ECLI:CZ:US:2021:2.US.1915.21.1
sp. zn. II. ÚS 1915/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce zpravodaje Davida Uhlíře o ústavní stížnosti A. N., zastoupeného JUDr. Tomášem Gřivnou, advokátem se sídlem Praha 1, Revoluční 1044/23, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 12. května 2021, č. j. 5 To 24/2021-10580, a usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 17. března 2021, č. j. 51 T 17/2013-10535, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví uvedené usnesení krajského soudu, kterým byla zamítnuta jeho žádost o zrušení zákazu vycestování uloženého usnesením Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. 10. 2017 č. j. 40 Nt 1568/2016-52. Dále navrhuje zrušení usnesení vrchního soudu, jímž byla zamítnuta jeho stížnost proti usnesení soudu prvního stupně.
2. Podle stěžovatele došlo vydáním napadených rozhodnutí k zásahu do jeho práv podle čl. 8 odst. 1, čl. 14 odst. 1 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 5 a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), čl. 2 Protokolu č. 4 k Úmluvě a čl. 9, čl. 12 a čl. 14 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.
3. Stěžovatel namítá, že v důsledku zamítnutí jeho další žádosti o zrušení zákazu vycestování do ciziny, který mu byl uložen podle §73 odst. 5 trestního řádu v rámci nahrazení útěkové vazby, je mu upřena možnost pobývat v místě svého bydliště, které se nachází ve Spolkové republice Německo, jejímž je občanem. Jedním ze stěžejních argumentů orgánů činných v trestním řízení pro zamítnutí jeho žádostí přitom je tvrzení o údajné jeho snaze uprchnout na konci roku 2016 na Nový Zéland, kam však nebyl vpuštěn, a jeho následném vyhoštění ze Spojených států amerických do Spolkové republiky Německo, kde byl na letišti zadržen. Stěžovatel toto nepravdivé tvrzení opakovaně vyvrací. Tento údaj soudy dovozují na základě úředního záznamu Policie ČR, který založil do spisu státní zástupce při veřejném zasedání dne 17. 3. 2021. Přes námitky obhajoby soud tento úřední záznam připustil jako důkaz. S obsahem záznamu stěžovatel znovu polemizuje. Namítá, že k úřednímu záznamu soudy neměly přihlížet jako k důkazu. Stěžovatel neměl možnost pravdivost údajů v něm uvedených zpochybnit. Na úřední záznam dle tvrzení státního zástupce mělo navazovat státním zástupcem avizované zpracování celé zprávy. Stěžovatel proto písemně žádal stížnostní soud, aby s rozhodnutím o stížnosti vyčkal do předložení zprávy, aby mohl svou stížnost v konkrétně jím stanovené lhůtě doplnit. Stížnostní soud však o stížnosti rozhodl ještě před zpracováním zprávy.
4. Uložené omezení svobody pohybu navíc v případě stěžovatele trvá téměř čtyři roky, což je nepřiměřeně dlouho. Domnívá se, že systém dalších zajišťujících opatření by byl dostatečnou zárukou toho, že i nadále bude plnit své povinnosti plynoucí z jeho postavení v trestním řízení.
5. Podotýká, že nutnost setrvání v České republice s sebou přináší i další omezení v oblasti rodinného i profesního života.
6. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele, obsah napadených rozhodnutí i dalších listinných podkladů a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
7. Ústavní soud považuje za nutné nejprve podotknout, že se již týmž uloženým zákazem vycestování stěžovatele zabýval, a to v souvislosti se zamítnutím jeho dřívější žádosti o zrušení tohoto zákazu. Usnesením ze dne 14. 1. 2020, sp. zn. I. ÚS 3474/19, byla následná ústavní stížnost stěžovatele jako zjevně neopodstatněná odmítnuta. Ústavní soud nyní znovu poukazuje na to, že účelem omezení spočívajícího v zákazu vycestování do zahraničí je zajistit, aby se osoba stíhaná pro úmyslný trestný čin nemohla vyhýbat trestnímu řízení, ztěžovat ho nebo mu zcela uniknout (viz nálezy sp. zn. Pl. ÚS 12/07 nebo Pl. ÚS 18/07). Tento účel nepochybně odpovídá veřejnému zájmu na udržení veřejného pořádku, pročež jej lze z hlediska čl. 14 odst. 3 Listiny, čl. 2 odst. 3 Protokolu č. 4 k Úmluvě i čl. 45 odst. 2 Listiny základních práv EU považovat za legitimující omezení svobody pohybu. Ustanovení §77a trestního řádu (jakož i na ně navazující ustanovení §73 odst. 5 trestního řádu) tedy představuje ústavně konformní výjimku ze svobody pohybu zaručené na vnitrostátní i mezinárodní úrovni (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 2821/20, usnesení sp. zn. II. ÚS 3861/13 a další). Rozhodování o tom, zda jsou splněny zákonem stanovené podmínky pro uložení opatření spočívajícího v zákazu vycestování do zahraničí nebo pro jeho ponechání v platnosti, je věcí orgánů činných v trestním řízení, a to především trestních soudů.
8. Zákaz vycestování (stejně tak jako vazba, kterou lze za určitých okolností podle §73 trestního řádu nahradit opatřeními tam uvedenými spolu se zákazem vycestování do zahraničí) představuje zajišťovací opatření sloužící k dosažení účelu trestního řízení, přičemž rozhodování o něm nelze chápat jako rozhodování o vině či nevině obviněného. Základní podmínkou omezení pohybu pouze na území České republiky je důvodné podezření ze spáchání trestného činu. Z povahy věci však vyplývá, že stupeň podezření nemusí být tak vysoký, jaký se vyžaduje pro odsouzení. Každé rozhodování o zákazu vycestování nahrazujícím vazbu je vedeno vždy v rovině pravděpodobnosti - nikoli jistoty - jde-li o důsledky, které mohou nastat, nebude-li obviněný stíhán vazebně, jakož i další vývoj řízení (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 11. 2019 sp. zn. II. ÚS 3301/19). Tyto důsledky se jen snaží předvídat. Závěr, že obviněný by skutečně do zahraničí uprchl, nemusí být plně hodnověrný a není ani konečný, neboť může být v dalším řízení přehodnocen. Tomu nutně musejí odpovídat požadavky kladené na preciznost, přesnost a podrobnost, jakož i na důkazní prameny, ze kterých rozhodnutí vycházejí, které jsou mírnější, než je tomu u rozhodnutí o vině a trestu.
9. V této fázi trestního řízení nic nebránilo krajskému soudu, aby jako doplňující informaci k zásadním závěrům získaným z dokazování přihlédl i k úřednímu záznamu policie obsahující informace od americké pohraniční stráže k okolnostem po příletu stěžovatele zpět do Spojených států amerických poté, co nebyl shledán způsobilým ke vstupu na území Nového Zélandu. Klíčové informace pro důvodnost trvání zákazu vycestování, jako institutu nahrazujícího vazbu, totiž soud zjistil předně podrobnou analýzou obsáhlé výpovědi stěžovatele u veřejného zasedání. Po zasazení jednotlivých tvrzení stěžovatele do časového sledu událostí v již běžícím trestním řízení a při zohlednění údajů na jím samotným dodaných letenkách z dřívější doby a obsahu e-mailové komunikace vedené při změnách termínu letu soud verzi stěžovatele neuvěřil a své závěry podrobně rozvedl (viz č. l. 8 a 9 usnesení krajského soudu). S jeho posouzením osvětlujícím jednoznačné indicie svědčící o nedobrovolném návratu stěžovatele do České republiky ze zahraničí se ztotožnil i stížnostní soud. Vycházel přitom ze stavu věci, v jakém mu byla soudem prvního stupně předložena a další doplnění dokazování (o státním zástupcem avizovanou zprávu) považoval za nadbytečné. Důvody, pro které nepřisvědčil námitkám stěžovatele k rozsahu a přesnosti provedeného dokazování v rozhodnutí uvedl (č. l. 4).
10. Judikatura Ústavního soudu, kterou stěžovatel na podporu svých úvah o dotčení ústavně zaručených práv na obhajobu uvádí (nález Ústavního soudu ze dne 4. 9. 2018, sp. zn. I. ÚS 1692/18), je nepřípadná. Týká se situace, kdy stížnostní soud nezohlednil doplnění původně blanketní stížnosti zaslané soudu prvního stupně v obhajobou avizované lhůtě. Taková situace však v posuzované věci nenastala. Stěžovatel měl dostatečný prostor se k údajům obsaženým v úředním záznamu policie při veřejném zasedání vyjádřit a své výhrady k jejich správnosti rozvést i ve stížnosti proti usnesení soudu prvního stupně. Svou stížnost mohl i dále doplnit (stížnostní soud rozhodl za cca měsíc od doručení usnesení soudu prvního stupně). Avizovaná zpráva nebyla v době jeho rozhodování součástí spisu. Neakceptování návrhu obhajoby na její doplnění (resp. vyčkání na její doplnění) za situace, kdy jej soud shledal nadbytečným, je zcela v souladu s pravidly důkazního řízení a nikterak se nedotýká procesních práv obhajoby. Rozsah dokazování totiž není bezbřehý, ale je limitován zjištěním skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti.
11. Ústavní soud posoudil nosné důvody nyní napadených rozhodnutí na pozadí výše nastíněných obecných východisek, plynoucích z jeho judikatury, avšak porušení základních práv stěžovatele neshledal. Ačkoliv doba trvání zákazu vycestování stěžovatele, oproti stavu rozhodování Ústavního soudu v předchozí věci sp. zn. I. ÚS 3474/19, pokročila, nelze přehlédnout, že spolu s tím pokročilo i samotné trestní stíhání. Z odůvodnění napadených usnesení se podává, že dne 13. 6. 2020 byla státním zástupcem Vrchního státního zastupitelství v Praze podána ke Krajskému soudu v Ústí nad Labem obžaloba (na celkem 27 obviněných). Stěžovatel je obžalobou stíhán pro jednání právně kvalifikované jako osm trestných činů, kdy vůdčí právní kvalifikací je organizátorství podle §24 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku ke zločinu zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) odst. 3 písm. a), b) trestního zákoníku, spáchaného ve prospěch organizované zločinecké skupiny podle §107 trestního zákoníku, a pokud by byl uznán vinným, hrozilo by mu uložení vysokého trestu odnětí svobody v rozpětí 10,5 - 16 let. Uváží-li se všechny tyto poměry provázející souzený případ, nelze stále ještě hovořit o tom, že by se ono pomyslné kyvadlo přiměřenosti provedeného zajištění vychýlilo v neprospěch základních práv stěžovatele, a tím zároveň ve prospěch zrušení uloženého zákazu vycestování.
12. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. srpna 2021
Ludvík David v. r.
předseda senátu