ECLI:CZ:US:2021:2.US.2088.21.1
sp. zn. II. ÚS 2088/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky PaedDr. Ivany Kinclové, zastoupené Mgr. Barborou Barcalovou, advokátkou se sídlem Klimentská 36, Praha 1, proti rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 24 Cdo 3137/2020-854 ze dne 28. 4. 2021 a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 21 Co 325/2018-778 ze dne 10. 2. 2020, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a dosavadní průběh řízení
1. Stěžovatelka se u obecných soudů určovací žalobou domáhala uznání platnosti allografní závěti, podle níž byla dědičkou většiny pozůstalosti. Toto rozporovaly tři ze čtyř dětí zůstavitele, které odmítaly pravost podpisu na závěti a tedy i fakt, že by šlo o projev jeho vůle, čtvrté z dětí se stavělo na stranu stěžovatelky.
2. Okresní soud v Trutnově rozsudkem č. j. 9 C 71/2016-257 určil, že stěžovatelka je na základě závěti zůstavitele dědičkou. Ve svém rozhodnutí se opřel zejména o výpověď dvou osob, které měly být sepsání závěti přítomny (jedním z nich byl advokát, který ji měl zůstaviteli také pomoci sepsat a následně měl potvrdit jeho podpis) a jejichž podpisy jsou na závěti uvedeny vedle zůstavitelova, a o znalecký posudek z oboru písmoznalectví. Znalec, který ve věci posuzoval podpis na závěti, pracoval s více než osmdesáti vzorky podpisu zůstavitele, přičemž u šesti z nich měl pochybnosti o věrohodnosti. To se projevilo na výsledku - pokud bylo oněch šest bráno v potaz, pak znalec označil předmětný podpis spíše za pravý, pokud by byly vyloučeny, pak naopak za spíše nepravý. Každopádně uvedl, že nezjistil skutečnosti, které by svědčily o technickém padělání podpisů.
3. Krajský soud v Hradci Králové některé důkazy zopakoval a nadto provedl několik dalších, mimo jiné určil dalšího znalce, který měl posoudit pravost oněch šesti sporných podpisů ze srovnávacího vzorku. Tento znalec pak ve svém posudku konstatoval jejich nepravost. Nakonec odvolací soud rozhodnutí okresního soudu zrušil a sám rozhodl v neprospěch stěžovatelky. Zásadní pro jeho rozhodnutí bylo, že se v případě znaleckého posudku přiklonil k verzi s vyloučením zmíněných šesti sporných vzorků, tj. že předmětné podpisy jsou spíše nepravé, a to, že považoval tvrzení svědků sepsání závěti za vyvrácené protichůdným svědectvím dvou osob, které měly v čase jejího sepsání být se zůstavitelem. Názor odvolacího soudu nezměnil ani stěžovatelkou předložený další znalecký posudek, který označil sporné podpisy týkající se závěti za pravé - odvolací soud považoval tento posudek ve srovnání s prvním za nevěrohodný, neboť pracoval s pouhými sedmnácti vzorky (oproti více než sedmdesáti v prvním případě) a tyto navíc byly buďto staršího data (z 90. let) nebo nedatovány. Z těchto důvodů odvolací soud považoval výslech druhého znalce za nadbytečný.
4. Nejvyšší soud v napadeném rozsudku sice uznal dovolání stěžovatelky jako přípustné, ovšem následně ho zamítl pro neopodstatněnost. Podle něj v případě namítaného nevyslechnutí znalce odvolací soud nepochybil, neboť jeho posudek nebyl vypracován na žádost některé ze stran, nýbrž svědka, a stěžovatelka ho pouze předložila, v důsledku čehož se nejednalo o znalecký posudek ve smyslu §127a občanského soudního řádu. V části dovolání týkající se hodnocení a výběru důkazů odvolacím soudem Nejvyšší soud neshledal, že by bylo postupováno svévolně a tedy nebyly shledány vady způsobující nesprávné rozhodnutí ve věci.
II. Argumentace stěžovatelky
5. V ústavní stížnosti, kterou jsou napadány rozsudky krajského a Nejvyššího soudu, stěžovatelka namítá porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Obecné soudy dle stěžovatelky neodůvodněně pominuly část navrhovaných důkazů v její prospěch, zejména pak výslech znalce. Odvolací soud podle jejího názoru též překročil svou pravomoc tím, že provedl příliš rozsáhlé dokazování.
6. Stěžovatelka tvrdí, že obecné soudy pochybily, když neprovedly výslech znalce, který vypracoval jí předložený posudek, což je dle ní v rozporu s nálezem sp. zn. I. ÚS 2399/08 ze dne 25. 2. 2009 (N 37/52 SbNU 375). Zejména pak měl pochybit dovolací soud, když daný posudek označil za "pouhý listinný důkaz" z toho důvodu, že nebyl vyžádán stranou sporu, nýbrž svědkem, a stranou byl následně pouze předložen, tudíž neodpovídá znění §127a občanského soudního řádu. Stěžovatelka tvrdí, že takovýto výklad je přepjatě formalistický. Nevyslechnutím znalce se podle ní navíc dovolací soud odchyluje se od své dosavadní judikatury (např. sp. zn. 32 Cdo 1124/2014 ze dne 12. 8. 2014). Dodatečné dokazování před odvolacím soudem pak mělo být prováděno příliš rozsáhle a jednostranně ve prospěch protistrany s tím, že stěžovatelčiny důkazní návrhy měly být opakovaně bezdůvodně odmítány, čímž jí bylo zabráněno v unesení důkazního břemene. Mimo to v rámci ústavní stížnosti polemizuje s úvahami obecných soudů stran několika konkrétních provedených důkazů a neprovedení několika důkazů [přičemž se odvolává na nález sp. zn. I. ÚS 549/2000 ze dne 18. 4. 2001 (N 63/22 SbNU 65)].
III. Hodnocení Ústavního soudu
7. Ústavní soud úvodem konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti, nikoliv "běžné" zákonnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a do jejich rozhodovací činnosti může zasáhnout jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva nebo svobody. V projednávaném případě takové porušení shledáno nebylo.
8. Ústavní soud ve své judikatuře k právu na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny stojí na stanovisku, že důvodem k jeho zásahu je až stav, kdy soudy očividně a neodůvodněně vybočily ze zákonných standardů dokazování, nebo jestliže hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu (vnitřního rozporu), případně jsou založeny na zcela neúplném (nedostatečném) dokazování [např. nález sp. zn. III. ÚS 2480/20 ze dne 16. 3. 2021, bod 51; nález sp. zn. II. ÚS 1113/16 ze dne 29. 11. 2016 (N 228/83 SbNU 559), body 16 a 17; nález sp. zn. II. ÚS 539/02 ze dne 28. 6. 2005 (N 131/37 SbNU 653) a další]. K tomu však v nyní projednávaném případě, jak bude poukázáno níže, nedošlo.
9. S tvrzením stěžovatelky, že ze strany obecných soudů došlo k excesu tím, že nebyl proveden navržený důkaz výslechem znalce, což mělo vést k porušení práva na spravedlivý proces, se Ústavní soud neztotožnil, neboť dle jeho názoru obecné soudy, zejména krajský, v obou napadených rozhodnutích dostatečně vysvětlily své důvody pro neprovedení tohoto důkazu (viz body 3 a 4).
10. Dále je třeba poukázat na to, že pokud se stěžovatelka odvolává na nález sp. zn. I. ÚS 2399/08 ze dne 25. 2. 2009 (N 37/52 SbNU 375), nejedná se o vhodný odkaz - v uvedeném případě došlo k rozporu mezi větším množstvím znaleckých posudků, přičemž obecný soud bez bližšího odůvodnění zvolil ty podporující jednu stranu sporu, zatímco v případě nyní projednávaném soudy nejenže porovnávaly dva znalecké posudky proti jednomu, ale také zdůvodnily, proč původní posudek pokládají za výrazně věrohodnější, než onen stěžovatelkou předložený. Argument nálezem sp. zn. I. ÚS 549/2000 ze dne 18. 4. 2001 (N 63/22 SbNU 65) shledává Ústavní soud taktéž lichým, neboť v dané věci šlo o relevantní důkazy, jež jednak nebyly provedeny a jednak jejich neprovedení nebylo odůvodněno, zatímco v posuzovaném případě, odvolací soud ve svém rozsudku neprovedení důkazů adekvátně odůvodnil.
11. Co se týče polemiky stěžovatelky s úvahami a hodnocením obecných soudů ohledně některých důkazů, Ústavní soud není, vyjma extrémních případů, povolán zasahovat do hodnocení důkazů obecnými soudy. Zákon ani Ústava nepředepisují soudu, jaký důkazní prostředek má k prokázání které skutečnosti zvolit [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 881/08 ze dne 6. 8. 2008 (N 137/50 SbNU 211)] a jakou důkazní sílu má jednotlivým důkazům připsat [srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 859/13 ze dne 13. 3. 2014 (U 4/72 SbNU 575)], přičemž soud je oprávněn a zároveň povinen hodnotit důkazy podle svého vnitřního přesvědčení (byť v rámci určitých hranic), a to jak jednotlivě, tak ve vzájemné souvislosti [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 1677/13 ze dne 23. 10. 2014 (N 195/75 SbNU 197), bod 29; či nález sp. zn. I. ÚS 455/05 ze dne 24. 11. 2005 (N 210/39 SbNU 239)].
12. Pokud stěžovatelka tvrdí, že Nejvyšší soud v daném případě rozhodl v rozporu se svou dřívější judikaturou, co se týče situace vzájemného rozporu mezi dvěma znaleckými posudky, je třeba konstatovat, že dovolací soud se s touto judikaturou v rozsudku rozsáhle vypořádal, a to mimo jiné i výslovně s rozsudkem, na který stěžovatelka odkazuje.
13. V námitce stěžovatelky ohledně provedení příliš rozsáhlého dokazování odvolacím soudem namísto navrácení věci soudu prvního stupně, čímž měla být připravena o řádný opravný prostředek, Ústavní soud neshledal zásah do práv v ústavní rovině. Stěžovatelka měla dle Ústavního soudu dostatečnou možnost se ke všem důkazům vyjádřit a uplatnit své případné námitky.
14. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. srpna 2021
Ludvík David, v. r.
předseda senátu