústavní stížnosti, napadeného rozhodnutí krajského soudu i jemu předcházejícího rozhodnutí okresního soudu a dospěl ke shora zmíněnému závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná (s výjimkou části, v níž nezletilý stěžovatel napadá rozhodnutí krajského soudu v rozsahu týkajícím se výživného pro nezletilou sestru stěžovatele).
14. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
15. Ústavní soud zdůrazňuje, že je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení nebo v rozhodnutí jej završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
16. V projednávaném případě je jádrem ústavní stížnosti nesouhlas stěžovatelů s tím, že krajský soud otci nestanovil povinnost platit výživné na nezletilé děti v době od září 2017 do konce roku 2019, ale za toto období považoval vyživovací povinnosti obou rodičů za splněné. Stěžovatelé považují napadené rozhodnutí za nedostatečně odůvodněné, ba nepřezkoumatelné, neodpovídající provedeným důkazům ani faktickému skutkovému stavu (otec měl o děti pečovat v menším rozsahu než první stěžovatelka a navíc měl mít vyšší příjmy než ona).
17. Ústavní soud připomíná, že obecně zastává rezervovaný postoj k přezkumu rozhodování soudů ve věcech stanovení výživného a jeho výše. Posuzování těchto otázek je především v pravomoci obecných soudů, které mají nejlepší podmínky pro dokazování a pro následné řádné rozhodování. Ústavní soud zejména nepřezkoumává a nehodnotí důkazy provedené a vyhodnocené obecnými soudy, a do jejich rozhodování zasahuje toliko v případech extrémního vykročení z pravidel řádně vedeného procesu, například pokud by napadené rozhodnutí bylo založeno na naprosté libovůli či by jinak negovalo právo účastníka řízení na spravedlivý proces. Ústavní soud již dříve konstatoval, že otázka posouzení návrhu na určení výživného pro nezletilé děti je věcí volné úvahy soudu závislé na posouzení možností a schopností osoby k výživě povinné a odůvodněných potřeb osoby oprávněné; obecný soud je však povinen jasným a přezkoumatelným způsobem vymezit rámec, v němž se pohybuje jeho volná úvaha, na základě níž dospěl k závěru o určení výše výživného [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 299/06 ze dne 12. 9. 2006 (N 158/42 SbNU 297) či usnesení sp. zn. II. ÚS 869/17, citované výše, bod 12].
18. Nic takového ovšem v posuzované případě Ústavní soud neshledal. Ústavní stížnost, brojící proti skutkovým i právním závěrům odvolacího soudu, naopak klade Ústavní soud do role třetí instance, která mu nepřísluší. Jakkoli lze souhlasit s tím, že odůvodnění rozsudku krajského soudu ohledně vyživovací povinnosti rodičů do konce roku 2019 by mohlo být poněkud podrobnější, nelze je shledat zcela nepřezkoumatelným. Z napadeného rozhodnutí je patrný ucelený myšlenkový postup, jímž krajský soud dospěl ke svému rozhodnutí; je z něj patrno, z jakých skutkových zjištění krajský soud vyšel a jaké pak učinil právní závěry. Krajský soud nebyl vázán skutkovými ani právními závěry okresního soudu, stejně jako nebyl vázán návrhy obou rodičů či kolizního opatrovníka dětí v řízení. Krajský soud naopak dokazování provedené okresním soudem dále doplnil. Nelze také přehlédnout, že krajský soud posuzoval delší časové období než okresní soud, a to navíc za situace, kdy nezletilou dceru svěřil, na rozdíl od okresního soudu, do péče otce i pro dobu do rozvodu manželství, proti čemuž první stěžovatelka nyní ničeho nenamítá a což se projevilo právě i při rozhodování o vyživovací povinnosti rodičů. Krajský soud dále nepřehlédl, že obě nezletilé děti pobývaly obecně více u první stěžovatelky (matky) nežli u otce, byť zvlášť nezletilá dcera pobývala po nezanedbatelnou dobu také u otce; nadto otec na výživu obou dětí zčásti přispíval - a to jednak finančními částkami k rukám první stěžovatelky, jednak i významným podílem na úhradě potřeb obou dětí (obutí, ošacení, školní, zdravotní výdaje, sportovní a prázdninové aktivity, atd.), jak vyplývá i z rozhodnutí okresního soudu, na něž krajský soud právě v tomto ohledu (tedy nikoli generálně, jak by snad naznačovali stěžovatelé) odkázal.
19. Lze tak uzavřít, že přestože snad napadené rozhodnutí v části týkající se stanovení výživného pro nezletilé děti do konce roku 2019 působí trochu zjednodušeně a jistě by mohlo být podrobnější a více rozvést podstatné okolnosti případu a závěry na jejich základě učiněné, nelze je považovat za svévolné či libovolné nebo jinak vybočující z mezí spravedlivého procesu. Závěry krajského soudu jsou jasné a přezkoumatelné; z napadeného rozhodnutí se podává, jaká skutková zjištění a skutkové závěry krajský soud učinil a jak věc posoudil po právní stránce; mezi skutkovými a právními závěry přitom není dán extrémní rozpor; a napadené rozhodnutí je celkově ústavně akceptovatelné, a to tím spíše, že se vztahuje k otázkám (výše výživného), do nichž je Ústavní soud oprávněn a povinen ingerovat pouze v extrémních případech. O takový však v posuzované věci nejde.
20. Ústavní soud rovněž připomíná, že ze skutečnosti, že se stěžovatelé s právními závěry obecných soudů neztotožňují, nelze bez dalšího dovozovat porušení jejich práva na spravedlivý proces, neboť toto právo nelze v žádném případě interpretovat tak, že by znamenalo právo na příznivé rozhodnutí ve věci.
21. Ústavní soud tak shrnuje, že napadené rozhodnutí celkově nevybočilo z mezí ústavnosti a krajský soud jím neporušil ústavně zaručená práva stěžovatelů, a to ani jejich právo na spravedlivý proces ani záruky ochrany rodiny a rodičovství. Podaná ústavní stížnost proto byla odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu; v rozsahu, v němž nezletilý stěžovatel napadal rozhodnutí krajského soudu v části vztahující se k poměrům nezletilé sestry stěžovatele, pak ústavní stížnost byla odmítnuta jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným podle §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. června 2020
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu