ECLI:CZ:US:2019:2.US.455.19.1
sp. zn. II. ÚS 455/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky V. M. a nezletilého stěžovatele L. N. R., obou právně zastoupených Mgr. Davidem Zahumenským, advokátem se sídlem Krkoškova 28, Brno, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. 11. 2018 č. j. 18 Co 333/2018-2862 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 6. 9. 2018 č. j. 32 P 22/2016-2404, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka V. M. (dále též "matka") a nezletilý stěžovatel L. N. R. (dále též "nezletilý"), jenž je synem stěžovatelky a J. R. (dále jen "otec"), podali k Ústavnímu soudu návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), v rámci něhož navrhují zrušení v záhlaví citovaného usnesení Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") a Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud"). Stěžovatelka a nezletilý stěžovatel mají za to, že tato rozhodnutí jsou v rozporu s jejich ústavně zaručenými právy dle čl. 10 odst. 2 a čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 8 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Za účelem posouzení ústavní stížnosti stěžovatelů si Ústavní soud vyžádal spis obvodního soudu sp. zn. 32 P 22/2016, jenž mu byl po opakovaných žádostech zapůjčen dne 8. 8. 2019.
3. Ústavní soud z obsahu ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí a vyžádaného soudního spisu zjistil, že ústavní stížností napadená rozhodnutí byla vydána v rámci řízení o určení bydliště nezletilého, o úpravě výkonu rodičovské odpovědnosti a výživného a o určení styku nezletilého s otcem a matkou. Soudní řízení probíhá již od roku 2016, a to v reakci na protiprávní přemístění nezletilého mimo Českou republiku matkou [v podrobnostech viz např. rozhodnutí U. S. Court of Appeals for the Eleventh Circuit ze dne 27. 12. 2017 sp. zn. 16-17538; založeno na č. l. 1222b) a násl. soudního spisu]. Po návratu do České republiky byl nezletilý předběžným opatřením svěřen do péče otce. Stěžovatelce byl s nezletilým umožněn styk nejprve v užším rozsahu a následně docházelo k jeho rozšiřování [v podrobnostech viz usnesení sp. zn. I. ÚS 1327/17 ze dne 25. 5. 2017, usnesení sp. zn. IV. ÚS 3278/17 ze dne 14. 11. 2017, usnesení sp. zn. II. ÚS 1724/18 ze dne 31. 8. 2018 a usnesení sp. zn. III. ÚS 2964/18 ze dne 9. 4. 2019; veškerá judikatura Ústavního soudu je dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Předběžným opatřením obvodního soudu ze dne 8. 6. 2018 č. j. 32 P 22/2016-2164 ve spojení s rozhodnutím městského soudu ze dne 24. 7. 2018 č. j. 18 Co 220/2018-2295 bylo stanoveno, že stěžovatelka je oprávněna stýkat se s nezletilým každý týden od pondělí 9:00 hod. do čtvrtka 16:30 hod., a to bez asistence specializovaného pracoviště pro styk rodičů s dětmi. Zbylou část týdne trávil nezletilý u otce, jemuž byl předběžným opatřením svěřen do péče. Stěžovatelka nicméně namítala, že uvedený stav je nevyhovující, pročež dne 5. 9. 2018 podala k obvodnímu soudu návrh na nařízení předběžného opatření, jímž by byl nezletilý svěřen do péče stěžovatelky a otci by byl určen styk s nezletilým v rozsahu každý týden od soboty 9:00 hod. do neděle 16:30 hod. (dále též "návrh ze dne 5. 9. 2018"). O tomto návrhu rozhodly obecné soudy ústavní stížností napadenými usneseními.
4. Obvodní soud rozhodl napadeným usnesením tak, že návrh stěžovatelky na nařízení předběžného opatření zamítl. V odůvodnění zaprvé poukázal na to, že rodiče nezletilého již několik let vedou před obecnými soudy tzv. spor o dítě, jenž je doprovázen konfliktními a nekooperativními vztahy rodičů. Důrazně připomněl, že příčinou psychické nepohody nezletilého stěžovatele je právě problematický vztah rodičů, nikoli samotná péče otce a (tvrzená) separace od matky. Dále obvodní soud připomněl, že o zatímní úpravě výchovných poměrů nezletilého bylo rozhodováno pouze nedávno a stanovený rozsah styku se blížil střídavé péči. Proto s ohledem na "bytostnou potřebu stabilizace poměrů" nezletilého a blížící se vydání meritorního rozhodnutí ve věci nebylo dle prvostupňového soudu v nejlepším zájmu nezletilého, aby došlo k opětovné a navíc velmi výrazné změně jeho výchovných poměrů.
5. Městský soud napadeným usnesením potvrdil rozhodnutí prvostupňového soudu. V odůvodnění podtrhnul, že nejlepší zájem dítěte musí být vždy předním hlediskem při jakékoliv činnosti týkající se dětí a ke změně rozhodnutí o výchově dítěte přikročí soud především tehdy, jestliže stávající úprava se s ohledem na změnu okolností jeví jako nevyhovující. Odvolací soud se nicméně neztotožnil s přesvědčením stěžovatelky, že podstatnou změnou v okolnostech ve výše uvedeném smyslu je údajná neschopnost otce pečovat o nezletilého, občasná delegace péče o nezletilého na rodinné příslušníky nebo mateřskou školu a údajné jednání otce proti zájmům nezletilého v zdravotní oblasti (očkování nezletilého). Uzavřel, že v nejlepším zájmu nezletilého naopak je, aby se rodiče pokusili o vzájemnou dohodu a do vydání meritorního rozhodnutí setrvali při stávajícím nastavení výchovných poměrů.
6. Pro úplnost lze dodat, že obvodní soud rozhodl ve věci samé rozsudkem ze dne 23. 10. 2018 č. j. 32 P 22/2016-2970 (32 PaNc 83/2016, 32 PaNc 84/2016, 32 PaNc 207/2016, 32 PaNc 118/2017). Městský soud následně rozhodl o odvolání rozsudkem ze dne 10. 4. 2019 č. j. 18 Co 39/2019-3799. V mezidobí tudíž došlo k zániku všech předběžných opatření upravujících výchovné poměry nezletilého [viz §77 odst. 1 občanského soudního řádu].
7. Stěžovatelé především uvádějí, že se stěžovatelka je oprávněna podat ústavní stížnost nejen jménem svým, nýbrž i jménem nezletilého, neboť nezletilý není vzhledem ke svému velmi nízkému věku (rok nar. 2015) s to obrátit se na Ústavní soud sám. Dovozují to z nálezu sp. zn. II. ÚS 3765/11 ze dne 13. 3. 2012, nálezu sp. zn. II. ÚS 2866/17 ze dne 28. 2. 2018 a nálezu sp. zn. II. ÚS 725/18 ze dne 8. 10. 2018 a vybrané judikatury Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP"), z nichž údajně vyplývá, že Ústavní soud běžně připouští k meritornímu nebo kvazimeritornímu přezkumu ústavní stížnosti podané rodičem za nezletilé dítě, ač jsou jejich zájmy v kolizi. Pokud by Ústavní soud naznal, že ve vztahu k nezletilému stěžovateli má být ústavní stížnost odmítnuta podle §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu, stěžovatelé požadují předložení věci plénu dle §23 téhož zákona.
8. Ve své obsáhlé ústavní stížnosti rovněž opakují, příp. rozvíjejí argumenty uplatněné již v řízení před obecnými soudy. Zaprvé, stěžovatelé jsou přesvědčeni, že v důsledku nedostatečného rozsahu styku mezi nimi došlo k porušení jejich práva na ochranu rodinného života. Poukazují mj. na pozitivní závazek státu přijmout veškerá opatření, která od nich lze rozumně požadovat, aby umožnily rozvoj rodinných vztahů a sblížení rodičů a dětí nežijících ve společné domácnosti [viz např. rozsudek ESLP ve věci Kotan proti České republice ze dne 29. 11. 2005 č. 26136/03]. Na základě toho dospívají k přesvědčení, že napadená rozhodnutí obecných soudů jsou v rozporu s pozitivními závazky státu, neboť jejich styk byl "umožněn pouze v okleštěné formě," resp. "vzájemný styk byl zredukován na současný stále dosti krátký interval, sotva postačující k udržení dosavadních rodinných vazeb mezi oběma stěžovateli." Pakliže to obecné soudy nezohlednily, nepřihlédly ke skutečnosti, že nezletilý údajně v důsledku separace od stěžovatelky trpí psychosomatickými potížemi, a nevyhověly návrhu stěžovatelky ze dne 5. 9. 2018, porušily jejich právo na rodinný život. Zadruhé, k porušení práva stěžovatelů na rodinný život mělo dojít i v důsledku "nepřípustně selektivního přístupu ke zkoumání skutkového stavu" obecnými soudy, čímž měla být napadená rozhodnutí zatížena vadou extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry. Zejména brojí proti tomu, že obecné soudy přijaly za své závěry vyplývající ze soudem zadaného znaleckého posudku a nikoli ze stěžovatelkou předložených znaleckých posudků, pročež dle stěžovatelů protiústavním způsobem bagatelizovaly důkazy svědčící v neprospěch otce. Zatřetí, stěžovatelé mají za to, že napadené usnesení městského soudu je stiženo vadou opomenutých důkazů. Podstatou této námitky je tvrzení, že odvolací soud neměl k dispozici zásadní důkaz - DVD nosič s videozáznamem zachycujícím napjatou situaci při předávání nezletilého otci - neboť při manipulaci se spisem došlo k jeho nenávratnému poškození (rozlomení). Nakonec stěžovatelé navrhují, aby byla jejich ústavní stížnost projednána přednostně.
9. Ústavní soud se nejprve zabýval otázkou formálních náležitostí ústavní stížnosti. Stěžovatelé podali návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem včas, byli účastníky řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, vyčerpali všechny dostupné prostředky ochrany práva a ústavní stížnost byla sepsána advokátem. Další formální náležitosti však bylo třeba zkoumat u každého ze stěžovatelů samostatně. V případě stěžovatelky je ústavní stížnost po formální stránce bezvadná a jsou splněny všechny procesní předpoklady vyplývající ze zákona o Ústavním soudu.
10. Odlišná situace byla zjištěna v případě nezletilého, jehož jménem stěžovatelka podala ústavní stížnost. V této souvislosti Ústavní soud předesílá, že nezletilému byl v průběhu řízení před obecnými soudy z důvodu kolize zájmů mezi ním a rodiči ustanoven kolizní opatrovník (§892 odst. 3 občanského zákoníku a §469 odst. 1 zákona o zvláštních řízeních soudních), a to Úřad pro mezinárodněprávní ochranu dětí (dále též "ÚMPOD"). Po ustanovení kolizního opatrovníka nezletilému dítěti z důvodu střetu zájmů rodič již nadále nevykonává jeho zákonné zastoupení [viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 429/2014, též i sp. zn. 25 Cdo 4562/2008], neboť kolizní opatrovník se stává svým ustanovením zákonným zástupcem nezletilého, jenž sám v řízení pro nedostatek procesní způsobilosti jednat nemůže. Opatrovník ustanovený soudem "může zmocnit jinou osobu (např. advokáta - pozn.) k zastupování účastníka v tom rozsahu, v jakém je oprávněn za účastníka jednat" [viz stanovisko občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ČSR z 9. 10. 1986 Cpj 227/85, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 17/1987].
11. Ústavní soud se již mnohokrát zabýval problematikou procesního zastoupení nezletilých stěžovatelů jejich rodiči (respektive zákonnými zástupci) v řízení o ústavní stížnosti. Ve své judikatuře dospěl k závěru, že ústavní stížnost podaná rodičem ve jménu svém i ve jménu dítěte bude shledána přípustnou pouze tehdy, nehrozí-li střet zájmů mezi nimi [viz např. nález sp. zn. I. ÚS 3304/13 ze dne 19. 2. 2014 (N 18/72 SbNU 217), bod 28; nález sp. zn. II. ÚS 485/10 ze dne 13. 4. 2010 (N 82/57 SbNU 93), bod 11]. Naopak v případě možné kolize mezi zájmy rodiče a nezletilého dítěte není tento rodič oprávněn jednat za své dítě ani před Ústavním soudem, tj. není oprávněn ani k podání ústavní stížnosti jménem dítěte [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 3046/14 ze dne 27. 2. 2015 (N 49/76 SbNU 669), bod 15; usnesení sp. zn. I. ÚS 2900/16 ze dne 5. 10. 2016; usnesení sp. zn. I. ÚS 2768/14 ze dne 30. 10. 2014, bod 5].
12. Za účelem ochrany práva nezletilých stěžovatelů na přístup k Ústavnímu soudu a předcházení systematickému odepírání spravedlnosti určité skupině osob [viz čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ve spojení s čl. 36 odst. 1 Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy] se vyvinula komplementární linie judikatury, z níž plyne, že v případech kolize zájmů mezi rodičem a dítětem je oprávněn podat ústavní stížnost jménem dítěte právě obecným soudem ustanovený kolizní opatrovník [v podrobnostech lze plně odkázat na nález sp. zn. II. ÚS 2866/17, body 30 až 35, v němž Ústavní soud konstatoval, že kolizní opatrovník - ÚMPOD - byl oprávněn podat jménem nezletilé stěžovatelky ústavní stížnost; srov. také usnesení sp. zn. I. ÚS 3444/16 ze dne 9. 11. 2016, bod 7; usnesení sp. zn. I. ÚS 735/18 ze dne 11. 12. 2018, bod 35]. Mimoto není vyloučeno ani podání ústavní stížnosti samotným dítětem, pokud již dosáhlo takové rozumové a citové vyspělosti, že je schopno se samostatně vyjadřovat k předmětu řízení, a tedy i podat ústavní stížnost svým jménem [viz usnesení sp. zn. I. ÚS 1629/16 ze dne 2. 8. 2016, bod 10; usnesení sp. zn. I. ÚS 412/17 ze dne 21. 2. 2017, bod 5].
13. Tvrdí-li stěžovatelka, že její oprávnění podat jménem nezletilého ústavní stížnost vyplývá z nálezu sp. zn. II. ÚS 3765/11 a nálezu sp. zn. II. ÚS 725/18, jedná s o námitku lichou. V citovaných nálezech totiž ústavní stížnosti nebyly podány jménem nezletilých a tito od začátku vystupovali v řízení před Ústavním soudem "toliko" v postavení vedlejších účastníků [viz §28 odst. 2 zákona o Ústavním soudu]. Poukazuje-li stěžovatelka na nález sp. zn. II. ÚS 2866/17, Ústavní soud zdůrazňuje, že uvedené rozhodnutí nesvědčí o oprávnění stěžovatelky podat jménem nezletilého stěžovatele ústavní stížnost, nýbrž o pravém opaku - v podrobnostech viz předchozí odstavec. Zcela nepřiléhavý je i poukaz na procesní úpravu řízení před ESLP.
14. Ústavní soud tedy shrnuje, že i v projednávaném případě hrozil střet zájmů rodičů a jejich nezletilého dítěte, pročež nezletilý byl v řízení před obecnými soudy zastoupen kolizním opatrovníkem a pročež ani v řízení před Ústavním soudem jej obecně nebyla oprávněna zastupovat první stěžovatelka, respektive k tomu zmocnit advokáta. Navíc obsah podání, vývoj řízení před Ústavním soudem i obecnými soudy a velmi nízký věk nezletilého, jenž mu zatím neumožňuje pochopit účel a smysl soudního řízení a vyjádřit svůj postoj k věci, nasvědčují tomu, že stěžovatelčino podávání ústavních stížností jménem svým i jménem svého nezletilého syna je pouhou procesní taktikou první stěžovatelky, která tímto způsobem opakovaně brojí proti rozhodnutím týkajícím se úpravy výchovných poměrů nezletilého [přiměřeně srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 412/17 ze dne 21. 2. 2017, bod 6]. Jinými slovy, Ústavní soud má za to, že první stěžovatelka v nyní posuzované věci pouze využívá nezletilého k prosazování vlastních zájmů. Proto Ústavní soud dospěl k závěru, že stěžovatelka nebyla oprávněna podat jménem nezletilého ústavní stížnost proti v záhlaví citovaným rozhodnutím obvodního a městského soudu. Vzhledem k velmi nízkému věku nezletilého Ústavní soud nepřistoupil ani k přímému zjišťování jeho názoru na podanou ústavní stížnost. Rovněž Ústavní soud neshledal žádný důvod k postupu podle §23 zákona o Ústavním soudu v otázce podání ústavní stížnosti jménem nezletilého dítěte jeho rodičem, resp. zákonným zástupcem.
15. Ve vztahu k stěžovatelce Ústavní soud dospěl k závěru, že byť ústavní stížnost splňuje všechny formální požadavky, jedná se o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
16. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám rozhodnutí nebo řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatelky. Jinými slovy, Ústavní soud může odmítnout ústavní stížnost pro zjevnou neopodstatněnost, jestliže postrádá ústavněprávní dimenzi.
17. Dále vzal Ústavní soud v potaz, že nyní posuzovanou ústavní stížností je napadeno předběžné opatření o úpravě styku s nezletilým. Ústavní soud zpravidla nezasahuje do rozhodování obecných soudů o předběžných opatřeních, neboť jde o usnesení, která do práv a povinností účastníků zasahují nikoli konečným způsobem a kterými není prejudikováno meritorní rozhodnutí ve věci. Výjimečně i rozhodnutí o předběžném opatření je způsobilé zasáhnout do základních práv a svobod účastníků řízení a lze je podrobit ústavněprávnímu přezkumu v rámci tzv. omezeného testu ústavnosti. Ústavní soud v uvedeném testu zkoumá, zda předběžné opatření mělo zákonný podklad, zda bylo vydáno příslušným orgánem a zda není projevem svévole.
18. Otázka zákonného podkladu napadených rozhodnutí o návrhu stěžovatelky ze dne 5. 9. 2018 ani otázka příslušnosti obvodního a městského soudu vydat tato rozhodnutí nebyla stěžovatelkou v ústavní stížnosti rozporována. Ústavní soud se proto zabýval toliko otázkou, zda uplatněné námitky zakládají důvodné pochybnosti o porušení zákazu svévole.
19. Nejprve se Ústavní soud zabýval námitkou stran porušení práva na ochranu rodinného života v důsledku nedostatečného rozsahu styku a neschopnosti otce pečovat o nezletilého. Zaprvé Ústavní soud připomíná, že právo na rodinný život náleží oběma rodičům, nikoli pouze jednomu z nich [viz např. rozsudek ESLP ve věci Berrehab proti Nizozemsku ze dne 21. 6. 1998 č. 10730/84, §21; nález sp. zn. I. ÚS 1554/14 ze dne 30. 12. 2014 (N 236/75 SbNU 629), bod 25], pročež je vždy nutno najít - s přihlédnutím k nejlepšímu zájmu dítěte - spravedlivou rovnováhu mezi vzájemně provázanými zájmy a právy rodičů a dítěte na rodinný život [viz např. rozsudek ESLP ve věci Nuutinen proti Finsku ze dne 27. 6. 2000 č. 32842/96, §129]. Navíc jsou-li oba rodiče se srovnatelné míře schopni pečovat o dítě, "je třeba vycházet z premisy, že zájmem dítěte je, aby bylo především v péči obou rodičů. Uvedenou presumpci lze vyvrátit, nicméně jsou k tomu zapotřebí pádné důvody, které musí sledovat ochranu nejlepšího zájmu dítěte" [viz např. nález sp. zn. IV. ÚS 1921/17 ze dne 21. 11. 2017, body 14 a 15]. Zadruhé je namístě zdůraznit, že stěžovatelka podala návrh na nařízení předběžného opatření za situace, kdy byla oprávněna stýkat se s nezletilým každý týden od pondělí 9:00 hod. do čtvrtka 16:30 hod. (tj. 79,5 hod. týdně) a otec pečoval o nezletilého po zbytek týdne (tj. 88,5 hod. týdně). Rozsah styku rodičů s nezletilým se tudíž blížil střídavé péči a lišil se o pouhých 9 hodin týdně. Naopak stěžovatelkou navrhovaná změna výchovných poměrů nezletilého by vedla ke svěření nezletilého do její péče a zredukování práva otce na styk s nezletilým na 31,5 hod. týdně (od soboty 9:00 hod. do neděle 16:30 hod.). Zatřetí, nelze přehlédnout, že i navzdory přesvědčení stěžovatelky o opaku nevyplývají ze spisového materiálu žádné skutečnosti, které by byly s to podpořit závěr stěžovatelky, že psychosomatické potíže nezletilého jsou zapříčiněny právě péčí otce a nikoli např. vleklým konfliktem rodičů, jak ostatně zdůrazňují v napadených rozhodnutích obecné soudy. Zamítly-li obecné soudy za této situace návrh stěžovatelky z 5. 9. 2018, nelze jejich rozhodnutí považovat za svévolná.
20. Dále se Ústavní soud zabýval námitkou stěžovatelky stran extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry. Její podstatou je tvrzení, že obecné soudy nekriticky akceptovaly závěry vyplývající ze soudem zadaného znaleckého posudku MUDr. Ivany Růžičkové a PhDr. Jaroslavy Fabíkové (obor psychiatrie a psychologie), a to na úkor stěžovatelkou předložených znaleckých posudků svědčících o údajné neschopnosti otce pečovat o nezletilého a silné citové vazbě nezletilého pouze na matku, nikoli na otce. Ústavní soud v této souvislosti předesílá, že není oprávněn přezkoumávat správnost závěrů vyplývajících ze znaleckých posudků nebo nahrazovat skutkové závěry obecných soudů svými vlastními úvahami, pročež mohl zkoumat pouze to, zda se obecné soudy nedopustily v průběhu provádění a hodnocení důkazů protiústavního excesu [viz např. nález sp. zn. IV. ÚS 1921/17 ze dne 21. 11. 2017, bod 27]. Pro účely posouzení ústavní stížnosti stěžovatelů postačí uvést, že vzhledem k vysokému počtu znaleckých posudků, jejich rozdílnému zadavateli, okruhu posuzovaných subjektů, obsahu položených otázek, metodologii, rozsahu a kvalitě nelze apriorně shledávat protiústavnost v tom, že obecné soudy považují za věrohodnou toliko jistou část znaleckých posudků. To platí zejména v situaci, kdy znalecký posudek MUDr. Růžičkové a PhDr. Fabíkové byl patrně jediným, v němž byly posuzovány všechny tři zainteresované osoby (otec, matka a nezletilý) a jejich vzájemné vztahy. A proto zamítly-li obecné soudy návrh ze dne 5. 9. 2018 s odkazem na to, že ze znaleckého posudku MUDr. Růžičkové a PhDr. Fabíkové "vyplývají závěry o pozitivní citové vazbě nezletilého vůči oběma rodičům i obou rodičů vůči nezletilému," pročež je vhodné stejnou měrou rozvíjet citové a rodinné vazby nezletilého jak vůči matce, tak i vůči otci, nelze jejich rozhodnutí považovat za protiústavní.
21. Ústavní soud se nakonec zabýval námitkou opomenutých důkazů. Stěžovatelka uvádí, že odvolací soud se neobeznámil se zcela zásadním důkazem (videozáznamem zachycujícím předávání plačícího nezletilého otci a napjatou interakci mezi rodiči nezletilého), neboť došlo k nenávratnému poškození DVD nosiče, na kterém byl zachycen. Tato námitka nicméně není důvodná. Městský soud sice úvodem poukázal na to, že musí vycházet ze skutkového stavu, který zde byl v době vydání napadeného usnesení [viz stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2017 sp. zn. Cpjn 202/2016], pročež může přihlížet pouze ke skutečnostem, které byly prokazatelně zahrnuty v soudním spisu do momentu vydání napadeného rozhodnutí soudu prvního stupně. Následně však uvedl, že rozlomení původního DVD nosiče s dotčeným videozáznamem nebránilo jeho "rozhodnutí, neboť obsah tohoto DVD disku byl jednak popsán matkou, jednak opakovaně probírán na jednání soudu za přítomnosti znalkyň. Pouze v tomto rozsahu (obsah DVD) proto odvolací soud přihlédl i k okolnostem vyplývajícím z obsahu spisu po vydání napadeného rozhodnutí" [viz bod 9 napadeného usnesení městského soudu]. Jinými slovy, městský soud se s obsahem předmětného videozáznamu [viz DVD nosič, jenž je založen na č. l. 2827 a) soudního spisu] prokazatelně obeznámil. Ústavní soud proto dospěl k závěru, že napadené usnesení městského soudu není stiženo vadou opomenutých důkazů.
22. Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud konstatuje, že neshledal porušení práva stěžovatelky na respektování rodinného života nebo rozpor napadených rozhodnutí obecných soudů s nejlepším zájmem nezletilého stěžovatele ve smyslu čl. 3 Úmluvy o ochraně práv dětí.
23. Závěrem Ústavní soud uvádí, že návrhu stěžovatelů na přednostní projednání věci se fakticky snažil vyhovět. Jeho postup byl však zpomalen tím, že obecné soudy odmítaly zapůjčit Ústavnímu soudu soudní spis, neboť v rozhodné době rozhodovaly o četných procesních návrzích rodičů nezletilého (mj. návrzích na vydání předběžných opatření, námitkách proti protokolaci, námitkách podjatosti) a opravných prostředcích proti nim. Po získání soudního spisu rozhodl Ústavní soud v nejkratší možné době. Nad rámec uvedeného nelze přehlédnout, že po vydání meritorních rozhodnutí ve věci samé zanikla všechna předběžná opatření [viz bod 6 tohoto usnesení], pročež nyní posuzovaná ústavní stížnost pozbyla na urgenci.
24. Ústavní soud proto nyní posuzovanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl pro zjevnou neopodstatněnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. září 2019
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu