ECLI:CZ:US:2019:2.US.3301.19.1
sp. zn. II. ÚS 3301/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudkyně Kateřiny Šimáčkové o ústavní stížnosti stěžovatele V. H., t. č. ve Vazební věznici Brno, zastoupeného JUDr. Vladimírem Kristýnem, advokátem, sídlem Kobližná 47/19, Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 18. července 2019 č. j. 9 To 282/2019-28 a usnesení Městského soudu v Brně ze dne 24. června 2019 č. j. 70 Nt 1926/2019-15, za účasti Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 1 Ústavy, čl. 5 odst. 1 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 2 odst. 2, odst. 5 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z obsahu ústavní stížnosti a listin k ní připojených se podává, že stěžovatel je trestně stíhán pro skutek právně kvalifikovaný jako zvlášť závažný zločin vraždy podle §140 odst. 1, odst. 3 písm. j) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), spáchaného ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ,,trestní řád") a formou spolupachatelství podle §23 trestního zákoníku, kterého se měl dopustit jednáním v tomto usnesení blíže vymezeným. Proti stěžovateli bylo dne 5. 3. 2019 dle §160 odst. 1 trestního řádu zahájeno trestní stíhání, stížnost stěžovatele byla Krajským státním zastupitelstvím v Brně zamítnuta jako nedůvodná. Státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Brně podal návrh na vzetí obviněného stěžovatele do vazby, a to z důvodů uvedených v §67 písm. a), písm. b) trestního řádu za splnění podmínek daných v §68 odst. 2 trestního řádu. Městský soud v Brně (dále jen "městský soud") dne 7. 3. 2019 sp. zn. 70 Nt 3523/2019 rozhodl podle §68 odst. 1 trestního řádu o vzetí obviněného do vazby z důvodů uvedených v §67 písm. a), písm. b) trestního řádu. Usnesením Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") ze dne 28. 3. 2019 podle §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu byla stížnost stěžovatele zamítnuta. Usnesením Krajského státního zastupitelství v Brně ze dne 5. 4. 2019 sp. zn. 1 KZV 8/2019 se u stěžovatele změnil důvod vazby jen na důvod uvedený v §67 písm. a) trestního řádu.
3. Městský soud usnesením ze dne 24. 6. 2019 č. j. 70 Nt 1926/2019-15 zamítl žádost stěžovatele o propuštění z vazby a rozhodl o ponechání stěžovatele ve vazbě dle §72 odst. 1 trestního řádu s tím, že útěkový vazební důvod uvedený v §67 písm. a) trestního řádu nadále trvá. Stížnost stěžovatele krajský soud dalším napadeným usnesením ze dne 18. 7. 2019 č. j. 9 To 282/2019-28 zamítl jako nedůvodnou podle §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel shodně jako v uplatněných opravných prostředcích brojil proti existenci vazebního důvodu podle §67 písm. a) trestního řádu, který obecné soudy odůvodnily hrozbou vysokým trestem, žádná jiná konkrétní okolnost nenasvědčuje důvodnosti vazby. Odůvodnění obecných soudů jsou v rozporu s trestněprávními předpisy, jsou povšechná, obecná, reflektující zcela nedostatečnou znalost spisového materiálu, nereagují na konkrétní argumenty, námitky a tvrzení stěžovatele vzhledem k okolnostem případu a jeho osobním poměrům (dosud nebyl soudně trestán, je studentem gymnázia, má pevné společenské a rodinné vazby, má trvalé bydliště u rodičů). Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že omezením na osobní svobodě bylo zasaženo do jeho práva na soudní ochranu a spravedlivý proces, neboť podle jeho názoru není dán důvod tzv. útěkové vazby. Trestní řízení od samého počátku probíhalo v rozporu s trestněprávními předpisy, neboť orgány činné v trestním řízení v usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 5. 3. 2019, bez bližšího zkoumání subjektivní stránky trestného činu, neobjasnily stejně pečlivě okolnosti svědčící ve prospěch stěžovatele a proti němu, zcela obecně, bez jakékoli diferenciace jednání jednotlivých spoluobviněných na předmětném skutku, zdůvodňovaly důvodnost trestního stíhání.
5. Zásah do práva na osobní svobodu a soudní ochranu shledává stěžovatel v tom, že soudy rozhodly o dalším trvání vazby dle §67 písm. a) trestního řádu., aniž by rozhodnutí náležitě odůvodnily konkrétními okolnostmi. Stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil napadená rozhodnutí a argumentoval četnými nálezy Ústavního soudu [např. nález III. ÚS 566/03, I. ÚS 1694/14, IV. ÚS 389/0 (zřejmě se jednalo o nález ze dne 18. 8. 2005 sp. zn. IV. ÚS 389/05; N 162/38 SbNU 291); sp. zn. IV. ÚS 3780/18].
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla napadená rozhodnutí vydána, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když dojde k porušení podústavní normy, ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17); rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)].
8. Ústavní soud se již mnohokrát vyjádřil k povaze vazby, která patří mezi nejzávažnější procesní zásahy do práv obviněného [srov. např. nález ze dne 20. 4. 2010 sp. zn. Pl. ÚS 6/10 (č. 163/2010 Sb., N 89/57 SbNU 167)]. Obsah institutu vazby představuje zákonné vymezení ústavně přijatelných důvodů omezení osobní svobody obviněného s cílem znemožnit zmaření nebo ztížení dosažení účelu trestního řízení.
9. Obecně platí, že posouzení konkrétních okolností každého jednotlivého případu se zřetelem na učiněná skutková zjištění náleží soudům, což je výrazem jejich nezávislého soudního rozhodování (čl. 82 odst. 1 Ústavy), a totéž platí o hodnocení těchto zjištění pro potřeby jejich podřazení pod §67 trestního řádu. Ústavní soud do této působnosti soudů zásadně nezasahuje, stejně tak nepodává výklad běžného zákona. Důvodem k jeho zásahu je až stav, kdy soudy přijaté právní závěry vybočují ze zásad zaručených v čl. 36 a násl. Listiny.
10. Stěžovatel v prvé řadě namítá, že z dosud provedeného dokazování se nepodávají skutečnosti, které by odůvodňovaly vazbu, a ze kterých by vyplývalo, že mohl spáchat zvlášť závažný zločin vraždy podle §140 odst. 1, odst. 3 písm. j) trestního zákoníku, spáchaného ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 trestního řádu a formou spolupachatelství s M. V., P. I. a D. A. T. podle §23 trestního zákoníku, kterého se měl dopustit jednáním v tomto usnesení blíže vymezeným.
11. Základní podmínkou zbavení osobní svobody je důvodné podezření ze spáchání trestného činu. Předpokládá existenci skutečností nebo důkazů způsobilých přesvědčit objektivního pozorovatele, že osoba mohla spáchat trestný čin. Z povahy věci však vyplývá, že stupeň podezření nemusí být tak vysoký, jaký se vyžaduje pro odsouzení. Každé rozhodování o vazbě je vedeno vždy v rovině pravděpodobnosti - nikoli jistoty - pokud jde o důsledky, které mohou nastat, nebude-li obviněný stíhán vazebně, i další vývoj řízení (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 11. 2007 sp. zn. I. ÚS 2705/07 a ze dne 23. 2. 2016 sp. zn. IV. ÚS 161/16).
12. Z odůvodnění napadených usnesení vyplývá, že soudy obou stupňů řešily, zda dosud zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání, byl spáchán stěžovatelem a spoluobviněnými, zda má všechny znaky skutkové podstaty zvlášť závažného zločinu vraždy podle §140 odst. 1, odst. 3 písm. j) trestního zákoníku, z něhož byl obviněn. Poukázaly přitom na konkrétní důkazní prostředky, které toto důvodné podezření v daném stádiu trestního řízení zakládají (viz str. 2 usnesení městského soudu, str. 3 usnesení krajského soudu). Okolnost, že se s jejich závěry stěžovatel neztotožňuje, není sama o sobě důvodem k tomu, aby je Ústavní soud přehodnocoval. Námitky, které stěžovatel uváděl v odůvodnění své stížnosti, budou předmětem dalšího vyšetřování a prověřování v trestní věci obviněného a nemají vliv na závěr o důvodnosti trestního stíhání.
13. Ústavní soud nemůže přisvědčit námitce stěžovatele, že není dán důvod vazby podle §67 písm. a) trestního řádu. Z napadeného usnesení městského soudu, s nímž se krajský soud ztotožnil, zřetelně vyplývá, o které skutečnosti se opírá závěr, že by se stěžovatel mohl chovat způsobem, který odůvodňuje vzetí do tzv. útěkové vazby. Tuto obavu soudy zdůvodnily tak, že stěžovatel je ohrožen uložením trestu v rámci trestní sazby od 15 do 20 let, případně trestem výjimečným, z čehož je zřejmé, že pokud bude stěžovatel uznán vinným trestným činem, výše trestu zcela jistě představuje dostatečnou motivaci pro stěžovatele, aby se pokusil uprchnout nebo se skrýval před tímto nepříznivým následkem svého jednání.
14. Ústavní soud shledal argumentaci judikaturou Ústavního soudu nepřípadnou, neboť stěžovatel je ohrožen sazbou od 15 do 20 let, případně trestem výjimečným. V nálezu ze dne 1. 4. 2004 sp. zn. III. ÚS 566/03 (N 48/33 SbNU 3) vyložil Ústavní soud zákonné podmínky "hrozby" vysokým trestem. Ústavní soud interpretuje ve smyslu konkretizace a individualizace trestněprávní kvalifikace skutku ve vztahu k obviněnému, a to na základě zjištění konkrétních skutečností opodstatňujících důvodnost trestního stíhání. Hrozbou vysokým trestem lze odůvodnit uložení tzv. útěkové vazby toliko v těch případech, kdy na základě zjištěných skutečností opodstatňujících důvodnost podezření ze spáchání zvlášť závažného trestného činu lze předpokládat uložení trestu odnětí svobody ve výši nejméně kolem osmi let. V posuzovaném případě je stěžovatel ohrožen trestem nejméně dvojnásobným, proto citovaný nález nelze vztáhnout na posuzovanou věc stěžovatele.
15. Lze uzavřít, že námitky obsažené v ústavní stížnosti nemohou zpochybnit ústavní konformitu napadených rozhodnutí. Pochybení takové povahy, které by odůvodňovalo zásah Ústavního soudu ve vazebním řízení, shledáno nebylo. Postup soudů vedoucí k vydání rozhodnutí o ponechání stěžovatele ve vazbě, posuzován ve svém celku, žádné protiústavní nedostatky nevykazuje.
16. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. listopadu 2019
Ludvík David v. r.
předseda senátu