ECLI:CZ:US:2021:2.US.1985.21.1
sp. zn. II. ÚS 1985/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. Š., právně zastoupeného JUDr. Ivanou Seifertovou, advokátkou se sídlem Legerova 39, Praha 2, proti výroku I. rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 39 Co 313/2020-589 ze dne 24. 3. 2021, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Dne 22. 7. 2021 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel se jí domáhá zrušení výše uvedeného rozhodnutí opatrovnického soudu, neboť má za to, že jím byla porušena jeho práva zaručená čl. 36 odst. 1 a čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
2. Rozsudkem č. j. 39 Co 396/2019-589 ze dne 24. 3. 2021 změnil Městský soud v Praze napadeným výrokem předchozí rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 č. J. 19 P 36/2006-545 ze dne 28. 5. 2020 tak, že nedoplatek na zvýšeném výživném za období od 1. 9. 2016 do 31. 3. 2021 ve výši 65 900 Kč je otec povinen splácet k rukám matky spolu s běžným výživným počínaje květnem 2021 do zaplacení částkou 2 500 Kč měsíčně pod ztrátou výhody splátek. (Běžné výživné bylo dřívějšími rozhodnutími pravomocně stanoveno). Stěžovatel jako otec nezletilého syna považuje zvýšení zpětně, tedy vypočtený dluh na výživném, za neadekvátní a neopodstatněný, neboť navrhoval stanovení výživného 11 000 Kč měsíčně od 1. 9. 2018 (podání návrhu) a 11 500 Kč měsíčně od 1. 9. 2019. Stěžovatel akceptuje následné rozhodnutí soudů o zvýšení výživného, jeho stanovení zpětně však považuje za zcela nespravedlivé a nedůvodné. Je přesvědčen, že soud první instance ani soud odvolací nepřihlédl při svém rozhodování k významným skutečnostem, aniž zdůvodnil, proč se tak stalo. Stěžovatel se po celou dobu řízení o zvýšení výživného brání stanovení zvýšení zpětně, stanovení údajného dluhu napadl již předchozí ústavní stížností. Jeho stížnost byla odmítnuta s odůvodněním, že o nedoplatku ještě nebylo pravomocně rozhodnuto (sp. zn. IV. ÚS 1484/20).
3. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů nicméně Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.
4. Podstatou nyní projednávané ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s právními závěry opatrovnického soudu. Ústavní soud v této souvislosti předně považuje za nezbytné zdůraznit, že není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva; jeho úkolem je totiž v řízení o ústavní stížnosti ochrana ústavnosti, nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto ani v řízeních o ústavních stížnostech, směřujících proti rozhodnutím obecných soudů v opatrovnických věcech, v žádném případě nenáleží hodnotit důkazy, provedené obecnými soudy v příslušných řízeních, a na základě tohoto "vlastního" hodnocení důkazů předjímat rozhodnutí těchto soudů. Stěžovatel nicméně staví Ústavní soud právě do této pozice, tj. další instance v systému obecného soudnictví, neboť jeho námitky obsažené v ústavní stížnosti mají spíše charakter nesouhlasných námitek vůči důvodům, na nichž opatrovnické soudy založily svá rozhodnutí. Stěžovatel tak ústavní stížnost fakticky považuje za další procesní prostředek, jehož prostřednictvím se domáhá změny pravomocného rozhodnutí těchto soudů.
5. Ústavní soud připomíná, že zastává obecně rezervovaný postoj k přezkumu rozhodování soudů ve věcech stanovení výživného a jeho výše. Posuzování těchto otázek je především v pravomoci obecných soudů, které mají nejlepší podmínky pro dokazování a pro následné řádné rozhodování. Ústavní soud zejména nepřezkoumává a nehodnotí důkazy provedené a vyhodnocené obecnými soudy a do rozhodování obecných soudů zasahuje toliko v případech extrémního vykročení z pravidel řádně vedeného procesu. V posuzované věci však neshledal Ústavní soud žádné kvalifikované pochybení, jež by teprve mohlo být z hledisek výše uvedených posuzováno jako porušení základních práv stěžovatele a jež by mělo vést ke kasaci napadeného rozhodnutí ve vztahu ke stanovení výživného.
6. Podstata stěžovatelovy polemiky se závěry napadeného soudního rozhodnutí je založena toliko na nesouhlasu s výší vyměřeného dlužného výživného, tedy výlučně na hodnocení podústavního práva a zjištěného skutkového stavu případu, a nemá tudíž žádný ústavněprávní rozměr. Městský soud v Praze své závěry odpovídajícím způsobem odůvodnil v takovém rozsahu, že napadené rozhodnutí nelze shledat rozporným s právem na soudní ochranu. Ústavnímu soudu přitom nepřísluší přehodnocovat závěry obecných soudů, pokud stěžovatel nepřinesl argumenty, že by došlo k zásahu do jeho základních práv a svobod.
7. Ústavní soud ve své judikatuře zároveň opakovaně vyzdvihl, že otázka posouzení návrhu na určení výživného pro nezletilé děti je sice věcí volné úvahy soudu závislé na posouzení možností a schopností osoby k výživě povinné a odůvodněných potřeb osoby oprávněné, obecný soud je však povinen jasným a přezkoumatelným způsobem vymezit rámec, v němž se pohybuje jeho volná úvaha, na základě níž dospěl k závěru o určení výše výživného [srov. např. nález ze dne 12. 9. 2006 sp. zn. I. ÚS 299/06 (N 158/42 SbNU 297); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou rovněž dostupná na http://nalus.usoud.cz].
8. Tomuto požadavku odvolací soud dostál, když z jeho rozhodnutí je dostatečně patrné, jakými úvahami se řídil, resp. srozumitelně vysvětlil, jak v nyní posuzovaném případě při stanovení výše dlužného výživného vycházel majetkových poměrů obou rodičů.
9. Na těchto závěrech nehodlá a vzhledem ke svému postavení orgánu ochrany ústavnosti, který není součástí soustavy obecných soudů, ani nemůže Ústavní soud cokoli přehodnocovat, neboť v nich neshledal nic, co by svědčilo o jejich protiústavnosti. Ústavní soud konstatuje, že postup odvolacího soudu byl řádně odůvodněn a jeho rozhodnutí odpovídá zjištěnému skutkovému stavu, na čemž nemůže nic změnit ani nesouhlas stěžovatele. Městský soud v Praze rozhodoval v souladu s ustanoveními Listiny a jeho rozhodnutí nelze navzdory odlišnému názoru stěžovatele označit jako svévolné, neboť je výrazem nezávislého soudního rozhodování, jež nevybočilo z mezí ústavnosti.
10. Ústavní soud proto uzavírá, že s ohledem na zjištěný skutkový stav a s přihlédnutím k nezastupitelné osobní zkušenosti, vyplývající z bezprostředního kontaktu s účastníky řízení a znalosti vývoje rodinné situace, je primárně na obecných soudech, aby rozhodly o úpravě či změně výkonu rodičovských práv a povinností, a to včetně výše výživného. Ústavní soud nemůže hrát roli konečného univerzálního "rozhodce", jeho úkol může spočívat pouze v posouzení vzniklého stavu z hlediska ochrany základních práv toho účastníka, jemuž by byla soudem eventuálně upřena jejich ochrana. Jak ovšem bylo vysvětleno výše, k takovému zásahu či pochybení v nyní posuzovaném případě nedošlo.
11. Ústavní soud proto z výše uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. října 2021
Ludvík David, v. r.
předseda senátu