ECLI:CZ:US:2021:2.US.1949.21.1
sp. zn. II. ÚS 1949/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudkyně Kateřiny Šimáčkové o ústavní stížnosti M. T., t. č. ve výkonu ochranného léčení v Psychiatrické nemocnici v Dobřanech, zastoupeného Mgr. Petrem Žižkou, LL.M. advokátem, sídlem Sedláčkova 209/16, Plzeň, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 27. května 2021 č. j. 9 To 195/2021-72 a usnesení Okresního soudu Plzeň-jih ze dne 18. května 2021 č. j. 2 Nt 34/2019-53, za účasti Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu Plzeň-jih, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného usnesení Okresního soudu Plzeň-jih (dále jen "okresní soud"), kterým byl zamítnut jeho návrh na přeměnu ochranného léčení sexuologického uloženého v ústavní formě rozsudkem Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 8. 3. 1994 sp. zn. 3 T 66/94 v ochranné sexuologické léčení v ambulantní formě a uvedené ochranné sexuologické léčení v ústavní formě bylo prodlouženo o šest měsíců. Stěžovatel rovněž navrhuje zrušení usnesení Krajského soudu v Plzni (dále jen "krajský soud"), jímž byla zamítnuta jeho stížnost proti usnesení okresního soudu. Podle stěžovatele došlo vydáním napadených rozhodnutí k zásahu do jeho práv podle čl. 90 Ústavy a čl. 7 odst. 1, čl. 8, čl. 10 odst. 1 a 2, čl. 36 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Stěžovatel v obsáhlé ústavní stížnosti, shodně jako v uplatněných opravných prostředcích i předchozí ústavní stížnosti (sp. zn. I. ÚS 465/21), namítá, že byl dlouhodobě léčen v léčebně v Kosmonosech a byl bez zdůvodnění přeložen do Psychiatrické nemocnice v Dobřanech. Nová léčebna neakceptovala předchozí léčbu a po 26 letech ochranného ústavního léčení byl přeřazen na jeho začátek, přestože již absolvoval ověřovací fázi, která je spojena s terapeutickými dovolenkami. Dále stěžovatel poukázal na rozhodování okresního soudu ze dne 26. 5. 2020, kterým byl stěžovatel propuštěn z ochranného ústavního léčení, ale krajský soud usnesením ze dne 11. 6. 2020 rozhodnutí zrušil. Stěžovatel zdůraznil, že již v roce 1994 podstoupil kastraci.
3. Stěžovatel dále namítá vady soudního řízení, a to že v minulosti (v letech 2010, 2012, 2016 a 2018) několikrát nezákonně rozhodoval o prodloužení jeho ochranného léčení samosoudce, přestože měl rozhodovat senát. Poukazuje rovněž na to, že v roce 2010 se veřejného zasedání, v němž bylo rozhodnuto o prodloužení jeho ochranného léčení, zúčastnil i státní zástupce Mgr. Vondruška, který byl v roce 1993 v rámci trestní věci vedené před Okresním soudem v Mladé Boleslavi ustanoven jeho obhájcem. O změně místa výkonu ochranné léčby musí rozhodnout soud, proto brojí proti postupu Psychiatrické nemocnice Kosmonosy, kterým byl bez zdůvodnění přeložen do Psychiatrické nemocnice v Dobřanech, a v této souvislosti poukazuje na skutečnost, že tento postup kriticky zhodnotil i Veřejný ochránce práv.
4. Dále stěžovatel poukazuje na znalecký posudek MUDr. Zvěřiny, z něhož vyplynulo, že z terapeutického hlediska není jeho pobyt v nemocničním zařízení nezbytný. Namítá, že přes stanovisko MUDr. Šupiny, primáře 19. oddělení v Psychiatrické nemocnici v Dobřanech, který uvedl, že formálně k úspěšnému dokončení léčení stěžovatele zbývají tři měsíce, bylo ústavní ochranné léčení prodlouženo o šest měsíců. Vyjadřuje přesvědčení, že v jeho případě byly splněny všechny předpoklady pro změnu ústavního ochranného léčení na ochranné léčení ambulantní, přičemž zdůrazňuje, že má zajištěnou ambulantní péči i vhodné sociální zázemí u blízkého přítele K. H. Okresní soud dospěl k výše uvedenému závěru v nesouladu s názorem ošetřujícího lékaře, znalce, jakož i stěžovatele. Stěžovatel se domnívá, že by se ze strany okresního soudu mohlo jednat o projev libovůle soudu v rozhodování, kdy tento splnil již veškeré požadavky na něj kladené a soud si v jeho případě klade další ničím neodůvodněné podmínky a požadavky. Odmítá argument krajského soudu, že vykonání ověřovací fáze léčby a propuštění z ústavního ochranného léčení není možné s ohledem na pandemii Covid-19. Je toho názoru, že současná epidemiologická situace mu nemůže být kladena k tíži, a navíc nemá oporu v důkazním materiálu, protože za dobu pobytu prošel terapeutickým programem, který je určen pro výkon ústavního ochranného léčení. Stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil napadená rozhodnutí, která nemají žádnou oporu v důkazním materiálu a argumentoval judikaturou Ústavního soudu i Evropského soudu pro lidská práva (nálezy sp. zn. I. ÚS 3654/10, II. ÚS 2843/18, H.V, proti Německu, č. 17167/11, T.H.B.H proti Dánsku, č. 51072/15 a další).
5. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele, obsah napadených rozhodnutí i dalších listinných podkladů a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
6. Podle čl. 83 Ústavy není Ústavní soud vrcholným článkem soustavy trestních soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti a jeho úkolem je přezkoumávat rozhodnutí či postup orgánů veřejné moci jen z toho hlediska, zda jimi byla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody. Posláním Ústavního soudu tedy není plnit funkci instančního přezkumu rozhodnutí trestních soudů [viz např. nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93 (N 5/1 SbNU 41); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
7. Ochranné léčení představuje jeden z ústavně přijatelných důvodů zásahu do práva na zachování tělesné a duševní integrity, tedy práva, aby člověk nebyl podrobován lékařským zákrokům proti své vůli. Takovýto zásah však musí být proveden v souladu s limity stanovenými čl. 4 odst. 4 Listiny. Při zásahu do předmětného základního práva je třeba šetřit jeho podstatu i smysl a případná zákonná omezení musí být vykládána restriktivně (srov. nález ze dne 30. 4. 2019 sp. zn. II. ÚS 2843/18 (N 74/93 SbNU 371). Při ukládání ochranného léčení je tedy nutné přísně uplatňovat zásadu přiměřenosti a zásadu subsidiarity léčení ústavního ve vztahu k léčení ambulantnímu [viz např. nález ze dne 3. 3. 2011 sp. zn. I. ÚS 3654/10 (N 35/60 SbNU 425)], což platí i pro rozhodování o případné změně formy ochranného léčení (srov. usnesení ze dne 17. 12. 2019 sp. zn. IV. ÚS 3801/19). Ústavní soud konstatuje, že v nyní projednávané věci trestní soudy z těchto mantinelů nevykročily.
8. Krajský soud stížnost stěžovatele usnesením zamítl dle §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu a uvedl, které okolnosti považoval za rozhodující pro posouzení žádosti stěžovatele a usnesení akceptovatelným způsobem odůvodnil dle §139 trestního řádu. V této souvislosti rovněž poukázal na četné přestupky stěžovatele ve výkonu ústavního ochranného léčení (PN Dobřany od 18. 6. 2019 do 21. 9. 2020 přestoupil stanovený režim 25krát, 10 kázeňských trestů), jakož i na některé další okolnosti, které potvrzovaly, že ověření schopnosti stěžovatele žít na svobodě způsobem, který nepředstavuje pro společnost ohrožení, je zcela nezbytné. Vzhledem k blížícímu se uplynutí zákonné lhůty pro přezkum vykonávaného ochranného léčení (srov. §99 odst. 6 trestního zákoníku) proto okresní soud přistoupil k prodloužení ochranného léčení, a to právě proto, aby mohla být dokončena ověřovací fáze léčby. Krajský soud také poukázal na to, že není bez významu, že stěžovatel sice u soudu tvrdil, že nemá potřebu uspokojovat svůj pohlavní pud, je kastrován, avšak při vyšetření před znalcem uvedl opak, z čehož je zřejmé, že zjištěná pohlavní úchylka je celoživotní záležitostí. Během opakovaných pobytů na svobodě bude ověřeno, zda se dovede ovládat, což zatím není rozhodně jisté. Z výslechu svědka K. H. vyplynulo, že stěžovatel by po propuštění z ústavní léčby měl u něj bydlet na zemědělské usedlosti, ale svědek není obeznámen s tím, proč je stěžovatel léčen a jakého trestného činu se dopustil. Z výpovědi svědka vyplynula podstatná skutečnost, že na zemědělské usedlosti žije sám s nezletilým devítiletým synem, proto by měl tuto skutečnost vědět a znovu se vyjádřit, zda skutečně souhlasí s pobytem stěžovatele u něj.
9. Také prodloužení ústavního ochranného léčení k dokončení ověřovací fáze léčby, ale o šest měsíců, trestní soudy racionálně odůvodnily. Poukázaly totiž na skutečnost, že podle spisového materiálu stěžovatel trpí patologickou sexuální agresí - homosexualitou s preferencí nedospělých objektů u smíšené poruchy osobnosti a syndromem závislosti na alkoholu. Poslední dovolenka stěžovatele proběhla před dvěma lety a od té doby nemohla proběhnout, když hlavním důvodem byla pandemie vyvolaná onemocněním Covid-19.
10. Ústavní soud nemohl přisvědčit námitkám stěžovatele směřujícím proti důvodům, na základě kterých trestní soudy rozhodly o prodloužení ústavního ochranného léčení a odmítly přeměnit toto léčení na ambulantní formu. Z napadených rozhodnutí je zřejmé, že trestní soudy nijak nezpochybňovaly názory psychiatrů a nepostupovaly ani v rozporu se závěry znaleckého posudku MUDr. Zvěřiny, na nějž stěžovatel poukazuje. Trestní soudy totiž akceptovaly závěr, že psychický stav stěžovatele je dobrý, nicméně vzhledem k tomu, že se nachází v nejvyšším terapeutickém stupni a ve výkonu ústavního ochranného léčení strávil více než 26 let, je nezbytná ověřovací fáze léčby, bez jejíhož provedení by změna ochranného léčení na ambulantní formu představovala nebezpečný experiment.
11. Ústavní soud na těchto důvodech, pro něž se trestní soudy rozhodly k několikaměsíčnímu prodloužení ochranného léčení, neshledává z ústavněprávního pohledu nic závadného. Trestní soudy v souladu s názorem ošetřujícího lékaře i znalce dospěly k tomu, že vzhledem k charakteru vykonávaného ústavního ochranného léčení, jakož i k osobě samotného stěžovatele, je nezbytné realizovat ověřovací fázi léčby. Ze strany trestních soudů tedy v žádném případě nešlo o projev libovůle. Spolehlivé dokončení léčení a ověření, že propuštění stěžovatele na svobodu nebude spojeno s rizikem páchání další závažné trestné činnosti, se s ohledem na důvody, pro které sexuologické ochranné léčení v ústavní formě trvalo více než 26 let, jeví jako legitimní cíl k dalšímu několikaměsíčnímu zásahu do základních práv a svobody. Trestní soudy tedy postupovaly v souladu s principy vymezenými v nálezu ze dne 3. 3. 2011 sp. zn. I. ÚS 3654/10 (N 35/60 SbNU 425), na nějž stěžovatel poukazuje.
12. Ústavní soud v daném případě považuje důvody pro prodloužení ústavního ochranného léčení o šest měsíců za legitimní. Omezení, jež vyplývají ze stávajících vládních opatření souvisejících s epidemií nemoci covid-19, jsou obecně známou skutečností a Ústavnímu soudu není jasné, jak by si stěžovatel představoval doložení současné epidemiologické situace ve spisovém materiálu. Tato opatření přitom zásadním způsobem omezují setkávání lidí, představují tedy objektivní překážku pro vytvoření potřebného sociálního zázemí, což je jedním z hlavních předpokladů úspěšného dokončení ověřovací fáze léčby. Ústavní soud připomíná, že zmíněná protiepidemická opatření omezují práva a svobody všech občanů, a trestním soudům nelze vytýkat, že jejich důsledky při svém rozhodování vzaly v úvahu.
13. Nelze rovněž přehlížet, že oba trestní soudy ve svých rozhodnutích zdůrazňovaly možnost změny ústavní formy ochranného léčení na formu ambulantní ještě před uplynutím doby šesti měsíců, na kterou bylo ústavní ochranné léčení prodlouženo. Krajský soud ostatně ve svém usnesení (bod 25) dal okresnímu soudu jasné instrukce, aby v pravidelných, nikoli dlouhých intervalech, sledoval chování stěžovatele v psychiatrické nemocnici a zjišťoval, jestli již stěžovatel ukončil ověřovací fázi ústavní léčby dovolenkami, a aby zjišťoval i další informace potřebné k rozhodování o případné změně ústavního ochranného léčení na léčení ambulantní.
14. Ústavní soud neshledal důvodné námitky stěžovatele týkající se složení soudu rozhodujícího o prodloužení ochranného léčení, účasti státního zástupce Mgr. Vondrušky na jednom z předchozích veřejných zasedání, v němž bylo takové rozhodnutí učiněno, a přeložení stěžovatele z Psychiatrické nemocnice Kosmonosy do Psychiatrické nemocnice v Dobřanech. Jak sám stěžovatel uvádí, samosoudce rozhodoval namísto senátu o prodloužení ochranného léčení v předchozích letech, ale stěžovatel přiložil k ústavní stížnosti protokol o veřejném zasedání konaném dne 24. 11. 2020, z něhož jasně vyplývá, že napadené usnesení okresního soudu však vydal senát. Jakkoli tedy ve zmíněných letech skutečně mohlo dojít k procesní chybě spočívající ve složení soudu, nemůže mít toto pochybení žádný vliv na zákonnost napadeného usnesení okresního soudu, neboť to bylo vydáno řádně obsazeným soudem.
15. Stejný závěr pak musí Ústavní soud vyslovit i ve vztahu k námitce účasti Mgr. Vondrušky na veřejném zasedání v roce 2010 v postavení státního zástupce, neboť ani tato skutečnost nemá jakýkoli vliv na rozhodnutí napadená touto ústavní stížností. Rovněž ve vztahu k postupu při přeložení stěžovatele z Psychiatrické nemocnice Kosmonosy do Psychiatrické nemocnice v Dobřanech nelze než konstatovat, že tato událost, k níž mělo dojít v květnu 2019, nemá žádnou přímou souvislost s posuzováním potřeby dalšího trvání ústavního ochranného léčení stěžovatele, a tedy nemůže nijak ovlivnit posouzení souladu napadených rozhodnutí s ústavním pořádkem.
16. Ústavní soud k dalším argumentům uvedeným v ústavní stížnosti uvádí, že se jedná o shrnutí předchozího průběhu rozhodování a opakování shodných námitek, se kterými se vypořádaly trestní soudy i Ústavní soud, který usnesením ze dne 23. 3. 2021 sp. zn. I. ÚS 465/21 odmítl ústavní stížnost stěžovatele jako zjevně neopodstatněnou. Argumentaci stěžovatele judikaturou Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva Ústavní soud neshledal případnou.
17. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. srpna 2021
David Uhlíř v. r.
předseda senátu