ECLI:CZ:US:2021:2.US.1899.21.1
sp. zn. II. ÚS 1899/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Václava Sluky, advokáta se sídlem Koněvova 1715/128, Praha 3, proti výroku III usnesení Nejvyššího správního soudu č. j. 9 Azs 20/2021-63 ze dne 6. 5. 2021, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel byl jakožto advokát ustanoven zástupcem žalobce pro řízení o kasační stížnosti. Výše označeným usnesením Nejvyššího správního soudu byla kasační stížnost odmítnuta pro nepřijatelnost (výrok I), rozhodnuto o tom, že náhrada nákladů řízení se žádnému z účastníků nepřiznává (výrok II) a napadeným výrokem III byla stěžovateli jakožto ustanovenému zástupci přiznána odměna za zastupování ve výši 13 600 Kč. Podle Nejvyššího správního soudu stěžovatel poskytl v řízení o kasační stížnosti čtyři úkony právní služby a za každý z nich mu náleží odměna ve výši 3 100 Kč a dále paušální náhrada hotových výdajů ve výši 300 Kč za úkon. Odměna stěžovatele za jednotlivé úkony nebyla zvýšena na trojnásobek dle §12 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, jak stěžovatel požadoval z důvodu tvrzené složitosti věci a nutnosti použití cizího jazyka. Podle Nejvyššího správního soudu totiž stěžovatel "sám poukázal na skutečnost, že ruský jazyk ovládá a má složenou státní jazykovou zkoušku z tohoto jazyka, a proto soud tyto úkony nepovažoval za mimořádně obtížné" ve smyslu odkazovaného ustanovení advokátního tarifu.
2. V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že právní úkony musel poskytovat i v ruském jazyce, neboť účastník řízení, kterého zastupoval, hovoří pouze rusky. Stěžovatel poukazuje na náročnost komunikace v cizím jazyce a na to, že poskytování úkonů s využitím cizího jazyka je pro advokáta i časově náročnější. V případě poskytování úkonů právní služby v cizím jazyce umožňuje advokátní tarif zvýšení odměny na trojnásobek a stěžovatel této možnosti využil. Nejvyšší správní soud však nijak nezohlednil výjimečnou kvalifikaci stěžovatele spočívající ve znalosti ruštiny doložené složenou státní jazykovou zkouškou, a naopak "cynicky poukázal na to, že [stěžovatel] před svým úkonem již ruštinu znal", a proto mu navýšení odměny nepřiznal. Stěžovatel se táže, zda by mu zvýšená odměna náležela pouze v případě, že by byl nucen si ruský jazyk osvojit během jednoho týdne od svého ustanovení zástupcem do první schůzky s klientem. Závěry Nejvyššího správního soudu stěžovatel označuje za nezákonné a upozorňuje, že tímto nezákonným způsobem by mohly na základě rozhodnutí Nejvyššího správního soudu začít postupovat i další obecné soudy řádově v tisících sporů, a tak poškozovat advokátní stav.
3. Dále stěžovatel uvádí, že poté, kdy výše označené usnesení Nejvyššího správního soudu nabylo právní moci, "musel činit pro svého klienta další obtížný úkon právní služby". Nejvyšší správní soud však stěžovateli - podle jeho názoru chybně - sdělil, že "o nároku za tento úkon právní služby jím bylo již rozhodnuto...". Stěžovatel uvádí, že byl celkově na přiznané odměně za zastupování "úmyslně [Nejvyšším správním soudem] ošizen" o částku 28 200 Kč. Podle stěžovatele je nadto namístě prověřit, zda nepravdivé informování stěžovatele o tom, že o jeho nároku bylo rozhodnuto, není "dokonce trestným činem soudce". Podle stěžovatele mu měla být přiznána odměna za jeho práci v plné výši přípustné dle advokátního tarifu a jiné rozhodnutí je v rozporu s ústavním pořádkem a narušuje zásadu "nepřípustnosti dílem nucených prací". Ústavní soud by měl dle stěžovatele napadené rozhodnutí zrušit, zavázat Nejvyšší správní soud k tomu, aby stěžovateli poskytl "doplatek" 28 200 Kč, a vyjádřit se k otázce, zda není třeba kárně nebo trestněprávní postihnout soudce, který stěžovatele chybně informoval.
4. Z příloh ústavní stížnosti Ústavní soud zjistil, že poté, kdy usnesení Nejvyššího správního soudu bylo stěžovateli doručeno a nabylo právní moci, stěžovatel poskytl další úkon právní služby spočívající v "další porad[ě] s klientem v jazyce ruském" a po Nejvyšším správním soudu žádal přiznání odměny za tento úkon. Nejvyšší správní soud mu k jeho žádosti sdělil, že "o věci již bylo rozhodnuto [výše označeným usnesením], v němž bylo zároveň rozhodnuto o odměně ustanoveného zástupce".
5. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního a ve které Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
6. Ve své judikatuře Ústavní soud vyložil, že "je-li účastníku řízení ustanoven zástupcem advokát, platí jeho hotové výdaje a odměnu za zastupování stát. Stát se v takovém případě de facto ocitá v roli advokátova klienta, a tudíž i jejich vzájemný vztah je nutno posuzovat podle příslušných ustanovení advokátního tarifu [...]. Ustanovenému advokátu proto přísluší odměna vypočtená dle příslušných ustanovení podle advokátního tarifu a jiný postup v takovém případě nelze považovat za správný a spravedlivý" [viz již nález sp. zn. IV. ÚS 763/05 ze dne 11. 4. 2006 (N 82/41 SbNU 79), obdobně např. nález sp. zn. I. ÚS 748/19 ze dne 17. 12. 2019, bod 8; citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná i na https://nalus.usoud.cz]. V kontextu občanského soudního řízení Ústavní soud vyslovil, že advokátovi ustanovenému zástupcem účastníka řízení vzniká "legitimní očekávání, že jeho odměna za poskytnutí právních služeb bude posléze v souladu se zákonem vypočtena na základě advokátního tarifu", přičemž jiný způsob určení odměny "zásadně nelze připustit" [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 2801/11 ze dne 10. 12. 2013 (N 213/71 SbNU 501), bod 10]. Dle judikatury Ústavního soudu pak může při rozhodování o odměně advokáta jakožto ustanoveného zástupce dojít k porušení jeho práva získávat prostředky pro své životní potřeby prací, zaručeného čl. 26 odst. 3 Listiny, je-li "výše přiznané odměny extrémně nepřiměřená" [viz např. nález sp. zn. I. ÚS 848/16 ze dne 13. 9. 2016 (N 174/82 SbNU 693), bod 10; nález sp. zn. IV. ÚS 2295/16 ze dne 22. 11. 2016 (N 219/83 SbNU 445), bod 19].
7. Stěžovatel brojí v prvé řadě proti tomu, že mu nebyla přiznána za jednotlivé úkony právní služby odměna zvýšená na trojnásobek dle §12 odst. 1 advokátního tarifu s ohledem na obtížnost věci a nutnost užívat při poskytování právních služeb ke komunikaci se zastoupeným účastníkem ruský jazyk. Dle odkazovaného ustanovení platí, že "u úkonů právní služby mimořádně obtížných, zejména je-li k nim třeba použití cizího práva nebo cizího jazyka, nebo u úkonů právní služby časově náročných může advokát zvýšit mimosmluvní odměnu až na trojnásobek." Obecným soudům, které rozhodují o přiznání odměny advokátovi jakožto ustanovenému zástupci, ponechává toto ustanovení prostor pro uvážení, zda daný úkon vyhodnotí jako mimořádně obtížný a přistoupí ke zvýšení odměny a v jakém rozsahu případně odměnu zvýší. V tomto ohledu se nemusí řídit tím, jak tyto okolnosti posoudil sám advokát. Interpretace a aplikace citovaného ustanovení - jakožto ustanovení podústavního práva - přitom zásadně přísluší obecným soudům, a nikoliv Ústavnímu soudu. Z mezí ústavnosti ještě nevybočuje ani takový výklad předmětného ustanovení, podle něhož není každý úkon, při němž bylo užito cizího jazyka, nutně i úkonem mimořádně obtížným, u něhož by byl dán důvod ke zvýšení odměny.
8. V posuzované věci dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že i přes užití ruského jazyka při poskytování právních služeb se nejednalo o úkony mimořádně obtížné, a proto nepřistoupil ke zvýšení odměny přiznané stěžovateli jako ustanovenému zástupci. Stěžovateli přitom nemohlo svědčit legitimní očekávání, že mu bude přiznána zvýšená odměna, neboť zvýšení podléhalo posouzení ze strany Nejvyššího správního soudu. Přiznanou výši odměny nelze v kontextu posuzované věci označit ani za extrémně nepřiměřenou, a to ani při srovnání s odměnou zvýšenou na trojnásobek, jak se jí domáhá stěžovatel.
9. Dále stěžovatel namítá, že mu nebyla přiznána odměna za další úkon právní služby (poradu), k níž přistoupil poté, co usnesení Nejvyššího správního soudu nabylo právní moci. Jeho námitky nikterak nesvědčí o neústavnosti napadeného výroku a postrádají ústavněprávní rozměr. Argumentace stěžovatele, že jej Nejvyšší správní soud nesprávně informoval o tom, že o jeho nároku na odměnu za tento úkon bylo rozhodnuto, se nadto zakládají na dezinterpretaci sdělení poskytnutého mu tímto soudem. Nejvyšší správní soud totiž stěžovatele pravdivě informoval o tom, že bylo napadeným výrokem rozhodnuto o jeho odměně jako ustanoveného zástupce (bod 4 výše).
10. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. července 2021
Ludvík David, v. r.
předseda senátu