ECLI:CZ:US:2021:2.US.1940.21.1
sp. zn. II. ÚS 1940/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky J. N., zastoupené JUDr. Viktorem Pakem, advokátem se sídlem Francouzská 171/28, Praha 2, proti rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 25 Cdo 117/2021-243 ze dne 28. 4. 2021 a rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře č. j. 15 Co 433/2019-207 ze dne 26. 6. 2020, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a dosavadní průběh řízení
1. Stěžovatelka se u obecných soudů domáhala náhrady za ztížení společenského uplatnění a za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti vůči zdravotnickému zařízení, ve kterém v roce 2014 podstoupila v klidné celkové anestezii operaci. Dva dny po tomto zákroku se u stěžovatelky projevily zdravotní obtíže levé horní končetiny. Podle žaloby měla být během operace uložena v nevhodné poloze, což mělo způsobit poškození nervů inervujících horní končetinu a vést ke zdravotním obtížím.
2. Okresní soud v Táboře rozsudkem č. j. 24 C 72/2018-165 ze dne 7. 10. 2019 rozhodl tak, že žalobu zamítl, neboť dle něj nebyly naplněny zákonné podmínky pro odpovědnost žalované za vzniklou škodu. Toto rozhodnutí založil na tom, že ani jeden ze dvou znalců, kteří v daném případě zpracovali posudek, nebyl schopen zpětně určit, zda ke vzniku předmětných obtíží došlo v důsledku postupu non lege artis, oba však uvedli řadu dalších možností, jak mohlo k těmto obtížím dojít, aniž by šlo o vinu žalované. Vzhledem ke značnému časovému odstupu si nebyli schopni průběh operace vybavit ani přímí svědkové a poloha, v jaké byla stěžovatelka během zákroku uložena, nebyla součástí zdravotní dokumentace, která neobsahovala ani jiné poznámky o případných zvláštních okolnostech zákroku. Z těchto důvodů neměl okresní soud za prokázané, že došlo k manipulaci s končetinou, která není obvyklá, přestože uznal úvahu stěžovatelky za v zásadě logickou.
3. Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře rozhodl tak, že odvolání stěžovatelky označil za nedůvodné, neboť ve shodě se soudem prvního stupně neshledal, že by žalovaná nepostupovala na náležitě odborné úrovni. Názoru stěžovatelky, že její poloha během operace měla být součástí zdravotních záznamů, a pokud okresní soud vycházel z názoru znalce, který tvrdil opak, ponechal tak na něm navzdory judikatuře Nejvyššího soudu výklad práva, odvolací soud nepřisvědčil. Zároveň dodal, že špatná důkazní situace stěžovatelky byla zčásti zapříčiněna jí samou, neboť tato podala žalobu až několik let po předmětné operaci, tedy po době tak dlouhé, že si zúčastnění již jen těžko mohli pamatovat její konkrétní průběh.
4. Nejvyšší soud v napadeném rozhodnutí stručně zhodnotil, že otázky náhrady škody v souvislosti s poskytováním zdravotní péče jsou zpravidla posuzovány na základě znaleckých posudků, což je postup, ze kterého soudy nižších stupňů nevybočily. Dovolání stěžovatelky podle něj bylo pouze polemikou s jejich skutkovými závěry. Závěr o úplnosti a správnosti zdravotní dokumentace je podle Nejvyššího soudu takovým, k němuž je třeba odborných znalostí, nikoli otázkou čistě právní, jak namítala stěžovatelka. Z těchto důvodů Nejvyšší soud stěžovatelčino dovolání odmítl.
II. Argumentace stěžovatelky
5. V ústavní stížnosti, kterou jsou napadána rozhodnutí krajského a Nejvyššího soudu, stěžovatelka namítá porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a práva na spravedlivou náhradu škody způsobené zákrokem za podmínek a postupů stanovených zákonem ve smyslu čl. 24 Úmluvy o lidských právech a biomedicíně. Obecné soudy podle ní ignorovaly v odvolacím i dovolacím řízení její argumentaci a nevypořádaly se s ní ani v odůvodnění rozhodnutí.
6. Podle názoru stěžovatelky se obecné soudy nevyrovnaly s argumentací ohledně toho, zda měla být její poloha, alespoň zpětně po zjištění zdravotních obtíží, zaznamenána do zdravotnické dokumentace, potažmo že i přes její výslovnou námitku soud sám neshledal zdravotnickou dokumentaci za nedostatečnou ve smyslu §53 zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotnických službách. V souvislosti s tímto stěžovatelka odkazuje na starší rozhodnutí Ústavního soudu, týkající se nevypořádání se s námitkami účastníka řízení [konkrétně na nálezy sp. zn. I. ÚS 74/06 ze dne 3. 10. 2006 (N 175/43 SbNU 17) a sp. zn. IV. ÚS 774/18 ze dne 27. 2. 2019 (N 34/92 SbNU 348)].
III. Hodnocení Ústavního soudu
7. Ústavní soud úvodem konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti, nikoliv "běžné" zákonnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud opakovaně uvádí, že není součástí soustavy obecných soudů a do jejich rozhodovací činnosti může zasáhnout jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva nebo svobody. V projednávaném případě takové porušení shledáno nebylo.
8. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti předkládá pouhou polemiku s rozhodnutími obecných soudů, která má být podepřena tvrzením o absenci vypořádání s námitkou stěžovatelky a odkazem na související nálezy Ústavního soudu, tato námitka je ovšem vypořádána jak v rozsudku krajského soudu, tak v usnesení Nejvyššího soudu. Ústavní soud není, vyjma extrémních případů, povolán zasahovat do hodnocení důkazů obecnými soudy či do jejich hodnocení výkladu podústavního práva.
9. Vzhledem k tomu, že námitky stěžovatelky byly v řízení před obecnými soudy opakovaně dostatečně vypořádány, nejeví se relevantním ani odkaz na výše citované nálezy sp. zn. I. ÚS 74/06 a sp. zn. IV. ÚS 774/18. Situaci nedostatečné zdravotnické dokumentace řešil Ústavní soud například v nálezu sp. zn. I. ÚS 3937/18 ze dne 28. 4. 2020 (na který stěžovatelka sama odkazovala před obecnými soudy, ovšem v ústavní stížnosti zmíněn není). Ve zmíněném případě ovšem byla nedostatečnost dokumentace určena na základě vícero podkladů, mimo jiné též právě názorem znaleckého ústavu (bod 23). V současném případě však soudy svůj postup dostatečně odůvodnily a, jak bylo řečeno již výše, s námitkami stěžovatelky se vypořádaly.
10. Závěrem je třeba podotknout, že většina ústavní stížnosti pouze opakuje argumentaci použitou již před obecnými soudy, totiž argumentaci na úrovni skutkových zjištění a podústavního práva, do níž zpravidla Ústavnímu soudu nepřísluší vstupovat. Napadená rozhodnutí se pak s argumenty stěžovatelky dostatečně vypořádala.
11. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. srpna 2021
Ludvík David, v. r.
předseda senátu