ECLI:CZ:US:2021:2.US.1980.21.1
sp. zn. II. ÚS 1980/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Kateřinou Šimáčkovou o ústavní stížnosti stěžovatele Jiřího Musila, zastoupeného Milanem Bláhou, advokátem se sídlem Lánská 65/8, Praha 9, proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1926/2020 ze dne 13. 4. 2021, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo zrušeno usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci a usnesení Okresního soudu v Liberci a věc byla vrácena Okresnímu soudu v Liberci k dalšímu řízení, jak se uvádí i v ústavní stížnosti.
2. Podle stěžovatele byla napadeným usnesením porušena jeho základní práva garantovaná v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod. Nejvyšší soud podle stěžovatele vytkl krajskému soudu, že v jeho rozhodnutí absentuje samostatný výrok o otázce mezinárodní příslušnosti soudů České republiky a tento závěr není ani jednoznačně odůvodněn. Nejvyšší soud dle stěžovatele pominul rozhodnutí v obdobné věci týkající se shodných účastníků a nároků ze stejné smlouvy, v níž bylo dovozeno, že smlouva neobsahuje prorogační doložku, dovolání bylo Nejvyšším soudem zamítnuto a ústavní stížnost odmítnuta. Stěžovatel dále dovozuje, že jediným zákonným soudem k rozhodnutí v jeho věci je nyní Okresní soud v Liberci. Napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu podle něj prodlužuje řízení a je projevem právního formalismu.
3. Ústavní soud se zabýval nejprve tím, zda jsou splněny podmínky pro věcné posouzení ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a to včetně podmínky dle §75 odst. 1 téhož zákona, vyžadující, aby před podáním ústavní stížnosti byly vyčerpány všechny procesní prostředky, které zákon k ochraně práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
4. Ústavní soud opakovaně uvádí, že ústavní soudnictví a pravomoc Ústavního soudu spočívají především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž neústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky vyplývajícími z příslušných procesních norem [srov. nález ze dne 30. 11. 1995 sp. zn. III. ÚS 62/95 (N 78/4 SbNU 243), citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná i na https://nalus.usoud.cz]. Ústavní stížnost je tak vůči ostatním prostředkům sloužícím k ochraně práv ve vztahu subsidiarity. Tento princip vyplývá z čl. 4 Ústavy, podle kterého je ochrana základních práv a svobod úkolem soudní moci obecně, nikoli pouze úkolem Ústavního soudu. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů ani součástí soustavy ostatních orgánů veřejné moci, a proto do činnosti orgánů veřejné moci zasahuje toliko v případě, kdy náprava tvrzené protiústavnosti v rámci systému ostatních orgánů veřejné moci již není možná.
5. Ústavní soud proto, až na výjimky, v nichž případnou neústavnost nelze napravit jiným způsobem (např. vazební věci), do neskončených řízení nevstupuje a jako nepřípustné odmítá ústavní stížnosti mířící proti kasačním rozhodnutím soudů vyšších instancí, kterými nebyla věc skončena, nýbrž pouze vrácena soudu nižší instance či jinému orgánu k dalšímu řízení [viz usnesení sp. zn. IV. ÚS 125/06 ze dne 30. 3. 2006 (U 4/40 SbNU 781), nebo z poslední doby usnesení sp. zn. II. ÚS 932/21 ze dne 5. 5. 2021].
6. Posuzovanou ústavní stížností stěžovatel brojí proti usnesení Nejvyššího soudu, kterým byla věc vrácena okresnímu soudu k dalšímu řízení. Jde tedy o procesní rozhodnutí, jímž se věc navrací před soud prvního stupně, u něhož se stěžovatel může domáhat ochrany svých základních práv. Jelikož řízení nebylo skončeno napadeným rozhodnutím, ale stále běží, nedošlo dosud k vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práv stěžovatele, a podaná ústavní stížnost je proto nepřípustná podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Konečně stěžovatel netvrdí, že je dána některá z podmínek §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, při jejichž naplnění by Ústavní soud ústavní stížnost neodmítl jako nepřípustnou, a ani Ústavní soud na podkladě ústavní stížnosti neshledal, že by ve věci stěžovatele některá z těchto podmínek splněna byla. S ohledem na tyto okolnosti Ústavní soud nevyzýval stěžovatele k odstranění vad návrhu.
7. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. července 2021
Kateřina Šimáčková, v. r.
soudkyně zpravodajka