ECLI:CZ:US:2021:2.US.2079.21.1
sp. zn. II. ÚS 2079/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Ludvíka Davida (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele S. Š., právně zastoupeného JUDr. Jakubem Blažkem, advokátem se sídlem Na Březince 1232/16, Praha 5, proti usnesení Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Ústeckého kraje, SKPV, Územního odboru Ústí nad Labem, oddělení hospodářské kriminality, ze dne 31. 12. 2020 č. j. KRPU-215097-58/TČ-2019-041081-NA a usnesení státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Ústí nad Labem ze dne 18. 3. 2021 č. j. 1 ZN 4590/2020-73, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností stěžovatel napadl v záhlaví tohoto usnesení uvedená usnesení orgánů činných v trestním řízení, kterými mělo dojít k porušení jeho ústavně zaručených práv, a to práva na spravedlivý proces podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod ("dále jen "Úmluva") a práva na přístup k soudu podle čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), práva na zachování dobré pověsti ve smyslu čl. 10 odst. 1 Listiny a čl. 8 Úmluvy a práva na pokojné užívání majetku ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny a čl. 1 dodatkového protokolu k Úmluvě.
2. Stěžovatel, který byl pravomocně zproštěn obvinění z trestného činu zpronevěry, podal trestní oznámení na konkrétní osoby pro podezření ze spáchání trestného činu křivého obvinění, které policejní orgán usnesením odložil. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel stížnost, která byla dozorovou státní zástupkyní zamítnuta jako nedůvodná. Stěžovatel poté dne 13. 5. 2021 požádal o přezkum usnesení vyšším státním zastupitelstvím v rámci jeho dohledových pravomocí (Krajským státním zastupitelstvím v Ústí nad Labem). Dohledový státní zástupce ve vyrozumění o provedeném dohledu ze dne 1. 6. 2021 námitky stěžovatele, týkající se skutkových závěrů, víceméně uznal. Podle dohledového státního zástupce bylo prokázáno, že podezřelí předali zápisy o jednání, které stěžovatel nepodepsal, ale takové jednání lze podle něj kvalifikovat jako trestný čin maření spravedlnosti dle §347a tr. zákoníku, který však byl zaveden až dodatečně, a to novelou účinnou od 1. 2. 2019.
4. Základní důvod porušení svých shora ústavně garantovaných práv stěžovatel spatřuje v tom, že bylo současně porušeno jeho právo na účinné vyšetřování. Stěžovatel nemůže souhlasit se způsobem, jakým bylo jeho trestní oznámení prošetřeno a s jakými důvody bylo odloženo. Stěžovatel je přesvědčen, že jednáním podezřelých osob, ať už ve spojení s orgány činnými v trestním řízení nebo jejich zneužitím, došlo k zásahu do jeho ústavně zaručených práv.
5. Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak je nutno připomenout, že zákon o Ústavním soudu rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter. Tak tomu je i v daném případě.
6. Ústavní soud předesílá, že v zásadě nezasahuje do rozhodovací pravomoci soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy, ale zvláštním soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 83, čl. 90 až čl. 92 Ústavy). Nepřísluší mu výkon přezkumného dohledu nad činností těchto soudů v rovině podústavního práva. Ústavní soud zároveň zdůrazňuje zásadu minimalizace svých zásahů a zásadu sebeomezení při využívání svých kasačních pravomocí.
7. Též je třeba zdůraznit, že pouze stát svými orgány rozhoduje podle pravidel trestního řízení o tom, zda byl trestný čin spáchán, a jaký trest, popřípadě jaké jiné újmy na právech nebo majetku pachatele, lze za jeho spáchání uložit. Úprava těchto otázek v trestním řádu nezakládá - v ústavní rovině ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy - žádné základní právo, aby proti jinému byla taková (trestněprávní) "satisfakce" uplatněna [srov. např. usnesení ze dne 8. 4. 1999 sp. zn. I. ÚS 84/99 (U 29/14 SbNU 291) nebo usnesení ze dne 26. 2. 1997 sp. zn. II. ÚS 361/96 (U 5/7 SbNU 343); všechna rozhodnutí Ústavního soudu dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Dle ústavního pořádku tak neexistuje subjektivní právo na to, aby bylo vedeno trestní řízení proti jiné osobě. Zároveň však Ústavní soud uvedl, že osoba poškozená trestným činem má právo na efektivní trestní řízení na ochranu svých práv. K ochraně tohoto práva pak může (samozřejmě po marném vyčerpání ostatních prostředků, pokud je zákon poškozeným poskytuje) využít ústavní stížnost směřující proti rozhodnutím, kterými se trestní proces končí, a to včetně rozhodnutí o odložení věci [nález ze dne 12. 8. 2014 sp. zn. I. ÚS 3196/12 (N 152/74 SbNU 301)].
8. O požadavku na účinné vyšetřování (z hlediska postavení poškozeného) pak platí, že je třeba klást různé nároky podle závažnosti daného zásahu do práv a svobod poškozeného, resp. vůči němu spáchaného trestného činu. Takto Ústavní soud nejdůrazněji chrání právo stěžovatele na život zaručené v čl. 6 Listiny [viz nález ze dne 2. 3. 2015 sp. zn. I. ÚS 1565/14 (N 51/76 SbNU 691)], případně právo na zachování nedotknutelnosti osoby, osobní svobody a lidské důstojnosti dle čl. 7, 8 odst. 1, čl. 9 a 10 Listiny, zejména jde-li o nejrůznější typy závažného jednání blížícího se nelidskému zacházení, užití jiného k otroctví, nevolnictví, nuceným pracím nebo jiným formám vykořisťování [nález ze dne 19. 1. 2016 sp. zn. II. ÚS 3436/14 (8/80 SbNU 91)]. Proto Ústavní soud ve své rozhodovací praxi přistoupil ke zrušení rozhodnutí z důvodu porušení práva na účinné vyšetřování pouze výjimečně; nadto nadále platí, že požadavek účinného vyšetřování je "pouze" procesní povinností tzv. náležité péče a nikoliv povinností dosáhnout určitého výsledku (usnesení ze dne 29. 10. 2013 sp. zn. I. ÚS 2886/13).
9. Ústavní soud v posuzované věci po přezkoumání napadených usnesení a postupu orgánů činných v trestním řízení neshledal, že by byl na místě jeho kasační zásah. Jak totiž vyplývá z výše uvedeného, požadavek účinného vyšetřování není v judikatuře Ústavního soudu chápán jako právo na vyšetření všech soukromých, újmu na právech způsobujících záležitostí, nýbrž má, zejména z hlediska jeho efektivnosti, finanční náročnosti a přiměřenosti ochrany zájmů třetích osob, subsidiární povahu vůči ostatním způsobům ochrany individuálních zájmů.
12. Protože Ústavní soud neshledal, že by napadeným rozhodnutími došlo k porušení základních práv stěžovatelů, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. září 2021
Ludvík David, v. r.
předseda senátu